OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 17. kapitola 3/3

16.06.2016 (09:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1521×

Kapitola mapuje díl:

4x16 – Trojice

4x17 – Přestupní stanice

17. kapitola – O návratech domů 3/3

Před odchodem jsem zašla na ošetřovnu, aby mi mohla Jeniffer přelepit ránu a já se na ni pořád nedokázala podívat.

„Už to vypadá mnohem lépe,“ řekla uznale a potřela mi to mastí, po které mě to na chvíli přestalo svědit.

„Jak to vypadá?“ zeptala jsem se s tváří zdvihnutou ke stropu.

„Jako bys byla po transplantaci srdce,“ řekla vesele a já se pousmála. Byla to docela věrohodná výmluva, kdybych se někdy vrátila domů.

„Takže, než se vrátíš, tak to vydrží, pokud by to nějak moc začalo svědit, dám ti mast, aby sis to mohla namazat. Ani nemusíš jít na ošetřovnu na základně.“ Schovala jsem tubičku do příruční tašky, kterou mi dal Keras, aby doladil celkový vzhled. Vypadlo to vážně věrohodně. Dlouhé minuty jsem stála před zrcadlem a zírala na sebe a hledala Miu, ale popravdě jsem neviděla ani Vicu Collinsovou. Byla jsem úplně jiný člověk. Dalo by se říct, že když jsem tomu uvěřila já, někdo jako pan Coolidge, který mě v životě neviděl, nemá nejmenší šanci mě poznat, díky čemuž jsem odcházela na Zem s úsměvem na rtech a bylo mi naprosto jedno, jak se po sobě Ronon s Teal’cem dívají.

Mezi těma dvěma panovala tichá válka, která se po jejich souboji ještě zhoršila, ale jen jsem nad tím mávla rukou.

„Mio, nenech se něčím při výslechu rozhodit, budeš mít celý den na to, aby sis zopakovala věci ze složky.“ Carterová mi ještě dala kopii složky, abych se náhodou nespletla a pan Coolidge mě při něčem nenachytal. V tomhle jsem si věřila, dlouhé dny, které jsem proležela na ošetřovně, jsem se věnovala jenom tomu, nebylo to zase tak rozdílné od mého skutečného působení na Atlantidě, ale opakování je matka moudrosti.

„Dám na ni pozor, Carterová,“ ozval se Teal’c a moje nadřízená se pousmála.

„Pokud by nastal nějaký problém, nepochybuju o tom, že se Mia o sebe dokáže postarat.“ Carterová mě několikrát viděla při trénincích, které jsem ještě neměla příležitost zúročit, protože... nebudu si nic nalhávat, pokaždé jsem ztuhla a vše se mi vykouřilo z hlavy. Prostě jsem nebyla voják a teprve teď jsem byla ráda za to, že jsem se nevydala ve šlépějích svých rodičů, kteří oba byli vojáci, jen bych dělala ostudu jejich jménu.

Ronon se podíval na Teal’ca dosti nevraživým pohledem. „Já se o ni postarám,“ řekl nakonec a postavil se vedle mě z opačné strany, takže jsem byla mezi těma dvěma. Neslušně jsem protočila oči a vydala se vstříc bráně, která se otevřela a vstoupila do ní jako první.

Byla to úplně jiná cesta než na planety v rámci Pegasu. Tohle byla cesta přes několik bran a já na druhé straně vypadla a sotva se udržela na nohou. Mravenčilo mě celé tělo, ale žaludek protentokrát neprotestoval.

Teal’c ke mně přistoupil, aby mě zachytil, ale odmávla jsem ho rukou. „Jsem v pohodě.“ Klidně jsem se narovnala a uhladila záhyb na svém oblečení, které bylo příšerně těžké a já se nemohla dočkat až si ho ve své kajutě sundám. Schválně jsem si pod něj vzala tenké legíny a nátělník, který nedokázal zakrýt tu obrovskou náplast na mé hrudi, ale tu stejně nikdo neuvidí.

Uvítal nás doktor Lee, který se na mě díval značně podezřele, víc než na Ronona a já měla jen pár vteřin na to, abych vymyslela, jak se bude Atasie chovat, což nebylo tak složité.

„Ahoj, já jsem Atasie,“ znělo to příšerně sladce a nadšeně, ale proč ne, mohla by být mým naprostým opakem věčně zamračené a melancholické Mii, která nemá naději.

„Och, ahoj, já jsem doktor Lee a vítám vás na stanici Midway.“

„Vypadá to tu ohromně, to jste postavili vy sami?“ Možná jsem z ní udělala příliš velkou naivku.

„Ano, A...“ Doktor na mě ukázal a Ronon protočil oči.

„Atasie, ale říkejte mi Ati, je to rychlejší,“ poučila jsem ho. Zvedl oči a zkoumal moje vlasy, které jsem měla zase zapletené do copánku, které děti navíc obohatily ptačími pery a koženými řemínky na jejich koncích, ale já si je stáhla do silného culíku, který mi sahal až bedrům, nezdálo se to, ale i ty vlasy snad musely vážit tunu.

„Nuže, takže vám ukážu vaše kajuty. Není tu zase tolik místa, takže Teal’c bude s Rononem a ty, Ati, budeš sama.“ Mě naštěstí odvedli jako první, takže jsem nemusela být u toho, až ti dva uvidí svou maličkou kajutu.

Odložila jsem si tašku a sundala svrchní část oděvu, tu nejtěžší, pod kterou jsem měla koženou vestu s rukávy, kvůli které jsem si vzala ten nátělník, i když byla kůže dobře opracovaná, škrábala mě, jakoby si moje vlastní kůže nemohla pořád zvyknout na to, že nestárne a nemládne pořád dokola.

Kajuta vypadala tak lidsky, až jsem měla potřebu nadšeně poskakovat, tak dlouho jsem byla pryč od lidských věcí, že jsem se na základnu na Zemi docela dost těšila, až uvidím i jiné lidi, věci vytvořené pozemšťany a všechno okolo.

Našla jsem DVD přehrávač, který byl docela předpotopní, na rok 2008 poměrně špička, dokonce tu leželo pár časopisů bulvárních časopisů a několika stránkový blok se sudoku, které ještě nebylo vyluštěno, ale nic z toho mě nezajímalo moc dlouho. Chtěla jsem si přestupní stanici prohlédnout, byla jsem na ní, oproti mým společníkům, poprvé a zajímalo mě, co lidi dokázali vytvořit za pomoci mimozemské technologie.

Věci jsem nechala na posteli a vyšla na chodbu, pomalu jsem se zorientovala a znovu našla přestupní sál v němž byly dvě brány, jedna z Pegasu a druhá do Mléčné dráhy, protože přestupní stanice se nacházela na pomezí obou galaxií a my tu museli zůstat celý den, abychom k nám domů nedonesli nějaké nežádoucí viry z Pegasu, ale já za poslední týdny byla tak vyšetřená, že nehrozilo, že bych něco na Zem přenesla.

Stoupla jsem si ke dveřím a přes malé okénko nahlédla dovnitř a zírala na ten obrovský prostor s pusou dokořán a nemohla pořád vstřebat, že tohle skutečně postavili moji lidé, ti lidé, kteří teprve před pár lety dokázali vyletět do vesmíru a po několika neúspěšných pokusech konečně přistáli na Měsíci.

Vůbec mi nedošlo, jaké mám štěstí, že díky tomu cestování v čase můžu znovu prožít jak NASA vypustí družici, která doletí na Mars, aby poslala zprávy, že se pod povrchem nachází voda, stejně jako v tom britském seriálu Doctor Who, jen s tím rozdílem, že tam jsem žádní marťanští bojovníci.

Málem mi z toho bylo do breku, že i přes různá úskalí programu Hvězdné brány, lidský druh poskočil ve vývoji takovým způsobem, že ani holywoodští scénáristi něco takového nedokázali vymyslet.

Chystala jsem se odejít, ale zastavil mě podivný pocit v hrudi, roztřásly se mi z něho kolena a rozbušilo srdce.

Překvapeně jsem vzhlédla, když se na bráně z Pegasu začaly rozsvěcet symboly, sílil ve mně pocit, že Atlantida to asi nebude, protože ta měla posílat týdenní hlášení na Zem až o něco později.

Zůstala jsem stát na místě a dívala se na dva strážné vojáky, jak na vstup namířili zbraněmi. Vír se vyhrnul ven a vteřinu na to vstoupili na přestupní stanici Wraithi.

Dech se mi zadrhnul v hrdle, ale moje tělo zareagovalo naprosto automaticky, rozběhla jsem se zpátky ke kajutám a prudce zabušila na dveře mých společníků. Vylezl Teal’c a za jeho ramenem vykukovala Ronon. Jak byli oba dva urostlí, vyplnili prostor malé kajuty do posledního místečka.

„Jsou tu Wraithi,“ vyhrkla jsem rychle, dřív než se rozezněl poplach, který moje slova potvrdil.

Oba vystřelili ven a já je následovala. Zajímalo je, jak se na stanci dostali. Cuknula jsem sebou, když Ronon zabil dva wraithské vojáky, kteří vyšli z chodby před námi. Teal’c jim odebral zbraně a já se trochu vzpamatovala.

„Prošli bránou.“ Otočili se ke mně.

„Jen tak?“ zeptal se Ronon.

„Jsem snad McKay?“ utrhla jsem se na něj nazlobeně. Nikdo se k tomu už nevracel a raději jsme našli zbrojnici, kde měl Teal’c docela dobrou strategickou poznámku, že raději obsadíme operační než prostor s bránou.

Ronon se na mě podíval a držel v ruce obyčejnou služební zbraň, moc dobře si uvědomoval, jaký postoj k nim mám.

„Není zbytí,“ řekla jsem odmítavě, ale zbraň přesto vzala a zkontrolovala, jestli je nabitá, ignorovala jsem přitom Teal’cův pohled.

Podle všeho přišlo na přestupní stanici poměrně dost vojáků, jakmile jsme vyšli ze zbrojovny, uši mi zalehly, když Ronon s Teal’cem zastřelili dalších pět. Já zůstala stát za nimi, se sklopenou zbraní a v duchu jsem si přála jediné - zbavit se jí, ale i to, aby jeden z nich otočil a řekl, že to bude v pohodě, ale to jsem si moc malovala. Bylo to hodně špatné, jestli se Wraithi dostanou na Zem, stačilo by jich pár, aby odhalilo existenci brány široké veřejnosti a dokázala jsem si živě představit, jakou paniku by to vyvolalo.

Musela jsem na něco přijít. Rodney mi rozvášněně o přestupní stanici vykládal, byl sám na sebe pyšný a já dělala to co pokaždé, ignorovalo ho a nejraději bych si za to teď dala facku, ale po chvíli mě přeci jen něco napadlo.

„Ronone, vy jděte do operačního, já se podívám po napájení, zkusím ho odpojit, aby se nemohli dostat do počítače.“

„Půjdeš s námi,“ řekl Ronon nekompromisně a Teal’c přikývnul, alespoň v něčem se ti dva shodli.

„Nebudu vám nic platná,“ sklouzla jsem pohledem ke zbrani, ruka se mi třásla, sotva jsem ji udržela. Stálo mě hodně sil, abych se netřásla celá, stačil jediný pohled na Wraithy, abych si vzpomněla na mučení, šíleně jsem se bála, na tohle jsem prostě nebyla stavěná a potřebovala jsem, aby mi projednou Ronon věřil, že bude lepší, když se někam uklidím, nehledě na můj život, oni dva byli ti, co to mohli zachránit, já byla jen neschopným pozorovatelem.

Sateďan se podíval na Jaffu podivným pohledem, jehož význam mi unikl. „Dobrá, ale jestli tě zabijou, tak Sheppard zabije mě.“ Hlasitě jsem polknula.

„Tak to abych neumřela.“ Kývnula jsem na něj a co nejrychleji zašla za nejbližší roh a rozběhla se, po cestě od brány jsem si všimla jednoho počítače, kde bych mohla najít plány stanice. Nemohla jsem ani jednomu z nich říct o podivném pocitu, který mě zachvátil před příchodem Wraithů a teď se objevoval pokaždé, když se k nám jejich vojáci blížili. Mohlo mě to mučení změnit nebo snad probudilo tu wraithskou část, o které mluvila královna?

Bála jsem se nad tím uvažovat hlouběji.

Zpomalila jsem, když mi zadrhnul dech, bleskově jsem otevřela nejbližší dveře a schovala se do místnosti. Nechala jsem otevřeno, abych viděla, jak o vteřinku později kolem procházejí dva wraithští vojáci.

Dlouhou chvíli mi trvalo než jsem se uklidnila natolik, abych vylezla a dál se snažila najít ten počítač, jenže jsem se v těch chodbách ztratila a nedokázala určit, kde jsem natož, kde je ten pitomej počítač.

Mávala jsem kolem sebe odjištěnou zbraní a pokoušela se si vzpomenout na cestu, což byla osudová chyba, otočila jsem se zrovna ve chvíli, kdy se proti mně objevili další vojáci, měla jsem jen asi dvě vteřiny na to, abych zapadla za podpůrný sloup a jen o vlásek unikla před střelou z jejich omračovací zbraně.

Toliko k mé nově objevené schopnosti, demenovala jsem v duchu ironicky a přitáhla si ruku se zbraní k hrudníku a pomalu vyhlédla, ti dva se blížili.

Teď nebo nikdy! Popohnala jsem se a stiskla spoušť. Jenom jednou a zaručeně jsem minula, protože ti dva šli pořád ke mně.

Vyklonila jsem půlku těla a pečlivě zamířila. Hlavou mi bleskla vzpomínka na mámu, když mě párkrát vzala na střelnici.

„Pokaždé ti uhne ruka, zlato, protože se moc soustředíš, uděláme to takhle, vyber si cíl a uhni o pár centimetrů bokem, vyrovná to tvoje úhyby, zaručeně se pak trefíš.“

Kéž bys měla pravdu, říkala jsem si v duchu. Nemohla jsem střílet nazdařbůh jako Ronon a Teal’c, dostala jsem obyčejný devítimilimetrový Glock, který měl jenom sedmnáct nábojů a já nemohla vědět, kolik vojáků ještě potkám a teď jsem si jeden náboj vyplýtvala.

Namířila jsem a uhnula trochu bokem a stiskla spoušť. Na kratičkou chvíli se mi přestala klepat ruka a já ji zpevnila až k rameni, takže mě nezaskočil její zpětný ráz. Ihned jsem namířila na druhého vojáka jako předtím na prvního a znovu stiskla spoušť, obojí netrvalo ani tři vteřiny. A výsledek? První zůstal zírat na druhého, který se složil k zemi a držel se přitom za krk, takže první šla mimo a druhá našla svůj cíl. Radovat jsem se však nemohla, protože ten první vystřelil a já jen tak tak uhnula, ale přitom mi zbraň upadla na zem a ujela tři metry ode mě.

„Sakra!“ Neměla jsem čas se pro ni natáhnout, protože by mě ten Wraith zaručeně zasáhnul, takže mi nezbývalo nic jiného, než zaútočit.

Vyskočila jsem ze svého úkrytu směrem k jeho nohám, takže nestihl zareagovat a já ho srazila k zemi. Zbraň mu vypadla z ruky, takže naše síly byly téměř vyrovnané, když jsem nepočítala tu jeho rozšklebenou ránu na ruce.

Než se stačil zvednout, znovu jsem vykopnula nohou a odrazila ho na toho druhého, který tam nehybně ležel, což byla chyba, protože jsem mu tak umožnila se dostat ke zbrani svého společníka. Takže jsem musela vyrazit druhou stranou ke své zbrani, ale blíž bylo omračovadlo.

Vystřelili jsme na sebe zároveň. Já mačkala spoušť pořád dokola, samozřejmě se zavřenýma očima a dlouhé vteřiny čekala, co se bude dít, než jsem opatrně otevřela jedno oko.

První voják ležel na zemi rozčapený na zádech a nehýbal se, asi jsem ho zasáhla, ale na radování nebyl čas. Vyskočila jsem na nohy a odhodila omračovaladlo. Doběhla jsem si pro Glock a zkontrolovala zásobník. Třináct nábojů a jeden v hlavni.

Nebyl čas se hroutit, nebo snad přemýšlet nad tím, že jsem poprvé někoho zabila, ale abych byla upřímná, Wraithy jsem nebrala jako někoho, kvůli jejichž smrti bych se měla trápit, přesto jsem si nechala vteřinku, abych vydechla a hned na to se zajíkla, ale hned jsem se rozběhla s myšlenkou, že musím najít ten počítač.

***

Teal’c se otočil na Ronona, se kterým se díval na obrazovku počítače, kde bylo několik kamer a jedna z nich zabírala Miu, jak se zrovna ubránila dvěma Wraithům.

„Když to přežije, musím jí říct, že si z našich tréninků nic nepamatuje,“ okomentoval to Ronon a Teal’c pozdvihl obočí.

***

Vrátila jsem se k prostoru s bránou, abych odtud mohla znovu projít cestu k počítači, ale  nestihla jsem to, z chodby kterou jsem potřebovala jít, přicházeli Wraithi, dokonce i z té další, takže jsem vběhla do třetí, kde jsem se srazila s Rononem a Teal’cem.

Všichni jsme na sebe navzájem zamířili. „Odřízli mě,“ řekla jsem rychle a Ronon přikývnul. Zvedla jsem zbraň a přes jeho rameno vystřelila na Wraitha, který padl k zemi, ale raději jsem ustoupila, aby mí společníci mohli zpacifikovat ty ostatní.

Dostala jsem se k oknu vedoucímu k branám. Ta do Mléčné dráhy se otevřela a procházeli jimi další Wraithi.

„Jdou na Zem,“ s hrůzou jsem se otočila.

„Jdeme za nimi.“ Nebyl to ten nejlepší nápad, ale lepší než se nechat zabít tady. Na Zemi určitě existoval způsob, jak zablokovat bránu.

Ronon s Teal’cem mě vytrčili před sebe a stříleli po Wraitech, kteří nám šli v patách. Vpadla jsem do brány jako první. Nestačila jsem se nadechnout a plíce se mi nepříjemně stáhly, než jsem se na základně na Zemi mohla pořádně nadechnout.

Ten pohled nikdy nezapomenu. Vypadalo to tam jako ve městě duchů. Všichni leželi na zemi a já měla strach, že jsou mrtví.

„Jsou jen omráčení,“ oznámil Ronon a já si lehce oddychla. Procházeli jsme základnou, všichni byli omráčeni, to zařízení co bylo před bránou nepoznával nikdo z nás, musela to být wraithská novinka.

Takhle jsem si příchod na Zem skutečně nepředstavovala.

„Nebylo by dobré zavolat posily?“ Teal’c zavrtěl hlavou.

„Wraithi vyřadili tím přístrojem nejen všechny členy, ale i některé systémy, takže se základna automaticky uzavřela a nikdo se nedostane sem ani ven.“ Což byla dobrá, ale i špatná zpráva. Chvíli jsem se na ty dva dívala, jak se domlouvají, když mě něco napadlo.

„Nikdo se jim nebrání, ale přesto budou chtít nabrat síly.“ Ronon přikývnul, chápal co tím myslím a Teal’covi to došlo, když jsme po cestě našli jednoho z našich vojáků vysátých.

„Není to příjemná smrt.“ V tom měl Ronon pravdu, jediné co mě uklidnilo, že ten člověk byl omráčený a vůbec nic ho přitom nebolelo.

„Nejsou tu senzory na známky života?“ zeptala jsem se, když jsme ostražitě procházeli chodbami.

„Jsou tu jenom kamery,“ odpověděl Teal’c ve chvíli, kdy jsme objevili jednoho Wraitha, který se právě dokrmil. Ronon ho okamžitě zastřelil, ale ze všech stran nás obklíčili další.

Neměla jsem čas se zajímat jak jsou na tom ti dva a musela se bránit jednomu, kterému se mi podařilo vykopnout omračovadlo z rukou. Skočil po mně a pevně stiskl v náručí. Neochotně jsem se nadechla jeho přirozeného hnilobného pachu a sevřenými pěstmi ho zasáhla do slabin, trochu povolil sevření a já se mu vysmekla. Glock jsem měla strčený v obrovské kapse na boku kožené vesty, ale nebyla jsem natolik rychlá, abych ho stihla vytáhnout. Wraith mě přitlačil ke zdi a chtěl se na mě nakrmit.

„Zapomeň!“ zavrčela jsem na něj a jeho ruku od sebe odrazila předloktím. Kopnula jsem ho do holeně, což bylo bolestivé i pro Wraithy. Koleno jsem mu zarazila do slabin, čímž jsem ho od sebe odhodila. Dalo mi to čas, abych vytáhla zbraň a střelila ho do čela, hned třikrát, abych si byla jistá, že to přes tu masku prošlo.

Teprve potom jsem zvedla pohled k těm dvěma, souhlasně přikývli, ale nebyl by to Ronon, aby mě nezkritizoval. „Zapomnělas polovinu věcí.“

„Vážně?“ zeptala jsem se ho kousavě a znovu zkontrolovala zásobník.

O pár odboček dál jsme uslyšeli hluk z místnosti, kde byli všichni omráčení, až na jednoho muže se silně postupující pleší, který vypadal pěkně nepříjemně, a znepříjemnil se mi ještě víc, když nám ho Teal’c představil.

„Ronone, Atasie, tohle je pan Coolidge.“ Zatnula jsem zuby a sklopila zbraň, i když bych toho chlapa nejraději na místě zastřelila, ale nemohla jsem vědět, jestli to byl právě on, který za pár let nařídí můj únos.

Ani jsem se nepozastavila nad tím, že mě Teal’c pojmenoval mým smyšleným jménem, protože jsem musela bojovat se vzrůstající nechutí k tomu muži, protože rozhodl, že se půjde jinam, než kam chtěli mí společníci a řekl to dost nevybíravě, aby nám dal najevo, že tu rozhoduje on.

Vyšli jsme ze zasedačky. Ronon s Teal’cem vepředu, pan Coolidge za nimi a já na konci, abych nám všem kryla záda. Sice mi těch jedenáct nábojů nemohlo stačit, ale většinu obrany obstaral stejně Ronon, já odrazila asi jenom dva Wraithy.

Pak přišla větší vlna mimozemských vojáků a v tom hluku se člověk nedokáže soustředit na nic jiného než na to, aby ho nezabili, takže pak nebylo s podivem, že jsme zůstali jenom tři a pan Coolidge nikde nebyl, což mně i Rononovi bylo srdečně jedno.

Rozdělili jsme se a já se držela Ronona, nic proti Teal’covi, ale toho neohroženého Sateďana jsem přeci jen znala lépe.

Společně jsme doběhli do řídící místnosti, kde se už začali probouzet členové základny a pan Coolidge nám oznámil, že už se spojil s velitelstvím a hodlají na základnu hodit atomovku.

„Zbláznil jste se?!“ vykřikla jsem hlasitěji než Ronon, ten nemohl znát přesné důsledky výbuchu atomovky. Ten chlap byl pěkný křivák, začal vykládat něco o úniku poklopem, chtěl sám sobě zachránit zadek, to mě jen utvrdilo v tom, že někteří lidé si nezaslouží, aby rozhodovali o ostatních, což mu Ronon dal pořádně sežrat, že bez Teal’ca nikam nepůjde a já šla s ním. S tím chlapem jsem nechtěla strávit už ani minutu.

„Ronone, nesmíme mu to dovolit, atomovka není jen tak, to není obyčejná bomba, zamoří celé okolí, nezabije to jen Wraithy a naše lidi, ale i všechno v okolí a ta radiace, to je nejzazší možný řešení situace.“ Upřela jsem na něj prosebný pohled.

„Já vím, Mio. Jdeme.“ Proběhli jsme chodbami a našli Teal’ca, zůstala jsem trochu pozadu a pokusila se vycítit další Wraithy, jak to dělá Teyla, ale nebyla jsem si jistá, jestli je skutečně cítím už jenom tady.

Byli tu už jen čtyři, jednoho skolil hned na začátku Ronon, který se pustil do křížku s druhým, Teal’c se třetím a na mě zbyl čtvrtý. Pořád po mně natahoval ruku na krmení. Konečně mi naskočily obranné chvaty, kterými jsem si kryla hrudník a odrážela útoky toho Wraitha, jedno mi došlo, skvěle se dařily útoky nohama, měla jsem v nich víc síly než v rukou, takže jsem měla čas dostat na pistoli a zastřelit ho ve stejnou chvíli, kdy Ronon probodl Wraitha, který začal krmit na Teal’covi.

Zadýchaně jsem se usmála, když Ronon odpověděl vskutku. Otočil se ke mně a spokojeně přikývnul. „Já ti říkal, že se máš zaměřit na nohy.“ Protočila jsem oči.

„Tak a teď musíme zavolat armádu, mají to tu zničit.“

***

Už jsem se nemohla dočkat až budu mít výslech za sebou, teda pohovor, jak tomu říkali a vrátím se na Atlantidu. Země sice byla můj domov, ale když jsem poznala pana Coolidge, nelíbilo se mi, že právě on a jemu podobní mají právo rozhodovat nad programem Hvězdné brány. Takovou byrokracii v praxi jsem neměla ráda.

Stála jsem s Teal’cem před zasedačkou, kde měl pohovor Ronon a nervózně popocházela.

„Dobře to dopadne,“ uklidňoval mě a já jen přikývla, přesto jsem se nedokázala uklidnit. Barvy na tváři jsem měla pořád stejné, ale kombinace kožené vesty a pozemských legín nevypadalo tak mimozemsky jako předtím, ale poznat mě skutečně nemohli, protože i já s tím měla problém.

Když vyšel Ronon a oznámil nám, že prošel a že přesně jeho pro boj s Wraithy potřebují, trochu jsem se zklidnila.

„Počkám na tebe,“ řekl mi potichu a já vstoupila do zasedací místnosti a posadila se na židli před členy IOA.

Chvíli jsme na sebe zírali a ostatní se dívali do papírů, kromě pana Coolidge, který ze mě nespustil pohled. Hodnotil mě, to mi bylo jasné. Zíral mi na vlasy a tvář, jakoby v ní něco hledal, trochu mě to znejistilo.

„Myslíte,“ začal pan Coolidge, „že dokážete plnit povinnosti člena expedice Atlantida, svědomitě, poctivě a s úctou k nadřízeným, slečno Collinsová?“ Překvapeně jsem se narovnala.

„Co prosím?“ Přeslechla jsem se snad?

„Ptám se, jestli dokážete plnit povinnosti člena expedice Atlantida, slečno Collinsová.“ Provrtával mě pohledem a mě polil chlad.

„Jmenuji se Atasie Tamorak, pane Coolidgi.“ Vyměnil si pohled s ostatními, což mě znervóznilo ještě víc.

„Nemyslím si, slečno Collinsová, že by váš otec byl nadšený z toho jak tady lžete a nutíte lhát i své nadřízené, kteří z toho budou mít problémy.“ Hlavně klid, jenom tě zkoušejí, nevědí, že jsi to ty, je to hra, kterou zvládneš hrát, povzbuzovala jsem se v duchu.

„Nezlobte se, pane, ale nemůžete vědět, jak by se cítil můj otec, ani já to nevím, sklidili ho s polovinou mé vesnice, když jsem byla malá.“ Ztvrdnul mu pohled a nahnul se o něco blíže.

„Zkusíme to jinak, abyste si uvědomila, jak závažná je tato situace. Rodiče vašeho otce byli emigranti, což se vyrovnalo tomu, že se od mládí zaangažoval v armádě, dokonce ani francouzský původ vaší matky nevadil, aby to dotáhla na plukovníka, myslíte si, že si vaši rodiče zaslouží, abyste takhle lhala?“ Krev se ve mně vařila, otce jsem dokázala zkousnout, ale mámu...

„Plukovník Elizabeth Collinsová celý život obětovala armádě a teď se musí obracet v hrobě, když slyší, jak zrazujete vlast, pro kterou jedenáctého září položila život!“ S každým dalším slovem přidával na důrazu a hlasitosti, díky čemuž jsem vybuchla.

Prudce jsem vstala a ukázala na něj prstem. „Vy jste moji matku vůbec neznal a vůbec nemáte právo o ní mluvit! Ona raději zemřela, než aby si zachránila vlastní zadek jako vy!“ Hlasitě jsem oddechovala a pomalu mi začalo docházet, co se právě stalo.

Pan Coolidge se spokojeně usmál. Zvítězil, já prohrála.

„Slečno Collinsová, oznamuji vám, že jste byla právě zatčena a do projednání vaší neobvyklé situace budete držena ve vazbě zde na základně.“ Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, ale k tomu nebylo co říct.

Dveře do zasedačky se otevřely, obstoupili mě dva vojáci a chytili za paže, koutkem oka jsem si všimla Ronona a Teal’ca, jak na mě překvapeně zírají.

„Musím vás upozornit, slečno Collinsová, že si IOA dovoluje vám dát status válečného zajatce, který je zbaven veškerých práv, které platí zde na Zemi a u našich mimozemských spojenců.“ Připadala jsem si, jako bych vjela do tunelu, zahalila mě tma a nic jiného jsem neslyšela. Hlavou se mi táhla jediná věta: Spadla klec. IOA mě konečně dostalo a já se odsud už nikdy nedostanu.

Jako ve snách jsem zírala na Ronona, když jsme ho míjeli. Něco křičel, ale já neslyšela, jen jsem zavrtěla hlavou a tupě zírala před sebe.

Skončily veškeré naděje na to, abych zjistila, proč jsem se objevila na Atlantidě a kdo je mým antickým předkem a proč a jestli mám v sobě kus Wraitha.

Jedním jsem si byla jistá, IOA mě nenechá odejít. Vysvobodí mě jedině smrt.

***

Tak jo, milí čtenáři, opět jste dočetli na konec kapitoly, kterou jsem rozdělila na tři části, a já jsem za to strašně moc ráda, že jste to zvládli, vím, že to trvalo dlouho, ale jak už jsem několikrát psala, dávám si na téhle povídce moc záležet, je to srdeční záležitost a zároveň jsem slíbila, že vám řeknu, proč teď nic nevycházelo. Dnes (v den vydání) jsou to přesně dva měsíce, co jsem se vdala, takže jsem měla na práci chystání svatby a všeho okolo a na psaní nebyl čas a moc mě to mrzí, protože mi to hrozně chybělo a doufám, že jsem vám to touhle kapitolou vynahradila. Budu moc ráda za vaše komentáře a na závěr ještě přidávám, mnou, upravenou fotku, jak teď vypadá Mia se šedivými vlasy, po rozkliknutí se zvětší.

Vaše Nikol18

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 17. kapitola 3/3: