OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Sbírka Deleny povídek - The Crow 1. část

Našlapovala jsem zlehka, tak, aby mne nikdo neslyšel. Vím, že to bylo zbytečné, ale měla jsem z toho lepší pocit. V té husté tmě jsem neviděla ani na krok. Lesklá podlaha ve škole mi to moc neusnadnila. Dnes byla dost kluzká, a tak nebylo divu, když jsem párkrát spadla. Vždy jsem slyšela lehké zasmání. Takové decentní. Když jsem se zvedala už podruhé ze země, tak jsem před sebou spatřila svého pozorovatele. Byl oblečený v černé, jak neočekáváné. I v té tmě jsem mu viděla do tváře. Jeho modré oči mi svítily do očí. Vypadaly jako kámen lapis lazuli, který spočíval v jeho prstenu. Všimla jsem si jeho tváře, ta tvář málem andělská vypadala teď jinak. Byl naštvaný, rozzuřený. Věděla jsem, že se za chvíli změní jeho podoba v démona. Srdce mi začalo zrychlovat, málem běželo maraton, a on si to užíval. Viděla jsem, jak mu párkrát vyjel jeden koutek nahoru, ale stále jsem v těch očích viděla zuřivost.

„Co chcete?“ prolomila jsem ticho. Byl to spíš takový šepot, který každého padoucha nadchne. Neodpověděl mi, jen se víc usmál. Jen tam tak postával a naháněl mi větší strach. Kousek jsem od něj ustoupila, on tu vzdálenost překonal a znovu u mě byl nepopsatelně blízko. Najednou se mu změnil obličej. Prodloužily se mu špičáky a kolem očí mu naběhly krví podlité žíly. Vypadal jako monstrum. Měla jsem tak hrozný strach, nevěděla jsem, co mám udělat. Jestli mám křičet, nebo utíkat, i když si myslím, že by to bylo zbytečné. Ale i tak jsem měla nějaký pud sebezáchovy, který mi poručil od té věci ustupovat. Rychleji a rychleji, jako by mi to bylo platné, když každým krokem, co jsem od něj ustoupila, on se přiblížil ještě blíž.

„Prosím,“ vydechla jsem a po tváři mi sklouzla jedna horká slza. Měl z toho nepopsatelnou radost. Přiblížil se blíž k mému krku, pomalu odhrnul vlasy a své špičáky zasunul do mé krční tepny…

S úlekem jsem se posadila na posteli, to byl ale debilní sen! Za oknem krákorala nějaká debilní vrána! Bylo to dost strašidelné. Probudila jsem se ještě do noci. Co se mi to zdálo za příšerný sen? A co byl vůbec ten chlap zač? Pravda, někoho mi připomínal, ale nevím koho. Lehla jsem si zpátky do postele a chtěla jsem ještě spát. Bohužel to nešlo. Měla jsem pocit, že bych se zase ocitla v rukou toho muže. Znovu jsem viděla, jak se jeho tvář anděla změnila na tvář hrůzy. Proč se mi zdál takový sen? Za mým oknem znovu zakrákala vrána. Zvedla jsem se z postele a došla jsem k oknu, které bylo mírně pootevřené, otevřela jsem ho úplně. Vrána neodlétla.

„Je to trochu děsivé,“ řekla jsem té vráně. Ano, povídám si s debilním ptákem. Dost divným ptákem. Jeden by řekl, že když se k němu přiblíží člověk, tak leknutím uletí, ale on ne… On si tam stále jen tak seděl. Chtěla jsem si ji pohladit, kdy se vám naskytne ta možnost pohladit si vránu, že? Opatrně jsem k ní zvedla ruku, neodletěla. Srdce mi tlouklo, ještě blíž, už jsem se dotkla těch lesklých upravených pírek. Něco mi připomínaly, ta černá… Ano, černé vlasy, jaké měl můj pozorovatel ve snu. Rychle jsem od té vrány dala ruce pryč a zavřela okno. Znovu se mi zrychlil tep. Vím, že musím vypadat směšně, ale vy jste ten sen nezažili! Já ano! Lehla jsem si zpátky do postele a až po hlavu se přikryla peřinou.

„Všechno nejlepší!“ otevřela dveře moje máma s úsměvem na rtu. Musela mě probudit, což znamená, že jsem usnula! Usnula a už se mi nezdál ten pošahaný sen! Usmála jsem se.

„Dnes ti je osmnáct!“ radovala se za mne. „Nemáš radost?“ zeptala se zmateně.

„Jo, jasně, že mám,“ řekla jsem rychle, aby neměla nějaké další otázky ohledně mého chování.

„Nejsi nemocná? Zdáš se mi trochu divná,“ zamračila se a přešla blíž k mé posteli, jako starostlivá máma mi dala ruku na čelo a usoudila, že horečku nemám.

„Jen jsem se špatně vyspala,“ vysvětlila jsem. Znovu se usmála.

„Tak se připrav do školy a dojdi si na snídani, udělala jsem palačinky,“ znělo to jako pochvala sebe samé.

„Dobře,“ prohodila jsem, když odcházela z mého pokoje. Zašla jsem si do koupelny a dala si rychlou studenou sprchu, provedla ranní hygienu a krémem jsem se snažila zakrýt kruhy pod očima. Oblékla jsem si, co mi přišlo pod ruku. No, v závěru jsem vypadala, jako bych šla na pohřeb. Všechno černé, ale v tuto chvíli jsem měla takovou náladu. Stále se mi zjevoval obrázek mé vlastní smrti. Měla jsem ještě chvíli času, a tak jsem vytáhla svůj deník, co jsem schovávala v poličce za ošklivou mořskou pannou.

Milý deníčku,

dnes je mi osmnáct, a jak se cítím? Celkem blbě, jsem unavená ze snu, který se mi dnes zdál. Vím, že jsem paranoidní, ale vidět svou smrt není zrovna příjemné. A navíc v takovém podání. Neměla bych se dívat na filmy o upírech, ani číst takové knihy. Potom mi z toho haraší ve věži!

Neměla jsem větší potřebu zapisovat tu hrůzu, co se mi zdála. Sešla jsem dolů po schodech, kde to úžasně vonělo.

„Hele co ti přišlo,“ ukázal můj táta na stůl, kde ležela rudá růže.

„Od koho je?“ zajímala jsem se. Zvedla jsem ji ze stolu a dala do vázy, kterou mi máma nachystala.

„To jsme právě nezjistili. Mysleli jsme si, že nám to povíš ty… Byl u toho lístek,“ podal mi ho táta. Sebrala jsem ho, na něm bylo napsáno: Od tajného pozorovatele… Upustila jsem ho na zem.

„Co je?“ zeptala se mne máma starostlivě. To není možné, je to blbost, určitě si ze mě udělaly srandu holky! Jinak to není možné…

„Eleno, jsi v pořádku?“ měřil si mne starostlivě táta.

„Jo, jasně, jen jsem unavená, myslím, že to poslala Bonnie nebo Caroline. Vystřelily si ze mne,“ usmála jsem se, nebylo to moc přesvědčivě, ale snaha se cení.

„A neposlal to třeba Matt?“ začala znovu máma.

„Matt je uzavřená kapitola. Už rok s ním nechodím, mám dokonce podezření, že mě tak trochu nenávidí,“ uvedla jsem vše na pravou míru.

„Ale to není pravda!“ vyvracela mi všechno moje starostlivá máma. Nechtěla jsem znovu diskutovat na téma Matt a já!

„Kde je vůbec Jeremy?“ napadlo mě.

„Dneska šel do školy dřív, má nějaké doučování.“ No jo, můj bratříček šprt! No, je to lepší, než kdyby se tahal s Vicky. Když jsem chodila s Mattem, tak jsem měla pocit, že se mu líbí. Upřímně, ti dva se k sobě nehodí.

Se spěšným pozdravem jsem opustila dům a zamířila k autu. Hodila jsem si tašku na sedadlo spolujezdce a nastartovala. Samozřejmě, jak jsem čekala, nešlo mi nastartovat. Zkoušela jsem všechno. No, co se dá dělat. Vystoupila jsem z auta, sebrala tašku a znovu zamířila domů.

„Mami, nejde mi nastartovat auto, nemůžu si půjčit tvoje?“ prosila jsem.

„Ráda bych ti ho půjčila, ale jedu pryč. Bohužel odjíždím už za pár minut, a to na druhou stranu města, než je tvoje škola, takže tě nemůžu ani svést,“ vysvětlovala mi. Táta nepřicházel v úvahu, taky se za pár minut chystal odejít na pracovní schůzku.

„Dobře, tak půjdu pěšky,“ řekla jsem sklesle.

„Nespěchej, nikomu nebude vadit, že nebudeš na první hodinu,“ mrkla na mne. Opětovala jsem jí úsměv a vydala se na cestu.

Procházela jsem kolem hřbitova, když jsem znovu uslyšela tu zatracenou vránu! Co to, sakra, je? Copak se svět zbláznil? Vrány mají mít strach z lidí, ne lidi z vran! Směřovala k lesu. Nedalo mi to, musela jsem ji následovat! Jsem asi trochu pitomá, ale musela jsem jít za ní. Bylo mi naprosto jedno, že dneska nepřijdu do školy. Něco mě za ní táhlo.

Vrána se usadila na jednom z pařezů. Pozorovala mne, hned co jsem se k ní přiblížila, odletěla. Nevěděla jsem, kde je, už jsem ji nezahlédla. Zato jsem si všimla mlhy, která začala rapidně narůstat. Co to, sakra, je? Neviděla jsem nic jiného než bílo. Začala jsem propadat panice, vlastně dost podobné, jako v tom snu. Srdce mi bušilo. Už jen chyběl ten pobavený skrytý smích. Tak nějak jsem ho čekala… Nepřicházel. Bože, Eleno! Co je to s tebou? Nic ti nehrozí, máš jen strach z toho, že se ti stane to samé, co v tom snu. Ale tady to je realita… Žádní upíři neexistují! okřikla jsem sama sebe. Mé nohy se daly do pohybu, nemohla jsem tady stát celou dobu. Nejsem přece magor. Slyšela jsem, jak se za mnou něco pohnulo. Něco jsem slyšela, jako by praskla větvička, nebo co já vím? Otočila jsem se k odchodu, když jsem uviděla mého pozorovatele, tak mě zamrazilo.