OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 1. kapitola

01.06.2014 (17:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 2975×

Dva životy

StarGate : Atlantis

Kapitola zmiňuje události po dílu:

2x13 – Kritické množství

1. kapitola - Příchod

„Jak ses tam dostala?“

„Odkud ho znáš?“

„Jak to, že vypadáš pořád stejně?“

„Kdo tě tam dostal?“

„Co všechno o tom víš?“

Otázky mi vířily v hlavě ve stále se zrychlujícím víru. Měla jsem dojem, že mi praskne hlava, ale nedokázala jsem se ani schoulit do klubíčka, abych otázkám utekla. Jen jsem vlála a modlila se, aby to všechno co nejdříve skončilo. Byla mi zima a žaludek se mi bolestivě svíral.

Všechno rázem přestalo. Byla to jako chvilička ticha, která se mi ani trochu nelíbila. Pak následovala bolest, jako bych skočila do ledové vody, tak mělké, že narazíte bolestivě do dna.

Bolestně jsem zasténala a zalekla se vlastního hlasu.

Pod rukama jsem cítila chladnou podlahu, která mě studila i do holých stehen. Už tak jsem si připadala prostydlá až téměř k podchlazení, ale neměla jsem tolik síly, abych se posadila. Tvář se mi přilepila k podlaze a po otevření očí se mi skýtal pohled na rovnou podlahu táhnoucí se téměř do nekonečna.

Okolní zvuky se mi zdály stále zastřené, že jim nebylo rozumět, ale tón, kterým byly podávány, mi dávaly jasně na srozuměnou, že někdo křičí a křičí určitě na mě. Jenže jsem nebyla ve stavu, abych uposlechla, nehledě na to, že jsem jim nerozuměla, stále přicházely z velké dálky a já měla co dělat, abych dýchala a pokusila se dostat končetiny do takové polohy, aby mi neztuhly víc, pokud se to už nestalo.

Naskočila mi husí kůže a potichu zasténala, když se mi podařilo vykroutit pravou ruku z pod těla a dostat ji před hlavu. Mravenčení se dalo snést. Levá byla větší oříšek, ale i přesto se mi ji podařilo přetočit k pravačce tak, abych se dlaněmi mohla zapřít o podlahu a pokusit se posadit, nebo spíš vykonat první krok k přípravě na sednutí.

„Zavolejte doktora Becketta!“ Uslyšela jsem jasný ženský hlas. V duchu jsem zajásala. Chtěla jsem se nadzdvihnout na rukou, ale nepodařilo se mi to. Měla jsem je jako z rosolu, tak jem dopadla zpátky na podlahu. Zatnula jsem zuby, abych nezasténala.

„Johne, skloňte tu zbraň!“ ozvala se znovu ta žena. „Není ozbrojená!“ Nechápala jsem, co se kolem děje, ani kde jsem a už bylo načase, abych se podívala na okolí. Necítila jsem se na to, abych se zvedla, ale postupující chlad mě donutil. Stiskla jsem zuby a pořádně se zapřela o ruce a zvedla roztřesené tělo nad podlahu a přitáhla si kolena k břichu. Než jsem se stačila narovnat, teplá ruka mě chytila za paži a pomohla mi, abych nalezla ztracenou stabilitu.

„Hlavně pomalu,“ zašeptal mi do ucha konejšivý mužký hlas. „Pojďte mi pomoct,“ zavolal o něco hlasitěji a já si tiše povzdychla, když mě někdo další chytil za druhou paži a pomohli mi na nohy, které se mi ihned podlomily, ale muži mě naštěstí drželi pevně.

„Měli bychom ji vzít na ošetřovnu,“ ozval se muž po mé levici.

„Dobře, doktore.“

„Pošlu s vámi majora Lorna,“ ozval se nepříjemný mužský hlas jen kousek ode mě. Přes zacuchané vlasy jsem na něj neviděla a ani jsem po tom netoužila.

„Myslíte, podplukovníku, že by byla schopná nám ublížit?“ zeptal se netrpělivě doktor Beckett.

„Už jsme tady toho zažili dost a neměli bychom nic podceňovat.“

„Dohlédnu na ni, podplukovníku Shepparde.“ Narovnala jsem se a podívala skrze vlasy na muže, který stál přede mnou. Byl to běloch s vojenským sestřihem a černým oblečením a zbraní na pravém boku. Zadíval se na mě hnědýma očima, před nimiž jsem uhnula a sklopila pohled k podlaze a dívala se na vlastní holé nohy. Asi jen do poloviny stehen mi zakrývalo tělo volné triko s nápisem WildCats. Nemohla jsem přijít na to, odkud mám na sobě tričko fotbalového týmu z Arizony.

„Nemůže být nebezpečná, vždyť…“ doktor se na chvíli odmlčel, „podívejte se, co má na sobě.“

„Postarejte se o ni.“

„Elizabeth,“ v mužově hlase byla výtka.

„Později se jí na to zeptáme, Johne,“ uzavřela to žena a poté už nikdo nic neřekl.

„Půjdu s nimi,“ ozvalo se ještě, když mi doktor a druhý muž pomáhali do schodů, které byly osvětleny podivnými hranatými symboly, které mi nic neříkaly. Neměla jsem nejmenší touhu se tu rozhlížet podrobněji, víc mě spíš zajímalo, jak se odsud dostanu.

„Dobře, Ronone, já pak za vámi dojdu.“

Před námi se samy otevřely dveře s tichým zasyčením. To co jsem zahlédla kolem sebe, mi nepřipadalo vůbec povědomé, ale tím jsem se právě teď nechtěla zabývat. Veškeré myšlenky a soustředění jsem investovala do toho, abych dokázala jít a nezakopla, i když nebylo o co.

„Zvládneš jít dál?“ zeptal se mě doktor a já se na něj konečně podívala. Byl to příjemně vyhlížející muž. Jeho starostlivé modré oči mi na chvíli dodaly pocit bezpečí. Odpovědět jsem nedokázala, nezbývalo mi nic jiného, než pouze přikývnout.

Cesta byla dlouhá a dva muži, co šli za mnou a měli mě hlídat, abych nikomu „neublížila“ nepromluvili jediné slovo.

Ošetřovna byla vystřižená jak z nějakého sci-fi filmu až na naprosto typické věci, co patří do obyčejné nemocnice. Nepohodlné nemocniční postele, pár přístrojů a zdravotní sestry, které neměly klasické sestřičkovské stejnokroje. Vlastně všichni měli zvláštní oblečení. Vesměs neforemné bundy a upnuté kalhoty ve tmavých barvách s vyšitými vlajkami levé paži a zvláštním symbolem na paži pravé.

Doktor Beckett mi pomohl se posadit na postel a já si stáhla tričko o něco níže, protože to bylo jediné, v čem jsem byla oblečená. Neměla jsem žádné spodní prádlo jen to bílé tričko s červeným nápisem WildCats. Zastyděla jsem se a cítila jsem, jak se mi do tváří hrne horkost. V koutku duše jsem doufala, že není průhledné. Stačilo, jak bylo špinavé a potrhané.

„Můžete nás chvíli nechat?“ zeptal se doktor a otočil se na toho vojáka, jehož jméno jsem si nezapamatovala a druhého muže s dredy, které mu sahala do půli zad, a vypadal, jakoby vypadl z nějakého fantazy.

„Je mi líto, doktore,“ omluvil se voják a stál s pažemi složenými na hrudi. Dredista mu přizvukoval.

„Majore, ta dívka na sobě skoro nic nemá, dopřejte jí trochu soukromí.“ Jeho pohled zřejmě vojáka přemluvil a tak se svým společníkem alespoň otočili. Doktor přivolal sestru a já k němu zdvihla hlavu.

„Já jsem Carson, jak se jmenuješ ty?“ zeptal se mě zdvořile a odhrnul mi vlasy. Zachmuřil se, když se mi podíval do tváře. Netušila jsem, co tam vidí. „To nic není,“ uklidnil mě a pokynul sestře, která k nám přitáhla zástěnu. „Natáhni prosím ruce před sebe.“ Poslechla jsem ho. Snadné to nebylo, nepříjemně se mi třásly, a když jsem viděla pozůstatky po prstech otisknutých do kůže, stále ještě zarudlé, jsem se zajíkla. Doktor si mě ostražitě prohlédl.

Následující hodina byla nejdelší v mém životě. Takhle jsem se ještě necítila. Téměř jsem své tělo nepoznávala. Volné triko zakrývalo veškeré rány a jizvičky, ke kterým jsem nemohla přijít vlastní neopatrností. Téměř jsem nedokázala dýchat, když jsem si představovala, jak jsem k nim mohla přijít. Musela jsem se někomu hodně znelíbit, jinak to vysvětlit nešlo.

Když mi jedna ze sestřiček donesla oblečení a já se oblékla, chtěla jsem se znovu převléknout do toho trika. Oblečení bylo z jemného materiálu, ale každý otěr o kůži mě bolel a já zatínala čelisti, abych nesykala bolestí.

„Zavolám doktorku Weirovou, protože by se tě chtěla zeptat na pár otázek,“ oznámil mi doktor opatrně a já jen bezmocně otevřela ústa. Netušila jsem, co na to říct, tak jsem raději stiskla rty a sklopila hlavu. „Prozatím ti nechám něco přinést k jídlu, určitě máš hlad.“ Doktor se na mě povzbudivě usmál a odešel. Otočila jsem za ním hlavu a podívala se na vojáka a Dredistu, kteří stáli jen kousek od mé postele. Oba se na mě otočili a na vojákově tváři se objevil nespokojený pohled a očima mi přejížděl po tváři. Musela jsem přiznat, že mi začínalo docházet, proč si mě všichni tak prohlížejí.

Prsty jsem si přejela po tváři kolem očí a konstatovala, že mám dozajista modřiny. Nehledě na pnutí v koutcích úst a tepání na čelistech, ale ač jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem si vzpomenout, kdo mi tak ublížil. Jediné, co mi utkvělo v mysli, bylo těch pět otázek.

„Jak ses tam dostala?“

„Odkud ho znáš?“

„Jak to, že vypadáš pořád stejně?“

„Kdo tě tam dostal?“

„Co všechno o tom víš?“

Dotíraly na mě, ale díky prášku na bolení hlavy, už to nebylo tak nepříjemné a já si pomalu začala uvědomovat situaci, ve které jsem se objevila, nebo alespoň z části. Jisté bylo, že v Arizoně už dávno nejsem.

Zvedla jsem hlavu a vystrčila bradu, oba mí dohlížitelé mě už z očí nespustili a instruovali sestru, aby mi jídlo dala a šla hned pryč. Přestože tác s jídlem, co nevypadal nic moc, vyvolal ve mně hlad a já se pustila do jídla.

V kanceláři doktorky Weirové bylo rušno, když k ní mířil doktor Beckett, chvíli vyčkal, než podplukovník Sheppard přestal mluvit a zaklepal na skleněné dveře. Otevřel a vstoupil dovnitř.

Doktorka Weirová vstala od stolu, a došla k Beckettovi. „Jak je na tom?“ zeptala se.

„Není to nic hezkého, Elizabeth,“ odpověděl jí upřímně. Usadil se na nabízenou židli vedle Teyly. „To děvče určitě někdo věznil a mučil.“ Podplukovník Sheppard vstal a přešel k oknu, odkud byl výhled na celý prostor kolem brány.

„Důležitější otázka je, jak se dostala sem a proč se deaktivoval štít.“ Otočil se k osazenstvu kanceláře.

„Na nic jsem se zatím neptal a ani to nevypadalo, že je mi schopná odpovědět. Určitě mi rozumí. Je možné, že z přetrvávajícího šoku bude chvíli trvat, než se rozmluví.“ Sheppard si odfrknul. Weirová se na něj nazlobeně povídala.

„Wraiti nám ji určitě poslali schválně.“

„To si nemyslím,“ odporoval mu Beckett.

„Mohla přijít z kterékoli planety.“ Teyla také vstala a dívala se na bránu. I ona nedokázala přijít na to, jak mohl někdo na dálku deaktivovat štít. Zatím je nezklamal.

„Přesto nevypadá, že by byla z Pegasu,“ pokračoval Beckett.

„To říkáte jen kvůli tomu, co měla na sobě?“ zeptal se ho Sheppard kousavě.

„Jedna sestra mi říkala, že je z Arizony, kde je fotbalový tým WildCats, pár zápasů prý viděla, ale není takový fanoušek, aby si na Atlantidu brala jejich tričko.“

„Tak ho měl někdo jiný,“ nedal se Sheppard.

„A jak by se dostalo do ruky Wraitům, Johne?“ zeptala se ho Weirová. „Wraiti určitě při útoku neměli čas prohledat pokoje obyvatel, aby tam vzali jedno tričko a poslali nám sem zvěda. Jsem si i jistá, že na dálku nedokážou deaktivovat náš štít.“

„Tak jak se sem dostala?“ Nikdo Sheppardovi neodpověděl, to jim mohla říct jedině ona.

Odložila jsem prázdný tác na stolek. Vzápětí si pro něj přišla sestra a zeptala se, jestli jsem se najedla. Přikývla jsem a dívala se za ní, jak odchází. Dvojice mých strážců se nehnula z místa, dokud se na ošetřovně neobjevila čtveřice lidí. Jeden z nich byl voják, jehož hlas jsem poznala. Stále zněl nepříjemně. Doprovázel doktora Becketta a s nimi kráčela žena s krátkými hnědými vlasy a stejným oblečením jako tu měli všichni společně se ženou, která se od všech odlišovala. Její krémové pleť a světle hnědé vlasy ji tolik neodlišovaly, ale její oblečení ano. Zamrkala jsem, když jsem si uvědomila, že je z kůže. Byla stejně neobvyklá jako Dredař.

„Může jít, majore Lorne,“ promluvil ten druhý voják a já si jeho jméno uložila do paměti. Major přikývnul a odešel z ošetřovny a já skrze návštěvníky zírala na posuvné dveře, které bych spíš viděla v nějakém sci-fi filmu než na ošetřovně.

Přistoupila ke mně žena s krátkými vlasy a příjemnou tváří. Přesto se tvářila ustaraně, ale snažila se to skrývat.

„Ahoj,“ pozdravila mě nenucena a já na ni kývla. Postavila se ke mně a natáhla mým směrem ruku. „Já jsem Elizabeth Weirová, jak se jmenuješ ty?“ Polknula jsem. Stiskla jsem rty, když se mi v krku udělal knedlík. V hlavě se mi rozezněl poplach a něco mi říkalo, abych jí pravé jméno neříkala. Nemohla jsem si tak rychle vymyslet jiné. Odradil mě i od toho pohled toho druhého vojáka. Podezřívaný a nevěřícný.

Elizabeth se na něj otočila, když si všimla mého pohledu. „Johne, raději jděte, i vy, Ronone,“ kývla na Dredistu. Ani jednomu se to evidentně nelíbilo, ale její neúprosný pohled je donutil.

Celou dobu jsem se za nimi dívala. Srdce se mi konečně zklidnilo, tak jsem svoji pozornost obrátila k Elizabeth a té co přišla k ní. Vypadala jako Amazonka.

„Řekneš mi, jak se jmenuješ?“ Co jsem jí mohla říct? Prozradit svoje vlastní jméno, když jsem neměla nejmenší tušení, kde jsem?

Všechny tři jsme se na sebe navzájem dívaly dlouho dobu, ale nikdo nic neřekl. Pár pohledů na Elizabeth mě ujistilo v tom, že nemusím všechno ze sebe dostat hned.

„Nic se neděje, až se na to budeš cítit, určitě mi to řekneš. Prozatím tě necháme tady, musíš být unavená.“ Souhlasně jsem přikývla. Kývla na druhou ženu a společně došly k doktoru Beckettovi, chvíli s ním mluvily, a pak odešly. Téměř okamžitě mi spadl obrovský kámen ze srdce.

„Zatím se vyspíš tady,“ přišel za mnou doktor a odvedl mě k jiné posteli, která byla dál od ostatních. V rohu místnosti jsem se hned cítila klidněji, a když sem dotáhnul zástěnu, poděkovala jsem pohledem a natáhla se na nepohodlnou postel a přitáhla si přikrývku až ke krku a vyčkala, až odejde, než jsem se odhodlala vytáhnout rukávy svého nového oblečení a zkoumala výrazné otisky po prstech. Zdálo se, jakoby mi je tam někdo nechal nedávno, ale nemohla jsem si vybavit, kdo mi to udělal a proč. Zůstávaly jen ty otázky.

Půjčené tričko muselo pryč, přímo mi drásalo kůži. Sice jsem bolest už necítila, ale nepříjemný pocit přetrvával. Zatoužila jsem se podívat na svou tvář, abych věděla, jak vypadám. Možná to bylo malicherné, ale ta potřeba byla velmi silná, abych věděla, proč mám někoho nenávidět.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nenašla nic, v čem bych spatřila svůj odraz. Položila jsem hlavu na polštář a přitáhla si přikrývku přes sebe a zírala do stropu, který jsem jinde neviděla.

Dva dny mě nechávali být. Stále jsem cítila únavu a nechuť se o něco pokoušet. Jen jsem se celou dobu užírala otázkami, kde jsem, a co se mnou budou dělat a jestli se brzy vrátím domů. Táta byl zvyklý, že jsem se mu ozývala každé dva dny. Bude mě hledat? Nechají mě, abych si zavolala domů? Bylo mi z toho do breku, ale zakázala jsem si brečet, jak by to vypadalo, kdybych tu začala brečet jak malá holka, protože mi chybí tatínek? Bylo mi už třiadvacet, sakra!

Sestřičky nadále nosily jídlo a doktor Beckett kontroloval, jak mi mizí stopy po prstech a rány na zádech, které mi přiblížil s tím, že jsem je měla skoro zahojené, když jsem přišla, se mě pokoušeli rozmluvit a já odpovídala prostým hm a ano, ale donutilo mě to k tomu, abych si konečně promluvila s Elizabeth Weirovou. Zatoužila jsem se vrátit domů a zjistit, kde to jsem.

„Doktore?“ zavolala jsem slabě. Zpoza zástěny se vynořil doktor Beckett a mile se na mě usmál.

„Jak je ti?“ zeptal se starostlivě.

„Dobře. Mohla bych mluvit s paní Weirovou?“ Na jeho tváři se objevil úsměv.

„Chvilku počkej. Dám jí vědět.“ Jakmile odešel, převlékla jsem se z nemocničního úboru do oblečení, které mi dali přede dvěma dny po ošetření. Naštěstí jsem kůži neměla už tak citlivou, takže mi nevadilo a musela jsem konstatovat, že je docela příjemné. Nazula boty a usadila se na postel a čekala, až se doktor vrátí.

Netrvalo to ani čtvrt hodiny a vrátil se. „Vezmu tě k ní.“ Kráčela jsem po jeho boku a rozhlížela se kolem sebe. Prve jsem neměla možnost si to tady prohlédnout a upamatovat si cestu. Stačilo mi pár záchytných bodů a moje optická paměť obstarala zbytek. Při učení to byla výhoda, ale na pohled, který se mi skýtal při procházení chodeb, jsem byla ztracená.

Architekturu jsem nedokázala k ničemu, co jsem kdy viděla, přirovnat. Nebýt lidí, co kolem nás procházeli a jen pokradmu se na mě podívali, bych si myslela, že snad nemůžu být ani na Zemi. Už jen ty posuvné dveře. V obchodních centrech bylo spousta skleněných posuvných dveří, ale tyhle ze skla nebyly. Až na výplně. Spíš bych řekla, že byly z kovu, z nějakého odlehčeného, umně opracovaného s barevnými skleněnými vytrážemi.

Posledními dveřmi jsem vstoupila do místnosti, kde jsem přišla k sobě. Bez vlasů v očích, které jsem teď měla spletené do francouzského copu, se mi naskytl naprosto neuvěřitelný pohled. Připadala jsem si jako na můstku ve Star Treku, ale v dokonalejším provedení. Jediný obrovský rozdíl byl jen pár schodů pod námi.

Celku dominoval prostor dvou školních tříd v pozadí s obrovským kruhem zapuštěným do podlahy s podivnými symboly po jeho obvodu.

Zastavila jsem se a zírala na to s otevřenou pusou. Pokud jsme na Zemi, musela americká vláda investovat miliony ne-li miliardy do téhle základny, kterou jsem prozatím pokládala za obrovskou výzkumnou laboratoř, protože tu byli lidé snad ze všech států světa. Vlajky jsem docela znala, i když mi jich pár nic neříkalo nebo je nedokázala k ničemu přiřadit.

Přesto jsem měla v sobě dosti prozíravosti, abych se na nic neptala. Odjakživa mě učili, že kdo se moc ptá, se moc dozví a to není moc dobré. Doběhla jsem doktora Becketta, když se po mně otočil.

Prošla jsem kolem ovládacího pultu, odkud na mě zíralo pár lidí a já jen koutkem oka zahlédla ovládání složené z poměrně velkých tlačítek se stejnými symboly, které byly na tom velkém kruhu vepředu, doplněné klasickými notebooky.

Vystoupali jsme pár schodů před prosklenou kancelář, odkud byl vidět celý prostor jako na dlani. Doktor mi otevřel dveře a já vstoupila dovnitř, ale na prahu se zastavila, když mi pohled spočinul na tom nepříjemném vojákovi s tmavými vlasy a nepřístupným pohledem, stejným jaký měl i ten Dredař.

Doktor mě jemně postrčil dovnitř, ale dveře nechal otevřené. Elizabeth Weirová stála po mé pravé ruce s tou dlouhovlasou ženou a příjemně se usmála.

„Půjdeme do zasedací místnosti, tam budeme mít víc soukromí.“ Kývla na ty dva a sama společně s doktorem s tou ženou vyšli za mnou a ukazovali mi cestu. Nebylo to daleko a já ucukla, když se přede mnou otevřely dveře. Žádné odsouvání nebo otevření před sebe nebo k sobě, ale do boku jako větrání od velkých klimatizací postaveným vzhůru.

Místnost byla velká a bez oken s velkým půlkruhovým stolem s prázdným prostorem uprostřed, který byl zřejmě uzpůsoben pro mluvčího, aby na něj všichni ostatní viděli. Elizabeth Weirová mi ukázala na volnou židli na kraji půlkruhu a sama se se svými společníky usadila na druhou stranu, aby na mě všichni viděli.

Chvíli jsme vyčkávali, kdo začne mluvit první a když jsem sbírala odvahu, Elizabeth se mě znovu zeptala.

„Jak se jmenuješ?“

„Mia.“ Bylo to jediné jméno, které mě napadlo a neznělo hloupě jako Dee Dee, na co jsem přišla ještě první večer.

„Odkud jsi, Mio?“ Sklopila jsem pohled k pravé ruce a pohrávala si s prstýnkem.

„Z Tucsonu.“ V tomhle jsem lhát nemusela. Chtěla jsem se prvně něco dozvědět o tomhle místě, a jestli mě odsud pustí, a pak jim řeknu celou pravdu.

Všimla jsem si podivného pohledu, který si vyměnila Elizabeth s doktorem, ale nenechala jsem se jím rozhodit a upřela na ně pohled a pokusila se jím neuhnout.

„Kam chodíš do školy?“ Vykulila jsem oči, narovnala se na židli a položila ruce na stůl.

„Já pracuju,“ nedokázala jsem si odpustit kousavý tón, ale jim to evidentně nevadilo.

„Vypadáš-“ začala Elizabeth a já jí skočila do řeči.

„Mladě? Dětsky? To mi říká každý.“ Dlouhovlasá žena stále nehnutě seděla a jen se na mě dívala. Připadalo mi, že ji náš rozhovor nezajímá a raději mě zkoumá, jakoby to byla psycholožka.

„Jsi plnoletá?“ Elizabethina otázka mě zaskočila.

„Bude mi čtyřiadvacet,“ ohradila jsem se uraženě.

„Víš, kde jsi?“ To byla otázka, kterou bych nejraději položila já jí, ale řekla jsem si, že nezdvořilosti jsem projevila více než dost a nastala doba, abych se začala chovat o něco slušněji, když mě tu dva dny nechali spát a dávali najíst, nehledě na to, když jsem se chtěla dostat domů.

„Arizona to asi nebude.“ Stín, který Elizabeth přeběhl po tváři, se mi vůbec nelíbil.

„Kde pracuješ?“ Otázku mi položil doktor Beckett a Elizabeth přikývla, jakoby ji samotnou tahle otázka nenapadla.

„V jedné firmě specializující se na automobilový průmysl.“ Nedokázala jsem jim říct její název, ale lhát jsem v tom také nechtěla.

„Co přesně to znamená?“

„Vyrábím součástky do aut.“ Holky v mém věku, by se za takovou práci styděly, ale já na ni byla pyšná.

„Armádních?“ Zpozorněla jsem a zavrtěla hlavou.

Proč se mě ptali právě na tohle? Tohle byla přesně směřovaná otázka. „To jsem na nějaké vojenské základně? Narušila jsem vojenský prostor? Za to se omlouvám, ale já…“ Zajíkla jsem se. Nevybavovala jsem si, že bych se k nějakému takovému prostoru byť jen přiblížila. Zařekla jsem se, že od armády dám navždy ruce pryč.

„Něco takového,“ pronesla Elizabeth opatrně.

„Jsi na Atlantidě,“ promluvila konečně ta dlouhovlasá žena.

„Teylo,“ pokárala ji Elizabeth opatrně, žena pokrčila rameny.

„To je nějaký krycí název pro tajnou vojenskou laboratoř?“ Všichni tři si vyměnili znepokojivý pohled.

„Chvíli tu počkej. Teylo, zůstaň tu s ní.“ Elizabeth i doktor se zvedli a odešli ze zasedací místnosti.

Elizabeth došla s Beckettem do své kanceláře, kde na ni čekal Sheppard s Rononem. Oba se narovnali, když zavřela dveře.

„Tak co?“

„Je to…“ Elizabeth hledala správná slova. „Čekala jsem tedy něco jiného.“ Sheppard se vypjal a upřel na svou nadřízenou dychtivý pohled.

„Je to zvěd?“

„V žádném případě.“ Zavrtěla hlavou. Nebylo pro ni lehké to říct, protože nevěděla, jak Sheppard zareaguje.

Řady dveří se otevřely a do místnosti vešli Elizabeth, doktor, Dredař a ten voják, který se netvářil moc nadšeně. A mně se téměř zastavilo srdce.

„Johne, prosím.“ Elizabeth ho chytila za paži, ale vykroutil se jí.

„Jak ti dlouho trvalo vymyslet si takové jméno?“ zeptal se kousavě a já jen nervózně zírala. Netušila jsem, co od něho mám čekat.

„Chceš vědět, kde jsi?“ Opatrně jsem přikývla.

„Johne!“ zavolal Elizabeth rozzlobeně.

„Chceš vědět, kde je Atlantida?“

„Ano,“ zašeptala jsem, obávajíc se odpovědi.

„Jsi v souhvězdí Pegas.“ Nechápavě jsem na něj zírala, protože mi smysl jeho slov nedocházel. O astrologii jsem se nijak zvlášť nezajímala. Hvězdy byly pro mě jen kupa svítících teček na obloze.

„Jsi na jiné planetě…, v jiné galaxii.“ Ustoupil o krok dozadu a já rázem přestala dýchat. Přelétala jsem pohledem všechny přítomné v místnosti a hledala nějakou skrytou kameru, která by mi vysvětlila, že jde o nějaký kanadský vtípek, ale neznala jsem nikoho, kdo by to zorganizoval. Něco mi však napovídalo, že si nikdo legraci nedělá a vlastně je to logické.

Voják čekal, jak budu reagovat a zřejmě počítal s tím, že se na místě sesypu, tak jsem udělala jedinou možnou věc, která by mě před tím ochránila.

„Jste blázen,“ obvinila jsem ho zarytě, přestože mi bylo jasné, že blázen jsem já. Ohlédl se po ostatní a přistoupil ke mně a natáhl ruku, kterou jsem chytit nechtěla, ale nic jiného mi nezbývalo. Nesevřel mě pevně, ale odváděl mě z místnosti poněkud rychleji, než jsem počítala. Dotáhnul mě před vysoké prosklené dveře z barevného skla a otevřel je a vyvedl na balkon a ukázal před sebe a já se bezhlesně zajíkla, když jsem pod sebou spatřila obrovské město, které bych si nedokázala ani vysnít ani v tom nejdivočejším sci-fi snu. Nehledě na dvě tělesa, které byly vidět vedle sebe na obloze a já je, s velkým přivřením očí, přirovnala ke slunci a měsíci, ale ty jsem na Zemi nikdy neviděla pohromadě. Skutečně jsem měla co dělat, abych z toho pohledu překvapením nevykřikla.

„To je vtip,“ konstatovala jsem strojeně. Stále popírajíc svoje smyslové vnímání.

„Není,“ pronesl ten voják už o něco smířlivě, ale nespouštěl mě z očí. Doktor Beckett na mě smutně hleděl.

„Tak tohle Arizona fakt není.“

Už je to poměrně dlouho,

co jsem něco napsala. Od loňského dubna jsem nepsala, tak doufám, že se mi návrat mezi vás povede. Staré povídky (Krvespřísežníci a Nula od nuly pojde) nechám ještě nějakou dobu být, protože si nejsem jistá jestli by měly ještě ohlas. Proto doufám, že se Vám bude líbit alespoň tahle povídka z prostředí Hvězdné brány, kterou tolik miluju a už spoustu let přemýšlím, o povídce na tohle téma. Snad se s "Miou" brzy sblížíte a dáte jí šanci.

Vaše Nikol18

"Mia"

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 1. kapitola: