OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Rubínová lampa 30. kapitola

26.08.2017 (13:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 947×

Kapitola 30

Odveta

Rose se rozhodla riskovat, chtěla vidět ten jeho povýšený obličej, až mu dá šach. To bude k nezaplacení, škoda, že nemá foťák. Ale právě tohle jeho ego potřebuje. Lekci.

Pokud si jeho lordstvo myslelo, že mu jen tak odpustí ten podraz, tak se pletlo.

Dívce zahalené v burce pohrával pod širým nebem úsměv na tváři, který musela přemoct, když bez ohlášení vešla do stanu svého věřitele. 

„Přišla jsem tě vyzvat, Jafare," vyhrkla odhodlaně právě ve chvíli, kdy si vezír stoupal z modlitebního koberečku. 

Překvapeně se otočil a k její smůle v jeho tmavých očích neviděla ani zrnko únavy. Sakra. Yago se bude muset hodně snažit, ale ona má taky pár triků v rukávu.

„Vyzvat?" konstatoval chladně a podíval se na to, co nesla v podpaží a právě položila na stůl.

Po Jafarově tváři se rozlil potěšený úsměv.

„Ah, myslíš, že mě porazíš?" zasmál se se vší svou podlou upřímností a Rose přivřela oči. Uvidíme, kdo se bude smát naposled. Haha. 

Nevinně zamrkala a založila si ruce pod ňadry na těch černých hadrech.

„Nemám v úmyslu prohrát," prohlásila, a to vezíra začalo zajímat.

„Takové sebevědomí, kde se v tobě jenom bere, Rose," odfrkl si a díval se jí zpříma do očí.

„Otázkou je, o co budeme hrát," řekla na rovinu bez obalu.

Jafar udělal několik kroků k ní, ale nezastavil se a pomalu ji obcházel jako sup.

Rose se z toho zachvěla, ten jeho palčivý pohled byl děsivý a přitom vzrušující, ale ona se nenechala vyvést z koncentrace, pokud on dokáže lidmi manipulovat, ona se taky dokáže přetvařovat. 

„O co chceš hrát?" oplatil jí Jafar poněkud pobaveně, protože věděl, že nic nemá, kromě svého těla, které by ho v této chladné noci příjemně zahřálo. 

Rose pár vteřin mlčela, chtěla mu dát pocit nadřazenosti. Jen se chytni za nos, Jafare.

„Chci svůj podíl, o který jsi mě sprostě obral. Dvacet procent z pokladu."

„Patnáct," přitlačil chladně. 

„Dvacet," nedala se Rose.

„Deset," odvětil Jafar a dívka se zamračila.

„Patnáct!" vyhrkla bez přemýšlení a vůbec jí nedošlo, že ji chytře zmátl. Nejraději by si vyrvala vlasy! Ten bastard! 

„Dobrá!" Jeho slova se táhla sladce jako med, když ji takhle obelstil a byl sám se sebou spokojený. Jak mu dělalo dobře, když to vycházelo podle jeho pravidel.

Rose v duchu prskala jako divoká kočka, ale už s tím nic nenadělala. Patnáct procent je také kus zlata. 

Jafar dokončil své kolečko kolem ní a postavil se na svou stranu stolu. Dobře věděl jak někoho znervóznit a zastrašit, ale ta holka přišla s jasným cílem. Její hamižnost se mu líbila stejně jako okouzlující odvaha. 

Dobře, dá jí šanci, i když nemá vůbec možnost výhry proti takovému skvělému zkušenému hráči, jako byl on. Jaká bude tedy jeho odměna?

Přistihl se, jak na ní visí pohledem, ve kterém se skrývalo něco temného.

„Co tedy dostanu já, když ti dám tvůj podíl? Jsem muž, který má vše, co bys mi mohla nabídnout?" 

Dívka chtěla začít vrčet.

Jafar pozorně sledoval Rosinu krásnou tvář, pátral po nějaké známce strachu, stydlivosti nebo nejistoty a kupodivu nic z toho nenašel, jen odhodlání. Stejně jí dal jasně najevo, o co má zájem, co jiného by to mohlo být, než že mu dá samu sebe.

Ta představa na jeho tváři vykouzlila potěšený úsměv, který mu hned vyklouzl z tváře, jakmile vyslovila: „Když vyhraju, řeknu ti, Jafare, kde je další karta." 

Teď mu spadla čelist. 

***** 

Vezír něco takového opravdu nečekal a na chvíli vypadal, jako když opravdu spolkne abnormálně velkou včelu, která se mu navíc proletí hlavou a vylétne uchem.

U všech velbloudů, myslela to vážně? Jedna jeho část tomu odmítala věřit, ale druhá se toho chytla.

Co když to opravdu ví? Mohla to vědět? Byla to opravdu vědma, jak říkala?

Jeho prsty se pevně stáhly kolem zlaté hole. 

Takže teď po něm chtěla vyplatit. Obchod, něco za něco.

Mohl by jí klidně zaplatit třeba polovinu celého pokladu, sám měl tolik zlata, že by z toho vyžilo celé město mnoho let, ale ona chtěla souboj. 

Chtěla ho přechytračit, to zrovna.

Jemu se nikdo nevyrovnal, jinak by nebyl tam, kde je teď. Ale pobavit se mohl, večer byl ještě mladý a jemu se spát nechtělo.

Strávit ho s krásnou atraktivní mazanou ženou byla výzva.

„Zajímavá nabídka, opravdu," promnul si svou bradku, ale navenek nevypadalo, že by ho to nějak zajímalo. „Dobrá, jedna vítězná partie, drahá," ušklíbl se jako dravec na malou myš a pokynul jí, aby se posadila ke stolu a rozdala figury. 

Rose přikývla a stáhla si ze sebe nejprve burku.

Ten efekt, jak látka sklouzla z jejích bledých paží, mu projel celým tělem jako samotné vzrušení.

Čarodějovy oči sjely po jejím hezkém těle. Měla na sobě oranžové šaty, které se postupně barvily do jasně ohnivě žluté. 

Jafar se ale nenechal vyvést tímhle laciným ženským trikem a pozoroval Rose, jak staví slony a vezíry do svých pozic, a vymýšlel svou vlastní strategii...

Když byla hrací plocha náležitě připravena, usedli k ní, Jafar šachovnici ještě otočil, aby měl bílé figury a tím právo prvního tahu. 

Ohleduplné.

Rose si tuto nehoráznost nechala líbit, stejně jí jen potvrzovala přesvědčení, že on nehraje fér.

Vezír posunul pěšce před šáha a hra začala. 

Yago zatím po chvíli přiletěl a potichu je oba sledoval.

Jafar dělal tahy rychle a sebevědomě a Rose ho napodobovala, takže hra ubíhala svižným tempem. 

Dívka se koukla po Yagovi, zda náhodou nezapomněl na jejich dohodu. 

Papoušek jako na povel zaskřehotal: „Jafarrre! Prrroč může slon jen o dvě pole a ne o jedno?“

„Protože slon je velký a nemá jemnou míru; na sousední pole by se netrefil,“ odpověděl Jafar bez zaváhání.  

Rose udělala tah, vezír hned odpověděl svým. Začínala mít obavy, že rozptýlit ho nebude tak snadné, ale to ještě nevěděla, jaký je na to Yago zkušený expert.

„A prrroč může vezííír jen křivě táhnout a ne jako šáh všemi směrrry?“

Jafar se na něho otočil. 

„Protože vezír je méně než šáh, je jen jeho služebník. Proto nemůže vše, co on. To je jako s vezírem a sultánem. Ovšem kdyby sultán neměl syna a něco se mu stalo, třeba ho sežrala záhadná masožravá květina, pak by nebylo lepšího muže než vezíra, aby ho nahradil.“

„Soustřeďte se na hru, vezíre,“ pronesla Rose sugestivně, protože Jafar si ani nevšiml, že už je znovu na tahu.  

Čaroděj se zadíval na šachovnici a pokračoval rychlým, nepříliš promyšleným tahem.

Konečně se to začalo vyplácet, jen tak dál.

„A prrroč je v poušti takovááá nuda?“ ošíval se Yago a Jafarovi to vůbec nebylo podezřelé. Prostě se dožadoval pozornosti jako malé dítě. 

„Pokud se ti víc líbilo v Egyptě, mohl jsi zůstat s tím holohlavým Ramsesem,“ pronesl Jafar.

„S tím tupcem?“ vytřeštil Yago oči. „Ani náhodou. To by dřííív sloni museli létat, abych zůstal s takovým prrrimitivem.“ 

„Jistě, mě bys přece neopustil,“ řekl Jafar.

Mezi Rose a vezírem mezitím proběhly další dva tahy. Dívka obětovala svého slona, což si Jafar vyložil jako slabost, ale podařilo se jí tak narušit jeho pěšcovou řadu a současně získat větší kontrolu nad centrem šachovnice. 

„Jó, jó, tebe bych nikdy neopustil,“ prohlásil Yago, ale neznělo to moc věrohodně.

Jafarovy myšlenky se přesunuly k pochybám o Yagově věrnosti, takže nepostřehl, že Rose se daří posouvat pěšcové řady blíž k jeho postavení. Spoléhal na své slony a koně, které přibližoval k Rosině šáhovi. 

„Ale tu samičku jsi mně koupit mohl,“ prohlásil Yago. 

Jafar na výčitku neodpověděl. Místo toho táhl koněm, kterým si chránil slona, a přehlédl, že Rose právě toho slona ohrožuje. 

Příštím tahem mu figuru vzala.

Čaroděj zazíral na černobílá pole a uvědomil si, že udělal chybu. Rychle táhl dál, aby to vypadalo, že jde jen o vychytralý manévr, ale začal být velice nervózní. Ne že by ztrátu slona ve svém případě považoval za slabost, bylo to mnohem horší, protože jeho obvyklá matová strategie, na kterou byl zvyklý, pokud k porážce soupeře nestačilo zastrašení, což mnohdy zabralo, byla založená na spolupráci obou slonů a bez jednoho z nich už to nebude taková zábava. 

Bude muset skutečně přemýšlet, jak dát té holce mat.

„Mám hlad. Nemůžu dostat drrruhou večeři? Nebo drrruhou a třetííí?“ skřehotal papoušek.

„Neruš,“ pokusil se ho Jafar odbýt a Rose bylo hned jasné, že je v úzkých, i když ještě neřekl poslední slovo. 

Jafar se rozhodl do hry zapojit věže, ale trvalo mu několik tahů, než je dostal do vhodných pozic, a to už měla Rose jeho šáha obklíčeného a dírou v pěšcové řadě mu dala odtažný šach.

Jafar tu možnost samozřejmě viděl už několik tahů dopředu, ale pořád si myslel, že ona na to nepřijde. Ale podceňovat Rose se mu hrubě nevyplatilo.

Mlčel, ale působil dojmem, že mu tuhne krev v žilách. 

Její tahy mu připadaly geniální, srovnatelné s jeho vlastními, nebo dokonce lepší. Nechápal, jak se mohly zrodit v duši drobného svůdného stvoření v žlutooranžových šatech. V jeho očích byla jako bohyně a v klíně ho cosi začalo tlačit, až si musel poposednout.

Myšlenky byly opravdu rušivý element, jako by už nestačil jeho věčně užvaněný ara.

„Ten pouštní vííítrrr je hrrrozný, mám od něho pocuchané všechno peřííí,“ vyváděl Yago, ale už to ani nebylo potřeba, Jafar byl dokonale vykolejený.

Jeho šáh byl v šachu! 

To se mu ještě nikdy nestalo!

Když se alespoň trochu vzpamatoval, zamračil se na Rose stylem: co si to dovoluješ a přesunul před šáha vezíra.

Protože však Rose už měla všechny důležité figury poblíž, za dalších pět tahů mu dala mat.

Jafar dlouho zíral na šachovnici a Yago konečně nechal svého otravování.

Když se ctihodný vezír vzpamatoval, řekl: „Dobrá. Dostaneš patnáct procent zlata, ale mám pár podmínek: Nikomu neřekneš, že jsi mě porazila, stejně to bylo jen jednorázové štěstí. A povíš mi, odkud tak umíš hrát šachy.“ 

„Tam, odkud jsem přišla, se hrají docela běžně. Jako malá jsem chodila do šachového kroužku,“ řekla Rose. „A opovaž se vymýšlet další podmínky.“

Jafar se znovu zamyslel a zamračil se tím svým odměřeným způsobem, pomyšlení že tam někde je moře lidí, kteří umí hrát šachy jako on, nebo ještě lépe, mu byla silně proti srsti, zvlášť když si na tom tak zakládal. Trvalo mu léta vypilovat své schopnosti k dokonalosti.

„Proč se tak mračíš? Vážně tě to tak dopaluje? Výhra je výhra a stejně vyděláváš víc, než dokážeš utratit," dobírala si ho Rose s vychytralým úsměvem a natáhla se pro hrozen vína ve zlaté míse, která ležela na stole vedle šachovnice. 

Yago začal panáčkovat u stolu a otevírat zobák jako nějaké hladové kuře, dokud mu ji Rose nedala. Nutno říci, zasloužil si ji a ona na něho byla hrdá.

Sama si pak musela vzít znovu. 

„A máte takových kroužků víc?" zeptal se náhle Jafar a Rose při pohledu před sebe zjistila, že se na ni upřeně dívá.

„Jistě, třeba přírodopisný, matematický, ale počítání mi nikdy moc nešlo, pak třeba karate..."

„Ka-ra-te?" nadzvedl nechápavě obočí. „To jsem nikdy neslyšel."

„Bojová umění," ujasnila to Rose a vhodila si do pusy další hrozen, když se málem z jeho slov udusila. 

„Ženy a bojovat? Vodíš mě snad za nos, ženo?" odvětil Jafar poněkud popuzeně.

„Jmenuju se Rose!" připomněla mu a ohradila se. „A ano, v mé době ženy vynikají v různých způsobech boje stejně jako muži, vážený vezíre."

„O tom dost pochybuji, tak křehké bytosti by nesnesly takové hrubé zacházení. Nemají sílu ani schopnosti." 

Tak on se vážně chtěl přít o tom, v čem jsou chlapi lepší? To bylo jako tahat lva za vousy.

„Já jsem do takového kroužku chodila tři roky, než mě to přestalo bavit, a i když nejsem tak vycvičená jako Bahadur, dokážu se ubránit," ohrnula umíněně spodní ret. Nebyla to tak docela pravda a muži s nožem by se asi sotva vyhnula, ale nechtěla se před Jafarem shodit a malá lež ve vlastní prospěch nikdy neuškodí. 

„Tyyy a bojovat?" začal se Yago smát na celý stan, dokud mu nesevřela dlaněmi zobák k sobě.

„Pokud jsi si tak jistá, tak se rád na jednu tvou lekci podívám," rozhodl Jafar a pomocí své hole vstal a popošel doprostřed stanu, kde bylo nejvíce prostoru. 

Rose pustila Yagův zobák a i ona vyskočila na nohy. Určitě se jí ten tyran chtěl pomstít za tu prohru a teď mu tu bude dělat divadlo a fackovacího panáka? I když na druhou stranu praštit ho do nosu bylo až moc lákavé. 

„A nebude tě to bolet? Nevypadáš, že moc vydržíš, praštím tě a ty se skácíš na zem," ušklíbla se, a když se na Jafara podívala, jeho netrpělivý kysele protáhlý obličej jí byl více než jasným důkazem toho, že když bude pokračovat, nedopadne to dobře. 

„Výmluvy? Máš strach? Bojovníci ho potlačují, proto ze sebe dokáží dostat tolik síly. Evidentně se bojovnice klepou strachy a potom, co k nim soupeř vykročí, raději utečou," hodil po ní vyzývavým pohledem plným arogance, což bylo u Rose jako přilít olej do ohně.

Tak on ji provokoval? Za to zaplatíš! 

Za to ti servu z hlavy ten turban a budeš křičet, až s tebou prásknu o zem a začnu tě kousat do nohy, Jafare! Už jen ta představa, jak sebou mele a vykřikuje, že se vzdává, ji těšila.

Rose si svého stojícího soupeře dobře prohlédla od hlavy k patě a pak se v duchu zasmála. Jo, nevydrží, sám vypadá jako párátko, které se lehce zlomí, bez těch kouzel není nic. Vždyť ho v životě snad neviděla vzít do ruky ani zbraň. Udeří ho, zlomí se v pase a chytnou ho záda, pak se bude dva týdny léčit a bude od něho alespoň pokoj. Pak bude vědět, že si s ní nemá začínat a uzná, že se o sebe umí postarat. ANO! 

„Dám ti lekci, Jafare," prohlásila Rose sebevědomě, oči jí hrály darebáctvím a potutelně se usmívala asi jako Grinch nad další dobře provedenou rošťárnou.

Čaroděj stál zády ke vchodu a ona si stoupla naproti němu.

Vypadal velice vážně a to, co o něm věděla, bylo, že on bral vážně všechno, co dělal, a co teprve až ona vyhraje... 

Až ho praští, skácí se jako slaměný strašák.

„Tak počkat, nemyslíš vážně, že na mě použiješ tu hůl," ukázala na zlatou hlavu kobry, kterou jen málokdy dával z ruky. 

„Nepoužiji ji. Bude mi stačit jedna volná ruka," odvětil vezír stroze.

„Tak to ne, jak mám vědět, že se na mě nenaštveš a nepřizabiješ mě s ní? Odlož ji," kladla si Rose podmínky a dala si ruce v bok. 

„Jooo, Jafareee, víš, jak jsi výbušššný, jako bombaaa!" začal se pochechtávat ara.

„Ztichni, Yágo!" napomenul ho jeho pán, ale podřídil se a hůl odložil na zem, takže měl obě ruce volné. 

„A neopovažuj se používat magii, nebylo by to fééér." Yago se zasmál ještě víc a kulil oči na obě postavy stojící proti sobě. „Rooose, dej mu! Déééj mu! Do něj!" Poskakoval na svých malých nožkách, jako by na nich měl pérka a mával křídly. 

Dívku hřálo u srdce, že ji ara podporuje.

„Magii nebudu potřebovat, to tě ujišťuji," provokoval ji Jafar nevzrušeně a k jejímu zklamání nezaujal ani žádnou bojovou pózu, jen tam tak tupě stál a čekal.

Nejspíše vůbec nevěděl, odkud vítr vane, radovala se Rose, která si snažila vybavit si něco z lekcí, které jako desetiletá měla. 

„No tak začni, Rooose, ubal mu jednu!" skandoval papoušek a vzlétl na stůl, aby lépe viděl.

„Zmlkni, Yago, nech ji soustředit," poručil Jafar, aniž by Rose spustil z očí, ale vypadalo to, že to bere smrtelně vážně, na tom, jak tam jen tak tiše postával, bylo něco podezřelého, ale o to více ji to provokovalo do něho strčit.

Rose se rozkročila, zvedla ruce, zaujala svůj speciální postoj a zahopsala jako boxer na špičkách.

Nutno říci, že Jafar si pořád zachovával kamennou tvář, i když se jí natřásala prsa, jako si slepice čechrá peří.

„Žádná pravidla?" zeptala se.

„Žádná..."

„Vážně žádná?" ukázala Rose kočičí, nanejvýše spokojený úsměv.

„Opravdu žádná," přikývl Jafar stoicky...

Máme tu jednu exkluzivní šachovou partii a ještě s komentátorem v hlavní roli Yago. :-)

Sama se divím, že to Jafar neprokoukl, asi není chytrý, jak si myslel, když spolu ti dva dost pečou. :-)

Ale že by Rose věděla, kde je další karta, houbeles, to víte, že neví, jen improvizuje.

Rose mu to ale pěkně natřela a pan dokonalý má teď vítr, že se o tom někdo doslechne, taková potupa prohrát se ženou. :D

Má, co chtěl, Rose se tak lehce svého podílu nevzdává, ale naštěstí už ho má v kapse a teď mu ještě ukáže, jak se krotí bezohlední muži. :D

Pánové, nasaďte si suspenzory. Pokračování příště... 

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínová lampa 30. kapitola: