Prodaná 11 • OurStories.cz ~ naše povídky

Farid se má zúčastnit večírku na počest francouzských diplomatů a rozhodne se vzít Eleanoru sebou. Tu připravovali půl dne, ale výsledek stojí opravdu za to, nikdy si nepřipadala krásnější a má chuť si tuhle opulentní nádheru užít a alespoň na chvíli zapomenout na bizarnosti této země... Což se jí ošklivě vymstí.

26.08.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1038×

* 11 *

Sledoval ji přimhouřeným pohledem. Vždy se takhle díval, když o něčem intenzivně přemýšlel.

„Co?“ pobídla ho. Už ji to znervózňovalo.

„Večer budu mít nějaké povinnosti.“

„Takže budu mít volno?“ Snažila se, aby to znělo nadšeně. Krutou pravdou ale bylo, že se jí ty noci s ním až příliš líbily. Víc než jí bylo milé.

„Ne.“

Vlastně mu to spíše uklouzlo. Stále nad tím uvažoval a nemohl se rozhodnout.

„Půjdeš se mnou.“

Nebyl si přesto jistý, jestli je to dobrý nápad, jenže zároveň se mu ta představa dost zamlouvala.

Zvedl se naštvaný sám na sebe, jak ho emoce k jedné ženě dokáží ovlivnit.

„Amisha ti sežene něco vhodného na sebe.“

Překvapeně se otočila za ním. Spěšně se oblékl a vyrazil z ložnice.

Tohle rozhodně nebylo zrovna nejgalantnější pozvání, ale od něj asi lepší čekat ani nemohla.

* * *

Vděčně se ohlédla po Amishe. Ta okolo ní pobíhala a instruovala další dvě ženy. Připadala si jako nějaké umělecké dílo. Alespoň podle toho, jak na ni vše stále upravovali a měnili, aby byl výsledek podle jejích představ.

Netušila vůbec, co se na takovou příležitost obléká. Vlastně ani netušila, kam půjdou. Z těch pár vět, co zachytila, to ale bude nějaká společenská událost, kam Farida pozvali a sjeli se i nějací diplomaté a obchodníci.

Docela si dělala představu o své úloze. Okouzlit, nemluvit a nedělat problémy. Takový tichý třpytivý přívěsek na ruce významného muže.

I přes to se těšila. Konečně se alespoň na chvíli dostane odtud.

Konečně byla hotová. Všechny odstoupily a ještě několikrát ji obešly dokola, aby měly jistotu.

Pak se teprve začaly rozplývat. Nemohla to už vydržet a slezla z malého stupínků, na kterém musela celou dobu stát a přešla k zrcadlu.

Bylo vysoké a viděla se v něm tak od hlavy k patě. Její vlastní odraz jí vzal dech.

Zelené šaty ji těsně obepínaly paže i pas, aby se od boku dolu rozvlnily ve třpytivou záplavu látky, zlaté výšivky a drobounkých třpytivých kamínků, které se blyštily při každém jejím sebemenším pohybu. Výstřih byl na její vkus hlubší, ale více tak vynikl náhrdelník se smaragdy, který dokonale ladil i s náušnicemi a mohutným náramkem. Část vlasů ji vyčesali a v kaskádě se jí tak vlnily od temene až k pasu a měla v nich vetkané tkanice s dalšími blyštivými kamínky.

Otočila se k Amishe. Nemusela nic říkat, její zářící úsměv vydal za tisíc slov. Amisha jen přikývla.

Nikdy si nepřipadala krásnější. Ať se bude dít cokoliv, ona sama pro sebe byla ten večer princeznou a nehodlala si ho ničím pokazit.

Netrpělivě čekala v hale na Farida a nemohla se dočkat, až vyrazí.

Otočila se po zvuku kroků a zahlédla tak jeho reakci při pohledu na ni. Měla na chvíli pocit, že se zastaví na místě, ale možná se jí to jen zdálo. Došel až k ní. Pohledem ji přejel pomalu od hlavy až k patě.

Rozverně se otočila, aby měl možnost si ji prohlédnout se všech stran.

„Sluší ti to,“ zhodnotil ji.

Sluší? To je všechno, co řekne? Semkla popuzeně rty, ale jen do okamžiku, než si všimla, jak mu zacukaly koutky. Dobíral si ji.

„Taky nevypadáš nejhůř,“ oplatila mu, zatím co vykročili ke dveřím. Ve skutečnosti vypadal skvěle. Bohatě vyšívané sako mu dokonale pasovalo a zdůrazňovalo postavu. Neušlo jí, že celé jeho oblečení bylo dokonale sladěné nejen k sobě ale i k jejím šatům.

Jakmile vešli dovnitř a ona se rozhlédla po ostatních, došla jí pečlivost všech těch příprav. Byla to přehlídka překrásných šatů a luxusu.

Kráčela vedle Farida a snažila se nevypadat příliš ohromeně. Nebylo to nic snadného.

Tahle země byla evidentně ze dvou různých světů. Toho chudého pro běžný lid z ulic a tento třpytivý plný pozlátka a všeho na co vůbec mysl dokázala pomyslet.

„Zkus udržet pusu zavřenou,“ zašeptal jí nenápadně do ucha.

Netušila jak to myslí. Jestli ji opravdu bezděčně v úžasu otevírá nebo se bojí, aby něco nevhodného neplácla.

„Pokusím se,“ usmála se.

Proplouvala vedle něj z jednoho pokoje do druhého a velmi brzy zjistila, co je tohle vlastně za sešlost. Jednalo se o uvítací slavnost na počest francouzských velvyslanců. Bylo jí jasné, že je chtějí ohromit. Určitě se jim to i dařilo.

Dodržet svůj slib také nebylo vůbec těžké. Poutala pozornost, ale nikdo na ni ani nepromluvil. Pokud už ji někdo složil poklonu, sděloval ji Faridovi, jako vlastníku toho chodícího předmětu. Už si na to začínala zvykat.

„Chvíli tu zůstaň.“

Překvapeně se po něm ohlédla. On už ale kráčel pryč. Evidentně nepochyboval, zda jeho příkaz poslechne.

Sledovala, jak došel k nějakému muži a na chvíli se vytratili. Evidentně s ním potřeboval něco probrat a neměl zájem o její zvědavé uši v doslechu.

Zůstala stát a pohledem přejížděla okolo sebe. Kochala se.

„Vy být nejkrásnější žena tady.“

Otočila se k hlasu za sebou.

Musela se usmát. Na první pohled si ho zařadila mezi francouzské hosty a jeho snaha o kompliment ve zdejším jazyce byla kouzelná.

„Děkuji.“

Zamrkal překvapeně, když mu odpověděla francouzsky.

„Jak vidím, tak jsem zde našel ještě větší klenot, než jsem tušil.“

Francouzská dvornost a přehnané lichocení se v jeho slovech nezapřelo.

„Opět děkuji. Příliš lidí zde asi francouzsky nehovoří.“

„Jen pár,“ pousmál se smutně. „Bez tlumočníka bychom byli takříkajíc v kaši.“

Z davu se ozval nějaký rozruch. Ohlédla se tím směrem a on se k ní naklonil s pohledem upřeným stejným směrem.

„Poprosili jsme našeho hostitele, zda bychom mohli zařadit i tanec. Několik mých krajanů přijelo i s manželkami a tak jsme jim chtěli dopřát trochu i naší zábavy. Docela špatně zdejší zvyklosti snáší.“

„To věřím,“ usmála se. Dobře si dokázala představit, co tím myslí. Prostě je zavřeli uvnitř a nemohly vystrčit ani nos.

„Když už je ta příležitost, mohl bych vás požádat také o tanec?“

„Bude mi potěšením.“

Bylo zábavné sledovat, jak se služebnictvo chvatně snaží připravit taneční prostor a všichni se otáčí po gramofonu, který nesli jako vzácnost.

Jakmile se konečně rozezněla hudba, na volnou plochu vešly dva páry.

Sir Joseph, jak se její společník představil, jí nabídl rámě.

Zavěsila se do něj a během chvilky se přidali k tančícím párům.

Připadalo jí to jako věky, kdy naposledy tančila. Milovala tanec a tenhle okamžik jí připadal dokonalý. Nádherné šaty, hudba, tanec i dvorné poklony... Jako by se najednou ocitla v normálním světě.

Mrzelo ji, když hudba skončila a on ji odváděl zpátky.

„Bylo mi ctí.“

„A mě potěšením,“ usmála se na něj. Nejraději by protancovala půlku večera, ale raději se chtěla vrátit a počkat na Farida. Velmi dobře věděla, jak nesnáší čekání na někoho jiného. To všichni museli v pozoru čekat na...

Okolo paže se jí sevřel drtivý stisk. S bolestným syknutím vzhlédla. Farid se na ni ani nepodíval. Rázným krokem míjel ostatní a ona cupitala vedle něj. Soustředila se vší silou, aby nezakopla a nedala na sobě znát, jak ji jeho sevření bolí.

Překvapeně si uvědomila, že míří k východu. Teprve u kočáru ji pustil, aby mohla nastoupit. Přejela si dlaní po bolavé paži.

„Co to sakra mělo znamenat!“

„Já netuším...“

Zmlkla, protože tímhle to evidentně ještě zhoršovala. Byl nepříčetný vzteky.

„Jasně jsem ti řekl, že se ani nehneš z místa.“

Neřekl přesně tohle, ale nebyla tak pitomá, aby ho na to upozornila.

Kočár v tu chvíli zastavil. Domem procházeli v podobném duchu jako předtím ke kočárku. Vlekl ji za sebou. Několikrát zakopla na schodech. Neměla ale šanci spadnout. Držel ji dost pevně. Chvílemi měla strach, jestli ji tu paži nevykloubí.

Vešli do jeho ložnice. Evidentně to nechtěl probírat před zvědavýma ušima. Tady za zavřenými dveřmi se ale už přestal zbytečně ovládat. Smýkl s ní dopředu až málem spadla na zem.

„Jak sis mohla dovolit něco takového!“

„Netuším, co jsem provedla!“ vykřikla na něj, aby jí vzal na vědomí. Vůbec netušila, proč je tak vzteklý.

„Co?!“ Zůstal na ni zírat. „Bavit se s mužem mimo tuhle domácnost a dokonce se nechat osahávat!“

Zůstala na něj šokovaně hledět.

Tohle nemohl přece myslet vážně!

„Jen jsem s ním tančila. Neosahával mě!“ To neviděl ten rozdíl?

„Nezajímá mě, co si myslíš, že jsi dělala. Sahal na tebe a to přede všemi!“

„Tohle nemá smysl.“ Byl vzteklý a nedokázal nad tím rozumně uvažovat. Rozhodně ne dokud byl takhle nepříčetný. Vykročila ke dveřím.

„Neopovažuj se odejít!“ Popadl ji za paži. Bolestivě ji sevřel zase v tom místě, kde předtím. Škubla s rukou, aby se z jeho stisku vymanila. V tom místě už jí paže nepříjemně trnula.

Jako by ten pohyb pro něj byla ta poslední kapka.

Popadl ji a táhl k posteli.

„Ne!“

Okamžitě ji došlo, co má v plánu. Nehodlala s ním teď ale spát. Rozhodně ne pokud se choval takhle vztekle. Začala kopat a bránit se. Jen ho to víc rozlítilo.

„Ne! Prosím!“

Slyšela trhání látky. Držel ji pevně a pak na ni dolehl. Nemohla se pod ním téměř hnout. Ruce měla uvězněné nad hlavou v jeho drtivém sevření a volnou rukou si pomohl, aby se jí vklínil mezi stehna.

Nemohlo to trvat déle jak pár minut, jí to ale připadalo nekonečné. Když se konečně udýchaně svalil vedle ní, jen se stulila.

„Vypadni!“

Nic v tu chvíli neudělala raději. Vyběhla z jeho ložnice a běžela pryč.

* * *

Jediné, co cítila, bylo ztuhlé tělo, strach a zoufalství. Netušila, jak dlouho tam sedí, ale nedokázala prostě vstát. Neměla k tomu důvod ani vůli.

Neměla jak se dostat z tohodle domu, co se jí stal vězením a zároveň Farida už nikdy nechtěla vidět. Tohle bylo jediné místo, kde se mohla úkryt. Napůl svobodná a stále ve vězení...

Jen vzdáleně si uvědomovala bolest v krku, jak byla vyprahlá a ostré slunce zabodávající se do ní jako tisíce jehliček.

* * *

„Našli jsme ji,“ zahlásil udýchaně Jamir, jen co vpadl dovnitř.

Farid se po něm ohlédl.

Neřekl jediné slovo a vyrazil ke dveřím. Prohledávali všechno už dva dny. Měl by cítit úlevu, ale to s jakým strachem mu to oznamoval, se mu ani trochu nelíbilo.

Nehodlal ztrácet čas vyslýcháním služebnictva. Chtěl ji vidět.

Vešel rovnou do jejího pokoje, kde už se doktor a Amisha skláněli nad postelí. Došel k nim. Nehýbala se. To bylo to první, co mu projelo myslí. Pak i to ostatní

„Co s ní je?“

„Především dehydratace a úžeh. Je taky velmi spálená,“ odpověděl okamžitě doktor.

Viděl, jak z ní opatrně sundávají oblečení. Měla na sobě stále ty zelené šaty. Nikdo ani necekl o tom ostatním. On si to jasně uvědomoval. Jak byly šaty potrhané a když jí je sundali, semknul pevně čelist. Od ramene po loket se jí táhla obrovská modřina a po těle i několik dalších. Na prádle stále ještě byla zaschlá krev.

Na několika místech, která šaty nechránily před sluncem, měla ošklivé popáleniny s puchýři. Stál tam a hleděl na to, jak ji ošetřují.

Mlčel a oni taky už neřekli ani slovo, dokud nebyli hotoví. Nechali ho tam a vytratili se.

Přišel blíž. Vypadala hrozně. Nechali ji tam ležet jen zakrytou je plátnem, aby jí mohli snadno měnit na spáleninách obklady.

Bylo jen pár míst, kde by neměla modřinu nebo spáleninu. Nejvíce ho ale děsila její nehybnost. Vždy sršela energii i když spala. Jako by nedokázala chvíli vydržet v klidu. Teď se ani nepohnula. Děsilo ho to. Stejně jako to, jak hrozně se o ni bál.

Když ji ráno nenašli v jejím pokoji, měl vztek. S každou další hodinou se ale vztek měnil na strach. Nic se neztratilo, ani jediné šaty, a nikdo ji neviděl odcházet. Prohledávali celý dům i pozemky. Marně. To, že by se schovala na jednom z nepoužívaných balkonů, nikoho ani nenapadlo. Nikdo nepředpokládal, že by byla tak hloupá.

Byl to smrtící úkryt a cesta z něj vedla zase jen do domu.

Jenže ona věděla, jak je nesmyslné pokoušet se odtud utéct. Nesnažila se o to, jen se ukryla, před ním. Raději by se nechala sluncem spálit až do kost, než aby se vrátila za ním...

Při pohledu na to, co jí provedl, by se asi neměl ani divit. Ani si neuvědomil, co dělal. Byl tak vzteklý, když ji tam viděl s tím Francouzem. To jak ji držel okolo pasu a ona se zářivě na něj usmívá.

Byla jeho. Nikdo neměl právo na ni sahat... A když ucukla, jak na ni sáhl, viděl rudě. Nikdy se takhle k ženám nechoval. Příčilo se mu to. V jejím případě s tím neměl sebemenší problém. Potřeboval jí i sobě dokázat, že ona je jen jeho. Jediný, kdo na ni mohl sahat, byl jen on sám...

Dveře vrzly a Amisha vešla.

Sledoval, jak se do ní snaží dostat alespoň nějaké tekutiny.

* * *

Probrala se o pár hodin později. Nebylo to příjemné probuzení. Ze všeho nejdříve si uvědomila vyprahlý krk a popraskané rty.

Než stihla cokoliv říct, objevila se ji sklenice u rtů. Hltavě se snažila napít, ale nedovolili jí to.

„Jen malé doušky, má milá.“ Zamrkala do tváře Amishi. Usmívala se na ni chlácholivě, ale čelo měla zbrázděné vráskami.

Pila dokud dokázala. Hlava ji třeštila a tělo ji bolelo. Nedokázala se ani posadit. Amisha hned zarazila její snahu.

„Jsi hodně popálená od slunce. Musíš odpočívat. Namažu ti to proti bolesti.“

Velmi dobře vnímala spálenou kůži. Stále ji žhnula. Natírala ale i další místa. Všechny ty modřiny co na sobě měla.

Zavřela oči nechtěla na to myslet. Vděčně vnímala, jak se zase začíná propadat do tmy.

* * *

Další den už vstala. Nelíbilo se jim to. Jí se však protivilo ležet většinu dne jako nemohoucí. I spáleniny si už natírala sama.

„Doktor říkal, že už je ti líp.“

Zůstala sedět u okna zády k němu. Neotočila se k němu. Nechtěla Farida vidět. Nechtěla s ním mít nic společného. I když velmi dobře věděla, jak nemožné to vlastně je.

„Mysleli jsme, že jsi utekla z do...“

„Tohle není můj domov. Nikdy nebyl a nikdy nebude,“ nenechala ho to doříct.

Měla ještě trochu chraplavý hlas.

„Nepodaří se ti utéct.“

„Možná ne, ale nikdy to nevzdám.“

„Zario,“ povzdechl. Jako by se snažil něco vysvětlit malému dítěti. Jenže to byl on, kdo to nechápal.

Otočila se konečně na něj.

„Nechtěla jsem sem.“ Zůstal na ni hledět. Nikdy u ní tenhle výraz neviděl, chladný, odtažitý. „Hasan mi dal na výběr. Ukázal mi, co by mě jinak čekalo. Buď ty nebo nevěstinec dole ve městě.“ Viděla, jak sevřel pevně čelist. „Jenže on v tom zase takový rozdíl není, že ne? Veřejně tu možná na ženu nesmí nikdo sáhnout, ale když ji považujete za svůj majetek, můžete se k ní beztrestně chovat jako zvířata.“

Stálo ho neskutečné úsilí ovládnout svůj vztek. Seděla tam, hleděla mu do očí a urážela ho víc než vůbec tušila. Necítila při tom ani záchvěv strachu.

Sevřel ruce v pěst, aby ovládl tu touhu do něčeho praštit. Jen by jí tím ale potvrdil to, co právě řekla. Vyrazil pryč. Dveře se za ním ještě chvíli chvěly, jak s nimi praštil.

Bylo jí to jedno. Vlastně jí bylo jedno i kdyby ji zase uhodil. Nebála se ho. Nenáviděla ho. A on to věděl.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction