OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Prodaná 17

19.09.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 847×

* 17 *

Většinu dopoledne strávila potulováním po pevnosti. Neměla nic jiného na práci a sama ve svém pokoji nevydržela. V hlavě toho měla příliš na to, aby dokázala jen tak sedět mezi čtyřmi stěnami.

Neskutečně se na otce těšila a zároveň měla strach. Tušila, co bude následovat.

Sir Wendeford se hned ráno u snídaně vymluvil na nějaká jednání a tak si musela vystačit sama. Raději by dala přednost jeho uklidňující společnosti. Bylo na něm ale jasně vidět, že ji u toho nechce. Kdo ví proč.

Krátce po poledni zaslechla rozruch. Vrhla se k nejbližšímu oknu. Dole na nádvoří právě vjížděla skupinka vojáků a ona velmi dobře poznávala barvu jejich oblečení.

S bušícím srdcem se otočila a rychle zamířila na chodbu. Kráčela přímo k hale a jen co došla ke schodům, vešel hlavním vchodem její otec. Z venku k nim zatím doléhal hluk jeho doprovodu. Nehodlal na ně čekat.

Nevšimli si jí, dokud nebyla uprostřed schodiště. Měla tak celou tu dobu na to si ho prohlédnout. Jeho zachmuřené čelo plné vrásek a unavenou tvář. Přišlo jí, jako by zestárl nejméně o několik let.

Konečně si jí všiml. Jasně rozpoznala ten okamžik podle jeho výrazu, kdy ji poznal. Zahlédla v něm neskutečnou úlevu.

„Eleanoro.“

Během chvíle už ji mačkal v pažích. Nebyl o moc vyšší jak ona, přesto se v jeho pažích téměř ztrácela, jak ji k sobě tiskl. Vůbec jí to nevadilo.

Když konečně sevření povolil, vzhlédla k němu.

Hleděl jí do tváře a ona nemohla jinak, než se na něj zářivě usmát. Teď byla konečně doma.

„Jsi v pořádku?“

Jen přikývla.

Políbil ji na čelo a teprve pak ji pustil. Tohle bylo přesně to, co potřeboval vědět. Jeho napětí konečně opadlo.

* * *

Sledovala ho, jak tam sedí a zachmuřeně hledí před sebe. Nepřítomně si pohrával s pečetním prstenem na své ruce.

Sir Wendeford je taktně nechal už před nějakou dobou osamotě. Přesto stále mlčel. Nechtělo se mu do tohodle rozhovoru, stejně jako jí. Nešlo se tomu ale vyhýbat donekonečna.

„Co už víš?“ prolomila ticho. Chtěla to už mít za sebou. Tyhle jeho zbytečné ohledy jí spíše drnkaly na nervy.

„To co jsi řekla Siru Wendefordovi,“ odpověděl a konečně zvedl pohled k ní. „A to, co je evidentní.“ Spustil ruku. „Cestovala jsi s Faridem a několik týdnů žila v jeho domě. Vím o jejich způsobech dost na to, abych věřil, že...“ zarazil se.

„Nejsem panna, jestli se hodláš zeptat na tohle,“ vyslovila to, na co narážel. Stejně by to musela dříve nebo později přiznat.

Viděla, jak se zhluboka nadechl a zatnul čelist.

„Je ještě tady,“ hlesl.

Povzdechla si a zavrtěla hlavou. Přesně tohle bylo to, čeho se tak bála. Věděla, jakým směrem se jeho myšlenky ubírají. Potřeboval, aby někdo zaplatil za to, co se stalo. On byl až příliš po ruce.

„Ne.“

„Jak ne. Potom co udělal?“ zavrčel. Tohle po něm chtít nemohla. Zasloužil by si viset.

„Choval se ke mě dobře.“ Věděla, jak chabě to zní. I kdyby se k ní choval jako ke královně, nic to neměnilo na tom, že si ji vzal do postele. Jeho pohled jí to jasně naznačoval.

„Nebylo to nedobrovolně.“ Rozhodně z větší části. Krev se jí vehnala do tváří, jen si na to vzpomněla.

„To nemůžeš myslet vážně. Vždyť jsi ani neměla ponětí...“

Prudce vstala. Nemohla vydržet na místě.

„Věděla jsem naprosto přesně, co dělám. To mi můžeš věřit.“ Došla k oknu a zahleděla se ven. Nemohla se mu podívat do očí.

„Chovali se ke mě jako ke kusu masa. Nahou hodnotili jako zvíře na trhu. Za vlasy mě dotáhli do nevěstince, kde mi dost jasně osvětlili moje možnosti a věř mi, že dostat se k Faridovi bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat.“

Prudce oddechovala. Nechtěla, aby to věděl. Jenže musel to pochopit. Proč udělala to, co udělala a proč mu nedovolí, aby se mu mstil. Už jen z té představy se jí stahovala hrdlo strachem.

Seděl tam a prsty si zajel do vlasu. Jedna věc bylo se tou představou týrat cele týdny a jiná něco takového slyšet na vlastní uši.

„Mrzí mě to.“ Stále si vyčítal, že ji měl víc chránit. Neudělal dost.

„Mě taky, ale zpátky to nevrátíme. Chci jít dál.“

„Víš co po mě chceš?“

Přikývla.

Netušil, jestli něco takového dokáže. Toužil, aby někdo zaplatil za to, co se jeho holčičce stalo. Nikdy nebyl krvelačné povahy, ale dostat se mu do rukou ti, kteří ji odvlekli, ubil by je holýma rukama.

Vstal a přešel ke stolu. Podíval se na stoh dopisních papírů a další věci. Jeho dlouhé mlčení ji znervózňovalo.

„Hodně se o tvém zmizení mluví. Je potřeba tyhle klepy utnout.“

Oddechla si. Uhýbal sice pohledem, ale snažil se to uzavřít a uvazovat nad tím, co je teď potřeba řešit.

„Nejlepší by bylo, kdyby ses vdala. Zabrání to dalším pomluvám a zbytečným otázkám.“ Konečně se na ni podíval. „Asi ti nezajistíme tak výhodné manželství jako předtím, ale postarám se o to, aby to byl někdo ucházející.“ Přešel k oknu. „Navíc si musíme pospíšit, kdyby se objevily nějaké následky.“

Byla ráda, že dokázal svůj vztek potlačit a začal nad tím alespoň pro tuto chvíli uvažovat s praktickou chladnou myslí. Ta poslední poznámka ji ale zaskočila.

Následky. Nemusel více rozvíjet, co tím myslí. Vůbec ji nenapadlo, že by mohla být těhotná. Automaticky si přiložila dlaň na břicho. Představa, že by čekala Faridovo dítě... vyrazilo jí to dech. Je to možné?

„Připravím seznam a zjistím, jaké máme možnosti. Zítra ráno odjedeme a musíš se trochu ukázat mezi lidmi, aby se utnuly další spekulace.

„Souhlasím,“ zašeptala.

Viděl, jak se snaží tvářit klidně, ale nedařilo se jí to. Potřebovala na vzduch.

* * *

Kráčela rychlým krokem přes nádvoří ke stájím. Ignorovala zvědavé pohledy. Potřebovala na chvíli pryč. Utéct před tímhle vším i před vlastními myšlenkami.

Po kamenném dláždění se rozléhal klapot kopyt. Vzhlédla ke statnému hřebci, který netrpělivě přešlapoval, zatím co ho ještě ustrojovali. Upravila si rukavičku. Koutkem oka přitom zahlédla postavu jen kousek od sebe. Strnula uprostřed pohybu a vzhlédla.

V první chvíli si Farid myslel, že se mu to jen zdálo. Zahleděl se tím směrem a nevěřícně na ni zůstal zírat. Byla to ona.

Vypadala naprosto jinak. Zlatavé vlasy měla vyčesané vzhůru to desítek lokem a jen jediný pramen jí spadal okolo tváře. Tmavě modré šaty ji těsně obemykaly postavu, která tak vypadala ještě útleji. Okolo boků se široce rozšiřovaly a se šustěním se vlnily při každém jejím kroku a dosahovaly až na zem. Zakrývaly ji a zároveň zvýrazňovaly všechno to, co bylo ukryté pod nimi.

Pohled na ni mu skoro vyrazil dech a hned vzápětí se v něm vzedmul vztek.

Vykročil přímo k ní a bylo mu jedno, kdo je okolo.

Jako by jeho přítomnost vytušila. Vzhlédla, jen co byl sotva pár kroků od ní.

„Tady bych tě rozhodně nečekal.“

Překvapením se nevzmohla ani na odpověď.

„Předpokládal jsem, že budeš někde schovaná pod zámkem uvnitř.“

To, že si tady volně chodila, ho neskutečně vytáčelo.

„Nepotřebují mě zamykat.“

Napřímil se, jak se cely napružil.

Sledoval ji. Bylo vlastně jedno, co měla na sobě. Pořád to byla nejkrásnější žena, co kdy viděl. Věděl, že zítra odjíždí. Bylo mu jasné, že ji právě vidí naposledy.

„Nakonec se ti to povedlo,“ ucedil přes zatnuté zuby a v ní při tom zvuku zatrnulo.

Zmateně vzhlédla.

„Co se mi povedlo?“

„Utéct,“ ušklíbl se. „To jsi přece celou dobu chtěla, ne?“

„Jako by někdy záleželo na tom, co já chci.“ Hrdlo se jí stáhlo.

Oplácela mu pohled. Viděla, jak je vzteklý. Nejraději by ji popadl a odtáhl, ale nemohl. Velmi dobře si to oba uvědomovali a to ho na tom štvalo ještě víc. Měl ji doslova na dosah ruky a přesto na ni nemohl.

„Paní.“ Váhavý hlas vedle nich ji konečně donutil, od něj odtrhnout pohled. Podkoní stál s osedlaným oněm jen dva kroky od nich. Vnímala Faridův nenávistný pohled na svých zádech, zatím co ke koni přešla a vyhoupla se nahoru. Potřebovala pryč. Co nejrychleji to šlo.

Hřebec neklidně začal pohazovat hlavou. Vnímal to napětí okolo a vůbec se mu to nelíbilo.

Farid zatnul pěsti až mu v nich zapraštělo. Nemohl nic. Jen sledovat, jak se k němu otáčí zády. Vyhoupla se do sedla. Až teď si všiml, že je to dámské. Tohle jí nedělalo nejmenší problém. Kůň se pod ní neklidně roztančil. Pevně sevřela otěže a jen o okamžik později se vzepjal.

Neměla nejmenší obtíž se udržet. Z celého jejího vzhledu a postoje vyzařovala sebedůvěra. Nikdy dřív si neuvědomoval, z jak jiných světů oni dva jsou, jako právě teď. Při pohledu na to, jak vypadala a s jakou hrdostí a odhodláním se chovala. Už se na něj ani nepodívala. Hleděla upřeně před sebe a ramena se jí prudce zdvíhala.

Pobídla ho do slabin a kůň vyrazil kupředu. Podkoní rychle uskočil stranou. Řítila se po dláždění k bráně. Hlasitý dusot kopyt se rozléhal okolo a přerušilo ho jen zaskřípění, když mu jedno z kopyt na dláždění podklouzlo. Škubl sebou, aby to dokázal ustát. Jako by si toho ani nevšimla. Hnala ho dál. Ani nečekala až jí otevřou ohradu a přeskočila ji. Zadními kopyty přerazil horní lať.

Doslova se řítila kupředu. Potřebovala před všemi alespoň na chvíli utéct. Před tím jeho nenávistným pohledem, před lítostí svého otce, před urychleným sňatkem, co právě někde plánovali...

Cítila chlad na tvářích, jak jí tekly slzy a vítr je strhával pryč.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Prodaná 17: