Protettore - 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co se stalo po tom, co Kol ožil? Jak vlastně vypadá svět na druhé straně? A vrátil se opravdu jenom Kol?

07.03.2014 (18:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 702×

Po tom, co mi ta šílená čarodějnice dala nějaké oblečení, se tam ukázal Klaus a odvedl mě do jeho domu.

„Vážně?“ zeptal jsem se ho.

„Co?“

„Nejsi trochu sentimentální? Postavit si dům na místě, kde nedaleko jsi našel Marcela?“ řekl jsem mu a sednul si do křesla. Klaus se jenom zasmál a podal mi skleničku s nažloutlou kapalinou uvnitř.

„Na rodinu,“ řekl a napil se. Já jsem jenom pozvedl sklenici a taky se napil.

„Tak jak se cítíš?“

„Živý. A konečně ti můžu říct. Nejsem nadšený z toho být strejda. A myslím, že Elijah se snaží být náhradním otcem pro to dítě.“ Klausovi zakuckalo pití a podíval se na mě s udiveným výrazem.

„Jak to všechno víš?“

„No, řekněme si, že druhá strana není nějaký oddělený svět, kde si mrtvé nadpřirozený bytosti dělají dýchánek. Je to horor. Aspoň pro mě. Jsi doslova duch. Chodím za vámi jako ocásek, řvu na vás, vidím věci, které vidět nepotřebuju,“ řeknu znechuceně a vzpomenu se na ty scény, které jsem viděl a obsahovaly moje sourozence a málo oblečení. „No, prostě jsi duch, ale není to tak, že bych viděl i jiné nadpřirozené bytosti. Já neviděl je, oni mě a ani vy mě. Předpokládám. Celou dobu jsem tam byl sám se svými myšlenkami, což není moc příjemné, a mohl na vás maximálně tak řvát, ať neděláte věci, které jste dělali.“ Zavrtěl jsem hlavou a napil se. Klaus na mě upíral zrak.

„A to jsi celou tu dobu byl s námi? Okolo?“

„Jestli se ptáš na cestování. Mohl jsem projít čímkoliv, pokud jsem chtěl. Ale cestovat jsem musel nudně jako lidé. Ale zadarmo. Nemohl jsem si říct, že chci do Paříže, a najednou bum, jsem tam. Víš, jak dlouho mi trvalo se dostat do New Orleans? A už jsem tady zůstal.“

„No, určitě jsi unavený. Jdi si odpočinou. Tvůj pokoj je...“

„Já vím, čtvrtý nalevo od schodů.“ Povzdechl jsem si a šel nahoru. Když jsem vešel do pokoje, bylo to zklamání. Normální pokoj s postelí, komodou, koupelnou a oknem. Nikde žádná fotka. Nic. Povzdechl jsem si a sednul si na postel. Kelsey. Kde asi teď je. Když jsem zemřel, nemohl jsem ji kontaktovat, a v Londýně už asi nebude. Po tom, co jsem zemřel, jsem zůstal v Mystic Falls a potom šel s Klausem do New Orleans, kde jsem zůstal. Párkrát jsem slyšel Klause s ní telefonovat. Nebo se mi to aspoň zdálo, ale vždy moc bolelo to, že už ji asi nikdy neuvidím, a i kdyby, ona neuvidí mě a bude žít šťastně dál. Časem na mě zapomene a já bych musel sledovat její šťastný život s jiným mužem. Ale teď mám šanci. Žiju. Najednou ve mně vysvitlo světlo naděje a rychle seběhl dolů po schodech.

Klaus seděl pořád v křesle. Došel jsem k němu a natáhnul ruku.

„Mobil,“ řekl jsem mu.

„Čekal jsem, kdy ho budeš chtít.“ Podal mi ho a já jsem zpaměti vytočil číslo a čekal. Čekal. A nic.

„Volaný účastník hovor nepřijímá. Zkuste to, prosím, později.“ Dal jsem si mobil do ucha a podíval se na Klause.

„Nebere.“ Klaus chtěl něco říct, když do domu vešly čtyři ženy. Jedna z nich napřáhla ruku a Klaus se sesunul k zemi a držel si hlavu. Mně se ale nic nestalo. Chtěl jsem se upíří rychlostí přemístit k nim, ale nešlo to. Další žena natáhla ruku, a než jsem stačil něco udělat, omotal se okolo mě řetězy, které se vzaly odnikud. Ženy přišly k nám blíž a jedna promluvila.

„Kde je?“

„Kdo?“ řekl jsem. Podíval jsem se na Klause, který pořád ležel na zemi a držel si hlavu. Moc dlouho to vydrží. „Nechte ho.“ Jedna z žen došla za Klause, chytla ho za hlavu a trhla. Sesunul se k zemi.

„Tak teď mi odpověz. Kde je?“

„Kdo?“

„Silas!“ zařvala a aby asi dodala na důrazu, rozbila všechna okna a zrcadla v naší blízkosti. Silas. Mytická bytost. Ten Silas? Vždyť je to pohádka. Nebo mi to každý tak říkal, ale nemůžu jim říct, že na Silase věřím, jsem originál.

„Jak to mám vědět?!“ zařval jsem taky a snažil se dostat z řetězů.

„No jo. Člověk. Určitě si z tebe chtěl Klaus udělat svačinku.“

„Člověk?“ zašeptal jsem. Ženy se na mě jen znechuceně podívaly.

„Řekni Klausovi, až se probudí, že ho ještě vyhledáme.“ A odešly.

Člověk? Zkusil jsem přestat dýchat a po pár sekundách jsem měl takový divný pocit v hrudi a musel jsem se rychle nadechnout. Já- já potřebuju kyslík. A nemohl jsem se rychle přestěhovat k těm čarodějnicím. Zničehonic to na mě dolehlo jako blesk z čistého nebe.

„Já jsem člověk,“ zašeptal jsem a klesnul na kolena.

Seděl jsem tam asi hodinu a pořád jsem to nemohl pochopit. Já jsem člověk. Já? Originální upír. Já jsem člověk. Jak to? Šílená čarodějnice, je to všechno její chyba. Kvůli ní jsem člověk. Já nechci být člověk. Je to taková podřadná rasa. Jak někdo může být člověk? Měli by je všechny vyhubit a měli by začít hned teď. Měli bychom jim všem utrhnout hlavy a nabodnout je na kůly a potom jejich těla… STOP! Bože, co to se mnou je? Nikdy jsem takhle nepřemýšlel. Jako jo, chtěl jsem zabít pár lidí, ale celé lidstvo... Vždyť i Kelsey je člověk, a teď i já. Co to je?

Klaus se vedle mě pohnul a chytnul se za hlavu.

„Co se stalo?“ podíval se na mě. „Proč jsi v řetězech? Nevěděl jsem, že jsi na sadomaso,“ začal se smát. Já jsem po něm jen hodil vražedný pohled.

„Nech toho a pomoz mi.“

„Si pomož sám. Já ti pomáhat nebudu, na co jsi upír?“

„V tom je chyba, bratříčku, jsem člověk, nejsem upír.“ Klaus se zarazil, chytnul řetěz a trhnul. Řetěz se roztrhnul a já jsem ze sebe sundal kousky řetězu. Oprášil jsem si rifle, podíval se na Klause, který pořád seděl na zemi.

„Jsem člověk. Tvoje úžasná čarodějnice ze mě udělala člověka.“ Otočil jsem se na patě a šel ke schodům, tam jsem se zastavil. „Jo, mám ti říct, že si tě ty tři babizny vyhledají.“ A šel jsem nahoru do svého pokoje a pořád nic neříkajícího Klause jsem nechal v přízemí. Jak jsem došel do pokoje, vrhnul jsem se na postel a usnul, než jsem na ni dopadl.

Ležel jsem, když najednou jsem ucítil strašnou bolest v ruce, jako by mi hořela. Snažil jsem se otevřít oči, ale nešlo to. Na co být člověk? Byl jsi upír. Jeden z nejsilnějších upírů. Teď jsi jen slabý, slaboučký človíček. Jsi nicka. Myslíš si, že jsi někomu chyběl, když jsi byl mrtvý? Nikomu, opakoval hlas v mé hlavě. Bolest se rozšířila tak, že mě bolela celá ruka a nemohl jsem se ani pohnut. Nikomu. Nikomu. Nicka. Slaboučký človíček, opakoval hlas pořád dokola. Zničehonic jsem otevřel oči. A posadil se. V celém pokoji byla tma. Zvednul jsem ruku. Nebyly na ní popáleniny. Nic. Jen na zápěstí jsem měl vytetované oko. Jak se to tam dostalo? Když jsem šel spát, tak jsem tam nic neměl. Lehnul jsem si zpátky na postel. Co to zas bylo? Tady není něco v pořádku. Znovu jsem zavřel oči a pokoušel jsem se usnout. Přemýšlel jsem nad tím, co to bylo za hlas, až jsem potom usnul.

Další kapitola je na světě. Moc lidí (dobře, jeden člověk :D ) nenapsalo, jaký pohled by chtěli. Tak jsem se přizpůsobila a napsala jsem Kolův. Doufám, že se vám kapitola líbila. Byla to jedna z nejdelších, co jsem zatím napsala. Doufám, že budete dál číst a komentovat a řeknete mi, jestli chcete ještě příště Kola, a nebo mám napsat pohled od Kelsey… - TheSinna :)

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction