OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Rubínová lampa 15. kapitola

08.11.2016 (12:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 943×

Kapitola 15

Pěkně prosím

Jafar zatím mířil k Agrabah.

Kdokoliv ho viděl z dálky, musel si podle probleskávajících barevných odstínů myslet, že pouští se řítí nejstrašlivější démon, jaký kdy spatřil světlo světa, a modilt se, ať se to strašné a obrovité monstrum k němu nepřibližuje.

Asi dva kilometry před městem však zastavil, zhasil „ohňostrojný“ lektvar uvnitř lucerny, připevnil ji ke koňskému sedlu a znovu nasedl a dojel až k městské bráně.

Stráže se podivovaly, co dělá tak pozdě mimo město a sám, ale když se přesvědčily, že to není žádný dvojník a svůj důvod jistě má, nebyl také venku poprvé, pustily ho do města.

V paláci vezírovi stoupla ještě víc hladina adrenalinu a testosteronu. Mučila ho nejistota, jakou nesnášel. Tolik věcí se mohlo pokazit a on byl teď přímo posedlý tím, aby si udělal jasno v tom, zda tedy získal první kartu sezamu, nebo ještě ne.

Popadnul podnos se svíčkou a zamířil přímo do Rosina pokoje.

Když ji tam spatřil, bez Aladdina a bezmocně ležící na svém lůžku, jehož druhou polovinu podezřele okupoval koberec, málem zajásal radostí. Hned se k ní vrhl a zatřásl s ní.

„Kde je ta karta? Kde je ta karta?“ opakoval s děsivým přízvukem maniaka.

Rose opravdu těžce spala, zaregistrovala to snad teprve, když to zopakoval alespoň po páté.

„Je v tom koberci,“ zamumlala bezděčně a hned se vyděsila a zakryla si ústa, protože tohle přece říct nechtěla. Doufala, že ho nenapadne se vyptávat, jak se tam vzala.

Jafar si ale ve svém stavu ničeho dalšího nevšímal.

„To nevadí,“ řekl, odložil svíci na její noční stolek a vrhl se na koberec, který před ním najednou uhnul.

Rose zatím otevřela oči a viděla, jak se Jafar ke koberci pomalu přiblížil a cosi zašeptal. Tkanina se najednou sesunula jako bez života k zemi a vystoupil z něj zářivý prach, který se pak spojil v cosi tmavého. Jafar po tom sáhnul, byla to karta.

„Mám ji! Konečně je moje! Jen MOJE!“ radoval se a utíkal pryč do tmavé chodby.

Rose byla vzhůru jen napůl a nějak jí vůbec nedocházelo, co se stalo, tak sebou zase plácla na postel a spala.

Jafar se ještě vrátil, protože si zapomněl ve svém euforickém rozpoložení svíčku, a bez ní neviděl, kam jde. Navíc ještě popadl i koberec a odnesl si ho také.

Kartu poté bezpečně ukryl ve své tajné podzemní komnatě a pak už se jen opláchl, převlékl a lehl si do postele. Hladina adrenalinu opadla, a tak na něj dolehla únava.

Myslel na to, že má konečně první kartu sezamu, a v klidu a spokojeně usnul s úsměvem na tváři. 

*****

Další den ráno přiběhl k veliteli stráží jeden z podřízených.

„Ahmede, máme problém!“ řekl.

„Jaký?“ zeptal se velitel a hned očekával potíže. Měl na tohle šestý smysl.

„Aladdin utekl a vůbec nevíme, jak to dokázal,“ vysvětlil strážný. „Cela byla zamčená a klíče na svém místě ve zbrojnici, jen pouta na řetězu byla odemčená a ta opičí také. Přišli jsme na to teď při roznášení jídla.“

Velitel Ahmed se zamyslel. Bylo tomu už velmi dlouho, co Aladdin naposledy uprchnul. Dávno před tím, než nechali vyrobit speciální pouta pro Abua. Od té doby se mu to nepodařilo, a pokud teď objevil nějaký nový trik, bylo by to nanejvýš znepokojivé.

Ahmeda rozbolela hlava.

„Sakra! Vždyť já nejsem žádný filozof ani vynálezce. Proč se musí tohle stávat zrovna mně?“ zvolal rozmrzele. „Asi to budeme muset říct vezírovi...“

„Ahmede, máme problém!“ zvolal další strážný, který právě běžel sem.

„Jaký zase?“ zeptal se ho Ahmed.

„Chytili jsme toho zloděje s opicí, jak na trhu kradl jablka,“ zavolal strážný z dálky.

„A v čem je problém? To je snad naše práce,“ řekl Ahmed.

„Podle protokolu to máme oznámit vezírovi, ale ten prý stále ještě spí a nikdo se ho neodváží budit,“ dodal Ramul.

Ahmed se potutelně usmál při představě, kolik asi musel vezír včera vypít vína...

„Myslím, že našeho vezíra chápu,“ zamumlal, „prostě Aladdina zavřete zpátky do jeho cely a vezírovi to neříkejte, pokud se na to sám nezeptá.“

„Rozkaz,“ přikyvoval strážný.

Když Aladdina vrátili do cely a znovu připoutali, přišel ho Ahmed vyslechnout s rukama založenýma za zády.

„Aladdine, jedna věc mi není jasná,“ řekl Ahmed a šel rovnou k věci. „Jak se ti podařilo utéct?“

„Silou lásky,“ řekl Aladdin.

Ahmed se poškrábal na hlavě. „To mi vysvětli,“ nechápal.

„Láska nejde vysvětlit,“ prohlásil Aladdin, „ale je silnější, než všechna pouta na světě. Rose mě potřebovala.“

„Rose?“ podivil se Ahmed. „To je kdo?“

„To je ta nejkrásnější a nejúžasnější dívka na světě,“ vysvětloval Aladdin. „Její vlasy jsou jako písečná bouře...“

„Ta světlovlasá holka, co je teď hostem u princezny!“ uhodl výjimečně Ramul. „Tu už jsem několikrát viděl, pěkná, počkat, není to ta, co jsme ji tu chvíli měli dole?"

Ahmed to pořád nechápal.

„Takže co přesně s tím má ona společného?“

„Chci mluvit se sultánem,“ prohlásil Aladdin. „Rose je má kamarádka.“

Ahmed na to pokrčil rameny. 

*****

Protože vezír stále spal, zašel Ahmed přímo za sultánem, který měl zrovna chvilku volného času, tak se věnoval své dceři. Jasmína mu ukazovala svoje nejnovější šaty, které jí nedávno dokončily místní švadleny a vyšívačky.

„V těchto vypadáš úžasně, Jasmíno,“ pochvaloval ji sultán. „Každému ženichovi se budeš líbit.“

Jasmína se však zatvářila zasmušile. „Tatínku, já se ještě nechci vdávat. Chci nejdřív procestovat svět a všechno poznat a najít, po čem doopravdy toužím.“

„Ale Jasmíno, to není možné,“ oponoval láskyplně sultán.

„Proč?“ ptala se nechápavě princezna.

„Přece jen... jsi žena, tvé tělo je křehké a půvabné a svět je pro ně příliš nebezpečný. Vždyť víš, jak vypadají dobrodruzi - jsou to muži, jejich tělo je plné jizev, a někteří dokonce přišli o oči či o nohu, nemluvě o těch, kteří se ze své výpravy už nevrátili vůbec. Važ si toho, co máš.“

„Kdybys mě pustil alespoň do města, se strážemi,“ řekla Jasmína.

„Tam už jsi přece byla,“ řekl sultán.

„To mi bylo šest, tehdy jsem ještě ničemu nerozuměla,“ oponovala Jasmína.

„No vidíš... jako by to bylo včera,“ uzavřel to sultán, jemuž to při jeho věku opravdu připadalo jako včera. Princezna mlčela a mrzelo ji, že ji její otec nechápe. Sultán se obrátil na Ahmeda. „Chtěl jsi něco kapitáne?“

„Velectěný sultáne, jeden zloděj si vás dovoluje žádat o mimořádnou audienci. Tvrdí, že princeznin host je jeho přítelkyně,“ řekl Ahmed a padl na koleno.

Jasmína vytřešila oči.

„Rose a jeho kamarádka? Chci ho hned vidět!“

„Kdo to je? Znám ho?“ zeptal se sultán.

„Je to ten chlápek s opicí, jeho jméno je Aladdin,“ odpovědel poslušně Ahmed.

Sultán se zamyslel.

„Ale ten tu už krade alespoň patnáct let, jak by mohla být Rose jeho kamarádka. Vždyť ta přijela teprve nedávno z té daleké země... jak se to jen jmenovala...“

„Tatínku, že ho můžu vidět!“ domáhala se Jasmína.

„Ale mé dítě, vždyť je to jen obyčejný chudák,“ povzdechl si sultán. „Krade z hladu a proto, že je takový budižkničemu, že se jinak neuživí.“

„Stejně ho chci vidět,“ trvala na svém princezna.

„Tak dobře,“ ustoupil sultán a obrátil se k Ahmedovi. „Vyslechnu ho ihned.“

„Jistě,“ pokývl hlavou Ahmed, až mu málem spadl turban. „A ještě jedna drobnost, velectěný sultáne. U audience bývá obvykle přítomen i váš vezír, ale ten teď prý ještě spí.“

„Probuďte ho,“ pokynul přísně sultán.

„Jak si přejete,“ řekl Ahmed a odebral se vykonat rozkaz. 

*****

Rose toho rána vstávala až kolem jedenácté. Byla z té dlouhé noci unavená. Strašně emocionálně i fyzicky utahaná jako kotě.

Vzbudil ji Bark s pozdní snídaní a ona za to byla nesmírně vděčná. Měla sice zarudlé oči od toho zatraceného pouštního písku, ale to se během dne spraví.

Nyní, když žvýkala kus sýra a zapíjela to vymačkanou šťávou z pomeranče a při tom si hověla v teplých pokrývkách, jí bylo dobře, že by v nich chtěla zůstat celý den, ale věděla, že to si dovolit nemůže.

Přitom jí vytanul na mysl výjev z pozdního večera, kdy do jejího pokoje vtrhl Jafar jako démon z pekla. Byla tak rozespalá, že vlastně ani nevnímala, co dělá, takže až nyní se rozhlédla okolo.

Její nový koberec nikde nebyl, natož karta.

Lehce se zamračila, ale chápala jeho touhu. I ona chtěla domů a byla ochotná pro to udělat cokoliv.

Cože to chtěl on?

Hm... teď si přesně nemohla vzpomenout, ale potřeboval k tomu ty karty. Vlastně ani nevěděla, kolik jich je či kolik jich má být.

Ona sama měla pohár smrti, který se čarodějovi nesměl dostat do rukou, jako by už tak neměl velkou pravomoc někomu useknout hlavu. Ale s létáním tolik škody zase nenadělá, nebo ano? Přinejhorším si sám zlomí nohu.

Co si to namlouvá, když ze své hole dokáže udělat třímetrovou smrtící kobru, tak v porovnání s ní karta bude něco daleko horšího.

Rose se málem udusila dalším soustem.

Ne, musí jít za ním a nenápadně prověřit, jaké s kartou má úmysly, aby ho mohla usměrnit. Netoužila po tom, aby kolem ní lidé umírali a ještě nakonec z toho obvinili ji, protože tu byla nová.

A on by se za ni třeba ani nepostavil, naštěstí u Jasmíny si tím byla jistá. Princezna si ji oblíbila, a to znamenalo, že ji odpoledne vyhledá a připomene se jí.

Rosiny myšlenky se zase obloukem obrátily k Jafarovi, odkud stále koukala hrozba.

Ještě neměla jasno, co pro něho znamená a zda ji teď, když má kartu, nenechá vsadit do vězení. Jedna otázka střídala druhou a ještě horší.

Náhle Rose přešla chuť a nebude mít klid, dokud nezjistí Jafarovy úmysly.

„Barku, připrav mi nějaké šaty," přikázala mu a odložila tác.

„Velectěná paní Rose, vy už nebudete jíst? Vždy máte snídani nejraději a teď jste se jí sotva dotkla, měla byste jíst po té vaší vyčerpávající nemoci," strachoval se otrok.

Rose se nemohla ani usmát jeho obavám, a tak zakroutila hlavou.

„Už nemám hlad, musím teď mluvit s vezírem."

Bark překvapeně zamrkal nad tím, kdo by chtěl dobrovolně mluvit s někým takovým.

„Obávám se, že ještě spí, říkal mi to Salim, jeho otrok."

Rose přikývla, ale bylo jí to jedno, navíc teď už byl určitě vzhůru, nevypadal na někoho, kdo vstává v poledne.

Bark jí bez dalšího odmlouvání připravil šaty, jaké ještě neviděla.

„Ehm, ty jsou moje?" zeptala se nejistě.

„Ano, princezna Jasmína poručila nějaké přinést do vašeho pokoje."

„Tak... dobře," kousla se lehce do rtu a čekala, až Bark odejde.

Poté se podívala na tu provokativní rudou barvu. Vážně to vypadalo jako záplava krve, ve které se měla utopit, byla to krásná barva i když ona dávala přednost tlumenější, ale na to nebyl čas.

Skočila se opláchnout a pak si oblékla dlouhou hedvábnou sukni pošitou v pase korálky. Perfektně seděla na bocích a nakonec si oblékla podprsenku, tentokrát bez rukávů.

Cítila se polonahá jako v plavkách, ale takhle to asi mělo být.

Pak už vyrazila ke dveřím a zamířila k Jafarově pracovně.

Vklouzla dveřmi dovnitř a pak skrze korálkový závěs, který měl odhánět drzé mouchy.

Ale v pracovně nikdo nebyl, jen klec s Yagem, který v ní chrápal.

Jakmile ale uslyšel zašustění korálků, pootevřel oči a byl najednou čilý a probuzený.

„Rose, Rose, pusť mě ven, prosííím. Nedá se v tom být, bolí mě záda a peří. Nemůžu to vydržet. Nohy mám zkřřřivené a nemohu se ani protáááhnout, je to nelítostné mučení zvířete!"

Dívka hleděla na papouška v kleci bez známek snahy. „Ale kdopak se nám to tu špatně vyspal?" utrousila.

„Neošklíbej se a najdi sklíč," poručil ara.

„Ani mě nenapadne, zasloužíš si to, nemáš lhát, vidíš, co z toho pak vzniká, navíc je to pro tebe poučné."

Rose zřetelně viděla, jak se mu naježila pírka za krkem.

Kdyby byl volný, asi by ji kloval do hlavy.

„Prosííím, už to dál nevydržííím, zblázním se tu, safra! Mám klaustrofobii!"

Plavovlásky se papouška trochu zželelo, a tak se podívala kolem sebe, ale nic jako klíč na stole stejně neviděla. Klícka musela být kouzelná a otevírala se nejspíše také jen kouzlem. Chytré.

„Z tohohle si budeš muset pomoct sám, žádný klíč tu není." Yago vydal zvuk podobný zafunění. Když se trochu převrátil, aby na ni alespoň viděl, vykulil na ni své velké oko. Připomínal malého nešikovného artistu, který přecenil své síly. „A navíc stejně nemám čas..." obrátila se a šla zpátky na chodbu, k tomu ji doprovázelo zoufalé volání o pomoc a pár nadávek, které se zaryly do jejích zad.

Co ale teď?

Několika kroky zamířila k Jafarovým komnatám.

Celou dobu krok za krokem si kousala spodní ret, musela mít stejně rudé rty jako šaty. Hlavou Rose probíhalo pořád to samé. Nebude se jí chtít zbavit, když má kartu u sebe? Ale tím, že ona za ním přijde a bude se nenápadně vyptávat, by mohl zjistit, o co jí jde, a využít toho.

Na druhou stranu toužila vědět, co bude dál a jak si stojí.

Jak se blížila, nevěděla ani, co má udat jako záminku k návštěvě, aby to nevypadalo podezřele, ale v tom jí pomohl někdo jiný.

Už téměř stála před vezírovými dveřmi, když jí na rameno dopadla mužská ruka, až se Rose vyděsila k smrti a trhla sebou.

„Ty jdeš k vezírovi?" otázal se hrubý hlas.

Patřil kapitánovi stráže, který měl tmavé vousy a byl nejméně o hlavu vyšší mohutné postavy. Byl jí nějak povědomý, když si konečně vzpomněla.

„Vy jste ten, co mě s tím druhým táhnul do vězení," vyhrkla.

Muž si ji prohlédl od hlavy k patě, jako by ji hodnotil, nakonec se lehce zamračil.

„Tak nějak, mysleli jsme, že jsi zlodějka, ale někdo se umí zavděčit, že?"  

Rose překvapeně zamrkala, dnes ráno jí vážně utíkalo spoustu věcí, a pak konečně pochopila.

On si musel myslet, že jde za Jafarem...

Rose stoupla červeň do tváří a na kapitána se obořila. „Co si to dovolujete tvrdit?"

„Hezké ženské jen tak nechodí do cizí ložnice na šálek čaje," odvětil výmluvně a ušklíbl se.

Dívka naštvaně našpulila rty, ale věděla, jak to musí vypadat, jenže nevěděla, jak mu to vymluvit. Tak trapnou chvíli dlouho nezažila a doufala, že dlouho nezažije.

„A co vám je do toho, co dělám?" vyjela na kapitána s černým turbanem na hlavě, který vyznačoval jeho úřad popravčí čety.

„Nic," odvětil prostě a kývl ke dveřím před nimi, „jen když už tam jdeš, vyřiď vezírovi, že ten zlodějíček s prašivým opičákem má tu drzost žádat sultána o slyšení. A ten si žádá vezírovu přítomnost. Tak ho nějak příjemně vzbuď, ať ten kluk nejde rovnou na špalek."

Rose se zajíkla a málem si připlácla dlaň na čelo.

„Bože, to je blbec," vydechla jako omráčená a nyní zmateně zamrkal kapitán. „Vyřídím," nadechla se spěšně Rose a už sledovala jen záda toho neurvalce, který si mnul ruce, že ten úkol budit jeho nepříjemnost nemusí on sám, ale někdo jiný.

Rose teď měla dilema, měla o Aladdina strach, nemohal pochopit, jak se mohl nechat chytit? To si chtěl ve vězení udělat pohodlí?

Málem nad tím začala lomit rukama.

Nechtěla ho v tom nechat, musela něco udělat, a to bylo přednější než nějaké osobní výzvědy, které šly nyní stranou. Tohle musela vyřešit přednostně.

Aladdina považovala za kamaráda, nebo za začátek kamarádství, i když on to viděl jinak. Nemohla ho jen tak poslat na smrt, byl to člověk, ne jateční zvíře. Navíc už spolu taky překonali smrt.

A to málo, co mohla, bylo se u Jafara přimluvit. Což mohla být i záminka k návštěvě, což by jí mělo pomoci. ANO!

Rose na nic nečekala a vtrhla do dveří jako tornádo.

„Jafare, Jafare," zavolala naléhavě, ale nic se neozývalo.

Nejistě stála v jakémsi předpokoji, tady už byla dvakrát, naproti ve stěně byly ty pohyblivé tajné dveře, kterými se šlo dolů do vezírovy tajné místnosti.

Ale tam určitě nebyl, jinak by byly pootevřené.

Vydala se tedy k dalším dveřím, za kterými tušila jeho ložnici, a pomalu se jí v hlavě skládal panikou řízený plán, jak dosáhnout svého.

„Jafare!" vyhrkla hlasitěji a rozrazila dveře jeho ložnice. Netušila, co tam najde, možná tam už ani nebude, trochu v to i doufala, a tak jakmile vešla, přitiskla si ruku na oči, kdyby se náhodou převlékal.

Když ale bylo ticho, koukla se škvírkou skrze prsty.

Měla takový hodně špatný pocit, že by tu neměla být, kolem sebe cítila ryze mužskou vůni a pokoj byl v černé a zlaté honosné barvě, která na ni byla až moc děsivě tmavá. 

Hned se zaměřila na postavu, která stále spala na lůžku.

Rose nasucho polkla. Co když bude mít špatnou náladu? Promění mě v žábu?

Ale nutnost pomoci Aladdinovi a té zablešené opici ji hnala vpřed a to doslova.

Dívka se přihrnula k velké posteli jako divoká voda a natáhla ruku k vyboulenině pod pokrývkou.

Chtěla ho probudit jemně, ale pak si vzpomněla na jeho neomalené chování v noci, a tělem jí projel vztek. Se škodolibou radostí ho chytila za rameno a zatřásla.

„Jafare, máme problém!"

Postava se prudce posadila, až se Rose lekla, klopýtla dozadu a kecla si na zadek.

Vidět totiž vezíra bez toho jeho velkého turbanu bylo něco nezvyklého, jako když přijdete na záhadu kruhů v obilí.

Celou dobu si myslela, že je plešatý, ale hluboce se mýlila. Jeho tmavé husté vlasy zkroucené do pravidelných vln by mu záviděla kdejaká dáma. Dokonce měla nutkání se jich dotknout a zjistit, zda jsou opravdu tak jemné, jak vypadají.

K ničemu ale tak riskantnímu se neodhodlala.

Rose na to jen kulila oči, jak se mu uvolněné lesklé prameny rozprostřely na ramenou a v kontrastu s jeho upravenou bradkou, pichlavýma očima plnýma obvinění a netrpělivosti smíchaného s podrážděním to dělalo neodolatelnou kombinaci něčeho, co na vás kouká z temné díry s úmyslem vás do ní vtáhnout a zadávit.

„Co tu děláš?" zavrčel na ni úsečně skrze zaťaté zuby a jeho tvář ještě více potemněla, když si ji pomalu prohlížel.

Rose vyskočila na nohy a stála před oknem. Slunce ji pálilo do zad, což Jafarovi poskytlo skvělou podívanou, jak paprsky pronikají téměř průhledným hedvábím, a on mohl vidět její štíhlé nohy a kochat se jejími dobře tvarovanými stehny mezi záhyby sukně.

V jeho tváři se teď nepohnul ani sval.

Přišla ho snad svádět?

Možná přemýšlel, co dělat, jelikož mu rychle vzbuzený mozek začal fungovat až teď a snažil se pochopit, co tu ta holka dělá v jeho ložnici v takovém oblečení, které budí mužské smysly do pohotovosti a burcuje jeho touhy z ní strhat vše, co má na sobě, a využít toho pozvání, když k němu svolně sama přišla a vychutnat si dnešní ráno dosytosti v teplé posteli.  

„MLUV!" zahřměl snad ještě více podrážděně a přemáhal své představy o zcela jiných věcech.

„Máme problém, Aladdin se nechal chytit a je zase ve vězení, musíš mu pomoct."

Jafar se nadechl zklamáním, že v jeho buzení má prsty ten zloděj s dlouhými prsty, kterého by teď nejraději sám spravil ze světa.

„Nebudu nikomu pomáhat, svůj úkol splnil. Posloužil dobré věci, ale jeho hloupost volá k Aláhovi."

Rose začala chodit po místnosti sem a tam jako tygr v kleci a rozhazovala rukama. „Ty mu můžeš udělit milost. Vždyť to, co pro nás udělal... málem v té jeskyni zemřel a já taky," namítla Rose a v jejím hlase zaznívala naléhavost hraničící s panikou.

„Už jsem mu svobodu dal, neměl se nechat chytit. Když ho omilostním, nebude to prospívat mé pověsti, a to nepřipustím. Nepřipadá v úvahu, tak jsem řekl."

Rose rychle přemýšlela, jak ho přesvědčit.

„Aladdin je právě teď u sultána, řekl mi to strážný na chodbě. Co když mu řekne všechno? Tedy, moc toho neví, ale mohl by mu lecos napovídat, na to jsi nemyslel? Co když mu řekne, že jsi ho z vězení pustil ty a nikdo o tom nevěděl? A co jeskyně?"

„Takový nesmysl! Sultán nebude věřit nějaké pouliční kryse, dá na má slova, na svého rádce," odsekl nevraživě Jafar, odhodil svou přikrývku a vstal ze své postele. Měl na sobě noční úbor podobný spodnímu šatu.

Rose to připomínalo kimono, které se zavazovalo přes sebe. Raději od něho stydlivě odvrátila zrak a namáhala si hlavu, jak to vymyslet, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. V tomhle případě hlava a tělo na jednom místě.

„Nemůžeš být trochu milosrdný?" přemlouvala ho.

„Pleteš si milodrdenství s charitou. Aladdin byl už několikrát omilostněn a jeho činy jsou neponaučitelné. Nechce pracovat a krade. I boží ruka, která dává, není bezedná."

A to je nějaké čínské přísloví, nebo co? Proč musel mít na vše odpověď? Rose to neskutečně dopalovalo. Pořád byl kousek nad ní. To ten chlap nemá soucit?

Jak k němu stála zády, slyšela šustění, nejspíše se oblékal.

A ke všemu cítila jakousi bezmoc.

„Ale..."

„Žádné ALE," zavrčel Jafar, „dostane, co si zaslouží. Pokud chceš ve městě pořádek, je milosrdenství to poslední, kterým si podkopneš nohy. Je potřeba tvrdé ruky, což náš slabý sultán nechápe," odfrkl si povýšeně.

„Aladdin má čisté srdce, mohl by se nám ještě hodit, pokud těch karet potřebuješ víc a jsou všechny na tak nebezpečných místech," zareagovala pohotově Rose, nad čímž se vezír zamyslel a šustění na chvíli ustalo. Dívka vycítila příležitost. „Udělá, co mu řeknu, mohl by být ještě užitečný," dodala s nadějí... 

Rose se dnes mrkla do Jafarovy ložnice, aby za idiota Aladdina, který se, asi nedopatřením, nechal chytit. Oroduje za něho a moc se snaží, ale bude to stačit?

Vezír má svoji hlavu, no, uvidíme, zda se nechá obměkčit.

Ale nezapomínejte, že je to pořád zlý hoch.

Příští kapitola bude o tom, jak je Aladdin u sultána na koberečku :-)  

+ tady jsou nové šaty, které má Rose na sobě.

http://www.ourstories.cz/gallery/Rud%C3%A9.jpg 

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínová lampa 15. kapitola: