OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 16. kapitola 1/2

17.03.2016 (09:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1203×

Kapitola mapuje díl:

4x15 –Vyděděnec

Připomíná díl:

1x06 – Konec dětství

16. kapitola – Nástrahy dospělosti 1/2

Po misi Harmony jsem přestala vyhýbat podplukovníkovi, přestože jsem se v jeho přítomnosti cítila nepříjemně a nejistě, protože u něho jsem si totiž ničím nebyla jistá.

Přesto jsem to nechala být a snažila se přistupovat k tomu všemu s nadhledem, protože už dávno jsem nebyla malá holka nebo poblázněná puberťačka, co si z jednoho, vlastně tří, polibků vybájí celý společný život.

Jen opravdu v malém koutku duše jsem byla ráda za misi s Harmony. Dala nám třem docela zabrat, ale zároveň ukázala skryté stránky našich osobností.

Já si při pohledu na Harmony uvědomila, že jsem se chovala dětinsky a kopala kolem sebe naprosto zbytečně.

Rodney oproti tomu se ještě víc zatvrzel v tom, že děti do jeho života neptaří a on nikdy nic takového nechce mít. Přehlédl přitom fakt, že v jeho životě už dítě je, dcera jeho sestry, o které vůbec nemluvil a když už, tak stylem, že to byla chyba.

Bála jsem se však, že takové uvědomění došlo jenom mně a jemu, ale kupodivu to hnulo i s podplukovníkovým svědomím, protože trochu polevil v ostražitosti, vyčítal si to moje rameno, které jsem měla pořád v závěsu, téměř bez bolesti, pro jistotu však fixované, jak se vyjádřila Jennifer. Dokonce mi i zakázala cvičit. Ranní procházky mi ale zakázat nemohla.

Od incidentu s ionosférickou bouří jsem se raději zdržovala jen v okolí centrální věže a měla přitom dva společníky. Teylu, která chtěla mít nějaký pohyb a podplukovníka, který… prostě mě zase hlídal.

Naše společné a velmi nárazovité procházky probíhaly v tichosti. Bylo to trochu hloupé, ale oba jsme schválně přehlíželi fakt, kdy jsme se zase políbili a ve vzduchu tak vysely další nevyřčené otázky, atmosféra díky tomu houstla. Oba jsme však byli natolik hrdí, že jsme je k úlevě toho druhého nechali být a nechali tak situaci více napnutou.

Jak však plynul čas, začala jsem si uvědomovat, že podplukovník se mnou netráví čas jenom proto, aby mě hlídal nebo z výčitek svědomí. Theresa měla pravdu, ve všem, držel se mě, aby získal důvěru a já mu tak vyzradila své tajemství, ale to se spletl. Navzájem jsme zůstali k sobě ostražití a nedobytní jako pevnost, až nás to přestalo bavit a raději jsme nechali těch her a vrátili se ke svým běžným věcem.

***

Prošla jsem bránou a nadšeně se nadechla čerstvého vzduchu, který ze mě vzápětí vyrazily děti, jejichž objetí mě příjemně zahřálo u srdce.

„Dejte na ni pozor!“ zaslechla jsem povědomý hlas a spokojeně se usmála, ale děti nepřestala k sobě tisknout. Keras vyšel společně s druhým Starším Arisem a věnoval mi stejně široký úsměv. Zdravotnický tým se vydal se dvěma mladými chlapci po jiné cestě k jedné z dvanácti vesnic, která byla od brány vzdálená půl dne pěšky a já tak měla více jak den a půl na to, abych ji mohla strávit v Kerasově vesnici.

„Rád tě vidím,“ pozdravil mě a odehnal se smíchem děti. Ty se rozprchly, jako když do nich střelí, ale já věděla, že nás budou celou dobu sledovat a sesypou se na mě hned, jakmile mě Keras nechá chvíli o samotě. Ten se ke mne naklonil, aby mě počastoval svým objetím, ale dal si pozor, aby se nedotkl mé ruky.

„To je dobrý, mám to jen kvůli doktorce,“ pošeptala jsem mu do ucha a přitom si odepnula závěs a uvolnila ruku. Bylo to lepší, ale stejně jsem ji zastrčila do kapsy, abych rameno tolik nenamáhala.

„Ani se nebudu ptát, co se ti stalo.“ Věnoval mi zvláštní pohled, kterému jsem nerozuměla, ale nevěnovala tomu pozornost.

„Byla to kombinace minulosti a opatrování nezbedné následnice trůnu.“ To už se Keras usmál a pomalu se vydal k vesnici. Aris mě ostražitě sledoval, neměl mě rád, vlastně ani Kerase, ale musel brát na zřetel, že jeho vůdce je prostě starší než on.

„Měl jsem za to, že tě z Atlantidy pouštějí pouze sem.“ Skousla jsem si ret a podíval se na svého přítele. Brala jsem ho jako staršího bratra, protože se tak o mě i staral, když jsem přišla za ním, neušlo mi ani, že mě byl tenkrát navštívit, když mi na Atlantidě vyoperovali nádor, který jsem měla na mozku. Přesto jsem si pomalu začala uvědomovat, že se na mě už nedívá jen jako na kamarádku. Bála jsem se mu říct, co se teď na Atlantidě děje, nebyla jsem si jistá jeho reakcí.

„Byl by hřích, kdybych se někam nepodívala, když už jsem v jiné galaxii,“ pokusila jsem se zlehčit situaci, ale Keras se pořád mračil a já se podívala na Arise, u něhož bylo jasné, že má uši našpicované a neunikne mu ani jediné slovo.

„Můžeš jít,“ kývnul na něj Keras, sice se to mladíkovi nelíbilo, ale nakonec šel a mi s Kerasem osaměli.

„Nemusím podplukovníka Shepparda znát tak dobře, abych věděl, že tě nenechá napokoji a pořád tě bude hlídat.“ Zastavila jsem se a popuzeně se na něj podívala.

„Kerasi, jsi můj přítel, ale moje bitvy za mě bojovat nemůžeš. Se Sheppardem si poradím sama. Je stejný jako moji rodiče, nenechám se jím rozházet a nenechám ho, aby mě zlomil,“ vyrazila jsem na něj trochu moc zhurta, ale nelíbilo se mi, že i dokonce v jiné galaxii si muži mysleli, že ženy jsou slabé a musí je ochraňovat. Se Sheppardem jsem musela bojovat sama a nechtěla jsem od nikoho pomoc, já byla trpělivá.

„Myslím to s tebou dobře, Mio,“ trochu se uvolnil a bylo mu evidentně líto, že s tím vůbec začal, ale lhát jsem mu nechtěla, ne po tomhle.

„Teyla je těhotná, a tak jsem ji dočasně nahradila v Sheppardově týmu. Samozřejmě jen na rutinní akce, ale tahle se nějak zvrtla, objevili se tam moji bývalí známí Genijové,“ o nich jsem Kerasovi vyprávěla, dokonce i s mým odchodem z Atlantidy a následním návratem zpět a asi právě v té chvíli zaujal více ochranitelský postoj, „ale nic hrozného se nestalo, vůle Předků nás všechny zachránila.“ Usmála jsem se na něj.

„Chceš snad říct technologie Předků.“ Zabolelo mě, jak nazlobeně to řekl. Sice byl rád, že nikdo z jeho lidí nemusí páchat ten akt sebevraždy pro ochranu všech před Wraity, ale stejně lidé z Atlantidy jim od základu změnili jejich smýšlení o Předcích, doslova rozmetali jejich historii.

Sklopila jsem hlavu a zkoumala špičky svých bot a duchu si přála, abychom se mi dva někdy setkali na Zemi, žili tam jiné životy a nebyli tady, v tomhle divokém světě, kde vás může doslova sežrat nestvůra z vašich nejhorších nočních můr.

„Omlouvám se,“ zašeptal, položil mi ruku na zdravé rameno a jemně stiskl. „Vím, že ty za to nemůžeš a zachováváš naši minulost.“

„Jsem jako oni,“ odpověděla jsem mu stejně tiše. Trápilo mě to. Strašně mě to trápilo. Za ty tři roky jsem přišla na to, že moji lidé prostě nic nenechají, ne když jim z toho plyne nějaký prospěch. Bylo to kruté obvinění, ale moji lidé mohli za to, že v naší galaxii se o nás dozvěděli Goauldé a Orijové a v Pegasu probudily Wraity, kteří teď pustošili tenhle kout vesmíru, ohrozili všechny lidi, vlastně jsem je ohrozila i já, protože jsem byla jednou z nich, ale byly dny, kdy jsem si přála být někým jiným a to uvědomění mě ničilo ještě víc.

„Nemysli na to,“ vydechl mi do ucha. „Neměl jsem s tím začínat, jsem hlupák, ty se tak snažíš nám pomoct a já ti to takhle kazím. Pojď, děti na tebe čekají, nemůžou se dočkat, až jim ukážeš další písmena. Chtějí umět číst a psát.“ Potěšilo mě to, ale nejednou jsem se bála, že příliš ovlivňujeme jejich budoucnost, co se s nimi stane, až jednou mí lidé z Atlantidy odejdou? Ale Kerasovi děti, vlastně všichni reagovali tak, jak se od mladých očekávalo, byli otevření novým věcem, chtěli se učit, chtěli se posunout dál, i když se i mezi nimi našli ti, co stále chtěli prosazovat staré zákony, ale to byli ti, co měli nahradit Kerase po jeho smrti, což byl druhý Starší z jeho vesnice, jež mě neměl rád. Keras byl však rozumný a dával si na něho pozor a jako správný vůdce, ho nechal na jeho postu, i když to znamenalo stálé ohlížení se přes rameno a neklidný spánek. Prostě potřebovali čas, každý potřebuje čas, aby se vyrovnal se změnami.

Pomalu jsme se dostávali k vesnici. Začalo nás doprovázet víc a víc dětí. Držely se v úctyhodné vzdálenosti a jen vyčkávaly na to, až mě Keras nechá jít, k čemuž jsem dala souhlas já.

Lavina dětských těl mě strhla mimo vesnici, kde jsme udělali místo na “školu“. Nestihla jsem odpovídat desítkám dětských hlasů, jež se překřikovaly, ale to jim nevadilo, stačilo, že na mě můžou pokřikovat a brebentit své zážitky za tu dobu, co jsem tu nebyla.

Nakonec se trochu zklidnili a společně jsme se učili další písmenka z abecedy. Za což se odměnily kadeřnickým salonem. Děvčata mi rozpustila vlasy, opatrně je rozčesala svými malými kostěnými hřebínky, a pak mi vlasy zapletly do dlouhých jemných copů, do kterých přidávaly ptačí peří a různé barevné lístky a kluci mi nakonec namalovali obličej různými barvami. Připomnělo mi to, jak mi Radek vykládal, jak se taky tak jednou vrátil, ale pro něj to nebyla taková potěcha jako pro mě.

Pomohlo mi to zapomenout naprosto na všechno. Čas tam tak rychle utíkal a mně se nechtělo vracet na Atlantidu, nejraději bych s dětmi strávila dalších pár dní, ale to bych se pak nemohla těšit na další návštěvu.

Vrátil se pro mě zdravotnický tým, který mě mezi staršími obyvateli nemohli poznat, jediným poznávacím znakem byla moje uniforma. Vlasy spletené do copánků jsem si stáhla do culíku a chtěla se vydat s týmem k bráně. Keras mě ale zastavil a na chvíli odvedl do stanu.

„Máma problém, Mio,“ oznámil mi unaveně. Posadil se na zem a tupě zíral před sebe. Klekla jsem si před něj. Takhle jsem ho neviděla. Nehledě na to, že některé věci se mnou projednával před radou Starších.

„Co se děje, Kerasi?“ Zvedl hlavu. Ta bezradnost v jeho očích mě vykolejila.

„Nechtěl jsem tě o to žádat, ale závisí na mě existence všech našich vesnic a lidí v nich.“ Chytila jsem ho za ruku.

„Jen to řekni.“

***

Děti nás doprovázely až k bráně a já se ještě na konci vesnice s těžkým srdcem otočila, abych mohla zamávat Kerasovi, ale oba jsme jen lehce pozvedli ruce. Veškerý klid byl pryč a já odcházela s těžší hlavou, než s jakou jsem přicházela.

Na Atlantidě to nebylo o moc lepší. Nepomohl tomu ani fakt, že se na odchod chystal tým majora Lorna a nikdo z nich se netvářil nadšeně. Evan se na mě ani neusmál, jen pokýval. Nezbývalo mi nic jiného než mu to oplatit, stejně unaveně.

Všichni byli napjatí, unavení, otrávení. Potřebovali volno, naprosto všechen personál. Chápala jsem, jak se cítili. Daleko od rodin s minimální možností je navštívit.

Už dlouho nebyla volná neděle. Jen z té vzpomínky mě bodlo u srdce. Poslední volná byla v den, kdy umřel Carson, od té doby nikdo nechtěl volno, nějakou dobu se lidé báli.

Ohlásila jsem se u Sam, abych jí sdělila zprávu od Kerase, ta mě sjela překvapeným pohledem, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mám stále spletené vlasy a nabarvený obličej. Deprimující uvědomění, jaké vliv na mě během chvíle měla Atlantida.

„Možná by bylo lepší, kdyby přišel doktor McKay,“ řekla jsem rovnou, aniž bych se obtěžovala s dlouhým úvodem. Sam přikývla a společně jsme chvíli čekaly, kdy mi oznámila nepříjemnou novinku, která k pozitivní náladě zrovna dvakrát taky nepomohla.

„Mio, pár dní teď budeš hodně s Rodney a Radkem, podplukovník Sheppard musí na Zem.“ Nestačila jsem ani zapřemýšlet nad tím proč a Sam pokračovala. „Zemřel mu otec.“ Naskočila mi husí kůže. Otřesná představa dozvědět se to v jiné galaxii, i když je to pár minut branou zpátky na Zem. Mně trvalo tři roky, než jsem vůbec přijala fakt, že máma umřela, ale popravdě… nikdy jsem se s jejím odchodem nesmířila.

Za chvíli došel Rodney a netrpělivě se posadil. „Mám docela naspěch.“

„Myslím, Rodney, že tohle si budete chtít vyslechnout,“ začala Sam a obrátila pozornost ke mně, aniž by věděla, co mám na srdci.

„Přístroj na planetě M7G-677 je porouchaný, už několik dní nechrání planetu.“ Více nebylo potřeba dodávat. Rodney se dokonce zdržel svých obvyklým prupovídek, hlavně na můj současný vzhled.

„To asi nepůjdu se Sheppardem na Zem, budu se mu muset omluvit.“ Zvedl se a poměrně rychle se vytratil.

„Nevadí, když pak půjdu s Rodneym?“

„Samozřejmě že ne, i tak jsi měla být s ním.“

Tiše jsem se rozloučila a zamířila k ubykacím. U svého pokoje jsem se zastavila a přemýšlela, jestli se nemám dát popořádku, ale okamžitě jsem se to zavrhla. Trvalo by to příliš dlouho.

Po cestě jsem minula Rodneyho, který odcházel od podplukovníka se svěšenou hlavou. Nepochybovala jsem o tom, že by nevěděl, jak se Sheppard cítí, protože o svých rodičích nikdy nemluvil, ani o své sestře Jeany, tak jsem vydedukovala, že některého z rodičů už nemá.

Dveře do podplukovníkova pokoje byly otevřené a on stál zády a balil se. Jemně jsem zaklepala na zárubeň. Dutý kovový zvuk se nedal přeslechnout. Podplukovník se otočil a dlouho minuty na mě zíral.

„Collinsová, pane,“ připomněla jsem mu. Zamrkal a přišel ke mně blíž. Přejel mě pohledem od hlavy až k patě.

„Když takhle přišel Radek, nevypadal tak dobře.“ Za jiných okolností bych se možná začervenala.

„Já do toho šla dobrovolně.“ Chvíli jsme na sebe zírali v trapném tichu, při kterém si mě prohlížel ještě pečlivěji.

„Plukovník Carterová mi řekla, že odjíždíte, pane.“ To ho dokonale probralo.

„To ano, pár dní budu pryč, takže tě nechám s Rodneym, aby na něj někdo dohlédnul.“ Což v překladu znamenalo, že o mně bude mít stále přehled.

„Znám tenhle pocit,“ zašeptala jsem s pohledem upřeným do jeho smutných očí, které při jeho slovech ani nezajiskřily.

„Jaký?“ zeptal se nechápavě, protože jsem nic neřekla na jeho poznámku.

„Když mi umřela máma, zlobila jsem se na celý svět a všechny lidi, protože nechápali, co prožívám. Nechci vám říkat upřímnou soustrast, protože je to příliš neosobní. Chce to jen čas.“ To ticho mezi námi bylo rázem uvolňující, jakoby tohle bylo přesně to, co jsme oba potřebovali.

„Na všechno je potřeba čas,“ pronesl podplukovník do ticha. „Nějakou dobu.“ Vyslal tím ke mně nevyslovenou otázku, kolik času jsem na to potřebovala já.

„Někdy všechen čas nestačí.“ Pomalu jsem k němu přistoupila a jen opatrně ho objala. Celý se napjal. Marka jsem se nemohla po mámině smrti dotknout celé týdny, i při pouhém letmém doteku ucuknul. Nebrečel, což bylo ještě horší.

Podplukovník chvíli jen tak bez dechu ztuhle stál, než se trhaně nadechnul a opětoval mi obětí. Cítila jsem zběsilý tlukot jeho srdce, který se pomalu zklidňoval, dokud mě nepustil a já s tichým rozloučením odešla do svého pokoje, kde jsem dlouhou dobu seděla na posteli, s máminou fotkou v rukách a bez myšlenek zírala na její tvář, dokud na sklo nezačaly dopadat barevné slzy.

Sedmnáct let, dlouhých sedmnáct let a já se s její smrtí nedokázala smířit, protože jsem pořád živila naději, že ji jednou zase uvidím, objemu ji a řeknu jí, jak moc ji mám ráda.

***

Ráno jsem přišla k bráně s umytým obličejem, ale se stále zapletenými copánky, ze kterých jsem si udělala drdol, aby mi nepřekážely, protože výbavu, kterou nachystal Rodney a Radek spíš připomínala stěhování za polární kruh.

„Vážně máš všechno, Rodney?“ zeptala jsem se ho s hraným zájmem a on to jen odkýval a dál ťukal do tabletu, bez kterého neudělal ani krok.

Radek snášel další a další krámy, které nevypadaly, že je uneseme tři. „Je vám jasné, že kromě Kerase a Arise o nás nemá nikdo vědět?“ Rodney konečně zvednul hlavu.

„Nemám nejmenší tušení, co s tím přístrojem je…“

„Tak proč prozatím nejít jen tak, a pak se vrátit s potřebným vybavením…“ Doktorův obličej mi dokonale vysvětlil důvod. „Děti nepotkáme, nebudou o nás vědět, už to opakuju poněkolikáté,“ zvýšila jsem hlas.

„Podle mě má Mia pravdu, McKayi. Vy tři nebudete tak nápadní, jako kdybyste tohle všechno táhli s sebou.“

Rodney se chvíli se Sam dohadoval, než udělali kompromis, který jsem musela táhnout já, ale pořád lepší než tu tunu haraburdí, co sem natahal, a co museli odnést zpět chudáci asistenti.

„A hlavně,“ zastavila jsem se před otevřenou bránou. V batohu, který jsem měla na zádech, bylo jen zdravotnické vybavení, nějaká výživa a pořádná dávka sladkostí, kdyby nás náhodou objevily děti, „až ten přístroj zprovozníš, tak by ti to EM pole mohlo vymazat veškerá data.“  Odolala jsem nutkání vypláznout jazyk a jen se musela doširoka usmát, když Rodney podal svůj tablet Sam a se svěšenými rameny se vydal za mnou.

***

Keras s Arisem na nás čekal hned u brány. Veškeré stráže, tedy ti dva mladí kluci, co tu vždy stáli, byli pryč a my tak mohli nepozorovaně proklouznout k přístroji.

Já šla vedle Kerase, Radek s Rodnym za námi a Aris celý náš průvod uzavíral. Jeho stále zadumaná tvář a nenávistný pohled mě už nechával chladnou, což jsem protentokrát neměla podceňovat.

„Ani nevíte, jak jsem moc rád, že jste přišli, s přístrojem předků si sám neporadím, ani nikdo z nás,“ začal Keras a Rodney mu jen odpověděl tichým, že mohl být někde jinde, za což si ode mě vysloužil vražedný pohled, který na chvíli zabral.

„Ještě jsem chtěl říct, že od té doby, co nemusíme dobrovolně odcházet ze života, se máme podstatně lépe, naše společnost se může vyvíjet, ale…“ Viděla jsem v jeho očích obavu, co s námi další jeho udělají.

„Povídej dál,“ pobídla jsem ho.

„Někteří z ostatních vesnic stále mají strach z Wraitů, zvláště v téhle době, a už několik měsíců slýchám zprávy, že čtyřiadvacetiletí večer před narozeninami odcházejí a už se nevracejí.“ Bolestně jsem polkla.

„Chceš říct, že stále provozují starý zákon?“ Naběhla mi z toho husí kůže. Keras sklopil hlavu a já přitom pohlédla na Radkův vyděšený obličej.

„Více jak tři roky se snažím starší připravovat na to, že večer před pětadvacetinami se nemusí připravovat na obřad a mohou žít dál, zakládat rodiny a vychovávat děti, ale i přes to přicházejí zprávy, že mizí.“

„Nechtěl jsi vyvolávat paniku, a proto jsi mě požádal o pomoc v soukromí.“ Bylo to zjevné, tahle společnost žila celá staletí s vidinou jisté smrti, a já si myslela, že díky svému věku se se svobodou srovnají snadněji, ale opět jsem se mýlila.

„Shodli jsme se se Staršími z ostatních vesnic, ale to není všechno, Mio. Za ty dva roky se dokonce narodilo ještě méně dětí než dva roky předtím.“

„Jak je to možné?“ zeptal se překvapeně Rodney a nechal svého neustálého ošívání a popouzených řečí a ani se neoháněl po mouchách, které kolem nás všech létaly, protože naše cesta vedla kolem bažiny. Překročil velkou kaluž ke Kerasovi a díval se na něho trochu zespodu.

„Proč zdravotníci nikdy nic neřekli, když se vraceli?“ Vrhnul na mě obviňující pohled.

„Jsme rádi za vaši pomoc s většími dětmi, ale novorozenci jsou pouze naše starost. Musíme se o ně dokázat postarat od samého počátku, protože jsme sami ještě dětmi, když je máme, abychom je alespoň z části viděli vyrůstat, než nadejde doba, kdy budeme muset uplatnit náš zákon.“ Pokaždé, když jsem s Kerasem byla, snažili jsme se tomuhle tématu vyhýbat, pro něho to bylo velmi bolestivé, přišel o své přátele a muselo ho tížit, že právě on byl první, který mohl žít dál.

„Kolik dětí se od našeho příchodu narodilo?“ zeptal se Radek opatrně.

„Sedm,“ vyhrkl Keras až příliš rychle, jakoby to čekal.

„Ve tvé vesnici?“

„Ve všech,“ odpověděl tiše. Což bylo hodně málo na dvanáct vesnic.

„Kerasi, mohu si promluvit s dalšími Staršími, samozřejmě v soukromí?“ zeptal se Radek a můj přítel přikývnul.

„Můžeme se s nimi sejít, připravil jsem je na to, že byste s nimi chtěli mluvit. Mohu vás za nimi dovést, Aris může odvést doktora McKaye k přístroji.“ Keras na mě kývnul, ale Rodney začal protestovat.

„Ať jde s námi, toho starouše si ohlídá ona sama,“ rozseknul to celé Aris a falešně se na mě usmál. Už už se s ním chtěl začít Keras hádat, ale zastavila jsem ho. Tohle nemělo cenu.

„Půjdu s nimi. Vezmi Radka a podívejte se, jestli byste nenašli místo, kam by ti mladí mohli chodit.“ Keras se ke mně nahnul.

„Místo, kam se běžně chodilo, jsme prohledali, za celou dobu tam nikdo nevstoupil,“ zašeptal mi do ucha.

„Radek ti bude nápomocný,“ kývla jsem na jmenovaného a on s vážnou tváří souhlasil.

„Kdyby se ti něco nezdálo, nebo zatím byli, ty-víš-kdo, bude nejlepší, když se vrátíš na základnu a řekneš jim o tom,“ řekla jsem Radkovi česky, protože se mi na tom něco nelíbilo a nechtěla jsem jmenovat. Přikývnul a vydal se za Kerasem a já zůstala stát vedle Rodneyho s Arisem. Vyměnili jsme si vražedné pohledy, žádný z nás toho nehodlal nechat.

„Prokrista, nechte toho a jdeme!“ syknul Rodney a kupodivu se vydal správným směrem. Obě nám chvíli trvalo, než jsme se donutili za ním vyrazit, ale lepší s ním než s Arisem.

***

Neustálá stráž u přístroje se skládala z dalších dvou mladíků, kteří mohli být o něco mladší já a s luky pověšenými na ramenou vypadali spíš groteskně než výhružně.

Sundala jsem si batoh a odložila ho ve stínu polorozpadlé zdi a pohodlně se vedle něj usadila, abych mohla dobře vidět na Rodneyho, který vypadal vedle přístroje trochu bezradně, hlavně bez svého tabletu, který by tu stejně nefungoval.

Aris zůstal se stráží venku, ale pořád se ohlížel přes rameno a vrhal na mě podivné pohledy, které jsem se snažila ze všech sil ignorovat.

„Mio!“ Cuknula jsem s sebou a zírala na Rodneyho s otevřenou pusou. „Vnímáš mě vůbec? Říkal jsem ti, aby ses šla dívat, plukovník Carterová mi tě dala na starost, tak se pojď něčemu učit. Nebudu to pořád opakovat!“ Mračil se, nemělo cenu mu odporovat. Zvedla jsem se a raději se k němu připojila.

Dlouhé desítky minut jsme procházeli složitý vnitřní systém přístroje na vytváření elektromagnetického pole, kde nefungoval žádný přístroj.

Zdálo se, že tomu pomalu přicházím na kloub, když Rodney zaklel. Což se u něj neprojevovalo tak často a nevěstilo to nic dobrého.

„Co se děje?“ zeptala jsem se šeptem a pokradmu se přitom podívala na Arise se strážemi u vstupu do ruin.

„Hledal jsem něco složitějšího, proto jsem si chtěl vzít ten tablet,“ střelil po mně popuzeným pohledem, „ale tohle byla maličkost, dalo by se říct…“ Zděšeně ke mně zvedl pohled.

„Co?“ vyhrkla jsem nedočkavě.

„Že šlo o sabotáž…“ Oba jsme se podívali ke vstupu, kde rázem nikdo nestál a já se nestihla ani bránit, když jeden ze strážných praštil Rodneyho klackem po hlavě a on se sesypal na zem jako pytel brambor. Chtěla jsem mu jít na pomoc, ale kolem krku se mi objevil kožený pásek a já zacouvala zpátky a snažila se pod něj dostat prsty, aby mi netlačil na hrtan.

I když mi hlavou vířily desítky myšlenek, bylo mi jasné, kdo za mnou stojí a snaží se mě uškrtit.

„Tohohle dne jsem se nemohl dočkat,“ pošeptal mi Aris do ucha a silněji přitáhl pásek a vytlačil ze mě další vzácný nádech. Nedokázala jsem uchopit jedinou smysluplnou myšlenku, která by mě z téhle kaše dostala. Znala jsem spoustu chvatů přímo na tuhle situaci, ale ani jediný jsem si nedokázala vybavit, a čím víc Aris přitahovala pásek, tím víc mi třeštila hlava a zatmívalo se mi před očima, dokud…

***

Radek s Kerasem zamířili do vedlejší vesnice, kde se sešli všichni první Starší ze zbylých vesnic a s velkou nedůvěrou zírali na vědce z Atlantidy.

„Kerasi, vážíme si toho, že jsi tyhle lidi přivedl, aby zprovoznili ten přístroj, ale nechápeme důvod, proč by nám měli pomáhat s naší porodností,“ začala jedna za tří mladých žen, které byly přítomny.

„Z prostého důvodu, Maris. Vesnice vymírají a ani to nevíme. Ztrácejí se čtyřiadvacetiletí a nerodí se žádné děti, s takovým postupem do pár let vymřeme, to nemohu dopustit, my to nemůžeme dopustit,“ apeloval na ně. „Jsme Starší, vůdcové vesnic, na co by nám byl takový titul, kdybychom se neměli o koho starat.“ Podíval se na všechny přítomné, kteří mlčeli.

„Keras má pravdu.“ Radek se otočil k dívce s blonďatými vlasy, vypadala na méně než pětadvacet, ale to mohlo být jenom zdání.

„Jsem jenom o pár týdnů mladší než Keras, když přišli lidé z města předků, bylo to jako zázrak, protože jako nejstarší z vesnice jsem nesla na bedrech úkol starat se o ostatní a nikdy jsem neměla příležitost si pořídit vlastní rodinu, což se mi díky nim mohlo konečně splnit. Jenže je něco špatně, s mým mužem se o dítě pokoušíme celou tu dobu a nic. Nejsem jediná, kdo má takový problém, ale nikdo o tom nechce mluvit. Nedokážeme mluvit o problémech, které jsme nemuseli řešit. Já je ale řešit chci! Zmizela moje kamarádka z dětství, která byla o dva roky mladší a její mladší sestra taky a není to ani tři týdny. Já chci pomoci od lidí z města předků!“ Blondýnka na všechny zírala nazlobeným výrazem a Radkovi hned bylo jasné, že jen čekali na někoho, kdo to konečně řekne nahlas.

„S tím nebude problém. Vrátím se a přivedu zdravotnické týmy, které se podívají i na starší, ne jenom na děti, přijdeme na to, proč se nerodí děti.“

„A proč mizí naši lidé,“ dodala blondýnka a Radek přikývnul.

***

Pálilo mě na plících, jak jsem lapala po dechu, krk mě tak příšerně bolel, že jsem měla dojem, že už nikdy nepromluvím a při pokusu o mluvení ze mě vyšlo jen sípání, které mi způsobilo ještě větší bolest.

Zírala jsem do trávy pod mou tváří a chtěla si odhrnout z tváře nalepené stonky, ale s rukama jsem nemohla pohnout. Pevně se mi tlačily na bedra, jakoby mě někdo svázal.

Notnou chvíli trvalo, než se mi vrátily vzpomínky, což ve mne vyvolalo ještě větší vlnu vzteku.

Beze slov vzteku jsem se posadila a přišla na to, že mám ruce svázané nejen za zády, ale provaz mám obmotaný kolem břicha, aby mě asi nenapadlo si vykloubit ramena, abych ruce dostala dopředu a popřípadě se rozvázala.

Ležela jsem na trávě před ruinami a viděla jsem přímo na přístroj, u kterého stále ležel Rodney. Svázaný podobně jako já a pevně k němu, za krk, připoutaný, aby se mohl hnout ani o píď. Aris nenechal nic nepromyšlené, znal lidi z Atlantidy až příliš dobře.

„Kdybych mohl, zabil bych tě hned na místě.“ Ten zrádný Starší stál hned vedle mě a díval se na mě se sebeuspokojením, ale touhou mě sprovodit ze života.

„Heee…“ vyrazila jsem ze sebe a on se jenom zasmál.

„Alespoň budeš chvíli držet hubu,“ sykl a chytil mě za zátylek a znovu srazil k zemi. Nechápala jsem, o co tu jde, proč by chtěl Aris sabotovat přístroj, který nechránil jenom jeho. Byl přeci zachráněn před nucenou sebevraždou.

„Arisi!“ podívala jsem se na přibíhajícího mladíka, který vždy stával u brány, v patách mu šel jeho společník. Oba byli zadýchaní a nervózně se obraceli k cestě, odkud přišli.

„O co jde?“

„Přichází Keras,“ oznámil mu první a já se napjala.

„Co ten Atlanťan?“

„Unikl nám, vrátil se bránou.“

„Vy hlupáci! Měli jste ho chytit, aby sem nenapochodovali Atlanťané!“ Aris se rozpřáhl a oběma mladíkům uštědřil pořádný políček. „Běžte se schovat, ať vás Keras nevidí.“ Ohlédl se na mě a z pouzdra na stehně vytáhnul nůž, který si schoval za zády. Postavil se tak, aby na mě nebylo vidět a já si jen mohla domýšlet, co má v plánu.

Potřebovala jsem Kerase nějak varovat, ale s mými hlasivkami to nevypadalo moc dobře a v mém okolí nebylo nic, co bych mohla použít.

***

„Myslíte si, že za nízkou porodnost můžeme my?“ zeptala se Carterová Zelenky, který zavrtěl hlavou.

„Sice to podezřelé je, ale nemyslím si, že by vliv EM pole mělo dopad na obyvatelstvo, něco se tam děje, ale nikdo o tom nechce mluvit. Jsou příliš mladí a nevyspělí, aby dokázali vyřešit takový problém.“

„Počkáme, až Rodney zprovozní ten přístroj, aby byla planeta chráněná, a pak začneme řešit ten problém, ale popravdě, Radku, něco se mi na tom nelíbí.“ Doktor Zelenka přikývl, protože z toho měl podobný pocit.

***

„Dívej se, jak končí tvůj hrdina,“ zašeptal přes rameno Aris, když se Keras objevil mezi stromy a nechápavě zíral na druhého Staršího a za dalších pár kroků zahlédl i mne, jak se snažím křičet, ale rty se mi pouze bezhlesně pohybovaly.

„Mio!“ rozběhnul se ke mně, Aris ho však zachytil a prudkým pohybem mu vrazil schovaný nůž do břicha. Snažila jsem se postavit na nohy, ale něčí ruce mě stáhly zpátky, namáhala jsem svoje hlasivky ze všech sil, ale bylo to k ničemu.

„Proč?“ vydechl Keras a díval se na Arise naprosto nechápavě. Natáhl ruku a zachytil mladíka za paži.

„To já chráním tyhle lidi a ne ty, ne ti rouhači z města předků, co zničili naše staleté zákony!“ Vytáhl mu nůž z břicha a odstrčil od sebe. Keras padl na záda. Krvavá skvrna na oblečení se začala rychle rozšiřovat. Hrkly mi slzy do očí a nemohla tomu uvěřit, že se to skutečně děje.

Ti dva kluci od brány mě zvedli na nohy a táhli mezi sebou kolem něho. „Mio!“ zachroptěl. Kvůli svázaným rukám jsem se k němu nemohla natáhnout, vzpírala jsem se, ale kluci měli pořádnou sílu.

„Můžu tě ujistit, že ji čeká horší osud než smrt,“ pronesl Aris k němu posměšně. Mé snahy se jim vykroutit byl čím dál chabější, ale to Arisovi stačilo, aby mě bolestivě udeřil pěstí do ledvin, abych toho nechala. Dál jsem se však ohlížela po Kerasovi, který se sotva pohnul, ale díval se za námi. Oběma rukama si tiskl ránu v břiše a já na něj volala jeho jméno, ale kvůli pochroumaným hlasivkám to bylo jak v němém filmu.

Viděla jsem ho, dokud jsme nezašli hlouběji do lesa, což mě donutilo se znovu pokusit vykroutit, ale vždy jsem dostala od Arise znovu do ledvin. Pokaždé jsem polknula bolestivý vzlyk, musela jsem pomoct Kerasovi, mohl tam vykrvácet a Rodney měl určitě otřes mozku a kdoví, jestli Radek z Atlantidy někoho dovede.

Před bránou mi Aris zavázal oči. Znechuceně jsem mu plivla do tváře, za což mi uštědřil pořádnou ránu do obličeje, až mi začala téct krev z nosu a kousla se přitom do rtu.

Neomylný zvuk otevírání červí díry mi nahnal strach. Až při něm jsem si uvědomila, kam půjdeme.

Horší než smrt. Co mohlo být v téhle galaxii horší než smrt. Kdybych mohla, začala bych křičet a prosit o pomoc.

***

Plukovník Carterová přecházela v řídícím centru sem a tam. Radek byl zpět už tři hodiny a Rodney se stále neozýval.

„Zadejte M7G-677, doktor McKay se měl ozvat před deseti minutami. Zjistíme, jestli se mu podařilo zprovoznit přístroj.“ Chuck po otevření brány otevřel komunikační kanál a vyvolával přes vysílačku McKaye, ale nikdo se neozýval.

„Tady Keras,“ ozvalo se po dlouhé době vysíleně.

„Kerasi, co se stalo?“ zeptala se Carterová, hned jak překonala vzdálenost k Chuckovi.

„Doktor je v bezvědomí a Miu odvedli.“ Carterová si vyměnila překvapený pohled s Teylou, která přišla než se Keras ozval.

„Vy jste v pořádku, Kerasi?“

„To bude dobré, ale doktor nevypadá moc dobře. Vrátil se doktor Zelenka v pořádku?“ Už ho bylo jen málo slyšet a Carterová ihned vydala rozkaz, aby se připravil zdravotnický tým a tým majora Lorna.

„Je tady, všechno nám řekl, pošlu ho tam také, aby zprovoznil ten přístroj.“

„Byla to zrada, plukovníku,“ vydechl Keras. „Moji vlastní lidé.“

„To bude v pořádku, Kerasi, hned jsme tam, vydržte.“ Vypnuli vysílačku a Carterová byla sama upozornit majora Lorna, že to musí být rychle.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 16. kapitola 1/2: