OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Rubínová lampa 23. kapitola

18.01.2017 (09:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 896×

Kapitola 23

Odjezd

Ta princeznina věta Rose rmoutila. Podobných hesel a přirovnání slyšela dost a vždy tomu věřila, ale Aladdin byl jiný, kdyby se jen trochu snažil... ale musel by mu někdo dát šanci.

A jak se právě přesvědčila, nebude to lehké, asi jako bojovat s plácačkou na mouchy proti tornádu.

Jedno odmítnutí snad nic neznamená, jistě v Agrabah bude někdo, kdo toho kluka vezme pod ochranná křídla, a tak to během své cesty po tržišti zkusila ještě dvakrát, ale se stejným výsledkem.

Nikdo se zloději nechtěl nic mít, a tak i když zpátky s Jasmínou dorazily okouzlené z tržiště, které se hemžilo barvami, přeci jen byla Rose trochu rozčilená.

„To nic, Rose, určitě se pro něho nějaká práce najde," chlácholila ji princezna a cizince náhle zasvítilo v očích.

„Ano!"

Jasmína sebou trhla, nebo se spíše jejího výkřiku lekla.

„Hm?"

„Už to mám! Počkej tady, hned jsem zpátky!" vyhrkla, strhla ze sebe tu černou hrůzu, chytila své hedvábné sukně a rozeběhla se k přijímacímu sálu.

Neznala sice Jafarův harmonogram, ale věděla, že po poledni se sultánem a správci probírají státní záležitosti, do čehož se zahrnovaly daně a různé výdaje na chod paláce, alespoň tak jí to jednou zmínil, když se jí chtěl zbavit.

Když doběhla po chodbě až k těm obrovským dveřím, musela se rychle vydýchat. Palác byl rozlehlý jako šest stadionů vedle sebe a běžet celou cestu bylo o život. Nabrala tedy několik potřebných hlubokých nádechů do plic a pak vešla dovnitř.

Místnost v tuto dobu zalévalo krásné zlatavé světlo a několik pestrobarevných postav, které stály v hloučku kolem sultána, si jí ani nevšimly a dál švitořily jeden přes druhého jako slavíci, dokud se nezastavila několik metrů před trůnem a teatrálně si neodkašlala.

„Můj sultáne, musím mluvit se ctihodným vezírem v naléhavé záležitosti." Poklekla a upřela ta svá velká modrá kukadla na podsaditého mužíka s bílým vousem.

Její hlas byl naléhavý, a proto se Azzam vymrštil ze svého místa vystlaného polštáři a zajíkl se. „Stalo se snad něco mé dceři? Pověz!"

Rose překvapeně zamrkala a zakroutila hlavou. „Nikoliv, pane, je to zcela jiná věc, prosím, potřebuji s ním mluvit," dodala a stiskla své růžové rty do nejisté tenké čárky.

Hlouček mužů v turbanech se mezi tím rozestoupil do půlkruhu a hleděl na tu opovážlivou ženu, která se je rozhodla rušit od důležité práce.

Mezi nimi se nejvíce vyjímala vezírova vysoká černá postava, která jako by pohlcovala všechno světlo a převyšovala ostatní. Diplomaté a hospodáři kolem něho byli nervozní snad více než ze samotného sultána, který se mezi tím uklidnil a hupsnul zpátky na trůn.

Jafar postoupil sebejistě dopředu a povýšeně se sám pro sebe usmál. Byl to jeden z těch zlých povrchních úsměvů, jelikož vidět Rose před sebou klečet na kolenou mu dělalo nevýslovně dobře.

Jakmile ťukl koncem své hadí hole o mramorový schod, připoutal tak na sebe dívčinu pozornost.

„Jak se opovažuješ rušit sultánovu radu, ženo, že tvé slyšení nepočká do zítřejšího rána?" pronesl svým hlubokým zastrašujícím hlasem a dělal, že ji nezná. Jen jeho oči prozrazovaly pravdu a vpíjely se do těch jejích.

Rose se kousla do spodního rtu, necítila se právě přede všemi moc dobře a zalitovala toho, že ho později nenavštívila v jeho pracovně osamotě, ale chtěla Aladdinovi opravdu pomoci. Jafar ji však stavěl do situace, kdy měla svou prosbu říci tady veřejně předevšemi, a to se jí nehodilo.

„Jedná se o... státní záležitost," zahlásila rychle a Jafar zvědavě nadzvedl pravé obočí. Začínalo ho to vážně zajímat.

Muži okolo se tvářili důležitě a neměli radost z toho, že je někdo ruší, jeden se dokonce obrátil k Jafarovi a prohlásil: „Nepokoje ve vašem harému, vezíre?"

Tři muži se na ten vtip ušklíbli, ale Jafar zachoval svou chladnou tvář i úsudek.

Neodpověděl a jen pokynul svou holí k chodbě za trůnem, kde Rose několikrát viděla Jasmínu, jak do sálu přichází. Nejspíše to byla nějaká postranní chodba, která vedla do jiných částí paláce, či měla sloužit jako úniková cesta v případě ohrožení.

Plavovláska tedy vstala, vystoupala po schůdcích vznešeně jako královna a obdařila všechny kolem sebe vražedným pohledem.

Nakonec šlápla na nohu tomu, kdo ji považoval za Jafarovu konkubínu. „Oh, promiňte, ale já přes tu dlouhou sukni moc nevidím." A ještě trochu více patou došlápla, ale to už mizela v chodbě s Jafarem v závěsu.

Když ušli několik metrů, nevydržela to, prudce se k němu otočila, div mu nezabořila nos do hrudi, jak byl blízko. „Co to mělo znamenat?" zeptal se vážně a nadechl se nosem jako drak, jež má co nevidět chrlit oheň.

„Potřebuji s tebou naléhavě mluvit, teď a tady," začala ze sebe tlačit jedno slovo přes druhé.

„Dobře, mluv," přikývl trpělivě Jafar v domnění, že se skutečně jedná o něco naléhavého, co potřebuje jeho pozornost, a nutno říci, myslel přitom na to nejhorší.

Rose od čaroděje trochu odstoupila, protože nechtěná blízkost v ní vyvolávala ještě stále velice živé vzpomínky.

„Právě jsme se s princeznou vrátily z trhu a..."

„A?" pobídl ji vezír znuděně a dělal ty svoje obličeje, které tak milovala.

Rose se lehce zamračila, protože nechtěla, aby ji přerušoval, ale pokračovala: „Chtěla jsem, aby některý z řemeslníků přijal Aladdina jako učedníka a všichni to odmítli!" Rozhodila rozčileně rukama.

Jafar si to celé poslechl a nevěděl, zda se jí má vysmát, nebo s ní zatřást.

Raději jen nehezky zkřivil rty v napodobenině úsměvu. „A tebe to překvapuje? Žádný poctivý obchodník si do své dílny nevezme zloděje. To je holý fakt. Jak tě mohlo něco takového vůbec napadnout a co to má společného se státní záležitostí?" dotíral na ni a promnul si spánky.

„Nic, ale u nás to fungovalo. Někteří vězni se dali do nápravného zařízení a mnozí z nich se poučili a žili pak spořádaný život. Aladdin je ještě mladý, určitě by raději pracoval, než kradl," apelovala na vezíra Agrabah, ale vyhýbala se mu pohledem.

Možná na tom něco bylo, ale teď se takovou záležitostí nechtěl zatěžovat, měl nyní mnoho myšlenek s nadcházejícím odjezdem a zařizováním příprav než řešit věc jednoho špinavého zloděje a jeho nápravy, která byla jen nicotná fraška. Zloděj se nikdy nepoučí, stejně jako hloupý se nestane učencem.

„Tak mě napadlo..." spustila znovu Rose a přerušila jeho úvahy.

„Ne," zasáhl ostře Jafar a ona sklapla naprázdno.

„Co ne? Ještě jsem nic neřekla!" protestovala dívka.

„Tak zaprvé, Aladdin je zloděj. Alláh mu takový život dal, kdyby chtěl, mohl už jako dítě vstoupit do služby u nějakého obchodníka, ale on zůstal pouliční krysou. Je nepoučitelný. A i když stále ve vězení přežívá, smrt bude pro něho jen vysvobozením z toho útrpného života. A to nejdůležitější..." udělal důležitou odmlku a přistoupil k ní ještě o krok blíž, takže se téměř dotýkali.

Rose k němu překvapeně vzhlédla a jeho černé hluboké oči ji neskutečně děsily.

„Jak tě mohla napadnout taková pošetilost. Ty tu nemáš žádná práva, nikoho dostávat z vězení. Popírat má rozhodnutí a mou moc. Pokud půjdeš přes mé rozkazy, varuji tě, Rose, budeš toho litovat," pohrozil jí a každé jedovatě zašeptané slovo se jí vpisovalo do paměti, ale ona se nedala zastrašit.

„Doufala jsem ve tvou... dobrosrdečnost, napadlo mě, kdybys ho přijal jako písařského učně..." pípla.

Na to se Jafar nevesele zasmál a přitiskl si dlaň na srdce. „Dobrosrdečnost? Připadám ti snad mírným a slabým soudcem? Jsem všechno, ale ne milosrdný. Nepokoušej mou trpělivost, Rose, možná jsem některé tvé kousky byl ochoten do teď akceptovat, ale podrývat mou autoritu se ti nevyplatí. Uvědom si, s kým si zahráváš, a proti mně není jiného východiska než poslechnout."

Jeho nálada byla pro ni tak chaotická, v jednu chvíli byl vážný a ochotný naslouchat, v druhé se jí vysmíval a v té poslední měla pocit, jako by si brousil zuby, než do ní vpustí jed. 

„Ale..."

„Ne!" zasyčel Jafar úsečně, až to dívce sklouzlo po páteři jako kostka ledu, tím hůře když jí jeho ruka přistála na rameni jako ocelový pavouk.

Dotek vezírových chladných prstů na její horké kůži nebyl nijak uklidňující, naopak.

Koutkem oka sklouzla stranou k oné ruce a zase zpátky, lehce se zachvěla.

Možná tady už opravdu překračovala své pravomoce. A on byl háklivý na své vystupování.

„Být písařem je důležitá práce pro schopné muže. Nemůže ji dělat jen tak někdo. Tato místa se dědí po generace z otce na syna a jsou na to patřičně hrdí, či se do takového učení dávají děti bohatých obchodníků. Nic takového nepřichází v úvahu. Aladdin je zloděj a patří za mříže nebo do otroctví," rozhodně pomalu pohnul hlavou ze strany na stranu a slovo otroctví mu jaksi ulpělo v mysli.

Přeci jen mohl by ho prodat někomu, kdo se o jeho útěky už postará, napadlo ho.

„A teď se soustřeď na jiné věci, za pár dní odjíždíme." Víc neřekl, stáhl svou ruku z jejího ramene, otočil se a vyrazil chodbou nazpátek k hašteřícím správcům.

Nechal tam Rose stát a užíval si pocit svého vítězství z toho, jak ji umlčel.

Bylo to lehčí, než čekal, a vlastně může být ráda, že ji nepotrestal za to, co se stalo včera večer, i když ta malá Ramsesova nehoda se ukázala jako prospěšná věc pro jeho plán.

Díky tomu, co mu řekl Bahadur ráno ve svém hlášení, se mohl připravit a osud na sebe nedal dlouho čekat. Po snídani ho vyhledal princův velekněz s tím moderním leopardím přehozem a vysvětlil mu nadcházející situaci, že jeho princ se již nebude ucházet o princezninu ruku, jelikož si to bohové nepřejí.

Přestože Jafar věděl, odkud vítr fouká, vážně přikývl a oddechl si, že je všechno v pořádku. A přitom dohodl s holohlavým rádcem malou prospěšnou přátelskou návštěvu v jejich zemi s tím, že se k Ramsesově skupině přidá během jejich odjezdu se svou družinou.

Rozhodně za to Rose nepoděkuje, ale ať se má napozoru. Navíc mu stále nedávala spát otázka, zda má nějaké zvláštní schopnosti, nebo ne.

Tak jako tak mu svou účast při hledání další karty slíbila a on ji tu nehodlá nechat hned z několika důvodů, tím hlavním bylo to, aby tu neudělala více škod než užitku, raději ji bude mít sám pod dozorem.

Ještě pověřit někoho, kdo by ho dočasně zastoupil...

To bylo o něco těžší věc najít někoho schopnějšího mezi všemi těmi tupci, kteří by království nejraději rozkradli.

Jakmile se vezír vynořil z tmavé chodby jako stín, rozhlédl se po tom pestrobarevném hejnu, z něhož se každý jednotlivec snažil prosadit svou jedinečnou myšlenku, zatímco se sultán krčil na trůně jako bezradné štěně a zmateně hleděl z jednoho na druhého, komu má dát přednost.

Vypadal tak zoufale, až měl Jafar chuť lomit rukama nad jeho neschopností zřídit si pořádek.

Jeho pohled však padl na muže v purpurovém hávu.

Byl to jeden z hlavních správců, možná nejschopnější, ano, ten by stál za úvahu, později si s ním promluví ve své pracovně a ještě potom se sultánem, až mu řekne, že musí v Egyptě pro jejich království uzavřít nějaký výhodný obchod jako zástěrku pro jeho prvotní plán.

„Binládine..." oslovil muže před sebou s prospěchářsklým hadím úsměvem.

*****

Rose hleděla na vzdalující se Jafarova záda a nevěděla, jak se má cítit.

Byla zklamaná. Zatím ji vždy vyslechl a dá se říci vyhověl, ale teď?

Klidně ji odbyl a odehnal jako mouchu na nose.

Byla jeho výmluvnou argumentací tak zaskočená, že mlčela ještě teď, co odešel a ona zůstala v chladné chodbě sama.

Znovu se kousla do rtu, možná měl jen špatnou náladu, ale znělo to nekompromisně.

Třeba když mu o tom ještě řekne v klidu později, možná si dá říci a ukecá ho.

Ale je pravda, že neznala Aladdinův intelekt, co když se ani nenaučí psát? Mohl by být tak zaostalý?

Třeba měl Jafar pravdu a nebyla pro něho naděje, ale ona se ještě nevzdá. To by v tom byl čert, aby mu někde nenašla místečko.

Povzdechla si a vydala se na opačnou stranu, jak ji sám velký vezír poručil. Hlasy ze sálu se vzdalovaly. Cestou, kdy se snažila napojit na chodbu, aby se dostala zpátky k Jasmíně, přemýšlela nad Jafarovou poslední větou.

„Za pár dní odjíždíme..."

To už mělo být ono? Tak brzy? Rosin mozek pracoval na plné obrátky. Jak to řekne Jasmíně? Určitě bude proti, musí sakra něco vymyslet, jinak ji ten ďábel sváže do pytle a hodí přes koně. Ne že by toho Jafar nebyl schopný.

Ale přeci jen ji ta představa děsila, takže oni dva pojedou pryč. Jak dlouho to asi potrvá?

Týden? Dva týdny? Bude na něm nalepená tak dlouhou dobu? To bude jízda. A kde budou spát?

Jedna otázka vyvstávala za druhou jako vykřičníky za větou, dokud nedorazila k princezně.

„Tak co, Rose, jak to šlo?" zeptala se.

„Moc dobře ne,“ přiznala Rose utrápeně a posadila se k Jasmíně. „Život je k takovým lidem jako Aladdin hrozně nespravedlivý.“

„Tak už se tím tolik netrap,“ snažila se ji utěšit princezna. „Hlavní je, že jsi tu se mnou a v bezpečí.“

Rose vzdychla. Teď se jí opravdu nechtělo říct Jasmíně, že ji za pár dní opustí, zvlášť když ta se na ni tak rozkošně usmívala.

Přátelsky se objaly, Jasmína Rose něžně hladila po zádech. Jak se objetí protahovalo, Rose začínalo připadat, že je to možná něco víc než jen přátelské gesto. Lekla se a naznačila Jasmíně, aby se odtáhla.

Ta to udělala. „Copak? Je mi s tebou moc příjemně, tobě se mnou ne? Také se mě můžeš dotýkat.“

Rose se styděla. Věděla toho o homosexuálních pocitech dost, aby si byla jistá, že sama takové nikdy neměla, vzrušovali ji jen muži, ale neměla nejmenší tušení, jak něco tak intimního vysvětlit ženě z úplně cizí kultury, kde je homosexualita tabu.

Obě chvíli mlčely a netušily, co se té druhé honí hlavou.

„Rose...“ pokusila se prolomit mlčení Jasmína.

Rose ještě chvilku trvalo, než si utřídila myšlenky a byla schopna vůbec něco smysluplného říct. „Mně je příjemné být s tebou, ale ne tak blízko. Nejlepší je, když sedíme vedle sebe a povídáme si.“

„Promiň,“ řekla Jasmína. „Měla jsem pocit, že toužíš po větší blízkosti.“

„I ty promiň. Přestože jsme obě ženy, nemusíme všechno cítit stejně,“ řekla diplomaticky Rose.

„To jsem nevěděla,“ přiznala se Jasmína potichu.

„Navíc... je tu jedna nepříjemná věc,“ začala cizinka.

„Jaká?“ zeptala se princezna.

„Moc ráda bych tu s tebou zůstala, ale víš, už od mala se toužím podívat do Egypta a za pár dní dostanu jedinečnou příležitost. Až se bude Ramses vracet, Jafar se k němu chce připojit na nějakou návštěvu a vzal by mě s sebou,“ řekla Rose a docela se bála, co na to řekne její společnice.

„No...“ řekla Jasmína. „Pustím tě, ale pod jednou podmínkou.“

„Jakou?“ zeptala se Rose.

„Že až se vrátíš, tak mi všechno barvitě povyprávíš - kde jste byli, jaké to tam bylo, co jste tam dělali, zda jsou všichni egyptští muži tak suroví a nechápaví jako Ramses a tak.“

Rose si oddechla.

Jasmína pokračovala: „Také se od mala toužím podívat po světě, úplně to chápu; ale už jsem se tak trochu smířila s tím, že musím být moc ráda, když mě pustí alespoň před palác. Ale tobě to dovolí, máš takové štěstí. A moc ráda si pak vyslechnu tvoje vyprávění.“

„V mém světě se taková vyprávění z cest obvykle sepisují, říká se jim cestopisy a lidé si je pak čtou,“ řekla Rose.

Jasmína pokrčila rameny. „Proč číst, když spolu mohou mluvit? Nebylo by lepší poslechnout si vyprávění přímo?“

„No... to by asi bylo, ale lidé na to nemají čas, pořád něco dělají a nebo pracují,“ snažila se to vysvětlit Rose a přiblížit jí moderní svět.

Jasmína smutně přikývla.

„To chápu, tatínek je na tom podobně. Ale nemyslím, že by mi ho čtení dokázalo nahradit.“

Rose vzdychla. Napadla ji myšlenka o počítačích, mobilních telefonech a sociálních sítích, ale raději ji rychle zaplašila.

Jasmína vstala.

„Počkej chvilku,“ řekla a odešla. Za chvíli se vrátila a v ruce držela Rosiny boty s vysokým podpatkem.

„Otrok už se vrátil,“ řekla Jasmína a podala boty své přítelkyni. „Říkala jsi, že se v nich dá chodit...“

Rose přikývla a boty si obula. Jasmína na ni s vykulenýma očima zírala. Sotva udělala Rose první krok, začala se princezna pobaveně smát. Smála se dlouho a upřímně a zakrývala si oči, jako by před sebou viděla klauna na chůdách, kterému se jistě co nevidět zapletou nohy a sekne sebou o zem.

A Rose, zprvu plná sebevědomí, přestože tomu ani trochu nerozuměla, se začala stydět. Zula si boty a k princeznině překvapení se dala do pláče. Začaly ji napadat ošklivé myšlenky. Uvědomila si, že boty, na které bývala tak hrdá a které dokázaly zdůraznit její okouzlující nohy a dokonalé pozadí, jí tu nepřinesou obdiv, ale jen výsměch.

Jak je něco takového možné? Copak je možné, že někde existuje svět, kde se nosí bílé pleťové masky a chundelaté červené nosy a chodí se na chůdách a všem to přijde normální? Jak je možné, že Jasmína vidí všechno úplně jinak než já? Co když jsou moje pocity úplně špatně? Co když je špatně celá civilizace, ze které pocházím? Co když jsem špatná já?

Když si Rose za chvíli protřela oči, zjistila, že Jasmína tiše a smutně postává vedle ní a dodržuje náležitý odstup. Přitom zrovna teď by Rose naopak moc ocenila uklidňující objetí, ale bála se, že by to Jasmínu svedlo k dalším, snad ještě intimnějším dotekům. Cítila se hrozně nepříjemně rozpolcená.

„Potřebuji být chvilku sama,“ vysoukala ze sebe Rose.

Jasmína ani nepromluvila, odešla a nechala Rose s jejími botami na vysokém podpatku, které pevně svýrala v dlaních. Blondýnka pak utíkala do svého pokoje a dlouho plakala...

*****

O dva dny později, když už se Rose vzpamatovala a na přípravy na odjezd málem zapomněla, ji v její komnatě navštívil Jafar osobně s Yagem na rameni. Hodil jí na postel černé šaty a stroze prohlásil: „Obleč se. Odjíždíme.“

„Cože? Kam?“ vytřeštila oči Rose.

„Ztrrráta paměti...“ zavtipkoval Yago.

„Neříkej, že jsi zapomněla na naši dohodu,“ zamračil se Jafar.

„Ne, já jen... že toho musím ještě spoustu zařídit,“ řekla Rose.

„Co může žena jako ty zařizovat?“ podivil se Jafar a protočily se mu oči.

„Musím se rozloučit s Jasmínou,“ řekla Rose.

„Princezna už o tvém odjezdu ví. Trvala na tom, abych se osobně zaručil za tvoji bezpečnost,“ řekl Jafar a vrhnul na ni zamyšlený pohled. „Možná ti nechám zavázat ústa, když bude třeba. Ta tě totiž ohrožují ze všeho nejvíc.“

Rose se zašklebila. „Chci Jasmínu ještě vidět!“

„Tak si pospěš, převleč se a pak tě k ní zavedu,“ odvětil Jafar a odešel na chodbu.

Rose poslechla a pod burku si při převlékání schovala svoje staré boty s podpatkem, protože jí něco napovídalo, že by jí ještě mohly být k něčemu užitečné, byť k chození asi sotva.

Jafar ji pak dovedl k princezně.

„Už musím jet, snad ti tu beze mě nebude smutno,“ řekla Rose, zatímco vezír postával opodál a dělal, jako kdyby tam nebyl a snažil se to přetrpět.

„Nějak to vydržím,“ řekla Jasmína a mávla rukou. „Hlavně na sebe buď opatrná, do ničeho se nezapleť, raději s nikým cizím nemluv a neukazuj se, vhodně se oblékej a hlavně nikam nechoď sama, nepřibližuj se k neznámým tvorům a nenech se zlákat přeludy pouště. A řádně se modli, ať na sebe nepřivoláš Alláhův hněv. Nejez a nepij nic jiného, než co ti dají naši muži. A zjisti mi o té zemi všechno, jací jsou tam lidé, jak se jim žije, v co věří, po čem touží, jakého věku se dožívají a co tam nosí muži a co ženy, co se tam prodává na trhu a vše ostatní.“

Rose si pomyslela, že za těchto podmínek je to úkol spíš pro chytrou horákyni nebo Hermionu než pro ni.

Všechno zjistit, ale nikam nechodit a s nikým nemluvit? No, však on už se o ni Jafar postará...

Ta poslední myšlenka ji stejně tak znepokojovala, jako uklidňovala.

Přikývla. „Budu opatrná, slibuji.“

Princezna se usmála a Rose pokračovala s Jafarem před palác, kde ji zavedl k jakési modré dřevěné budce, která jí vzdáleně připomněla TARDIS ze seriálu Doctor Who. Rose se rozesmála při představě, že Jafar teď prohlásí, že je Doktor, nastoupí s ní do budky a za minutku bude doma ve své době, pokud se mezitím náhodou neocitne na úplně jiné planetě...

„Uklidni se,“ zavrčel na ni Jafar, jako by umravňoval malé dítě.

„Promiň, měla jsem vidění,“ prohlásila Rose a zamávala rukama v kruzích jako vědma.

Ale upřímně, vlastně to nebyla úplná lež. Jenže tahle velká ptačí budka měla jiný tvar něž TARDIS a vedly z ní dvě veliké klády, kterými se dala nést ve vzduchu. Uvnitř byla jen docela malá a nepohodlná až na jeden prázdný kbelík.

„A co když budu potřebovat na záchod?“ zeptala se Rose a nějak ji nenapadlo, jak tuhle zapeklitou věc vyřešit.

„Od toho tam máš ten kbelík, pak se vysype po cestě,“ řekl věcně Jafar a Rose zrudla až po kořínky vlasů.

„Ach jo!“ povzdychla si útrpně.

Po dlouhé době jsme zase tu! Dali jsme si přes Vánoce trochu pohov, ale zase pracujeme na dalším pokračování :-)

Dnes se Rose snažila trochu přimluvit za Aladdina, ale ouha, poprvé se jí nedařilo a Jafar ji solidně odpálkoval. Holt se holčička musí naučit, že ne vždy bude po jejím.

Nyní nás čeká výlet do Egypta, nechte se překvapit, co vše se stane po cestě. :-)

Nebude tam sice Jasmína, ale Yago ji princeznu hodně vynahradí.

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínová lampa 23. kapitola: