OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 14. kapitola 2/2

03.12.2014 (14:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1305×

Kapitola mapuje díly:

4x10 – Smrtící spirála

4x11 – Všechny mé hříchy budou vzpomenuty

4x12 – Válečná kořist

Kapitola se odehrává:

po filmu StrarGate: Návrat

14. kapitola – Matky, dcery a syn 2/2

„Většinou tady najdeš ty mě a ne já tebe.“ Teyla se na mě otočila s ustaraným výrazem, přesto s chabým úsměvem na rtech. Nedivila jsem se jí. Výhled z jednoho z mnoha balkónu na město byl skutečně úchvatný. Tiše jsem vklouzla na lavičku vedle ní.

„Hledám nějaké místo klidu,“ svěřila se mi Teyla a opět se zadívala na město.

„Podplukovník tě odmítl vzít na misi?“ zeptala jsem se přímo a Teyla se tiše zasmála. To napjetí, která se vznášelo ve vzduchu, zmizelo a vypadalo to, že právě tohle potřebovala.

„Najednou mu přestávám rozumět.“ Nad tím jsem se musela v duchu pousmát já. Už jsem ani nedokázala spočítat, kolikrát jsem nechápala jeho chování, které bylo více než odtažité a chladné. Vlastně bych ani nedokázala spočítat, kdy vůči mně použil trochu pozitivnější přístup.

„Teylo, podplukovník je jen uražený. Je uražený, že jsi ho neinformovala už dříve.“ Na kratičkou chvíli jsem viděla v jejích hnědých očích vzdor, který však vzápětí vymizel.

„Neměla jsem tušení, jak zareaguje,“ pokrčila rameny a sklopila hlavu. Velmi pomalu jsem k ní natáhla ruku. Do své dlaně jsem stiskla její ruku a ona ke mně znovu zvedla hlavu. To byl stejný důvod, proč jsem mu o sobě neřekla pravdu i já. Postupem času se to ještě prohlubovalo.

„Zareagoval by stejně. Byl by spokojený jedině tehdy, kdybys mu ohlásila už předem, že se chystáš otěhotnět.“ Zarazila se a otevřela pusu, ale mávnutím ruky jsem ji zastavila. „Nechtěj to pochopit, takoví jsou ti naši chlapi ze Země.“

„Někdy vám skutečně nerozumím.“ Nad tím jsem se musela pousmát.

„Věř mi, že já jsem na tom úplně stejně.“ Téměř okamžitě jsem si vybavila, jak jsem na tom byla se Seanem. Než mě unesli, bydlela jsem s ním už téměř dva roky a přála jsem si, abychom v našem vztahu pokročili trochu dále. Chtěla jsem se vdávat, už jsem se na to cítila. Znali jsme se osm let a pár tvořili roky čtyři. Táhlo mi na čtyřiadvacet a moje biologické hodiny začaly odtikávat, ale už jsem nedostala příležitost, proto jsem Teyle záviděla, přestože si vybrala pro těhotenství trochu krizový čas.

„Musíme jít, Mio.“ Pomalu jsem se vrátila z toulek mé lehce choré mysli zpět k Teyle.

„Hm?“

„John si mě vyžádal na misi.“ Vysoce jsem povytáhla obočí. Uniklo mi něco?

„A mám tě přivést.“ Zatvářila se stejně zmateně jako já. Bez dalších řečí jsme se obě zvedly a zamířily do zbrojnice.

Přiznávám, měla jsem být potěšena, ale cítila jsem za tím nějakou levárnu. Podplukovníkovi jsem prostě už jen z principu nevěřila. Byl ten typ člověka, co nedělá nic bez důvodu. Je to přeci jen voják, každým svým rozhodnutím něco sleduje a já si nebyla jistá, co sleduje tím, že mě vzal s sebou.

Seděla jsem v přední části jumperu hned za Teylou a nespouštěla z podplukovníkových zad oči. Neměla jsem nejmenší tušení, na co čekám. Divila jsem se, že vydržím tak dlouho v klidu. Od brány k poškozenému úlu to bylo pět hodin letu a já měla oprávněně obavu, že bych se mohla začít na plukovníka nějak utrhovat, aniž by mi k tomu dal důvod, ale možná za to mohla přítomnost Teyly, před kterou jsem se snažila chovat slušně nebo jsem měla prostě strach. Při posledním pobytu na wraitském úlu jsem se musela dívat, jak královna vysává Sama.

Instinktivně jsem mezi prsty chytila řetízek od jeho známek, čehož si všiml podplukovník. Když se naše pohledy střetly, pustila jsem řetízek, jakoby mě popálil. Podplukovník na mě ještě chvíli zíral a já nedokázala uhnout pohledem.

„Na palubě není žádný živý Wrait.“ Asi mě mělo jeho prohlášení uklidnit, ale nestalo se tak. Odvrátila jsem hlavu a dívala se na nekonečnou prázdnotu před námi, na jejímž konci se pomalu začal rýsovat úl.

A bylo to tu.

V hangáru čekal major Lorne a jeden muž z jeho týmu. Oba na nás kývli, a pak začali odvádět Teylu. Mě však zastavil podplukovník. Zadržela jsem dech a pravou rukou zatnula v pěst.

„Jsi tu pro to, abys na Teylu dohlédla. Nic jiného v tom nehledej.“ Mluvil se mnou jako s pitomcem, kruté bylo, že jsem se jako pitomec cítila.

„Tomu nerozumím.“ Podplukovník lehce naklonil hlavu a rukama se opřel o samopal, který se mu visel u břicha. A mně to došlo. Našpulila jsem nazlobeně rty. „Teyla je těhotná, není nemocná!“ Hlavně mě nekamenujte za můj názor. Vím, co jsem Teyle říkala, ale to, proč mě podplukovník vzal, mě neuvěřitelně popudilo.

„Kdybych tu chtěl doktorku Kellerovou, Teyla by nešla a vím, že vy dvě se spolu docela dost bavíte.“

„Vy musíte být Einstein, podplukovníku,“ sykla jsem. Na to se narovnal a ruce na samopalu mu ztuhly.

„Nechtěj, abych svého rozhodnutí litoval,“ varoval mě zamračeně.

„Kdyby nešlo o Teylu, nebyla bych tak tolerantní,“ odsekla jsem dětinsky a chtěla se kolem něho protáhnout, ale chytil mě za paži, přitáhl zpátky k sobě a já si chvíli myslela, že mě na místě zastřelí, když začal vytahovat zbraň z pouzdra. Ukázalo se však, že prozatím budu žít a zbraň mi nacpal do dlaně.

Vykulila jsem na něj oči a natlačila mu zbraň zpátky do ruky. „Vezmi si to,“ pohrozil mi. Zavrtěla jsem hlavou.

„Se střelnými zbraněmi nechci mít nic společného.“ V tu chvíli jsme o něj měla skutečnou starost. Bála jsem se, že vybouchne. Takhle rudého jsem ho snad ještě nikdy neviděla. Neodolala jsem a prostě musela přilít oleje do ohně. „Ujišťoval jste mě, že tu žádný Wrait není, takže to není potřeba.“ To už jsem se musela kousnout do jazyka, protože bych byla schopná pokračovat i dál. Nebylo mi to však dopřáno. Stihla jsem jen postřehnout bleskový pohyb, kterému jsem nedokázala dostatečně rychle odpovědět a už jsem ležela na zádech a podplukovník mě držel za límec vesty a obkročmo se nade mnou tyčil.

„Nepokoušej moji trpělivost, Collinsová, tu zbraň si vezmeš nebo tě vysadím na první planetě s Wraity.“ Pustil mě a ustoupil stranou. Zůstala jsem ležet, naprosto ochromená a neschopná slova. Zaskočil mě neuvěřitelným způsobem. Otočila jsem k němu hlavu. Jeho napřažená ruka čekala na tu moji. Poraženecky jsem se ho chytila a on mi pomohl na nohy. Podal mi zbraň a já ji lehce roztřesenými prsty vzala a zastrčila do pouzdra na stehně.

„Collinsová!“ zavolal na mě, když jsem vykročila, abych od něj už mohla být pryč. Mlčky jsem se otočila. „Ručíš mi za Teylu vlastním životem.“

Připadala jsem si hloupě, když jsem setrvávala po Teylyně pravém boku, zatímco řídila wraitský úl v hyperprostoru. Nedokázala jsem se na podplukovníka ani podívat. Cítila jsem se zostuzena. Pokořená vojákem, i když jsem si slíbila, že se to už nikdy nestane. Vzteky se mi vařila krev a na jednu stranu byla ráda, že se Teyla musí soustředit na řízení lodi, protože kdyby se na mě dlouze podívala, poznala by, že se něco děje a já bych bouchnula. A kvůli podplukovníkovi jsem si nechtěla kazit před týmem majora Lorna svoji pověst.

„Jsme na místě,“ zahlásila Teyla a všichni se něčeho chytili. Loď byla silně poškozená, ale když se na ni Teyla napojila, aktivovala regeneraci, která však za letu hyperprostorem postupovala pomaleji.

Nebyla jsem si jistá, proč tu vlastně jsme, ale stačilo slyšet, že wraiti mají ZPM a mně hned došlo, že to není vůbec dobrá kombinace. Vypadalo to, že před deseti tisíci lety wraiti také získali jedno ZPM a poté se válka mezi nimi a Antiky vychýlila ve prospěch wraitů.

Pustila jsem se a zhluboka vydechla. Tenhle způsob cestování mi nedělal vůbec dobře. Žaludek se mi bolestivě stahoval, ale musela jsem to vypustit z povědomí a věnovat se Teyle, která umístila úl k jednomu z měsíců, na opačné straně planety, kde hlídkoval další úl a jakmile se pustila ovládání, zakolísala. Instinktivně jsem ji chytila za paži a podplukovník učinil totéž na druhé straně. Oba jsme si vyměnily starostlivé pohledy a na kratičký okamžik zapomněli na tu věc v hangáru.

„Právě kvůli tomuhle jsem tě nechtěl brát na akce,“ vytknul podplukovník Teyle jemně a mě zase ignoroval.

„Jsem v pořádku, Johne.“ Pustil ji a já jí pomohla si sednout. Čupnula jsem si vedle ní a nabídla jí láhev vody. Pokývnutím ji odmítla.

„Zůstaneš tu s ní,“ podplukovník obrátil svou pozornost na mou osobu a přejel mě chladným pohledem. Poslušně jsem přikývla. „Nechám tu i Lornův tým. My poletíme na planetu. Teylo, kdyby se něco dělo, musíš s lodí odletět.“ Teyla přikývla. „Odchod.“ Rodney s Rononem se na nás dvě podívali, než se vydali za podplukovníkem.

Našla jsem si klidné místo, odkud jsem viděla na Teylu a tým majora Lorna. Chtěla jsem chvíli sama pro sebe. Potřebovala jsem čas, abych si uvědomila, že tohle není žádná obyčejná mise. Byla to mise s velkým M. Dlouho jsem chtěla na nějaké takové být, ale kazila mi to jen skutečnost, že jsem dostala roli ošetřovatelky a zbraň byla jako bonus. Nepříjemný bonus. Sice jsem toho o zbraních věděla dost, ale ta doba byla dávno pryč. Stačila jedna nehoda a rázem mě to opustilo. Není to, jako když havarujete s autem, že se oklepete a za pár týdnů jste znovu za volantem. Se zbraněmi je to horší.

„První opravdová mise, že?“ Zvedla jsem hlavu k majoru Lornovi a bleskově vstala, div jsem nezasalutovala.

„Ano, pane.“ Major se zasmál.

„Jen klid, podplukovník tu teď není.“ Sednul si na zem a pokynul mi, abych se vrátila na své místo. Neochotně jsem se posadila vedle něho.

„Uvolni se trochu, Mio. Vypadáš jako bys byla připravená vyskočit dva metry vysoko. Jo a mimochodem, ještě jsme neměli možnost se pořádně představit. Jsem Evan.“ Natáhl ke mně ruku a já si s ním potřásla.

„Mia, pane.“ Lorne zasmál, ale když si všiml pistole, úsměv mu zmrznul.

„Slibuju, že ji nebudeš muset použít.“ Aniž by mi pohled sklouznul ke zbrani, jsem přikývla.

„Díky.“ Jemně mě poplácal po hřbetu ruky, kterou jsem měla položenou na koleni. Zvednul se a odešel na krátkou chvíli za Teylou. Nemohla jsem je slyšet, ale se zájmem jsem se na ně dívala.

Jedno jsem se za ty roky na Atlantidě naučila. Lidé z expedice byli sice podezřívaví, ale toho, kdo si získal jejich důvěru, ochraňovali a byli ochotni pro jeho záchranu udělat cokoliv a to se mi na tom moc líbilo. Mně většina Atlantidy důvěřovala také, ale po důvěře od druhého nejdůležitějšího člověka ve městě jsem netoužila, a když mi vnutil tu zbraň, klesnul ještě hlouběji.

„Blíží se k nám šipka.“ Vrátila jsem se do reality a byla hned na nohou vedle Teyly. Major Lorne stál na druhé straně.

Šipka se nehlásila, zpočátku si ti dva mysleli, že by to mohl být podplukovník, ale ten by se už dávno ozval. Musím přiznat, že jsem měla o všechny v tu chvíli strach, ale jakmile jsem na obrazovce uviděla toho, kdo v té šipce letěl, ustoupila jsem o dva velké kroky zpět. Lorne se na mě otočil.

„V pohodě,“ řekla jsem přiškrceným hlasem a velmi neochotně jsem na stehně stiskla zbraň mezi prsty. Teyla se zatvářila trochu šokovaně, ale nic neřekla. Ustoupila jsem trochu dál, jenže jsem Teylu nechtěla spustit z očí, takže mi nezbývalo nic jiného, než jít s ní a Lornem a poslechnout si, co nám ten Wrait Todd, jak ho nazval podplukovník, chce říct.

„Vrátíme se až později, nemůžete jim nijak pomoci.“ Hlasy wraitů se mi ani trochu nelíbily, zněly až příliš hluboce a zastřeně. Nebyl to lidský hlas, i když se jim hodně podobal. Jenže to z nich ještě nedělalo lidi. My jsme své druhy nepouštěli, tak jako oni. Už jsem si představovala, jak vytáhnu zbraň a namířím jí Wraitovi do obličeje, aniž bych cítila nějakou emoci, ale zastavila mě Lornova ruka. Všimla jsem si toho jenom já. Povzbudivě na mě kývnul a já se trochu uvolnila. Stačila mi jediná vteřina, abych si uvědomila, že jsem porušila vlastní předsevzetí, že už se zbraní nedotknu a nebudu na ně spoléhat, takže mi uniklo, co právě řekla Teyla. Jen jsem se za ní vydala společně s Wraitem v zádech.

Teyla se chtěla vydat do mysli královny a ovládnout ji na dobu potřebnou, aby pomohla podplukovníkovi uniknout.

„Je to moc nebezpečné, Teylo,“ pošeptala jsem jí, když se usadila.

„Musím to udělat.“ Zavřela oči a já vyslala prosebný pohled k Lornovi, který mohl jedině pokrčit rameny. Až se tohle dozví Sheppard, tak mě zabije.

Utekla nějaká doba, při níž jsem se třásla jako osika, když Teyla mluvila s královnou, do jejíž mysli se dostala a s každým okamžikem se zdála být slabší. Dlouhými kroky jsem přešla k Lornovi.

„Musím jí pomoct!“

„Teď není jak, Mio,“ pokusil se mě Lorne uklidnit, jenže já se nesměla nechat uklidnit. Kašlala jsem na podplukovníkovo nařízení, musela jsem Teyle pomoci, protože to byla moje přítelkyně a nechtěla jsem, aby trpěla, aby královna ublížila jejímu nenarozenému dítěti.

Wrait Todd se na mě podíval a pokrčil rameny stejně jako major Lorne. „Neměl jsem tušení, že člověk něco takového dokáže.“ Stiskla jsem pevně rty a naštvaně se od nich odvrátila. V hlavě mi běžela spousta myšlenek, ale jediná z nich mě navedla – doufejme – správným směrem.

Rozepnula jsem si vestu a odepnula ze stehna zbraň. Odložila jsem je vedle stupínku, na kterém seděla Teyla a mluvila na královnu nebo na podplukovníka. Nás nevnímala. Tým majora Lorna se na mě nechápavě zíral. Vyhrnula jsem si rukáv a poklekla před Teylu. Wrait udělal krok ke mně, cítila jsem ho za zády.

„Mysl královny je silná, měla bys toho nechat.“ Otočila jsem se k němu.

„Drž se dál nebo ti hlavou proženu kulku,“ sykla jsem na něj a Lorne marně zalapal po dechu. Obrátila jsem se zase k Teyle a s hlubokým nádechem jsem ji chytila za ruku. Představovala jsem si hodně věcí, ale ne tohle.

Vtáhlo mě to dovnitř.

Stála jsem před Teylou a kolem nás to vypadalo stejně jako na lodi, jen tu byla Teyla, já a královna, co Teyle šeptala do ucha za jejími zády. Vykročila jsem k nim a zírala na královnu. Obecně mi wraiti připadali oškliví, ale ošklivost královny byl přesný opak našich modelek. Špičaté zuby mi připomínaly ústa žraloka a oči se zužovaly jako oči hada, ale do královniny mysli jsem vstoupit nechtěla, ani bych to nedokázala.

Opět jsem poklekla před Teylu a chytila ji za ruce. Královna se nesměla dozvědět, že jsem tady. Musela jsem ochránit Teylyno dítě tak, aby nebylo poznat, že jsem tady. Neměla jsem ponětí, jak to udělám, ale o něco jsem se pokusit musela.

Zavřela jsem oči a ponořila se do Teylyny mysli, kterou zmítal neklid a strach, držela se z posledních sil. Cítila jsem tu tíhu královniny mysli, co útočila ze všech stran, aby se dostala k malému. Je to chlapec, poznala jsem to hned. Jeho mysl byla téměř hmatatelná, dokonce jsem cítila, jak k němu královna natahuje svoje prsty, aby ji roztrhala.

Zaměřila jsem svoji pozornost na mysl malého a pomalu ji obklopila svou vlastní myslí. Udělala jsem kolem něho neprostupnou ochrannou bariéru a sama teď čelila královniným atakům, což nebylo nic snadného. Připadalo mi, že jsem pod náporem úderů demoličních kladiv, co buší do tenoučkého skla, které brání moji mysl. Po každém úderu jsem cítila vibrace, co mi prostoupovaly tělem až ke konečkům prstů.

„Cítím tě,“ pošeptal mi někdo do ucha a já strnula. „Jsi příliš slabá, dokonce i na někoho s tvojí krví. Cítím to z tebe. Antika bych ucítila na míle daleko. Umřeš a tvoje snaha přijde vniveč,“ posmívala se mi královna a na kratičkou chvíli tak dovolila Teyle, aby znovu získala nadvládu nad situací.

„Skonči to, Teylo!“ zakřičela jsem ochraptěle. Měla jsem dojem, že mi praskne hlava. Už jsem to nezvládala. Byla jsem příliš slabá a královna si toho byla vědoma, objevila mě příliš brzy, ale i těch pár vteřin doufejme pomohlo.

„Johne, pomoz mi,“ zaslechla jsem a ucítila prudký náraz, co mě od Teyly odtrhnul, ale měla jsem ještě možnost zahlédnout ten kus Teyly mysli, která se obávala o dítě. Poté už nebylo nic, jen tma.

Unaveně jsem zamrkala. Do zad se mi nepříjemně zarýval podstavec. Teyla na něm seděla a shlížela na mě.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ochable. Něčí ruce mi pomohly se posadit. Lorne.

„Jo.“ Pomalu jsem zvedla pravou ruku k obličeji a otřela si něco pod nosem. Odtáhla jsem ruku a zírala na vlastní krev.

„Královna tě mohla zabít.“ Otočila jsem hlavu k Teyle, která vypadala, že každou chvíli omdlí.

„Tebe taky,“ zachroptěla jsem a rukávem si otřela zbytek krve. Jeden voják z týmu majora Lorna mi pomohl vstát. Bolestí jsem zamrkala. Hlava mě bolela jako střep. Prohnula jsem se v pase a překvapením hekla, když mi bolest projela i zbytkem těla.

„Jsi v pořádku?“ vyhrkla Teyla znovu, ale mávnutím ruky jsem jí nedovolila vstát.

„Asi bude potřeba aspirin,“ dostala jsem ze sebe pomalu, když jsem se narovnala a pomalu se rozhlédla po můstku.

„Poulssone, odveďte Miu do jumperu,“ přikázal major Lorne vojákovi a já neměla šanci ani protestovat. Neohrabaně a za pomoci Poulssona jsem si na sebe oblékla vestu a ke stehnu připnula pouzdro se zbraní. Wrait se na mě podíval takovým vědoucím pohledem, až mi z toho přejel mráz po zádech.

V tichosti jsme došli k jumperu. Všechno to tu bylo tak opuštěné a jediné, na co jsem právě dokázala myslet, bylo, jak mě podplukovník zabije, za to, že jsem Teyle dovolila vstoupit do mysli královny.

Možná jsem byla jediná, kdo byl rád, že ta proklatá wraitská loď byla nakonec zničena. Zastávala jsem názor, že takové technologie prostě kazí charakter lidí ze Země. Když už jsme u toho charakteru… rozhodla jsem se, že za podplukovníkem půjdu sama, protože od jeho návratu z planety s wraitským klonovacím zařízením jsme spolu nepromluvili. Nebyl na to čas, protože náš úl objevil ten druhý. Boj bychom nezvládli, takže jediná možnost byla nasměrovat loď na planetu a na zařízení, protože jsme nechtěli opakovat událost před desetitisíci lety, která vyhnala Antiky z Pegasu.

Vydala jsem se za podplukovníkem, aniž bych navštívila ošetřovnu. Hlava mě už tolik nebolela, v lékárničce jumperu jsem našla aspirin a polkla dvě tablety, ale o moc lepší to nebylo.

Technik Chuck od brány mě nasměroval do zbrojnice.

Přede dveřmi jsem se zastavila. Srdce mi splašeně tlouklo a pulzovalo mi až ve spáncích a mě se tak znovu zmocňovala bolest. Musela jsem ji překousnout. Zhluboka jsem se nadechla a přejela rukou po otevíracím panelu.

Podplukovník stále ke mně zády a sundával si vestu a odkládal zbraně. Tým majora Lorna tu byl taky a uklízel svoji výbavu do polic. Evan Lorne si mě všimnul jako první. Beze slova kývnul na svoje muže a ti se bez jediného slova vytratili. Obrátila jsem se ještě k majorovi a ten na mě povzbudivě kývnul. Pak se dveře zavřely a my tu s podplukovníkem zůstali sami.

Chvíli jsem na něho zírala, jak pečlivě ukládá výzbroj na své místo a nedokázala se donutit, aby se nějak projevila.

„Budeš tam stát jako zloděj ještě dlouho?“ Při jeho slovech jsem nadskočila. Nemluvil hlasitě, ale i tak mi hlavou projela šílená bolest a jen tak tak jsem mezi rty rozdrtila bolestivé syknutí.

„Ne, pane.“ Otočil se ke mně. Tvářil se zachmuřeně a veškerá moje odvaha utekla.

„Co ne?“ zeptal se ostře.

„Přišla jsem za vámi, pane.“ Mírně naklonil hlavu a ruce si složil na hrudi.

„Proč?“ Sklonila jsem se a ze stehna si sundala pouzdro se zbraní. Přistoupila jsem k podplukovníkovi blíž, pouzdro jsem položila na úzký vyvýšený stůl, který nás odděloval.

„Chceš snad omluvu?“ Kousla jsem se do rtu.

„Není za co, pane. Jednal jste v zájmu ochrany týmu.“ Překvapením se mu obočí zdvihlo o pořádný kus nahoru. „Já…“ hlas mi selhal a ruce jsem zvedla ke spánkům, abych si je promnula.

„Lorne mi řekl, co jsi udělala pro Teylu,“ prolomil jako první naše mlčení. Zvedla jsem k němu pohled. Tohle musela být past.

„Dělala jsem jen to, co jste mi nařídil.“ Zamračil se a položil ruce na stůl.

„Hlavně jsi jí neměla dovolit, aby se o to vůbec pokoušela,“ vyčetl mi, ale už ne tak hrubě. „Jenže Teylu znám a vím, že by si to vymluvit nenechala.“ Víc k tomu nebylo potřeba říkat. Oba jsme si byli vědomi, že Teyla dokáže přemýšlet sama a bylo vůči ní nefér, že jsme si mysleli, že ji musíme hlídat.

Ještě jsem potřebovala vyřešit jednu věc. Po trapné chvilce ticha jsem natáhla ruku a přitáhla si pouzdro se zbraní k sobě. Podplukovník pootevřel pusu, ale nic neřekl. Přimhouřil jen oči a dál mě sledoval

„Zbraně nemám ráda z jednoho prostého důvodu.“ Klidnými prsty jsem zbraň vyprostila z pouzdra a poté z ní vytáhla zásobník. Položila jsem ho vedle pouzdra. „Zažila jsem, co zbraně dokážou v rukou těch, co by je mít neměli.“ Pořádně jsem zatáhla, uvolnila hlaveň a položila ji vedle zásobníku. „Zbraně znám dost dobře, ale stačil jediný okamžik, který mě přesvědčil o tom, že je už v ruce mít nechci. Střelné zbraně nejsou pro každého.“ Rozložila jsem zbraň, tak jako kdysi, když mě to matka učila. Podplukovník ze mě nespouštěl oči. Zásobník byl plný kulek, které jsem postupně vycvakala ven – včetně kulky, která byla v komoře – a poté složila zbraň do původní podoby. Bylo to stejné jako jezdit na kole. Prostě se to nezapomíná. Uvolnila jsem pojistku a zbraň pevně stiskla v pravé ruce. Padla mi jako ulitá a já musela setřást vzpomínky na nehodu, kterou odnesl ten kluk životem.

„Chtěla jsem vás požádat, abyste mi už nikdy znovu zbraň nenutil. Distancovala jsem se od nich z dobrého důvodu.“ Bleskově jsem levou rukou zbraň natáhla a na prázdno stiskla spoušť. Ozvalo se duté cvaknutí, když západka prořízla pouze vzduch.

Otočila jsem se k podplukovníkovi čelem a před jeho zraky opět zbraň rozebrala a do zásobníku nastrkala kulky zpátky.

„Jsou věci, které vám o sobě říct nemůžu a další, co vám říct nechci, protože na ně pyšná nejsem a není to potřeba. Pro pracovní vztah není z toho nic nutností.“ Cvakla jsem poslední kulku na místo a začala zbraň zase skládat dohromady.

„To se mýlíš.“ Zvedla jsem k němu pohled.

„Proč?“ zeptala jsem se nechápavě, když mi došlo, že ztrácím pevnou půdu pod nohama.

„Když chceš někomu důvěřovat, musíš ho znát.“ Už jsem nebyla pánem tedy paní rozhovoru a opratě převzal podplukovník.

„Nedokázala jsem snad, už několikrát, že pro lidi z expedice jsem ochotná i krvácet?“ Zasunula jsem zásobník a kompletní zbraň položila na stůl a postrčila ji k podplukovníkovi, který však ze mě nespouštěl oči.

„To je od tebe šlechetné, ale ty musíš být ochotná pro ty lidi zemřít.“ Cítila jsem, jak mi z tváří vyprchala veškerá krev. Nahlas a do očí podplukovníkovi bych to nedokázala říct, ale svůj život jsem měla ráda. Byla jsem pro ty lidi ochotná krvácet, abych je ochránila, ale zemřít? To byla otázka, nad jejíž odpovědí jsem se zdráhala.

„Já…“ Podplukovník si vzal zbraň ze stolu a chvíli si ji prohlížel, jakoby čekal, co ze mě vypadne. Argumenty jsem už žádné neměla. Pánem rozhovoru se stal on. Rezignovaně jsem se dlaněmi opřela o stůl a zírala na jeho šedivou hladkou plochu. Po chvíli jsem na sobě ucítila jeho pohled. Koutkem oka jsem si všimla, že zkontroloval zbraň a uložil ji na stůl.

„Nikdy nepřestanu zjišťovat, kdo doopravdy jsi,“ řekl upřímně. Obešel přitom stůl a stanul mi čelem. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu do tváře viděla. Byl tak blízko…

„Tře… třeba,“ nervózně jsem polknula, „časem, bych mohla třeba… třeba říct vám…“ Naše obličeje byly od sebe sotva tři centimetry od sebe. Upřeně se mi díval do očí, až se mi z toho divoce roztlouklo srdce. Slova se mi zadrhávala v hrdle.

„Proč jsi chtěla pomoct Teyle?“ Překvapením jsem zamrkala a zase získala nad sebou vládu. Zklidnila jsem se a začala normálně dýchat.

„Cože?“ Určitě jsem v té chvíli vypadala jako pitomec, ale nechápala jsem, proč tak změnil téma hovoru.

„Proč jsi chtěla pomoct Teyle?“ zopakoval svoji otázku. Odtáhl se a stál ode mě na délku paže.

„Nařídil jste mi to,“ dostala jsem ze sebe po chvíli.

„Oba dobře víme, že mé příkazy ignoruješ.“ V tom měl pravdu. Sice dokázal pouštět hrůzu, ale jen tak bych jeho rozkaz nesplnila. Pokud však šlo o Teylu…

„Je to moje přítelkyně a nechtěla jsem, aby se jí nebo dítěti cokoliv stalo.“ Pravda a nic než pravda.

„Uvědomuješ si, jaké to bylo riziko?“ Trhaně jsem přikývla.

„Nebyla jsem dost silná, kdybyste zaváhal, královna by dítě a mě…“

„… zabila,“ dokončil. „Ale to jsi věděla, že?“ Párkrát jsem zalapala po dechu.

„… ohrozila. To jsem chtěla říct, královna by nás ohrozila.“ Lhala jsem sama sobě. Srdce se mi roztlouklo rychleji a krev mými žilami doslova pádila, díky čemuž se mi tváře zbarvily doruda.

„Když to říkáš,“ brouknul podplukovník a uklidil zbraň na své místo. „Můžeš jít,“ sdělil mi klidně, aniž by se na mě nepodíval.

Jako opařená jsem odešla ze zbrojovny. V hlavě jsem měla prázdno, alespoň jsem nemyslela na bolest. Ve skutečnosti jsem nemyslela na nic.

Potřebovala jsem si promluvit s Teylou, ale prvně jsem si musela pro něco dojít.

V centrální věži jsem znovu potkala podplukovníka. Balíček jsem si zastrčila do kapsy, aby ho neviděl. Kupodivu jsme oba zamířili stejným směrem.

„Byla jsi na ošetřovně?“ Zavrtěla jsem hlavou. Odkládala jsem to. Už to nebylo tolik potřeba. Prvně jsem si potřebovala vyřešit pár věcí. Podplukovníka jsem měla za sebou a ještě zbývala Teyla a teď byla otázka, kdo z nás za ní půjde první.

„Běž za ní, ale pak si na tu ošetřovnu okamžitě zajdi.“ Přikývla jsem. Žádná slova díků. Něco takového si teď nezasloužil.

Vstoupila jsem na balkón a ohlédla se na podplukovníka, který se vydal za Carterovou, aby nám dopřál soukromí.

Sebrala jsem odvahu a postavila se hned vedle Teyly. Dívala se na město, jež do noci zářilo jako hvězda. Začala jsem výhledy na město zbožňovat a asi by mi trochu chyběly, kdybych musela odejít, ale to by se stalo jedině tehdy, kdybych dostala odpovědi na své otázky.

„Doktorka mi řekla, že jsi ještě nebyla na ošetřovně,“ začala a já s úšklebkem protočila oči, ale mlčela jsem.

„Já…“ Teyla se otočila ke mně, ale to už jsem stačila z kapsy vytáhnout balíček, který mi donesla Kate. Teyla na ten balíček zírala.

„Nech mě teď, prosím, mluvit.“ Pomalu přikývla a já jí balíček vložila do rukou. Otočila jsem se k městu a nechala se konejšit jeho vysokými věžemi.

„Víš, já…“ To nebyl zrovna dobrý začátek, ale už jsem to tak začala. „Mluvila jsem s podplukovníkem o tom, co se stalo. Přivedl mě na jednu myšlenku, kterou jsem si nechtěla připustit, ale prvně bych ti chtěla něco říct.“ Otočila jsem se k ní a pohlédla jí do očí.

„Celou tu dobu, co jsem tady, se snažím tajit, kdo jsem a odkud jsem přišla. Věř mi, že to dělám z dobrého důvodu.“

„Jakého?“ Teyla se opřela loktem o zábradlí a dívala se přitom na mě pohledem, který čekáte od lidí, kterým věříte, a já byla ráda, že právě Teyle může věřit.

„Protože to sama nevím. Teprve až tady zjišťuju, že můj život nebyl tak normální, jak jsem si vždy myslela. Že jsem nemohla rozhodovat sama za sebe, protože někdo stál v pozadí a postrkoval mě směrem, jakým chtěl.“

„Kdo je to?“

„Nevím,“ povzdechla jsem si, „ale já na to přijdu… časem. Víš, ale na Zemi je jedna žena, která dává na moji rodinu pozor. Přinesla mi tenhle balíček,“ a ukázala jsem na Teyliny ruce, v nichž byl. „Což mě vede k tomu, co jsem ti chtěla říct. Moje máma,“ zhluboka jsem se nadechla, abych to dokázala vyslovit, „byla voják a vedla mě odmalička k tomu, abych šla v jejích šlépějích, ale před pár lety zemřela a armádě trvalo až moc dlouho než nám to přišli oznámit. Zprvu jsem se zlobila na armádu, že za to může, že ji zatáhli do něčeho, do čeho neměla být zatažena, protože už dávno z aktivní služby odešla, aby mohla být více s rodinou. Armádu jsem za to nenáviděla a je pravda, že ani teď nemám vojáky příliš v lásce, ale postupem času jsem svoji zlobu obrátila i proti mámě. Měla tehdy letět na nějakou konferenci nebo něco podobného. Slíbila, že se brzy vrátí. Měla se vrátit na narozeniny. Když nám přišli oznámit, že zemřela, nebylo mi nic divné, ale až postupem času jsem si začala uvědomovat, že je něco špatně. Zemřela v letadle, které letělo na úplně opačnou stranu a bylo jedno, že se pokusila letadlo zachránit. Obrátila jsem zlobu na ni, protože nám lhala. Nechala všechno na mě. Cítila jsem se ukřivděná, ale až teprve, když jsem vstoupila do tvé mysli, došlo mi, že je matka ochotná pro své děti udělat naprosto cokoliv. Moje máma byla každým coulem voják a neochraňovala pouze nás, ale i celou zemi. Tehdy na palubě toho letadla byl terorista, který chtěl zabít spoustu lidí a pomstít se naší zemi. Ten den letadla obsadilo víc teroristů a zabili tak spoustu lidí a moje máma seděla v jednom z nich. Pokusila se prý toho teroristu zpacifikovat, bylo však pozdě, ale aspoň se jí podařilo dostat letadlo do neobydlené oblasti.“ Musela jsem se vydýchat, protože se mi do očí draly slzy. Ještě jsem o tom před někým tak otevřeně nemluvila. Ani s tátou ne. Vlastně s nikým.

„To je mi líto,“ pronesla Teyla tichounce. Zvedla jsem k ní hlavu.

„Nechci, aby to vyznělo, že se chci nechat litovat, Teylo. To proč ti to říkám, je mnohem důležitější. Vím, že se snažíš najít svoje lidi, otce svého dítěte, ale nejsi na to sama a nikdy nebudeš. Všichni, kdo jsme tady, ti pomůžeme a pomáhat budeme. Nech to prozatím na nás, než se malý narodí. Víš,…“ Chytila jsem ji a ohlédla se přes skleněné dveře, jestli se na nás někdo nedívá. Cítila jsem, jak mě začínají štípat slzy v očích, ale říci jsem to musela.

„To, proč jsem to udělala, proč jsem ti vstoupila do hlavy… bylo to proto, abyste vy oba přežili. Nechtěla jsem, abys znovu zažila další ztrátu, abys o někoho přišla.“ Roztřásl se mi horní ret, ale pláč jsem zadržela, protože mě Teyla chytila za jednu ruku.

„Rozumím ti,“ zašeptala mým směrem.

„Otevřeš prosím ten balíček?“ zeptala jsem se tichounce a Teyla přikývla. Neptala se zbytečně proč. Vytušila, že právě to obě potřebujeme.

Pomalu roztrhla balicí papír a naprosto klidně z něho vytáhla fotorámeček. Zdržela jsem dech. Tušila jsem, nebo snad i doufala, co v něm bude. Nedívala jsem se na něj, dívala jsem se na Teylu, která polknula. Téměř jsem se modlila, aby si uvědomila, co tím chci říct, že i já si něco uvědomila. Nevstoupila jsem do její mysli, jen abych jí pomohla, nebo zachránila malého, udělala jsem to proto, abych ji neviděla trpět. Já jsem přišla o matku, o bratra, o otce, nikdo mi už nezbyl, ale ona měla své dítě, muže, který byl otcem a svůj lid, ale jaká by to byla záchrana, kdyby přišla o život. Měla jsem za to, že jsme jí byli dlužni více než by se dalo spočítat, takže se od nás očekávalo, že jí pomůžeme. Byla jsem pro ni ochotná zemřít, obětovat se.

„To jsi ty se svou matkou?“ zeptala se Teyla a já se konečně podívala na rámeček. Byl trochu jiný, než jaký jsem měla doma, ale fotka v něm byla úplně stejná. Já s mámou. Jak mě máma objímá, krátce před její smrtí. Nedokázala bych spočítat ty hodiny, které jsem nad tou fotkou probrečela smutkem, ale slzy, které se mi draly do očí, byly slzy radosti. Tahle fotka mi neuvěřitelně chyběla, nebyla jsem na ní jenom s mámou, ale ve stínu byl vidět táta a ten menší stín vedle byl Mark. Byli jsme na ní svým způsobem všichni.

„Jo,“ řekla jsem zastřeným hlasem a přebrala od ní rámeček a láskyplně po skle přejela prsty.

„Díky, Mio.“ Zvedla jsem skelný pohled k Teyle a přikývla.

„Měla bych jít,“ abych nebrzdila provoz, dodala jsem v duchu. Pouze jsem na Teylu kývla a rychle jsem se vzdálila. Nechtěla jsem se znovu setkat s podplukovníkem. Takže jsem nakonec vynechala i ošetřovnu. Už jsem se cítila dobře. Hlava mě už téměř nebolela. Uložila jsem se do postele a zírala na fotku. Bylo to od Kate hezké. Sama bych nedokázala vybrat lépe, dokonce, ani kdyby mi někdo držel zbraň u spánku, což byla na Atlantidě docela reálná představa.

Možná bylo načase udělat něco jinak. Místo, abych fotku strčila pod polštář tak jako doma a dělala, že tam není, jsem ji postavila na noční stolek. Posledních pár dní mi pomohlo k tomu, abych se s máminou smrtí vyrovnala daleko snadněji, než za těch spoustu let předtím a pomohla mi i Teyla a já na oplátku pomohla jí, i když to znamenal menší hlavobol. To však nebylo už důležité.

Země, Colorado Springs, komplex Cheyenne Mountain

Kate si nechala polovinu látky, na které zbyla půlka kapky krve útočnice z Arizony. Před pár dny si ji nechala otestovat s vlastní krví a překvapilo ji, že měla podobné chromozomy jako ona. Avšak její teorie, že by to mohla být krev Mii z alternativní reality, začínala nabírat trhliny. Vůbec nechápala, proč ji napadlo právě tohle. Bylo tak snadné o tom pochybovat, když neměla výsledky. Musela tomu přijít na kloub.

Natáhla ruku a skryla sáček v dlani. „Celé je to hloupost.“

„Co?“ Daniel vedle ní vzhlédl od knihy, kterou právě studoval. Kate si ho prohlédla. Od doby, co se Sam stala vedoucí na Atlantidě a SG-1 přestala oficiálně existovat v původní sestavě, se jí zdálo, že už nemá důvod setrvávat v programu Hvězdné brány. Shari zemřela už dávno a Vala nebyla nikdy jeho skutečná přítelkyně. Zůstává tu kvůli mně. Kate se za to cítila provinile. Daniel mohl začít učit na univerzitě. Mohl začít publikovat nějaké ze svých poznatků mimo projekt letectva. Nejednou mu to říkala, ale on ji pokaždé odbyl, že on už se mezi těmi akademiky nemůže ukázat, přestože jeho tvrzení, že pyramidy byly přistávacími budovami pro mimozemské lodě, bylo pravdivé. Což se však široká veřejnost jako fakt nemohla prozatím dovědět, alespoň do doby než odtajní program Hvězdné brány, co podle Kate nenastane nikdy.

„Tenhle program. Tahle hora. Od té doby, co se porazili Orijové a posledního Ba´ala, je tu nuda.“ Kate stiskla sáček a zastrčila ho do kapsy. Ve skutečnosti chtěla říct něco jiného, ale už dávno se naučila, že to skutečné, co ji trápí, si musí nechat na doma, protože kamery, které je neustále sledovaly, byly většinou k vzteku než ku pomoci.

Daniel knihu zavřel a pečlivě prozkoumal její obličej. „Ta cesta do Arizony nebyl dobrý nápad, říkal jsem ti to hned.“

Kate se naježila. „Tohle s Arizonou nemá nic společného!“ Daniel zůstal zírat na její prázdné místo a musel přiznat, že se tam stalo něco, co Kate hodně hluboce otřáslo, protože se ještě nestalo, aby jela za svým otcem bez jeho souhlasu. Po extrakci s ním Kate přerušila veškeré styky, aby mu nepřipomínala ty hrůzné roky v zajetí.

Když před pár dny provedli extrakci na posledním Ba´alovi, zdálo se, že bude všechno v pořádku a Kate bude moci klidně spát. O to víc ho mrzelo, že se mu nesvěřila.

Kate dorazila na ošetřovnu. Doktorka Lamová seděla za stolem a jen zírala do počítače. To byla skvělá situace.

„Vidím, že se nudíš, Carolyn.“ Doktorka sebou cuknula a shodila stoh papírů z kraje stolu. Kate se k té hromádce sehnula a začala ji sbírat.

„Potřebuješ něco, Kate?“ Jmenovaná se jen uculila, nad čímž doktorka protočila oči. „Jestli je to proti… co se namáhám, ty nikdy nic neděláš podle předpisů. Tak povídej.“ Společně posbíraly zbytek papírů a Kate se vytasila se sáčkem.

„Tohle bych potřebovala otestovat společně s dvěma dalšími vzorky.“ Doktorka Lamová si sáček vzala. Dobře poznávala látku, kterou už jednou pro Kate testovala.

„A jaké jsou ty další dva vzorky?“ Kate přešla k lednici a nahlédla přes sklo dovnitř. Nekonečné množství ampulek s rudou tekutinou se téměř nedaly spočítat. Bylo jich tam tolik, ale ona šla na jistotu. Jednu z nich vytáhla a černým fixem, který ležel na doktorčině stole, zaškrtala jméno a podala jí ampulku.

„Ten třetí by měl být v oblasti 51, ale nevím, jak je pojmenovaný. Měl by být od té dívky, co přišla před dvěma roky na Atlantidu.“

Doktorka se zamračila. „Ta je ale po smrti,“ podotkla.

„Dokázala bys ten vzorek sehnat?“

„Ani nevíš, jaké máš štěstí, Kate. Před pár týdny mi dovezli zbytek. Někde ho najdu,“ přislíbila doktorka už trochu uvolněněji. Ihned začala prohledávat vzorky.

„Carolyn?“ Doktorka zvedla ke Kate pohled.

„Ano?“

„Nech si to pro sebe, prosím.“ Na chvíli mezi oběma nastalo ticho. Carolyn si Kate se zájmem prohlížela. Bylo by příliš náročné snažit se ji pochopit. Působila v programu už mnoho let a od počátku se těšila zájmu SG-1. Časem se ukázalo, že je velmi přínosným faktorem pro celý program, ale často byla v hledáčku nadřízených za své neortodoxní způsoby, což za ni vždy vyřešil generál.

„Dobrá, ale tentokrát to ale bude pár dní trvat,“ varovala ji. Moc dobře si pamatovala, jak byla Kate netrpělivá, když jí porovnávala ty vzorky před nějakým časem. Kate však odhodlaně přikývla.

„Na tohle si počkám.“

Kate seděla v autě na místě spolujezdce a zírala před sebe na nekončící asfaltovou cestu, po které Daniel uháněl rychleji než obvykle. Od chvíle, kdy za ním přišla a požádala ho, jestli by s ní mohl jet k jezeru, začal nabývat dojmu, že to co mu bude chtít říct, by neměl slyšet někdo jiný.

K jezeru s ní jel před pár lety, aby mu oznámila, že je Antik. On byl jediný, komu v té době důvěřovala. Bylo to krátce potom, co se mu postupně vrátila paměť po jeho povznesení. Přiznala mu, že mu to řekla už v době, kdy byl povznesený, ale dodnes si na to nevzpomněl, ani na dobu, kterou spolu strávili, a ona mu přitom o sobě všechno řekla, takže ho vzala k jezeru, aby mu to vše podruhé vysvětlila.

Naléhavost jejího sdělení byla patrná už jen z toho, jak křečovitě svírala nepojmenovanou nažloutlou složku, kterou měla položenou na kolenou.

„Tady sjeď, nechci jet po hlavní cestě.“ Daniel zpomalil a zatočil na méně používanou lesní cestu, která se táhla ještě nejméně tři kilometry, než zastavili na mýtině jen pár kroků od břehu jezera.

Společně vystoupili. Po dlouhých dnech přestalo pršet, přesto byl ve vzduchu cítit další déšť. Kráčeli po cestě ke břehu, kde se propadávali do vlhkého písku.

Daniel odolal nutkání se zeptat se na důvod jejich přítomnosti tady.

„Nebudu chodit okolo horké kaše, Danieli.“ Zastavila se k němu čelem a zastrčila neposedný pramen vlasů, který jí chladný vítr uvolnil z ledabylého drdolu.

„Posledně, když jsem měla tenhle vzorek zkoumat, byly naše přístroje na rozbor málo vyspělé, ale díky našim spojencům z řad vyspělých civilizací, máme konečně přístroj, který to dokázal,“ vzpomínala Kate, jak se jí Carolyn chlubila, při předávání výsledků, které právě držela v ruce.

 „Cesta do Arizony přinesla hodně informací, ale nejdůležitější je tohle.“ Ukázala mu desky. „Nechala jsem si otestovat pár krevních vzorků.“ Daniel od ní desky převzal. Nechápavě zíral na tabulky s nekonečnými číslicemi a písmeny. Nemusel to říkat, Kate mu vzápětí vše osvětlila.

„Vzpomínáš, jak jsem se v Arizoně zmínila o ochránci Mii?“ Daniel přikývnul. „Ten někdo mě napadl a pohrozil mi, abych se od rodiny Mii držela dál a nechala ji napokoji. Nabyla jsem dojmu, že by to mohla být Mia z alternativní reality, podle velmi silného antického genu, který má i Mia z Atlantidy, ale nerozuměla jsem tomu, proč má podobné chromozomy jako já. Chvíli jsem si myslela, že by to mohla být má sestra, proto jsem nechala znovu otestovat moji krev, krev útočnice a krev Mii z Atlantidy.“ V té chvíli jí selhal hlas. Vypadala, jakoby se jí před očima promítal celý její život.

„Kate…“ Daniel k ní natáhl ruce a ona se mu skryla do náruče, začala přitom plakat. Tiskla se k němu, jakoby na ničem jiném nezáleželo.

„Jsem tady,“ zašeptal jí do vlasů. Pevně držel složku, aby nespadla do vlhkého písku.

„Celý život jsem žila ve lži,“ zaštkala mu do ramene. Daniel netušil, co jí na to má říct. Lehce se od něj odtáhla, aby se mu mohla podívat do očí.

„Vysvětli mi to, prosím.“ Kate zamrkala, aby vyhnala slzy, které jí ve větru nepříjemně studily do tváří.

„Nenávidím Antiky z dobrého důvodu, ale po tomhle se řadí dokonce i před Ba´ala. Víš,“ potáhla a smutně sklopila hlavu. „To proč mám stejné chromozomy, jako ta útočnice bylo jednoduché vysvětlit, když jsem získala krev Mii. Nejsme v příbuzenském vztahu. To prostě nejde.“ Zavrtěla hlavou a znovu k němu zvedla zdrcený pohled.

„Tak co jste?“

„Carolyn si zpočátku myslela, že jsme sestry, ale je tam příliš totožných chromozomů, jsou tam i jiné, ale ty sloužily pouze k tomu, aby nebyla stejná podoba.“ Danielovi to začalo pomalu docházet.

„Ty jsi její klon?“ zeptal se nevěřícně.

„Ano.“

„Ale to není možné, časově to prostě není možné.“

„To pro Antiky nic neznamená,“ odfrkla si Kate o něco bojovněji. Vzala si od něj složku. „Celý život jsem žila v tom, že jsem se narodila ženě, své matce, která se o mě nemohla starat, ale já se nikdy nenarodila! Naklonovali mě jako nějaký experiment!“ Vzteky roztrhla složky na půl a dál je cupovala.

„Nemusí to být žádný experiment,“ namítl Daniel.

„Ale je!“ Kate házela kusy papíru do písku a zadupávala je podpatky hlouběji. „Vzorek Mii z jiné reality je dokonalý se dvěma neobvyklými složkami, co nejsou pro antiky typické, ale vzorek Mii z Atlantidy obsahuje stejnou dokonalost jen s tím rozdílem, že jedna složka je o mnoho slabší, a můj vzorek obsahuje tu její slabou složku v silnější koncentraci, ale zase slabší tu její silnější. Někdo se snažil v naší Mie něco vytvořit, ale nepodařilo se to, tak ji naklonovali v domněnce, že její klon bude obsahovat obě složky, ale zase se něco zvrtlo.“ Daniel nevěděl, co jí na to má říct. Sám se snažil srovnat s tím, co mu Kate právě vysvětlila. A pochopit to nebylo vůbec lehké. Zaprvé nechtěl uvěřit faktu, že je Kate naklonovaná a za druhé mu to připadalo příliš složité i na Antiky.

„Kate…“ přistoupil k ní a chytil jí roztřesené ruce, které upustily postily poslední kousky papírů. Vzhlédla k němu s naprostou bezradností.

„Kolikrát…“ zalykala se Kate vlastními vzlyky, „kolikrát mi ještě Antikové zničí život?“ vyrazila ze sebe a zhroutila se do Danielovy náruče. Ten ji k sobě tiskl, jak jen mohl a ptal se přitom na to samé.

„Slib… slib mi, že si to necháš pro sebe. Do tohohle letectvo nemá co mluvit. Je to jen mezi mnou a Miou.“ Daniel přikývnul.

„Jenže, co to všechno znamená?“ Kate mu přitiskla hlavu pod bradu. Zjistit to, byla jedna věc, ale vysvětlit… to byla věc úplně jiná.

„Já nevím…“ Věděla ale jednu věc. Musí na to přijít a zjistit, proč právě ji a Miu Antikové stvořili. Pevně stiskla přívěšek, co jí roky visel na krku a nikoho ho kromě jejího otce ještě neviděl a před očima si představila Miu, stejně jako ji viděla na přestupní stanici a v duchu ji poprosila o odpuštění.

Galaxie Pegas, Atlantida

Prudce jsem se posadila na posteli a nemohla popadnout dech. Fotka s mámou stála na nočním stolku a do pokoje pronikaly pouze měsíční paprsky dvou měsíců.

Ani nevím, co mě probudilo, ale bylo to něco skutečně silného. Donutilo mě to vstát z postele a dojít k oknu, čupnout si a natáhnout ruku pod malou skříňku vedle okna.

Z úzkého místa jsem vytáhla řetízek, na jehož konci se houpal oválný přívěšek, který jsem tam před časem odhodila. Myslela jsem si, že spadl z balkónu.

Sedla jsem si na paty a zírala, jak se doslova koupe s měsíčním světle. Pořád jsem se na něho zlobila, a na muže, který mi ho dal, ale když jsem ho stiskla v dlani, bylo mi najednou lépe, někoho jsem cítila, jakoby mě uchopil do náruče a šeptal do ucha konejšivá slova. Jakoby vyslal jasné poselství.

„Společně na to přijdeme!“

   Kapitolka je za vámi a já jsem moc ráda, že jste došli až sem a počkali až kapitolu dopíšu. Kupodivu to nebylo tak snadné, jak jsem si zpočátku myslela. Minulost Mii je velmi složitá, nehledě na to, že se prolíná několik časových pásem a realit a pokud se budete ztrácet, klidně mi to napište do komentářů a já se to pokusím lépe vysvětlit! Moc děkuju za vaše komentáře, jsem ráda, že mi je píšete, není snadné přečíst tak dlouhé kapitoly! Moc díky!

Vaše Nikol18

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 14. kapitola 2/2: