OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 14. kapitola 1/2

26.11.2014 (15:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1219×

Ahoj všichni, vím, že jsem přidala poslední kapitolu v září, ale jak jste si všimli, tato kapitola je rozdělena do dvou částí, protože je téměř dvakrát tak delší než běžná kapitola, takže je před vámi více jak 13 000 slov na čtení a obsah je přímo nabit informacemi o minulosti Mii, o její zemřelé matce a jejím vlivu, který postupně utvářel osobnost Mii. Dokonce se už postupně začne odkrývat Miin pravý důvod, proč přišla na Atlantidu. Doufám, že se čekání vyplatilo a budu ráda, když mi svoje názory sdělíte do komentářů. Moc díky!

Vaše Nikol18

Kapitola mapuje díly:

4x10 – Smrtící spirála

4x11 – Všechny mé hříchy budou vzpomenuty

4x12 – Válečná kořist

14. kapitola – Matky, dcery a syn 1/2

Posledních pár dní jsem si nedokázal hrát na Miu a toužila se stát zase tou obyčejnou holkou, kterou mi připomněla Kate, s níž jsem se setkala na přestupní stanici. Následující noci jsem špatně spala a přemýšlela nad tím, jak jsem se zachovala klidně, když mi Kate vyprávěla o mém životě, mé rodině… jako bych to už nebyla já.

Bylo toho na mě moc. Dokud jsem o domově a svém bývalém životě neslyšela, dokázala jsem se s posledními dvěma roky docela dobře srovnat, ale Kate nevědomky zkalila klidné vody v mé hlavě, což se někde muselo projevit.

Nedokázala jsem dlouho vydržet v jídelně s dalšími členy expedice.

Rodneyho neustálo povykování kvůli Replikátorům, mě vytáčelo a musela jsem se hodně držet, abych ho neposlala do háje.

Podplukovníkovi Sheppardovi jsem se záměrně vyhýbala, protože jsem netušila, jak hrubě a nevybíravě bych zareagovala, kdyby něco řekl. Jistá jsem si byla tím, že i ta nejobyčejnější věc vypuštěná z jeho úst by mě dokázala rozpálit doběla.

Dokonce i jediná další Teylyna prosba o mlčení o jejím těhotenství se zdála jako poslední kapka do pomyslného poháru trpělivost.

Prostě jsem chtěla trávit chvíle jako obyčejný člověk a ne jako stroj na zabíjení, co se učí zacházet s mečem. Na kratičkou chvíli jsem si chtěla zase připadat jako mizerně placený americký zaměstnanec ve fabrice, kde vás neustále upozorňují, že ochranné brýle musíte mít na očích a ne na hlavě, kdy se obáváte, aby vás někdo z vedení neviděl, jak si otevíráte stroj, abyste z něj vytáhli vyrobený kus, který stroj vyhodnotil jako špatný, přestože vy víte, že špatný není a bylo by mrhání ho vyhodit. To bylo největší vzrušení, jakého jsem ve svém minulém životě mohla dosáhnout a já teď litovala, že jsem si kdy přála zažít něco víc.

Teď, když jsem byla tady, všechny moje představy a touhy, co se odehrávaly pouze v mé hlavě, se změnily na krutou realitu, která na mě útočila ze všech stran a já ji nedokázala ovládnout.

Rázem jsem si začala všímat nepatrných drobností, které uváděly stroj Expedice Atlantida do chodu. Ani po dvou letech jsem neznala všechny lidi z expedice. Pár jsem jich dokázala vyjmenovat, ale někteří obyčejní členové, jako byli poskoci doktorů a profesorů, byli jen ti bezejmenní lidé, co stojí za těmi chytrými a zapisují jejich myšlenky, protože ti se nechtějí zdržovat jejich zapisováním.

A pak tu byly ty dvě krabičky, které mi předala na přestupní stanici Kate. Tu menší semišovou krabičku překryla větší krabičkou, zabalenou do jednobarevného dárkového papíru, tak aby tu menší Sam neviděla. Zírala jsem na tu Kate ze Země a pokoušela se přijít na to, proč mi tu druhou dává potají, nehledě na to, že když jsem se na ni dívala, někoho mi připomínala. Neodbytný pocit známosti mě neopouštěl ani teď.

Jedním jsem si byla jistá, ten její pohled mi jasně dával najevo, že o té druhé krabičce musím mlčet, což vyvolalo jen další otázky, ale zase odpovědělo na jiné, že nic z toho, co se za poslední dva roky stalo, není náhoda a Kate na něco přišla, ale prozatím o tom nechce mluvit, zřejmě proto, že nemá veškeré informace. A to mi stačilo, abych v ni vložila svou důvěru.

Bohužel po otevření semišové krabičky mě čekalo zklamání. Oválný přívěšek s antickými symboly mě neuspokojil. Tak tohle byla ta věc, co mi dal před léty ten Antik? Napadla mě pouze jediná otázka. Co to má sakra znamenat?

Byla jsem z toho ještě víc podrážděná. Z pochopitelných důvodů, jsem se všem vyhýbala, jež jsem už nastínila. Nestála jsem o žádnou konfrontaci s kýmkoliv z expedice, která by ohrozila můj pobyt tady, protože – což jsem si velmi neochotně musela přiznat – byla Atlantida můj jediný domov a já neměla kam jinam jít a šíleně mě to štvalo.

Každý den jsem chodila na molo a pozorovala západ a východ slunce a dívala na ty měsíce, na které jsem si už konečně zvykla, přestože mi ten náš Měsíc chyběl.

Dokud nejste na jiné planetě, neuvědomíte si, jak některé věci, co jste pokládali za samozřejmost, vám chybí. Například, i když v Tusconu nebylo tolik vodních ploch, bylo tam jedno menší jezero, kam jsme s rodiči jezdili každé léto na dovolenou. Měli na břehu chatu, co máma zdědil po rodičích. Skoro každý den před večeří, kdy nebylo co dělat, jsem s tátou chodila na břeh a společně jsme házeli ploché kamínky na hladinu a počítali, kolik náš kámen udělá skoků po hladině. Táta samozřejmě pokaždé vyhrál, protože můj kámen vždy žbluňknul pod hladinu, aniž by se mu podařilo udělat jediný skok.

Tohle na Atlantidě nebylo možné, protože tohle město bylo ve skutečnosti obrovská vesmírná loď, která dosedala na vodní hladinu a byla celá z kovu, takže kameny tu byly nedostatkové zboží a papírky zmuchlané do kuliček, většinou ani na hladinu moře nedoletěly.

Jak říkám, dokud o té věci víte a můžete ji každý den dělat, nechce se vám, ale když vám ji vezmou, prahnete po ní víc než po čemkoliv jiném.

A popravdě, já prahla i po těch nejobyčejnějších věcech, dokonce i po době, kdy jsme se dozvěděli, že se máma už nikdy nevrátí domů. Ta bolest byla skutečná, ale na Atlantidě mi připadala tak vzdálená, až jsem se zhrozila, že přestávám na mámu myslet, což byla pravda. Ty roky po její smrti jsem se snažila na to nemyslet a pokoušela si nalhávat, že se jednoho dne vrátí, protože plní nějaký super tajný úkol, kvůli kterému musela přesvědčit i svoji rodinu, že je mrtvá, ale s přibývajícími roky jsem musela sama sobě přiznat, že to bylo jen odmítání její smrti, až jsem se rozhodla na ni nemyslet.

Jenže na Atlantidě jsem na mámu pomyslela pouze jednou a to když se o ní zmínil generál O´Neill, protože se mi skrze její odkaz snažili vnutit loajalitu a vděčnost vůči americkému letectvu. Pravda byla taková, že po mámině smrti jsem začala armádu nenávidět víc než cokoliv jiného, takže si dokážete živě představit, jak jsem se musela cítit, když jsem před dlouhými měsíci dorazila na Atlantidu.

Horší než noční můra.

Zmuchlala jsem další samolepící papírek a mrštila jím na hladinu moře, ale prudký vítr mi ho vmetl zpátky do tváře. Vypustila jsem z pusy pár anglických a českých nadávek, abych si ulevila.

„No páni, neřekla bych, že tě uslyším takhle mluvit.“ Prudce jsem se otočila k Jennifer, která stála jen pár kroků za mnou.

„Promiň,“ zamumlala jsem a strčila zbytek bločku do kapsy.

„Když jsem byla malá, často jsme s bratrem závodili, čí kámen udělá víc žabek.“ Nepatrně se na mě usmála. Každý další den jsme k sobě nacházely tu správnou cestu a já za to byla velmi vděčná, potřebovala jsem přátele, kteří neměli na ramenou prýmky.

„Měla bych si odněkud donést kamínky,“ dodala jsem se smíchem a rozešla se zpět k městu s Jennifer po boku. Příčilo se mi, přetvařovat se před ní, ale mlčení byla nejlepší obrana.

„Opět vysílám tým na Kerasovu planetu. Vesnic je tam spousta a ty děti potřebují prohlédnout, takže je to dobrá příležitost.“ Nepatrně jsem přikývla. Byla jsem jí za to vděčná. Potřebovala jsem na nějakou dobu Atlantidu opustit a Kerase jsem měla upřímně ráda. Připomínal mi bratra. Zajímal se o mě, když mi tenkrát odoperovali z mozku nádor.

„A kdy?“ zeptala jsem se co nejklidněji. Jennifer pokrčila rameny.

„Snad za pár hodin. Rodney chce dělat něco s bránou, ale neptej se mě co.“ S úsměvem rozhodila ruce.

„Doufejme, že to dopadne dobře,“ pokusila jsem se o žert, ale ten vyšel na prázdno, protože i Jennifer myslela podobně. Rodneymu se v poslední době prostě nedařilo a to jeho fňukání mě už taky unavovalo a jak jsem později zjistila, nebyla jsem samotná, kdo o Rodneym smýšlel podobně.

Nakonec jsem dorazila do centrální věže sama. Jennifer se chtěla naobědvat, ale já neměla hlad. Možná dostanu hlad, až se zeptám Rodneyho, jak mu ta práce bude dlouho trvat, táhlo se mi hlavou, když jsem byla téměř v řídící místnosti a nepatrně do mě strčil Ronon, když probíhal dovnitř přede mnou.

Samo o sobě to nic nemuselo znamenat, ale tohle byla Atlantida. Antické město v jiné galaxii, rychlejší krok mohl znamenat spoustu věcí, ve většině případů nic dobrého.

Rozběhla jsem se za ním. Ani jsem se nezarazila, když stanul podplukovníkovi Sheppardovi po boku a zíral na obrazovku stejně udiveně jako on. Mě si nevšimli, tak jsem si stoupla za ně a podívala se také.

Zajíkla jsem se. Podplukovník se na mě otočil, ale nic neřekl, musel být stejně překvapený jako já.

„Nejsem vaše Elizabeth, jsem pouze její kopie, kterou vytvořila samostatná frakce Replikátorů, kteří se odtrhli od Oberotha.“ Proti mé vůli mi hrkly slzy do očí, když jsem se dívala na Elizabeth. Na Replikátorku Elizabeth a ještě víc se rozbrečela, když potvrdila, že skutečná Elizabeth zemřela před několika měsíci.

Na to jsem se nemohla dívat. Co nejklidněji jsem se vzdálila od obrazovky a chtěla odejít, ale když se zavřela brána, otočila jsem se k ní a setkala se s pohledem podplukovníka. Bleskově jsem sklopila hlavu, ale už bylo pozdě, viděl mě ubrečenou a to bylo něco, co jsem nikdy nechtěla připustit.

Co nejklidnějším krokem jsem odešla z věže a raději zamířila na molo. Byla jsem tam poslední dobou až moc často, ale bylo to jediné místo ve městě, kde jsem si mohla připadat zase jako já.

Kopie Elizabeth se zadívala na Johna. I když věděla, že je kopie, musela ještě něco říct, když informovala o smrti svého originálu. Bylo zvláštní takhle o sobě mluvit a vědět, že veškeré pocity, co má, nejsou ve skutečnosti její.

„Ještě je tu jedna věc, o kterou jsem tě chtěla požádat, Johne.“ Sheppard se na ni podezřívavě podíval. Mohla mluvit o spoustě věcí, ale tak nějak vytušil, co může být tak důležité, aby mu to ještě sdělila.

„Nabídl jsem Collinsové smír, ale odmítla ho,“ předběhl Elizabeth, když si myslel, že ví, o čem bude mluvit, ale ta jen naklonila hlavu.

„Nedivím se jí,“ stiskla rty a na kratičký okamžik sledovala svoje nohy kráčející po zelenající trávě na Novém Athosu, „nechoval ses k ní ze začátku příliš hezky, ale to je teď vedlejší.“ Zdvihla k Johnovi hlavu a zadívala se mu s vyřčenou žádostí do očí. „Jen tě chci požádat, abys na ni dohlédl. Ani jako kopie ti nemohu sdělit, s čím se pravé Elizabeth svěřila. Jedno je ale jisté, nějakým, pro mě utajeným, způsobem je pro galaxii Pegas důležitá. Potřebuje pomoci na to přijít. Sama to nezvládne. Tohle prostě nemůže být náhoda, Johne. Nezjišťuj, jakým způsobem se sem dostala, to není až tak důležité. Jen na ni dej, prosím, pozor! Pokus se na to taky podívat z jejího úhlu. Je to jenom mladá žena, která byla násilně vytržena ze svého života vržena do naprosto neznámého a nepřátelského prostřední, za které už nejednou krvácela. Je to pro ni jediný domov a sama je stejně zmatená jako ty, pokus se jí proto pomoci a ne jí to ještě stěžovat, najdi si k ní cestu a uvidíš, že ti začne důvěřovat, což bude ne jen pro tebe výhodou.“ Lidská Elizabeth si nedokázala představit plný rozsah Miiny přítomnosti, ale Replikátorské Elizabeth to dávalo smysl a uvědomila si Miina potencionálu, který by mohl mít vliv na vývoj války s Wraity, ale to si nechala pro sebe, a skryla to i před zbytkem kopií a před Replikátory, kteří je zajali, když svým lidským protějškům pomohli utéct.

Zpráva o tom, kolik mají Replikátoři lodí, se po Atlantidě šířila jako lavina a zastihla naprosto všechny a ve všech vyvolala opodstatněný strach. Mně to však bylo pro tu nepříjemnou chvíli jedno. Snažila jsem se všem a všemu vyhýbat, ale stačil mi jediný pohled na noční stolek, a bylo mi jasné, že se musím zpátky postavit na nohy a vykročit, přímo vstříc svému největšímu bubákovi.

Při jedné z mnoha příležitostí mi máma řekla, že život je o neustálém škobrtání, protože nejsme bohové a nemůžeme být dokonalí, a proto máme před sebou celý život, abychom se neustále něco učili a zároveň se poučovali ze svých chyb.

Nemohu se změnit ze dne na den, to bych jen lhala sama sobě, ale můžu si dokázat, že malými škobrtavými krůčky se o to můžu alespoň pokusit.

Zvedla jsem hlavu o něco výše a pomalými kroky mířila k pokoji Elizabeth. Občas jsem zpomalila a přemýšlela, jestli si to nemám rozmyslet, ale po tom všem, co se včera stalo, jsem v sobě musela najít sílu povznést se nad svoji hrdost.

Replikátorský útok na Nový Athos mi silně připomínal sen, ve kterém se Elizabeth změnila v toho Antika, co mi dal oválný přívěšek, který jsem měla pečlivě ukrytý pod tričkem, a neustále mě chladil na hrudní kosti. Čekala jsem od něj, že mi dodá pocit bezpečí, ale nestalo se tak, prostě to byl jen přívěšek. Takže jsem se musela snažit sama.

Přidala jsem do kroku a kousek od otevřených dveří jsem se zhluboka nadechla. Sevřela v ruce knihu, kterou mi před mnoha měsíci půjčila Elizabeth a konečně se odhodlala zaklepat na zárubeň otevřených dveří.

Při pohledu do pokoje se mi hrudník bolestivě stáhl, ale dostatečně jsem s tím bojovala. Chvíli trvalo, než se ke mně od jedné krabice otočil podplukovník Sheppard a změřil si mě pohledem. Úplně jiným pohledem, než jsem od něj v téhle situaci čekala. Něco se změnilo. Jeho pohled byl jiný. Už v něm nebylo tolik nenávisti a podezíravosti, ale to mohlo zapříčinit to, že musel balit Elizabethiny věci.

„Collinsová?“ zeptal se překvapeně a zavřel krabici, aniž by ze mě spustil pohled.

„Pane, mohu vstoupit?“ Bez mučení přiznávám, že mi tahle mluva nechyběla, připomínala mi mámu a čas strávený s ní, ale hluboko v sobě jsem pociťovala zadostiučinění a podivné souznění, které mi připomínala.

Podplukovník na mě kývnul a já vstoupila. Krátkými rychlými kroky jsem k němu došla a natáhla ruku s knihou jeho směrem.

„Půjčila mi ji doktorka Weirová. Bohužel jsem ji nestihla vrátit jí osobně.“ Vzal si ji ode mne a pár vteřin na ni nepřítomně zíral, než otevřel krabici pod svýma rukama a položil knihu na vršek věcí a znovu ji zavřel.

„Dík.“ Přikývla jsem, otočka mi netrvala ani dvě vteřiny a už jsem cítila jeho pohled v zádech, přesto jsem nepocítila potřebu se otočit. Nebyl to sice vstřícný krok vůči němu, ale byl to začátek.

„Důvěřovala ti,“ pronesl pomalu a já se zastavila. Zůstala jsem k němu zády. „Dvakrát si vzala tvoje tajemství do hrobu.“ Nedokázala jsem se nadechnout, natož se pohnout. „Nechápu, jak ti každý může každý tak bezmezně důvěřovat. Plukovník Carterová je v tomhle stejná jako Elizabeth.“ Nebyla by, kdyby jí generál O´Neill neřekl o mé mámě. Všichni ze Země tak nějak přehodnotili svoje posuzování mé osoby, když se dozvěděli o mámě a mysleli si, že okamžitě změním názor a budu jejich poslušným vojákem, ale to se spletli. Obrátila jsem se k nim zády, tak jako se oni obrátili zády k mojí rodině, když máma umřela a oni nebyli ani sto poděkovat za věrné služby. Nějaké hloupé oznámení ji nemohlo vrátit zpět, ani vyrovnat se letům, které jim obětovala. Proto jsem musela říct to jediné, co jsem považovala za vhodné.

„Snažím se a dělám všechno pro to, abych si tu důvěru získala,“ řekla jsem mu popravdě. Nic víc jsem ze sebe nedokázala dostat a raději odešla.

Několik následujících dnů jsem na podplukovníka neměla šanci narazit. Díky sledování replikátorských lodí, se tým snažil evakuovat planety v dráze jejich letu, ale mnoho jich odmítlo, díky čemu zemřely tisíce lidí, a to i tím nejotrlejším člověkem prostě otřese.

Snažila jsem se na to nemyslet. Pomohla mi s tím Sam. Důvěrně mi půjčila několik složek s hlášeními jak z Atlantidy, tak i ze Země a já se tak mohla seznámit s dalšími a dalšími padouchy, se kterými se americké letectvo během deseti let existence programu Hvězdné brány setkalo.

Nestačila jsem se divit. Kdyby mi tohle někdo řekl před třemi roky, vysmála bych se mu do tváře. Vyživovalo to ve mně už tak důvěrné známé otázky, proč jsem se v tomhle šíleném vesmíru objevila i já a pokoušela se nalézt odpovědi ve snech, protože ten s Elizabeth se stal pravdou.

Měl Davos snad na mysli, že když počkám, můj mozek začne pracovat jinak? Mohlo to být vůbec možné? Skutečně se mi po odstranění toho nádoru na mozku otevřela jistá vrátka, která vyžívali mí antičtí předkové k tomu, aby se povznesli na vyšší úroveň bytí? I když to bylo velmi lákavá teorie, nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že mohu vidět do budoucnosti, protože budoucnost byla podle mého názoru velmi subjektivní, i když se veškeré Davosovy předpovědi staly skutečnými. Dokonce i s tím viděním, že bude zničena Atlantida. Jen s tím rozdílem, že byla zničená jiná Atlantida. Což podle mě může být i chyba v pochopení.

Zatahala jsem za přívěšek a sklouzla pohledem na jeho oblé kontury a zapřemýšlela, jak do toho vše zapadá on.

„Tady jsi.“ Bleskově jsem přívěšek schovala pod tričko a s úsměvem se otočila na Teylu. Připadalo mi, že v poslední době lžu lidem okolo daleko více než je obvyklé, a že lžu i sama sobě, což nebyla od máminy smrti žádná novinka, ale při pohledu na Teylu se ve mne hnulo svědomí, přesto jsem si stále vtloukala do hlavy, že ji teď musíme všichni chránit daleko odpovědněji než doposud.

„Snad jsi mě nehledala?“ Postavila se vedle mě a zadívala se na město. Je pravda, že jsem molo vyměnila za jeden z mnoha balkónů, aby nebylo tak snadné mě najít, protože jsem prostě nechtěla, aby mě každý hned našel, takže mi občas připadalo, že je Teyla na mě nějak vyladěná či napojená, anebo to bylo spíš tím, že od té doby, co je těhotná, se snaží vyhýbat podplukovníkovi, aby mu to nemusela říct.

Když jsem si ji blíže prohlédla, byla nějaká pobledlá. „Stalo se něco?“ Jen velmi pomalu se na mě podívala.

„Musela jsem Johnovi říct, že jsem těhotná.“ Zhluboka jsem se nadechla a nedokázala nějakou dobu vydechnout. „Takhle chladně se ke mně ještě nikdy nechoval.“ Znovu se otočila k městu a já konečně dokázala vydechnout. „Jestli se takhle chová k tobě celou tu dobu, naprosto chápu, proč se mu vyhýbáš.“ Měla jsem chuť říct, že to není jediný důvod, ale uvědomila jsem si, že bych jen rozvířila vody a donutila Teylu přemýšlet nad mým tajemstvím. Pravda byla, že ona ho neřešila, za což jsem byla ráda. A Teyla teď potřebovala být v bezpečí, především kvůli svému dítěti, které by mohlo být posledním Athosianem v Pegasu, ale doufala jsem, že to tak nebude a Teyle se podaří najít své lidi a otce svého dítěte.

„Jak zareagoval?“ zeptala jsem se jí.

„Okamžitě mě odvolal z aktivní služby,“ povzdechla si a já se musela zeptat.

„Proč jsi mu to řekla právě teď?“ Byla jsem tak zabraná do hlášení, že jsem přestala vnímat dění na Atlantidě, což bylo u mě naprosto normální. Do práce jsem si na odpolední a noční směnu brávala na přestávku knihu, abych si při svačině mohla číst a dokázala jsem se do čtení natolik ponořit, že jsem naprosto zapomněla, kde jsem a popravdě, hlášení z misí, byly napínavější než cokoliv, co jsem kdy četla, takže mi unikly důležité věci na základně, včetně toho, že Apollo a Daedalus společnými silami ničily replikátorské lodě a Rodney spolupracuje s Wraitem. Vlastně Atlantida se dala na spolupráci s Wraity, protože Rodney konečně přišel na to, jak Replikátory zničit, ale jeho plán nebyl úplně dokonalý a proto byly potřeba další lodě, aby dokázali Replikátorům nějakou dobu odolávat, proto se musel podplukovník, Ronon a Teyla vydat s tím Wraitem, aby domluvili, kolik úlů se k Atlantidě připojí, ale celý tým omráčili, a tak musela Teyla s pravdou ven.

„Nemohu jen tak nečinně sedět.“ Tahle jediná věta měla v sobě skryto několik významů, které ani Teyla nemusela vyslovit nahlas. Byla jsem si vědoma faktu, proč se Teyla Emmagan připojila k Atlantidě, na čem jí v posledních měsících neuvěřitelně záleží a nebylo to jen její dítě. Přesto nebylo právě lehké, abych ji uklidnila slovy, která mi příliš nešla přes rty.

„Podplukovník Sheppard to s tebou myslí dobře. Na Zemi se s těhotnými ženami zachází velmi opatrně, máme k novému životu velkou úctu. Dokonce, i když pracuješ rukama, lékaři doporučují, aby se žena přestala namáhat…“

„Athosianské ženy jsou až do porodu velmi aktivní,“ sdělila mi hrdě.

„Tohle ale není běžná situace, Teylo, jsme ve válce, kde se zajatci neberou.“ Až do teď jsem se tomu označení vyhýbala a otřáslo se mnou mnohem víc, než jsem si myslela. Srdce se mi roztlouklo mnohem rychleji, uhnula jsem Teylynu pohledu.

„Musím jít,“ vyhrkla jsem přidušeně a doslova jsem od ní utekla. Po cestě jsem polykala slzy a snažila se z hlavy vytěsnit veškeré vzpomínky, které jsem měla spojené s tímhle označením a že jich nebylo málo. Rok 2001 byl na prvním místě a doteď jsem se téhle vzpomínce dokázala vyhnout, ale teď na mě útočila ze všech stran. Nedokázala jsem ani rovně jít. Měla jsem podezření, že ten pitomý nádor neměl na svědomí potlačení mé antické části, ale i vzpomínek, které jsem měla spojené s mámou, nebo to byla prostě blbost a já to potřebovala na něco svést, abych ze sebe smyla veškerou vinu, že jsem mámě nikdy neodpustila, že odletěla do New Yorku a už se z něj nevrátila a nechala mě, Marka a tátu samotné.

Přejela jsem rukou přes panel, vpadla do pokoje a ještě za sebou stačila zavřít, než jsem se zhroutila a rozbrečela se jako malá holka. Zalykala jsem se vzlyky a nedokázala se nadechnout, až se mi z toho točila hlava. Všechny ty roky, co jsem pláč potlačovala z čirého vzteku, že nás máma nechala samotné, za tu její hloupou práci, o které říkala, že už není nebezpečná, že už na mise nechodí, že jen cvičí novou generaci ochránců Ameriky. Všechno to byla jedna velká lež a ona nás nechala na holičkách. Nechala mě vyrůstat bez opory a nechala na mě veškerou tíhu ženy v rodině a já to nezvládala. Mark se uzavřel před světem a šel v máminých šlépějích místo mě a táta … táta teď byl naprosto sám.

Stulila jsem se do klubíčka a přestala vnímat všechno okolo. Ironií bylo, že jsem si přála, aby máma přišla, objala mě, utěšila a řekla, že to bude dobrý, stejně jako tehdy, když jsem od toho Antika dostala ten přívěšek a táta mi ho zabavil. Doteď si jasně vybavuju, co mi na to máma řekla.

„Za svůj život jsem se naučila, že se nic neděje náhodou. Všechno má svůj důvod, a jestli jsi ten přívěšek dostala, získáš ho zpět, jen si budeš muset počkat. Tatínek to s tebou myslel dobře, zlato.“ Políbila mě do vlasů a odešla. Bylo mi ani ne jedenáct a za pár týdnů byla máma mrtvá a já naprosto všechno spojené s ní vypustila z hlavy, včetně toho přívěšku.

Vytáhla jsem přívěšek a zadívala se na něj skrz slzy, které mi stále vytékaly z očí a mlžily mi výhled. Ta zpropadená věc, se mi pohupovala mezi prsty, to tahle věc všechno začala a ten Antik to moc dobře věděl. Mohl za to on. Zničil mi život a já si to ani neuvědomila. Táta měl pravdu! Nikdy si neberte nic od cizích lidí!

Vztekle jsem přívěšek strhla z krku a mrštila jím přes celou místnost k otevřenému oknu. Zavřela jsem oči a ignorovala cinknutí, které mohlo znamenat hodně věcí, ale já je teď nedokázala vnímat.

Otřela jsem si slzy z tváře, potáhla jak malé děcko a zalezla si do postele. Pevně jsem stiskla víčka, aby mi žádná další slza nesmáčela tváře. Potřebovala jsem si odpočinout. Už dlouho jsem neměla záchvat úzkosti, naposledy v roce 2009, což se vlastně ještě nestalo – uvědomila jsem si téměř hystericky – ještě nikdy se mi nepodařilo nad ním převzít kontrolu, proto jsem to nechtěla pokoušet. Nejlepší bude se z toho vyspat. Přetáhla jsem si až přes hlavu slabou přikrývku a stulila se do klubíčka. Naučeně jsem strčila ruku pod polštář, abych chytila roh rámečku, ale pozdě jsem si uvědomila, že tady ho nemám. Téměř okamžitě se mi začalo stahovat hrdlo a já se nedokázala nadechnout.

Jen klid! říkala jsem si.

Spustila jsem nohy na podlahu, roztáhla kolena a hluboce se předklonila. Opět se slzami v očích jsem se sama sebe ptala, jak se bez toho rámečku obejdu. Na Atlantidě zatím nenastala situace, kdy bych ho potřebovala, takže nebylo divu, že mě začala zachvacovat panika. Což moc super skutečně nebylo, předčasně jsem říkala hop, i když jsem ještě nezačala ani skákat.

Snažila jsem se dýchat zhluboka a myslet na hezké věci, ale ať jsem se snažila sebevíc, veškeré hezké myšlenky vedly k těm špatným. Samuel, Carson, máma, Mark. Všechno to mělo stejný konec. Nepomohlo ani to, když jsem si říkala, že jsem na jiné planetě, v jiné galaxii, kde není na takové hroucení vůbec čas ani vhodné místo. Že už jsem dospělá a tyhle záchvaty jsem měla nechat v minulosti, ne v té, ve které právě jsem, ale v té, v níž jsem byla obyčejný dělník v továrně s deseti dolary na hodinu.

Cuknula jsem sebou, když někdo zaklepal na dveře. Neměla jsem tušení, kolik času uteklo, ale tma za oknem byla silným vodítkem.

„Mio, to jsem já, Teyla. Můžu dovnitř?“ Nebylo těžké si Teylu za těmi dveřmi představit. Její neobvyklý úbor. Čokoládové oči, které si prohlížejí dveře, jak přitom naklání hlavu a pohybuje rty.

Zhluboka jsem vydechla a narovnala se. Dýchalo se mi pořád těžko, ale už o něco lépe než předtím.

„Jsi v pořádku?“ Teylyn hlas mi pomalu vracel logické uvažování. Těžkopádnými kroky jsem se dostala až ke dveřím a zkontrolovala svůj vzhled, než jsem otevřela dveře.

Teyla spustila ruku k boku. Chystala se znovu zaklepat, když Mia otevřela. Ten rychlý ústup z balkónu nebyl jen tak. Znala ji už nějakou dobu, aby věděla, že se muselo něco stát a ten pohled, který se jí naskytnul, jí to jen potvrdil.

Mia, i když se snažila tvářit normálně, vypadala velmi sklesle. Ve tváři byla pobledlá a ze vždy úhledného drdolu se jí uvolnilo několik slabých pramínků hnědých vlasů. Vypadalo to, jakoby si vjížděla rukama do vlasů nebo že se převalovala v posteli.

Nejvíce však prozrazovaly oči. Byly lesklé a lehce zarudlé, přestože se Mia strojeně usmívala, bylo jasné, že měla za sebou krušnou chvilku.

„Ano?“ zeptala se zadýchaně a Teyla stiskla rty. Její odmítavý postoj jí znemožnil další kroky, proto aby nevypadala horlivě, se uchýlila k informacím.

„Chtěla jsem ti říct, že za chvíli odlétá Daedalus, Apollo a zbytek lodí k replikátorské planetě.“ Mia přikývla, ale duchem byla nepřítomná a to se Teyle nelíbilo.

„Jsem z mise vyjmuta, kvůli svému stavu. Zůstává tu i plukovník Carterová, ale vše budeme pečlivě sledovat z operační místnosti. Pevně doufáme v úspěch.“ Mia povolila ramena a trochu se uvolnila.

„Co naplánuje Rodney s podplukovníkem, dopadne vždy dobře. Budu ráda, když mi pak řekneš výsledek.“ Naposledy věnovala Teyle zmučený pohled a zavřela dveře.

„Nemůžeme kontaktovat její rodinu?“ zeptala se Teyla Samanthy, když obě vyčkávaly v její kanceláři. Sam se na Athosianku podívala. Její práce zahrnovala i časté lži, ale poznala, když se někdo obává o přátele.

„Je mi líto, Teylo, ale není to možné. Mia je pro Zemi po smrti. Bylo by krajně nezodpovědné, že o něco takového pokoušet.“ Hlavně by to nešlo, dodala v duchu. Posledních pár týdnů neustále dokola pročítala Katinu zprávu z Arizony a začala nabývat dojmu, že její přítelkyně něco podstatného zatajuje, ale nevěděla co. Přesto důvěřovala jejímu úsudku, za těch osm let, co se znají, se nikdy nestalo, že by ji nebo kohokoliv ze spojenců Kate zradila.

„Od té doby, co s vámi byla na přestupní stanici, se chová… divně.“ Sam se na Teylu zadívala. Neměla moc příležitostí si s Miou o tom setkání promluvit nebo zhodnotit její chování, ale byla si jistá, že něco takového člověkem otřese, už jen to pomyšlení, že existuje v jednom čase dvakrát a že právě kvůli tomu se nemůže vrátit domů, může být značně stresující.

„Promluvím s ní později,“ přislíbila Sam, přičemž si uvědomila, že za těch pár měsíců, co je ve vedení Atlantidy, zajímají ji životy jejích podřízených daleko více, než když byla členkou SG-1. Přeci jen byli uzavřenější skupina než na Zemi a navzájem se všichni znali. Měli jména, hodnosti a zaměření, o které se musela zajímat, včetně jejich psychického rozpoložení, zároveň musela přiznat, že Mia není jen tak obyčejný případ, který za těch deset let u programu nemusela řešit tak detailně.

Dívala jsem se, jak lidé vystupují z Apolla a Daedala, nadšení i když unavení, ale přesto spokojení. Nevím, proč jsem se stejně neradovala také, spadl mi sice kámen ze srdce, přesto jsem nenabyla dojmu, že jsme v bezpečí na dlouhou dobu.

„Neměla bys být nadšenější, Collinsová?“ Při zvuku jeho hlasu jsem zadržela dech a hlavou se mi táhla jediná myšlenka. Hlavně klid. Pomalu jsem se nadechla, roztáhla rty do úsměvu a velmi pomalu se k podplukovníkovi otočila. Jenže úsměv jsem prostě nedokázala udržet. Ta jeho pitomá uniforma.

„Je to jak boj s větrnými mlýny,“ vyrazila jsem ze sebe bleskově, aniž bych se nad svými slovy zamyslela. Za čež jsem si vysloužila překvapený podplukovníkův pohled. Všechno se to ve mně rázem zlomilo a připomnělo mámu. Pokaždé, když jsem byla ještě malá, někam vyjela, vyřešila problém, vrátila se a nebyla doma ani týden a mohla znovu a tady na Atlantidě to bylo úplně stejné.

„Jak se můžete nad něčím radovat?“ zeptala jsem se ostřeji, než jsem měla v úmyslu. „Vždyť je jasné, že nastane zase nějaký problém, který budete muset vyřešit. A až vyřešíte ten, vyvstane další… jak se s tím dokážete smířit?“ Krev se mi v žilách vařila. Tohle byl přesně ten důvod, proč jsem nechtěla jít v máminých šlépějích. Boje nikdy neměly konce a já měla ráda konce, protože po nich byli nové… slibnější začátky. Jenže v armádě to nikdy nekončilo, běželo to pořád dokola, člověk neměl nikdy klid.

„Je to prostě práce,“ odpověděl mi klidně a chytil se zábradlí vedle mého pravého boku, aby mi zamezil, kdybych měla v úmyslu utéct, což jsem samozřejmě měla. Nelíbilo se mi, jakým směrem jsem tenhle rozhovor navedla.

„Práce je, když přijdete ráno do práce, tam si odděláte svoje a po osmi hodinách jdete domů a už na to nemusíte myslet.“ Povystrčila jsem bradu na znamení, že se ho nebojím.

„Jenže takhle to děláš každé ráno. Každý den děláš to samé. Takže jaký je pak mezi mnou a tebou rozdíl?“ Otevřela jsem ústa, ale zase je zavřela, protože jsem na to nedokázala nic odpovědět, přestože bych mu nejraději něco hodně ostrého řekla. Jenže zasypat ho nadávkami jsem nemohla.

„Když chceš být u armády, musíš se s tím smířit anebo tady nemáš, co dělat.“ Nahnul se ke mně až nebezpečně blízko. Ucítila jsem zvláštní vůni, která mi naprosto omámila smysly. Zastřela mi mysl. Dokonce ani Sean tak nevoněl, když jsem s ním chodila. Tohle se nedalo přirovnat naprosto k ničemu. Naprostá živočišná vůně. Vůně boje a adrenalinu.

Zdvihla jsem k podplukovníkovi hlavu a naše pohledy se střetly. Naprosto jsem cítila to napětí, co kolem nás vibrovalo. Nedokázala jsem si představit, co by se stalo, kdyby některý z nás zažehnul jiskru. Takový výbuch by si žádný z nás nechtěl představit. Ty dva polibky, co jsme si vyměnili, byly jasnou zprávou, že kdybychom se k sobě někdy měli o něco víc, nemuselo by to skončit dobře, takže jsem v sobě sebrala veškerou sílu, abych ten okamžik přerušila. Jenže jsem nebyla dost rychlá.

„Měl bych jít napsat hlášení,“ pronesl podplukovník zastřeně a pomalu se ode mě odtáhl. Všimla jsem si, jak překvapeně zamrkal, když se mi podíval na rty.

Dokud nezašel za roh, nedovolila jsem si vydechnout, až se mi z toho točila hlava. V tu chvíli jsem si uvědomila, že si musím přerovnat priority. Po nedávném záchvatu úzkosti jsem byla hodně zranitelná. Doma jsem měla Seana, u kterého jsem se mohla zklidnit. Od roku 2007 byl pořád se mnou, až do mého zmizení, ale Sheppard není Sean a Sean už tady taky nikdy nebude, protože pokud se mi někdy podaří se vrátit domů, už s ním být nechci. Sean byl jenom náhradou za mámu a tátu a za ty roky jsem si z něj spíš udělala kamaráda, než abych ho brala jako partnera, se kterým chci strávit zbytek života.

Automaticky jsem se vydala na molo, ale zastavila se u dveří. Už to bylo příliš nápadné. Musela jsem začít něco dělat, protože se Teyla na mě začala dívat dost podezřívavě a potom, co se stalo včera, jsem musela být hodně podezřela.

Bleskově jsem se otočila a zamířila do laboratoří. Nejlepší, jak ze sebe dostat podezření, bude, když se setkám s Rodneym, aby mi vypověděl, jak je skvělý a úžasný a jak jeho nápady jsou pro Atlantidu nepostradatelné. Bohužel jsem nedostala příležitost.

„Doufám, že jsi trénovala.“ Zastavil mě Ronon a já chvíli neměla nejmenší tušení, která bije.

„Co?“ Vykulila jsem oči.

„Moc jsem si na replikátorský planetě nezabojoval a docela mi to chybí, tak si dáme trénink, abych věděl, jak jsi pokročila s tím mečem.“ Pomalu mi začalo svítat. Je pravda, že jsem se s Rononem poslední dobou moc neviděla.

„Moc ne,“ přiznala jsem se a později v tělocvičně jsem to dostala pořádně sežrat. Bolelo mě celé tělo a sykala bolestí, i když jsem na namožené svaly pustila proudy horké vody, aby se alespoň trochu uvolnily. Teprve až v posteli jsem si uvědomila, že to pro něco dobrého bylo. Přestala jsem myslet na mámu, na podplukovníka, Sean a svůj život. Žila jsem okamžikem, tak jak mi vždy říkala máma. Vojáci žijí okamžikem. Nežijí minulostí nebo budoucností. Soustřeďují mysl na nastalý problém a všechno ostatní vypustí a nic jiného do své hlavy nevpouštějí.

„Na to se musím zaměřit,“ řekla jsem si pro sebe. Polykala jsem bolestivé vzdechy, když jsem se přetáčela na bok, abych mohla usnout.

Mia zavřela oči a uniklo jí malé zablýsknutí pod skříňkou vedle otevřeného balkónu. Sheppard mezitím stál na svém balkónu a díval se směrem k jejímu pokoji. Snažil se na všechno pohlížet s nadhledem, ale byla pravda, že od jejího příchodu sem se cítil velmi nejistý. Snažil se ji stavět do toho špatného světla, i když jemu i celé Atlantidě dokazovala, že patří do toho dobrého, jenže John to nechtěl akceptovat. To co mu řekla replikátorka Elizabeth ho však donutilo, aby se nad tím začal zamýšlet.

„Nemůžu jen tak změnit svůj názor,“ svěřil se Rononovi, který seděl na gauči a prohlížel si sportovní časopisy ze Země. Ten vzhlédl a podívala se na Johna.

„Na co?“ zeptal se a John kývnul k balkónu. Ronon se přesunul k němu. Zadíval se na Miin balkón. Jediné její okno bylo potemnělé. Zbytek osazenstva expedice bylo ještě vzhůru. Dnešek byl významný, tak si ho chtěli užít.

„Já jí pořád nevěřím, ale uznávám její snahu. Trénuje tvrději než ty.“ Ronon ignoroval Johnův zpruzený pohled, zašklebil se na něj a vrátil se zpátky na gauč.

„Beru na zřetel, že je nedobrovolně členkou expedice. Jenže mě štve, že o ní nic neví, a co ji vede k tomu, aby se tolik snažila, když z toho nic nemá.“ Ronon odhodil časopis na stolek a pootočil se k Johnovi.

„Tohle já neřeším. Nemám ji v týmu, takže jí nemusím důvěřovat.“ John se zamračil a raději okno zavřel, aby ho to nelákalo se dívat do jejího okna. V posledních týdnech to dělal až příliš často.

„To mi moc nepomůže, Ronone.“ Sednul si vedle něj a automaticky vzal do ruky ovladač, ale televizi nezapnul, jen zamyšleně poklepával na volná místa mezi tlačítky.

„Moc nad tím přemýšlíš, Shepparde.“ Vytrhnul mu ovladač z ruky a pustil záznam zápasu amerického fotbalu dva měsíce starý. Znal ho nazpaměť, ale některé části si s oblibou pouštěl opakovaně.

„Jsem zodpovědný za bezpečnost lidí na Atlantidě,“ nepouštěl se John tématu. Ronon znechuceně záznam zastavil.

„Nemyslíš si, že za tu dobu, co je tady, by se už o něco nepokusila?“ John se na Sateďana překvapeně podíval. „Nekoukej tak na mě. Pár lidí se už Atlantidu snažilo zničit zevnitř. Pokud vím, tak nikdo z nich to zatím nepřipravoval dva roky. Možná by bylo lepší, kdybys ji vzal na nějakou misi s sebou, abys zjistil, jestli nemá nějaké postranní úmysly.“

John se na chvíli nad Rononovou poznámkou zamyslel. „To z jedné mise ale nepoznám,“ podotkl.

„Tak ji vezmi na pár průzkumných místo Teyly, ale říkám ti, pušku budu mít pořád nastavenou na zabití.“ Ronon se zvednul z gauče a mávnutím ruky se s Johnem rozloučil.

John zůstal ještě dlouho vzhůru a přemýšlel nad Rononovými slovy. Mia sice už mockrát dokázala, že je Atlantidě loajální, ale to mohla být jenom lest, jak ostatní dostat na svou stranu, jenže dokázal by někdo hrát dva a půl roku hru nevinné mladé ženy, která se pokouší ostatní chránit před svým nebezpečným tajemstvím? Jenže… Elizabeth její tajemství znala a zemřela… dvakrát, ale to s tím přeci nesouviselo… nebo ano? Tížilo ho tolik otázek. Stejně jako Miu.

Uprostřed noci se rozhodl, že zkusí Rononův návrh. Nebyl si však jistý, na jakou misi ji vzít, přestože jí nedůvěřoval, nechtěl, aby se některá z misí zvrtla a Mia zemřela, ale nemusel si tím hlavu lámat nijak dlouho. Týden po zničení replikátorské planety, se naskytla příležitost, kde otestovat Rononův nápad v praxi.

Díky sledování lodí se Atlantidě podařilo objevit jeden úl, který byl značně poškozen z občasné války mezi Wraity a vysílal volání o pomoc a vypadalo to na Wraita, co Rodneymu pomohl s replikátorským kódem.

Úl setrvával na místě celý den, nehýbal se a žádný jiný úl nereagoval na volání, proto se Sheppard s Lornovým týmem vydal loď prozkoumat, ale bohužel na místě narazili na překážku, která jim nedovolila s úlem odletět, a to mohlo mít jediné řešení.

Druhá část vyjde 3. prosince :)

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 14. kapitola 1/2: