OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Rubínová lampa 24. kapitola

19.02.2017 (10:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 766×

Kapitola 24

Oáza

Už po několika málo hodinách toho Rose litovala.

Budka byla nepohodlná, dřevěná a tvrdá jako kámen. Seděla na zadku v tom malém privátním domečku a kousala se nudou. Uvnitř bylo trochu šero, protože všechny stěny nebyly průchodné, aby dovnitř nikdo nekoukal a neočumoval ji jako nějakou drahou trofej.

No, možná by jí to okoukávání zas tolik nevadilo, ale uvnitř bylo horko a jediné, na čem se dalo sedět, byl ten kbelík posazený dnem dolů.

Pomyslně si v hlavě udělala seznam, co je potřeba udělat.

Za prvé se zeptat, co má dělat, aby se tu nezbláznila nudou, za druhé, zda by se nedalo otevřít nějaké okénko a větrat po cestě, a za třetí si sem při další zastávce vezme nějakou pokrývku, na které by bylo pohodlnější sedět nebo ležet. Takhle měla zdřevěnělý zadek a ztuhlé nohy.

Rose byla jako nějaký vzácný ptáček ve zlaté kleci, zoufale počítala každou minutu, každé zhoupnutí, jelikož tu neměla ani s kým mluvit, jen sama k sobě. Snad by raději vedla konverzaci s užvaněným Yagem, než tu být sama.

Těšila se, až nosítka zastaví, ale... od doby, co ráno karavana vyrazila, nic, možná jen na chvíli, kdy začala polední modlitba. Po nějaké době se jí chtělo i na záchod. Hypnotizovala ten prokletý kbelík očima, ale její stud jí nedovolil ho použít. Dívka přeci nebude čůrat do kbelíku! Nikdy!

Raději dál čekala a čekala, dokud to už nebylo opravdu akutní, a když se posadila na kbelík a vystrčila holý zadek, pořád se nervózně ohlížela ke dvířkům, jestli je někdo neotevře. Měla z toho celé rudé tváře, ale nakonec se jí ulevilo. Ale co teď s tím?

Rozhlížela se kolem sebe, až našla malá dvířka vzadu za sebou, kudy kbelík prostrčila, a zanedlouho je někdo zase otevřel a prostrčil ten předmět zpátky a prázdný.

Rose si oddechla, to je ale servis, obrátila oči v sloup.

Později odpoledne něco začalo na přední dvířka neodbytně ťukat jako datel.

Rose si klekla a otevřela je, za nimi seděl na kraji nosítek rudý papoušek a klidně vpochodoval dovnitř jako voják na obhlídku jejího domečku.

Rose za ním zavřela a popadla, div ho neumačkala radostí.

„Ani nevíš, jak ráda tě vidím, ty ptáku,“ začala ho dusit v obětí, až se Yagovi naježila všechna pera. Bylo to pro něho nezvyklé a překvapivé, ale nebylo to zas tak nepříjemné, pokud pomineme fakt, že se nemohl pomalu ani nadechnout.

„Myslel jsem, žžže se mnou nemluvíííš,“ zaskřehotal, vydrápal se z jejího náručí, seskočil na dřevěnou podlahu a oddechl si, že z něho nebyla placka.

„Já a nemluvit s tebou? Ale kdepak,“ mávla rukou Rose jako kočka, která pozorovala malou myš. Vážně byla ráda, že si může s někým popovídat a neposlouchat jen frkání velbloudů a ržání koní z venku.

„Lhááářko,“ pohodil hlavou Yago a začal se chechtat, byl to takový zvláštní nakažlivý smích, že se musela dívka usmát.

„Jo, dobře, ta bouda je hrozná, máš pravdu, nemůžu tu s nikým mluvit, není tu co dělat, jen koukat do zdi, ukoušu se tu!“

„Alespoň vidíííš, jaké to je být v malé kleci,“ posmíval se jí Yago škodolibě. Když tak nad tím přemýšlela, musela tomu ptákovi dát za pravdu. Ale oproti němu na tom byla pořád ještě dobře.

„Proč jsi vlastně za mnou přišel?“ zeptala se ho zúčastněně.

Ara zvedl nožku a podrbal se drápkem na hlavě. „Už mě nebavilo péééct se jako kuřřře, víš, jakééé je tam horko? Peřřří mám celé rozžžžhavené, nejsou někde propááálené?“ začal roztahovat křídla.

Rose se na něho skepticky podívala.

„Ne, proč jsi doopravdy přišel, vysyp to.“

Yago obrátil oči v sloup a došlo mu, že ho prokoukla. „Víš, co to je sedět Jafarovi na rameni a poslouchat toho holohlavééého idiota? Je hroooznej! Už jsem to nemohl vydržeeet. Oškubal bych se z toho!“

„Ajaj, to nebude mít asi Jafar dobrou náladu, co?“ zeptala se Rose a vyhlídka na to, jak ji bude probodávat pohledem, až zastaví, nebyla nijak příjemná, zvlášť když ona bude dělat to samé, protože musela trčet v téhle hloupé budce.

Že by se z toho Jafar taky potom oškubal?

„Ten?“ začal ara kývat hlavou dopředu a dozadu jako chovanci v blázincích. „Ten je v sedmééém nebi! To víš, když seš zavřřřená dlouho v paláci a nikam se nepodíváááš, i takové plááácání ti přijde dobrééé.“

V sedmém nebi? Neplete si ten jeho úsměv s nudou? I ona uměla solidný americký úsměv, když bylo potřeba ho předstírat.

„Já bych spíš řekla, že se z něho snaží vytáhnout, kde je ta další karta.“

„To je možnýýý...“ zamyslel se ara a následující dvě hodiny přemýšleli a vymýšleli různé nepravděpodobné věci, o čem se mohou ti dva bavit, ale oba dva byli daleko od pravdy.

Jafara opravdu zajímaly politické záležitosti a on dokázal velice dlouho na toto téma bez problémů hovořit, zatímco jel na svém Hasanovi vedle prince.

„Vůbec nevíte, vezíre, jak je těžké vést tak rozsáhlou říši, jako je ta má,“ kroutil hlavou egyptský princ důležitě a Jafar se jen mlčky ješitně ušklíbl.

On že neví, jak vést velkou říši? Bez něho by se celé Agrabah položilo na záda za pouhých pár dnů, už teď měl obavy, co bude muset vše napravovat a zařizovat, až se z této diplomatické návštěvy vrátí.

Mezitím co se princ chlubil svou dokonalostí a svým božstvím, které mu pomalu začínalo lézt na nervy, ohlédl se vezír přes rameno i přes celý zástup své i princovy gardy. Nosítka připojená k průvodu se kodrcala za nimi jako poslední zapomenuté zavazadlo, zatímco se čtyři statní svalnatí muži potili, když je nesli na ramenou.

Jafar by vsadil svůj rubín zasazený v turbanu, že Yago bude tam. Nechal své myšlenky lehce toulat, zatímco mu do zad pražilo slunce, které pomalu zapadalo za horizont.

Vezír nasadil svůj obvyklý výraz bez výrazu a snažil se znovu vzpomenout, o čem se to Ramses chvástal, naštěstí měl důvod jeho horlivý monolog přerušit.

„Blížíme se k oáze Al Zarah, princi. Brzy si budeme moci odpočinout. Jistě jste již po cestě unavený,“ konstatoval a pevněji stiskl Hasanovi uzdu, kterou by toho nafoukaného hlupáka nejraději uškrtil.

„Doufám, že přijmete mé pozvání na dnešní večer. Chtěl bych se vás ještě na několik věcí zeptat, vezíre, a k tomu nám zatančí moje krásné otrokyně."

Jafar v duchu vrčel, celodenní putování ho vyčerpávalo, ale musel diplomaticky souhlasit a slíbit svou účast.

Pomalu se tedy průvod přiblížil k místu v poušti, lesknoucí se jako smaragd v písku. Poměrně velká oáza překypovala rušným životem. Nebyli jediní cestovatelé, kteří zde hledali úkryt před nocí a nebezpečím, byli tu ještě další tři obchodníci, jež směřovali do Agrabah a možná ještě dál. Ty ozbrojené stráže vítaly s nadšením, jelikož se zde mohli potulovat pouštní lupiči, a s takovým počtem gardistů neměl žádný strach o své cenné zboží...

*****************************************************************

Rose se právě dohadovala s Yagem, ze kterého se vyklubal zábavný společník, zda je chutnější kešu nebo mandle, z čehož mu vyprávěla, že ještě lepší jsou mandle v cukru z poutě a kešu v hořké čokoládě. Pak náhle viditelně nadskočila, jak otroci bez oznámení nosítka položili na zem.

„Kooonec cesty...“ zakrákal Yago, „bylo na čase.“

„Už? To je nějak rychlí,“ broukla Rose, rozrazila dvířka a vyškrábala se ven, ploché boty se jí zabořily do měkkého horkého písku a ona se rozhlížela ze strany na stranu, kde je ten egyptský palác, mohutné sloupy a zlaté sochy bohů v nadživotní velikosti jako vystřižené z National geographic.

Byla ale zklamaná, protože přímo před ní ze země vyrůstala vysoká palma a hned vedle ní další. Tak trochu zelený parčík.

„Hmm, oáza,“ zachechtal se papoušek.

Rose zklamaně vydechla a protáhla si ztuhlá záda, nelíbilo se jí ale, jak na ni ostatní divně koukají, téměř jakoby pohoršeně.

Co jim je?

„Rose, vem si na sebe ten ženskej hadrrr, nikdy nevíííš, kdo tu může být,“ radil jí Yago a blondýnka si konečně vzpomněla a vrátila se pro tu černou hrůzu, kterou si na sebe oblékla, aby skryla své krásné zlatavé vlasy.

Už si zase připadala jako pytel brambor. Její otrávený výraz mluvil za vše.

„Co teď?“ zamumlala kysele.

Yago vzlétl na kabinu, ve které cestovali, aby měl rozhled po okolí.

„Musíš počččkat, až postaví stany, to bude chvíli trvat,“ radil vševědoucně ara.

„Hm... mám hroznou žízeň,“ bručela Rose nevrle a papoušek jí slétl na rameno.

„Tááámhle bude voda, pojď se tam mrknout, budu ti dělat stráááž,“ načepýřil se hrdě Yago a Rose se zasmála.

„Ty? A co budeš dělat, když na mě někdo sáhne? Ukecáš ho k smrti?“

„Uklovu ho a rozdrááápu, princezno,“ dělal si z ní legraci a Rose se smála.

Společně se propletli kolem mužů, kteří rozkládali přístřeší a rozdělávali oheň. Zamířili k jezírku obklopeného chabým podrostem a pískem...

Rose si klekla, udělala z dlaní mističku a namočila je do chladné vody. Měla takovou žízeň, až se bála, že to jezírko vycucne na jeden lok. Yago se napil také, ale jako první si všiml stínu za nimi, a zakrákal, aby Rose upozornil.

Blondýnka rychle vyskočila na nohy, aby mohla čelit nepříteli. Ale místo aby za ní stál nějaký vazoun, jako je Bahadur, postával tam malý tlouštík ve zjevně nákladném hábitu a na rukou se mu houpaly zlaté náhrdelníky jako podomnímu prodejci smotané hadice k vysavačům.

„Co chcete?" zeptala se dívka obezřetně.

Mužík začal máchat oběma rukama a rychle kdesi cosi vykládat, z toho pochopila, že je to obchodník se šperky, a podle toho, jak dokázal mluvit, asi i dobrý řečník.

„Krásná ženo, je mi líto, že jsi se mě zalekla, neměl jsem v úmyslu tě vystrašit. Nevidím však žádný šperk, který by zdobil vaši oslnivou krásu. Taková jemná tvář by si zasloužila něco pro potěchu oka, nemám pravdu? Kdo je vaším mužem, jistě by se mu některý z mých šperků zalíbil. Mám jemně tepané egyptské stříbro, perly ze Středozemního moře i drahé kameny z naší rodné země. Modrý safír by vám šel k očím. Který muž je tak šťastný, že vás může mít?"

Rose hned věděla, odkud vítr fouká. Ten nenasytný záprdek nedával hold její kráse, ale chtěl ze všeho nejvíce utržit. Hamižnej zakrslík, pomyslela si pro sebe. 

Jen počkej.

Pak dostala škodolibý nápad, na kterém by se mohla pobavit a navrch se ho i zbavit.

Nejprve se zatvářila opravdu soucitně a pořád po těch blýskavých špercích naoko chtivě pokukovala a nakonec dodala: „Můj manžel je tak štědrý, je to nejštědřejší muž z celého Agrabah. Velice mě rozmazluje a miluje, jistě nebude problém, když mi koupí nějakou maličkost, nebo dvě. Vidíte toho vysokého muže v černém támhle? To je on, mezi těmi vojáky," dodala s úsměvem a v obchodníkových očích hamižně zaplálo a už běžel o překot vstříc své zkáze.

Yago už to nevydržel a přestal zakrýval křídlem svůj zobák. Začal se smát a válet v písku.

„On a štědrýýý, to je fóóór, to se ti povedlo!" I Rose se začala ušklíbat nad tou legrací, kterou Jafarovi, který právě vydával nějaké rozkazy, připravila.

„Jsem zvědavá, jak s ním bude rychle hotov," zasmála se škodolibě a oba dva z dálky sledovali, co se bude dít...

Přinejhorším na ně ještě láskyplně zamává. Proč se trochu nepobavit.

*****************************************************************

„Uctivě se klaním, velectěný pane,“ oslovil kupec vezíra, který byl alespoň dvakrát vyšší než on a hleděl na něho jako orel na malou myš.

„Zdravím tě, čehož si žádáš?“ odpověděl Jafar pomalu.

„Dovolte mi nabídnout vám prvotřídní šperky a ozdoby pro vaši překrásnou ženu,“ prohlásil kupec a zachrastil náhrdelníky, přitom se uklonil tak, že drhnul nosem o zem.

Jafar přivřel podezřele víčka a vrhl na kupce upřený pohled, až z něho šel strach.

„Nemám zájem.“

„Ale jistě by si je zasloužila. Buďme jednou velkorysí, pane...“ přesvědčoval kupec.

„Ne!“ prohlásil Jafar rezolutně.

Tlouštíkovi opadl úsměv z tváře. „Jak si přejete,“ řekl a zklamaně odkráčel pryč.

Jafar se na Rose ani neotočil a dál se věnoval vojákům. Dívka na to s údivem zírala. „To bylo všechno? Stačilo jen říct NE?“

„To víš, Jafarrr má autorrritativní hlas,“ vysvětloval Yago. „Tobě by to nebylo nic platné, ženy tady nikdo neposlouchá.“

Najednou k nim přistoupil Bahadur.

„Hele, Rose, neměla bys mluvit s cizími muži,“ řekl. Blondýnka se k němu otočila. „A také by ses neměla toulat sama. Počkej v budce, než ti postaví stan.“ Dobrá rada, pomyslela si.

„Když já se tu nudím, hrozně se nudím,“ žadonila Rose a sedla si na kraj nosítek, když k nim došli.

Bahadur si povzdechl a přisednul si. „To chápu. Já také.“ Rose na něj vrhla zvídavý pohled. „Práce vojáka je hrozně nudná. Celé dny jen stojíš na místě a sleduješ, zda se něco neděje. A pak je cvičení, a to se dřeš jen tak pro nic za nic a nikdo to neocení. Už dlouho nebyla žádná bitva a zločinci jsou všichni za mřížemi,“ vyprávěl jí Bahadur a Rose jí ho začalo být líto. Hm, to je morálka. „Ale přesto mi to všechno stojí za to. Díky němu.“

„Komu?“ projevila Rose zájem.

„Díky Jafarovi,“ pokračoval Bahadur s obdivem. „Je to úžasný pán. Dokáže se správně rozhodovat v mžiku oka, když jsou všichni ostatní bezradní; všemu rozumí a ochrání nás i před těmi nejhoršími pohromami. Je mi matkou a otcem v jedné osobě. Vzhlížím k němu a nesmírně si ho vážím. Pro něj mi stojí za to žít. Myslím, že když má muž ke komu vzhlížet, dává mu to sílu a smysl.“

Rose stydlivě mlčela. Nečekala od Bahadura, že se jí začne zpovídat ze svého platonického vztahu s Jafarem. Nyní by mohl očekávat, že se mu ona začne také svěřovat a že k sobě budou mít blíž, ale to Rose rozhodně nechtěla, zvlášť když si stále nebyla jistá, co k ní Jafar ve skutečnosti cítí, a s Bahadurem se zapléct nechtěla.

„Ty znáš Jafara dobře, že?“ zeptala se Rose a nenápadně pozorovala tábořiště.

„Jen nepatrně, on je velice složitá osobnost,“ odpověděl Bahadur. „Chvilku milý, ochotný, a chvilku tvrdý a nebezpečný. Ale nakonec s ním vždy všechno dobře dopadne.“

Rose přikývla. „Ale strávil jsi s ním už hodně času, že?“ řekla.

„To ano,“ potvrdil Bahadur ve vzpomínkách.

„Co myslíš, co si myslí o mně?“ vyzvídala Rose.

„Jistě máš pro něj velkou cenu, jinak by tě tak nechránil,“ řekl Bahadur.

Cenu? Rose si najednou připadala jako zboží v supermarketu. Chtěla vědět, co k ní Jafar cítí, a nechtěla by se spokojit s odpovědí, že to, co zákazník ke zlevněnému zboží. Tušila, že Bahadur má k Jafarovi blízko, ale nechtěla se ho na to přímo zeptat, tak chvíli přemítala.

„A co si o mně myslíš ty?“ zeptala se nakonec a rozhodila rukama.

„Jsi krásná a jedinečná jako třpytivý klenot. Pokud si tě někdo v Agrabah zaslouží, pak jedině Jafar,“ odpověděl Bahadur bez zaváhání. Rose žasla, jak moc si Bahadur váží svého velitele.

„Zamilované hrrrdličky...“ okomentoval jejich rozhovor Yago a vydal se pryč. Rose se tomu zasmála a Bahadur pak také. Vlastně úplně zapomněli na to, že tam ten pták je.

*****************************************************************

Rose pak strávila ještě nějaký čas v budce a přemýšlela o Bahadurovi. Najednou už jí nepřipadal tak protivný a mrzutý, byla vlastně za jeho společnost i docela ráda. Obdivovala jeho loajalitu ke svému pánovi.

Co teď asi Jafar dělá? Venku už musela být tma.

Zanedlouho ji Bahadur opět navštívil. Její stan už stál, tak si ho zvědavě prohlédla. Byl to jen malý stan pro jednu osobu, sotva na spaní.

„Snaž se přes noc moc nevylézat, v oázách se vyskytují krvežízniví moskyti,“ poučil ji Bahadur, „ale kdybys přece jen potřebovala na záchod, tamhle za stanem máš díru.“

„Ehm... jakou díru?“ podivila se Rose.

„No, díru v písku,“ řekl Bahadur, jako by šlo o samozřejmost. „A o svoji bezpečnost se nemusíš bát, stráže budou držet hlídky celou noc. Ale dej si pozor, ať nešlápneš na štíra, může být jedovatý.“

Rose se v duchu modlila k Alláhovi, aby se jí po setmění nechtělo na záchod, bůh ví, na co by narazila. Vyhlídka na to, že bude močit do díry v písku, zatímco ji budou okukovat zadek strážní, bodat a vysávat obrovští moskyti a ještě ji pak otráví štír, byla vskutku hrůzostrašná.

„A Jafar ti vzkazuje, že kdybys chtěla, můžeš ho teď hned navštívit v jeho stanu, ale musíš si pospíšit, protože až zapadne slunce, bude mít práci,“ dodal ještě Bahadur.

Rose vrtalo hlavou, co asi znamená to „kdyby chtěla“ a jakou práci by uprostřed pouště mohl mít?

Jafar byl přece zvyklý spíš rozkazovat. Ale nabídka to byla zajímavá, tak požádala Bahadura, aby ji k Jafarově stanu dovedl...

Vezír měl opravdu rozlehlý stan, velký asi jako běžná ložnice. Před vchodem stály stráže. Bahadur s nimi rychle promluvil. Stráže pustily Rose dovnitř a Bahadur zatím počkal venku.

„Rád tě vidím, Rose,“ prohlásil Jafar s Yagem na rameni, jakmile se k ní otočil. To vyznělo trochu vtipně, protože Rose byla stále ještě docela zahalená, takže z ní vlastně mnoho neviděl.

„Zdravím,“ řekla Rose lakonicky a začala ze sebe svlékat ten nenáviděný ženský oděv.

Jafarovi se při tom pohledu po tváři roztáhl úsměv, a když se Rose konečně zbavila těch černých hadrů, představoval si, jak se svléká dál a dál, takže úplně ztratil ostražitost.

Rose naštěstí nevěděla, co se mu honí hlavou, takže toho nezneužila, i když z jeho podivného zaslepeného výrazu byla na rozpacích.

„Jak se máš?“ vyrušila ho nakonec Rose ze svých záhadných představ.

„Jako obvykle,“ prohlásil Jafar povýšeně, jakmile se vzpamatoval. „Ale slyšel jsem, že ty se prý po cestě nudíš.“

Rose si pomyslela, že Bahadur musí Jafarovi dodávat hlášení dost často. Přikývla. „Nemám po cestě co dělat ani s kým mluvit.“

„Znám jednu hru, kterou bych tě mohl naučit, aby ti cesta uběhla rychleji,“ prohlásil Jafar a ukázal na šachovnici rozloženou na koberci. Rose se rozhodla předstírat, že šachy nezná, a nechala si vysvětlit všechna pravidla. Nebyly to moderní šachy, jaké znala. Uprostřed základní řady stál místo krále šáh, podle něj se té hře říkalo šachy, a místo dámy vezír, vysoká figura s turbanem na hlavě. Kolem nich dva sloni, dva koně a na okrajích dvě věže. Jafar se nechal svým výkladem natolik pohltit, že ani nevnímal, zda Rose chápe, nebo je beznadějně ztracená.

Když skončil s výkladem, pustil se do ukázkové partie s Yagem, který přesouval figury zobákem a zjevně již s Jafarem několikrát hrál. Hra ubíhala pomalu a docela nudně se vlekla, protože pěšci mohli i z výchozího postavení postoupit jen o jedno pole a sloni nebyli o nic pohyblivější než koně. Nejhorší byl vezír, který se mohl pohybovat jen po diagonále a jen o jedno pole, takže se obvykle příliš nevzdaloval od šáha.

Rose se ta hra příliš nelíbila; zvlášť ji dopalovalo, že místo dámy je na šachovnici vezír, a to ještě tak neschopný. Když po nějakých sto dvaceti tazích nadešla koncovka, Jafarovi se povedlo s jedním z pěšců dojít až na soupeřovu základní řadu, tak ho vyměnil za vezíra.

„Nebylo by lepší proměnit ho na věž?“ zeptala se Rose strategicky.

Jafar se zasmál. „A jak asi? Kouzlem? Taková blbost může napadnout jedině ženskou. Z pěšáka se může stát jedině vezír, když prokáže svoje výjimečné nadání. Proměnit se ve věž, to je nápad...“

„A ve slona by ses prrroměnit nechtěla?“ dodal pobaveně Yago.

Rose chtěla původně Jafarovi představit dámu, ale teď si uvědomila, že jemu by bylo asi opravdu těžké vysvětlit proměnu pěšce v dámu, přece jen, změna pohlaví by pro něj byla asi něco příliš moderního, co by neskousl.

Jafar zamyšleně pokračoval a hladil si svou bradku: „Ještě by se mohl stát šáhem, ale to by se musel nejprve nějak zbavit stávajícího šáha, dva šáhy říše mít nemůže...“

Vtom do stanu vešel jeden ze strážných. „Ctihodný vezíre, Ramses II. vás očekává,“ řekl.

„Vyřiďte mu, že přijdu, hned jak se pomodlím,“ odvětil stroze Jafar.

Strážný odešel a Jafar se upřeně zahleděl na Yaga.

„No jo...“ řekl Yago a zobákem položil svého šáha jako nějaké smluvené znamení.

„To znamená, že se vzdává,“ vysvětlil Jafar k Rose. „Takže jsem opět vyhrál.“

„Stejně jsem měl horrrší postavení,“ dodal Yago dotčeně.

Hned poté se Jafar postavil a setřásl ze svého roucha zrnka písku, které se na něho nachytaly, a rozhlédl se po svém stanu. Nijak se mu k princi nechtělo, ale ve své funkci musel lecos překousnout, a tak Rose vyprovodil ven ze svého stanu s rukou dotýkající se jejích zad, aby se mohl odebrat k večerní modlitbě. 

Po delší době jsme zase tu! 

Dokodrcali jsme se k první oáze a vztah Rose a Jafara je klidný jako hladina vody, ale ne na dlouho. Nechte se překvapit.

Kvůli realistickému pohledu jsme usoudily, že v příběhu budou zmínky o modlitbách, jelikož muslimové se modlí několikrát za den. Tak jen občas se zde objeví pár slov.

Dále jsme do příběhu zahrnuly velice známou hru, jelikož má spoluspisovatelka má šachy ve velké oblibě, a já si myslím, že se to tam více než hodí k Jafarově charakteru.

Jinak velice děkujeme za velkou sledovanost našeho příběhu!

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínová lampa 24. kapitola: