OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 18. kapitola 1/3

15.10.2016 (13:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 873×

Kapitola se odehrává mezi díly:

4x17 - Přestupní stanice a

4x18 - Příbuzní

18. kapitola – Loajalita 1/3

o dva dny dříve, základna SGC

Dr. Daniel Jackson

Tiše otevřel dveře, Kate seděla na posteli a zírala před sebe. Došel k ní a posadil se vedle na madraci. Naklonila se na stranu, aby ji nemohl obejmout.

„Musí to tak být,“ promluvil šeptem, ale Kate ho ignorovala. Zlobila se na všechny okolo. Prožila si toho hodně a když našla Miu, konečně cítila, že to všechno má smysl a jediný možný okamžik, kdy jí mohla skutečně pomoct, musela pryč.

„Sam měla zařídit, aby sem nemusela,“ pronesla klidně, beze známek emocí. Danielův tichý povzdech ale napjal atmosféru. Kdo Kate neznal, nemohl vědět, že je to pouze klid před bouří.

„Bude to jenom rutina, odpoví na pár otázek a půjde zpátky na Atlantidu, nezdrží se tu ani celý den,“ nebyl si jistý, jestli má cenu mluvit. Když si Kate vzala něco do hlavy, nikdo jí to nevymluvil.

„Fajn,“ vstala a natáhla si na sebe plášť, na pár dní stejně musela za Svobodnými Jaffy, oddalovala to do doby, než měla přijít Mia na pohovor, na jeho doporučení, samozřejmě.

Daniel měl co dělat, aby ji dostihnul ještě před odchodem bránou. Nechtěl jí říct, že má ze všech těch pohovorů divný pocit, ale většina zaměstnanců na základně se chovala ostražitě pokaždé, když se do jejich věcí začalo motat IOA, jenže tak to na Zemi chodilo, hlavně když se jednalo o tolik peněz, jež se nořily do programu Hvězdné brány.

„Teal’c na ně dohlídne,“ snažil se ji ještě uklidnit, ale vzdorovitě na něj pohlédla.

„Tyhle organizace jsou horší než Goa’uldé a Oriové dohromady.“ Zvedla pohled k poručíkovi Harrimanovi, který potvrdil její návratový kód a Kate se bez jediného otočení vydala bránou pryč.

Daniel strčil ruce do kapes a čekal, jestli si to rozmyslí, ale nestalo se tak.

„Nechtěl bych ji někdy naštvat.“ Daniel se otočil k Mitchellovi, který se předtím schovával v řídící místnosti.

„To ji přejde,“ namlouval si, ale bylo mu jasné, že pokud to nevyjde, nastane problém, pak by mohlo IOA začít prověřovat i Kate, přestože byla u programu dlouhé roky.

„Snad, tak se připrav, taky půjdeme.“ Mitchtell ho poplácal po rameni a odešel.

dva dny po pohovorech, planeta Svobodných Jaffů

Kate Sach

„Zdáš se mi nervózní.“ Zvedla jsem hlavu k mistru Bra’tacovi. Společně jsme byli prostředníky mezi Jaffy a lidmi ze Země, dojednávali smlouvy a dohlíželi na jejich plnění, což někdy nebylo jednoduché.

„Na Zemi budou volby nového prezidenta (Barack Obama, který se stal prezidentem 2008),“ pokusila jsem se to nějak smést ze stolu, ale někoho jako on jsem obalamutit nedokázala.

„Znám tě až příliš dlouho, abych věděl, že takové věci z Tau’ri tě moc nezajímají.“ Musela jsem se k němu otočit čelem a uznat, že tenhle muž vidí velmi hluboko do mého nitra, jenže ani on nebyl ten, komu bych se chtěla svěřovat, dokonce ani Danielovi jsem neříkala všechno.

Uvažovala jsem nad tím, jestli bylo dobře mu říct, že jsem Miin klon, což mohlo dostat do problému nás obě, kdyby se to dozvěděl někdo nepovolaný, natož aby to věděla právě Mia.

„Jde o to, Mistře, že IOA teď na Zemi podrobovala pohovorům mimozemské členy expedice Atlantida.“ Nechtěla jsem mu lhát, příliš jsem mu dlužila a nedokázala jsem si představit, že bych spolupracovala s někým jiným.

„Teal’c se zmínil, ale nerozumím tomu, proč by to zrovna tobě mělo způsobovat těžké myšlenky, když by ses teď měla starat spíš o to, jak řekneš svým nadřízeným, že si budeš brát Daniela Jacksona.“ Přiškrceně jsem se zasmála a pohledem sklouzla k levé ruce, na které se lesknul naprosto obyčejný prsten, který mi dal Daniel přede dvěma měsíci, kdy se zdálo, že všechno bude v pořádku, že bychom přeci jen mohli mít společnou budoucnost, ale žila jsem v prostředí brány až příliš dlouho a nenechala se tím ukolébat, což jsem samozřejmě Danielovi netajila.

„Pan Coolidge, ten co vede pohovory, naznal, že by rád mluvil i se mnou.“ Bra’tac nakrčil obočí.

„Pokud vím, tak jsi člověk a pocházíš z Tau’ri.“ Pokrčila jsem rameny.

„To možná ano, ale od sedmi let mě držel Ba’al v zajetí a z mého otce udělal hostitele, sice je to už dávno pryč, ale IOA je to trnem v oku pořád.“ Nazlobeně jsem zatnula ruce v pěst. Bylo mi jedno, co udělají se mnou, klidně bych se nechala zavřít do oblasti 51, ale nepřenesla bych přes srdce, kdyby chtěli nějak osočit mého otce. Ten po extrakci Goa’ulda ze své hlavy, se dobrovolně nechal zavřít do léčebny, aby se s tím dokázal srovnat, ale po naší poslední návštěvě mi došlo, že odtamtud už nikdy neodejde, nedokázal by se vrátit mezi lidi, což mě moc mrzelo, moc jsem chtěla, aby mohl žít jako předtím, ale bez mámy by to možná nebylo ono.

„Hodně často tvým lidem nerozumím,“ pronesl Mistr Bra’tac posměšně a natáhl si nohy před sebe. Neušlo mi, že v posledních měsících většinou jen posedával. Nahlas si nepostěžoval, ale bylo jasné, že ho po těch sto padesáti letech života už dobíhá stáří, i když se pořád snaží tvářit, že o nic nejde.

Posadila jsem se na kamennou lavičku vedle něj a společně jsme se dívali na vesnici, kde se mezi svobodnými Jaffy začaly objevovat i malé děti. Potřebovali jsme odpočinek po ranním jednání rady Jaffů, které jsme se sice zúčastnili pouze jako pozorovatelé, ale i tak to bylo vysilující.

Nepatrně jsem se otočila ke schodišti a Bra’tac mě následoval. Mířil k nám Rya’c, který se netvářil dvakrát nadšeně. Muselo se něco stát.

„O co jde?“ Rya’c pokynul Mistru Bra’tacovi a mně se podíval přímo do očí.

„Daniel poslal zprávu ze Země.“ Vypadal zmateně. „Nerozumím tomu, ale nezněl moc dobře, prý to pochopíš.“

„Mluv,“ požádala jsem ho trpělivě.

„Pohovor nedopadl dobře.“ Srdce mi vynechalo úder, když Rya’c sklopil pohled k podlaze. Musela jsem se hned vrátit zpátky, ale mladý Jaffa mě zastavil.

„Nech mě jít,“ sykla jsem na něho nazlobeně.

„Je mi to líto, Kate, ale musím tě tu zdržet, než Daniel přijde s mým otcem. Nakázal mi to.“ Chtěla jsem ho odstrčit, ale ruka Mistra Bra’taca, která mi dopadla na rameno, mě zastavila.

„Myslím, Kate, že Daniel Jackson ví, o čem mluví a my dva bychom si o tom měli také promluvit.“ Sklopila jsem pohled a s tichým povzdechnutím přikývla a zašla s Mistrem do jeho pokojů, kde mi připravil čaj, po kterém jsem se cítila malátně, až příliš pozdě jsem si uvědomila, že mi nalil jeden z uklidňujících čajů, aby mi znemožnil se vrátit na Zem.

Tohle si s ním ještě vyřídím, byla poslední myšlenka, než jsem usnula naprosto bezesným spánkem.

po pohovorech, základna SGC

Mia Collins

Bylo to jako bych se propadla do nekončící propasti. Naprosto jsem ztratila pojem o čase a neodvažovala jsem se promluvit na stráže, které mi nosily jídlo a odnášely ho v netknutém stavu.

Po letech jsem se znovu dostala do pěti fází smutku, jen s tím rozdílem, že jsem neoplakávala mámu, ale svobodu lidí, kteří mě chránili a svoji vlastní.

Nevím, co bylo horší.

První fázi - popírání - nedokážu odhadnout, jak dlouho trvala, protože jsem se nedokázala na nic soustředit. Neustále jsem chodila dokola ve své cele a mluvila sama pro sebe. Hlavou se mi honily příšerné scénáře, co může nastat, ale pořád jsem si připadala jako by se to netýkalo mně. Opakovaně jsem se budila s tím, že jsem ve svém pokoji na Atlantidě a párkrát i ve své posteli v domě otce, z čehož mi bylo ještě hůř a jen mi to připomínalo, že je situace ještě horší.

Druhá fáze - vztek - trvala jeden den. Pouze tři jídla. Tři plně naložené tácy s jídlem, které měly nahradit ty dny, kdy jsem nejedla při první fázi, ale všechny tři skončily na podlaze mimo mříže. Vzteky jsem holýma roztrhala deku na spaní a doslova rozsápala polštář, až mi z toho krvácely všechny prsty, na kterých jsem si bolestivě zatrhala nehty až do masa, což mi museli následně ošetřit a na další den mě raději svázali do svěrací kazajky a píchnuli nějaká sedativa, po kterých jsem si nebyla jistá časem.

Třetí fáze - smlouvání - proběhla celkem klidně, na nikoho jsem ze základny nemluvila. Klečela jsem pouze před postelí a v duchu se modlila k Bohu, aby mi pomohl, udělal nějaký zázrak nebo mi seslal pomoc, přestože jsem v hloubi duše věděla, že takové pomoci se nedočkám a byla jen otázka času, než na mě přijdou. Bojovala jsem se slzami, které se mi neustále draly do očí, ale zařekla jsem se, že oni mě brečet neuvidí, raději ať vidí můj výbuch vzteku než to, jak se sesypu.

Čtvrtou fázi -  depresi - jsem strávila zaklíněná u hlavy postele v malém koutku u zdi, kam jsem se bez problémů dostala. Tupě jsem zírala na zástupy lidí, kteří vstupovali do místnosti s mou celou a pořád na mě mluvili, ale já je neslyšela, viděla jsem, že na mě mluví, ale jejich slova ke mně nedolehly. Byla jsem čím dál malátnější a unavenější. Většinu času jsem prospala a všechno jídlo odstrkávala pryč, protože se mi žaludek smrskl natolik, že když přinesli další jídlo, začala jsem zvracet už jen z toho odéru, bylo to ještě těžší, protože jsem neměla co zvracet a bylo mi to potom ještě hůř, takže nebylo s podivem, když jsem se jednou probudila přikurtovaná na ošetřovně a do ruky jsem měla zavedenou hadičku na umělou výživu.

Tehdy nastala pátá fáze - smíření - při které jsem byla připravena podstoupit vše, jenom abych ochránila lidi, kteří by měli kvůli mně problémy, ale nehodlala jsem IOA prozradit o sobě pravdu, ani kdyby mě mučili, na to jsem byla připravená.

Ironií bylo, že to jediné, co mě nutilo to celé přestát, byla myšlenka na Shepparda, na jeho tvář a jeho sarkasmus, tolik jsem si přála ho vidět a říct mu, že se mě konečně zbavil, ale netrvalo by to ani dvě vteřiny a padla bych mu do náruče a rozplakala se. Pořád jsem si přehrávala ten okamžik, kdy jsem poprvé uviděla svoje vlasy a vběhla mu přímo do náruče. Tolik porozumění jsem naposledy cítila v náručí svého otce, když jsme pohřbívali máminu prázdnou rakev a to bylo před sakra dlouhou dobou.

„Á, slečno Collinsová, konečně jste vzhůru.“ Pan Coolidge přišel k mé posteli, jakoby se nic nedělo a já se mu přitom dívala přímo do očí. „Hned zítra začneme s testy a výslechy.“ Děsivě se usmál, jakoby se na to těšil a mně došlo, že to nebudou jen tak obyčejné testy, ale nic horšího než wraithské vysávání to být nemohlo.

dva týdny po pohovorech, loď Daedalus, někde v Pegasu

ppl. John Sheppard

John stál na vyhlídkové palubě Daedala. Před pár hodinami ho s ostatními vyzvedli. Dal si dlouhou sprchu a pořádně se protáhl a byl nadšený, že s nimi už nemusí být v tak malém prostoru, ale pořád mu hlavou běželo, jak to asi dopadlo na Zemi při pohovorech. Ronon mu hned řekl, že prošel, ale o Mii se nezmínil.

„Ještě bude trvat deset dní než doletíme na Atlantidu.“ Ronon se postavil vedle něho s pohledem sklopeným k podlaze.

„Ještě jsem tu neviděl Collinsovou, pořád čekám kdy přijde, aby se mi vysmála.“ Otočil se ke svému společníkovi, který k němu zvednul pohled. Johna z toho zamrazilo.

„Nechceš mi říct, že se na Zem nedostala...“

„Na Zem jsme se dostali všichni, ale Mia...“ John si představoval různé scénáře, ale nedokázal si představit, že by z nich některý byl skutečný.

„Nabídli jí místo a ona přijala?“ zeptala se s hraným nadšením, ale přál si, aby to pravda nebyla.

„Shepparde,“ povzdychl si Ronon. John ho nepoznával, takhle se snad nikdy nechoval. Vždy si od Mii snažil držet odstup, neřešil ji, tak jako on, ale došlo mu, že se něco muselo stát.

„Tak co se stalo?“

„Neprošla pohovorem.“

„Proč? Poznali ji snad? Nepoznal bych ji ani já.“

„Raději to nech být,“ protáhnul Sateďan a nechal Johna samotného.

***

Po dalším týdnu proběhl přílet na Atlantidu jaksi v truchlivém duchu. Nikdo nemluvil, tedy až na doktora Leeho a Kavanu, kterým se pořád něco nelíbilo. John je pro jistotu obešel a bez zastavení mířil do kanceláře Carterové, stejně jako Ronon, a plukovník Caldwell.

Po tom, co mluvil John s Rononem, se ho už na nic nevyptával, ani nikoho jiného, zařekl se, že počká dokud nedoletí na Atlantidu, kde se určitě pravdu dozví.

V kanceláři se všichni pozdravili a usadili do křesel. Nikdo jiný u toho přítomen nebyl, i když hodně členů z řídící místnosti se nápadně pohybovali v blízkosti, protože se už několik dní ve městě vědělo, že se vrací pouze Ronon.

„Asi bych měl začít já,“ narovnal se Caldwell a podíval se přímo na Carterovou. „Z dostupných informací, které mi sdělil generál Landry, že Mia Collinsová, která se vydávala za Atasii Tamorak, byla zatčena, vzata do vazby a následně jí byl udělen status válečného zajatce bez jakýchkoliv práv Země nebo z jakékoliv spřátelené planety v obou galaxiích.“ John polknul. Rozhlédl se po ostatních, kteří se netvářili nijak nadšeně. Carterová sklopila pohled a Ronon raději uhnul pohledem.

Jako první se vzpamatovala Carterová. Ujala se slova. „Probírala jsem s Miou takovou situaci a jsem si jistá, že se s ní dokáže vypořádat, já se budu muset připravit na možnost, že mě z Atlantidy stáhnout, vy podplukovníku, nejste o pravdě Mii zpraven, takže vám nic nehrozí, nikdo kromě mě, z  Atlantidy nic neví, takže expedice ohrožena není.“

„Pokud vím, tak jsme vědomě zatajovali její přežití, bez ohledu na to vaši pravdu o tom kdo je, pořád můžeme jít před vojenský soud,“ nedal se Caldwell a John si uvědomil, že by bylo naprosto jedno, jestli by o Mii znal pravdu nebo ne, pomohl ji zatajovat před velením, takže všichni mají na tom svůj podíl viny.

„Tak to uděláme jednoduše, vezmu veškerou vinu na sebe.“

„To asi nebude potřeba, Sam.“ Do kanceláře vstoupil pobledlý McKay. „Před pár minutami přišla zpráva od plukovníka Mittchela, Mia vzala veškerou vinu na sebe a přiznala se, že nás všechny donutila, abychom o ní mlčeli.“ V kanceláři nastalo hrobové ticho, které si dovolil porušit John.

„Bez ohledu na to, co se za ty roky na Atlantidě stalo, jí nemůže IOA odebrat ústavní práva, je občankou Spojených států Amerických.“ Podíval se na Carterovou, která zavrtěla hlavou. Došlo mu to vcelku rychle, Carterová znala skutečnou pravdu o Mie. Kdo jiný by jí mohl pomoct se odsud vrátit domů než nejlepší astrofyzik na Zemi.

„Johne, je mi to líto, ale Miina situace je natolik vážná, že nemůže mít práva. Ona totiž...“

„Nechci to slyšet,“ přerušil ji bleskově. „Nechci to slyšet od vás, řekne mi to ona, až se vrátí.“

„Johne!“ volala za ním Carterová, ale on nechtěl poslouchat. Zvednul se a odcházel otevřenými dveřmi, ve kterých stál McKay. „Johne, tohle se jen tak nevyřeší!“ vyběhla za ním na chodbu. Nepřehlédla přitom zvědavé členy, kteří ze zastavili a dělali, že neposlouchají.

John se k ní otočil a zdvihnul jejím směrem ukazováček. „Trpěl jsem ji tu tři roky a nenechám IOA, aby ji jen tak někam zavřelo, je mi jedno, odkud přišla, nebo co je zač, ale mám právo do toho mluvit, je moje podřízená, ať si říká kdo chce, co chce, poslední slovo budu mít já.“ Ukázal na sebe a odstrčil od sebe ruku Carterové, která ho chtěla uchlácholit.

„Johne, tady jde o hodně vážnou věc, kterou řeším už několik let, není to tak snadné a bylo velmi důležité, aby si IOA myslelo, že je po smrti,“ ztišila hlas a přistoupila k němu blíž, „ale když to nechcete vědět ode mě, neřeknu vám to, ale věřte mi, že nebude snadné ji dostat z jejich spárů.“ Johna přitom zamrazilo, takhle vážně Carterová mluvila jen zřídka.

„Mám na Zemi pár lidí, kteří na Miu dohlédnou, ale záleží jenom na ní, jak se k tomu postaví,“ truchlivě si povzdechla, „ale je mi jasné, že pokud budou narážet na její rodinu, nedopadne to pro ni moc dobře.“ S tím musel souhlasit, a nebylo mu z toho dobře, i když ho Mia někdy hodně štvala, neposlouchala ho, ale nikdy se nestalo, že by nějak zradila Zemi nebo Atlantidu a poslední mise to jenom potvrzovala.

„Musíme jen čekat, Johne, a doufat.“

Daniel Jackson

Kate zůstávala v Bra’tacových pokojích a nevycházela ven, ani když přišel Daniel s Teal’cem. Byla v klidu, i když jí řekl, že musí několik dní počkat, než se budou moci vrátit na Zem, ale nedokázala sedět. Chodila po místnosti ve snaze se zklidnit, alespoň sama pro sebe, pro Miu.

„Ještě tomu dej dva dny,“ žádal ji Daniel, který zůstal ve vstupu do pokoje vytesaného ve skále, kde bylo dnes velké horko.

„Už jsou to víc jak dva týdny, ani ty nevíš, co se tam děje.“ Nedokázala se na něho otočit, zírala z okna a držela se za paže tak, jakoby jí byla zima. Tolik si přál, aby za ní mohl dojít a obejmout ji, uchlácholit, přesně tak, jak by to správný snoubenec měl udělat.

„Když nechceš myslet na sebe, tak mysli na ni, když tam teď vpadneš, začnou se zajímat i o tebe a Mie nepomůžeš.“ Prudce se k němu otočila. Z očí jí sršely blesky.

„Tohle není záležitost nikoho ze Země! Je to jen mezi mnou a jí a já neměla dovolit, aby ten pohovor  podstoupila. Pokud vím, tak Antikové nedělají pro nic za nic, a pokud mě podle ní naklonovali, měli k tomu důvod, do kterého Taurijci nemají co mluvit!“ Daniel o krok ustoupil. „Už mě nebaví, že se do všeho motají a snaží se mít nad tím nadvládu.“ Sebrala z postele svůj plášť a kódovač, protáhla se kolem Daniela, který za ní marně volal.

Po cestě přibrali i  Teal’ca, který nic neříkal a jen se mračil, když Kate zadávala adresu Země.

„Nemůžeš jít proti celé planetě!“ Pokusil se ji Daniel ještě zastavit.

„Nejdu proti planetě, ale proti jedinému člověku!“ sykla a stačila chvíle, kdy se z brány vyvalil vír, aby naprosto změnila výraz ve tváři ze zlostného na nečitelný, kterého se Daniel obával.

Prošel bránou co nejrychleji dokázal, aby ji mohl zastavit společně s Teal’cem, ale to co ho čekalo na druhé straně ho překvapilo a naprosto přikovalo na místě.

Kate k němu stála čelem s překvapeným výrazem, protože jí jeden z vojáků, kterých byla plná místnost, nasazoval pouta.

„Jsme velmi potěšeni vaší návštěvou, slečno Sachová.“ Společně s Teal’cem se podívali do řídící místnosti nad nimi, Kate se jen nepatrně natočila, aby se stejně jako oni ujistila, že za neprůstřelným sklem stojí pan Coolidge, jehož spokojený úsměv napovídal, že jen vyčkával, až se vrátí.

„Odveďte ji do cely,“ přikázal. Daniel se za ní chtěl vydat, ale Teal’c ho nepatrným gestem zastavil.

„A vy doktore Jacksone jste očekáván v zasedačce a svého mimozemského přítele vezměte s sebou.“

Kate Sach

Po dlouhé době jsem se nechala překvapit. Očekávala jsem, že jednou někomu budu trnem v oku, ale nic se nedělo tak dlouho, že jsem sklouzla do zdánlivého klidu, což se mi teď  nevyplatilo a o to to bylo horší, protože jsem znala všechny ty vojáky, kteří mě odváděli do cely.

„Máš dvě minuty,“ pošeptal mi jeden z nich, když jsme se zastavili u hlídaných dveří. Tiše mi je otevřeli a strčili dovnitř, kde bylo tak prudké světlo, že jsem na pár vteřin nic neviděla.

To co jsem spatřila pak, mě zasáhlo. Rozběhla jsem se k mřížím a drtila nadávky mezi rty, protože mi nechali spoutané ruce.

Klekla jsem si před mříže a dívala se do apatické tváře Mii, vklíněné mezi mříž a postel. Tak prázdný pohled jsem neviděla ani u vězňů v Ba’alově pevnosti, kde jsem vyrostla, a že to tam nebyl žádný med.

„Mio,“ zašeptala jsem jejím směrem, bylo mi jedno, jestli mě někdo slyší nebo vidí, ale tohle nebylo dobře. Lidé ze Země dokázali být velmi krutí..., ke svým vlastním.

Ani se na mě nepodívala, jen se zvedla a došla ke mříži a sklouzla na mou úroveň. Protáhla ruce skrz a slabě mě objala a přitáhla k sobě, i když to moc nešlo, ale stačilo to, abych cítila její prudce bušící srdce a uslyšela tiché vzlykání, když mi zabořila čelo do ramene a rozplakala se.

„Mrzí mě to.“ Rázem mě opustila veškerá bojovnost a jen si přála, abych ji odsud dostala, protože tohle bylo nelidské, drželi ji tu jako zvířátko a určitě zkoumali jak je možné, že je tu dvakrát, což znamenalo testy a náplasti, které měla v ohbí lokte byl pro mě jako políček. Neměla jsem to dopustit. Neměla tu být.

„Co ti to udělali?“ zeptala jsem se opatrně a konečně si pořádně prohlédla její šedivé vlasy, které rámovaly její unavený a uplakaný obličej, rázem zestárla o několik let, jakoby to byl úplně jiný člověk.

Tohle nebyla ta Mia, se kterou jsem se sešla na přestupní stanici. Připadalo mi, že ji znám, stejně jako její mladší verzi, u které jsem našla přívěšek, ale tohle, tohle nebyla ani jedna a já neměla tu sílu, abych se jí zeptala, co se stalo.

„Popři vše, na co se tě zeptají ohledně mě,“ pošeptala mi do ucha velmi slabě. „Beru to na sebe,“ dodala o něco věrohodněji a pustila mě. Zvedla jsem k ní pohled a hledala v jejích očích známky odporu, ale nic tam nebylo, jen ta apatie. Dostali ji, zničili. Tak jak to umí jen IOA.

Jen jsem na ni zírala s pusou dokořán, když se vrátila do svého koutku a s rukama na kolenou začala sledovat mříže před sebou. To mě srazilo snad ještě níž, takže jsem ani neprotestovala, když mě vojáci zvedli ze země a vyvedli z cely ven, aby mě šoupli do té vedlejší. Takže mě od Mii dělila pořádně silná betonová zeď.

„Chci mluvit s Coolidgem,“ vyštěkla jsem nazlobeně na jednoho z vojáků poněkud ostřeji, protože se mi začala pomalu vracet moje bojovnost.

„Za půl hodiny,“ odpověděl mi jiný a všichni vyklidili místnost a já osaměla.

Daniel Jackson

„Coolidge půjde po nich jako pes,“ nechal se slyšet Mitchell. Daniel k němu ani nezvednul hlavu. Pořád přemýšlel nad tím, jestli se tomu nedalo nějak předejít.

„Neměl jsem ponětí, že to byla jenom zástěrka, aby Coolidge dostal na jedno místo Kate a slečnu Collinsovou.“ Generál Landry sdílel stejné obavy.

„Mělo nám to dojít hned, že se IOA nespokojí jen tak s tím, že Mia zemřela. Na to ji příliš doktorka Weirová chránila,“ pokusil se přemýšlet Daniel nahlas.

„Řekl bych, že spíš IOA má na Atlantidě svého člověka, který jim posílá pravidelné informace.“ Daniel, Mitchell a generál Landry se společně podívali na Teal’ca. „Pokud vím, tak IOA vždy chtělo mít kontrolu nade všemi částmi programu Hvězdné brány, nemuseli nikoho z vedení informovat, že poslali někoho na Atlantidu, aby sledoval jak to tam chodí.“ Daniel nejistě polknul. Přestávalo se mu to líbit. Jeho vlastní lidé se nikdy nesrovnali s Katinou situací. Nikdo netušil, že má v sobě víc antického než kdokoliv ze Země a že je klonem Mii, ale teď bude jen stačit pár testů, aby si to uvědomili. Jenže IOA spíš vadilo, jakou moc měla Kate jako diplomat, nesli to špatně, že může hovořit za Zemi, ale tu zachránila tolikrát co SG-1, ale pořád to nebylo dost.

„Nemusí to být přímo jejich člověk, stačí někdo s kým uzavřeli dohodu o informacích, což nám hlásit nemusí,“ dostal ze sebe generál Landry po chvíli ticha.

„To by bylo ale porušení dohody o sdílení informací.“ Vystartoval plukovník Mitchell.

„Stejně tak by mohli nařknout oni nás, když jsme jim zatajili, že slečna Collinsová byla celou dobu naživu.“

„Podle mě nejde o ni, ale o její rodiče,“ vsunul do rozhovoru svoji myšlenku Daniel a vysloužil si tím, že ho začali poslouchat. „Miiny rodiče byli oba vojáci. Sloužili u Amerického letectva, přestože nebyli rodilými Američany, což některým patriotům v armádě může trochu vadit, takže hledají všemožný způsob, jak dokázat, že to nebyla náhoda, když se jejich dcera dostala na utajovanou základnu.“ V místnosti nastalo hrobové ticho. „Nehledě na to, že šlo i o cestu časem,“ dodal Daniel opatrně a plně si uvědomoval tíhu situace.

„Nebo to je možná tím, že se IOA naštvalo, když jim Woolsy řekl, že umřela, i když neumřela. O tu holku nikdy nešlo, ale jen o způsob, jak se na Atlantidu dostala a proč jí pořád každý pomáhá.“ Nesl se zasedačkou hlas generála O'Neilla, který stál opřený ve dveřích s rukama založenýma na hrudi.

„Zatahuješ do toho moc osobních věcí, Danieli,“ pokračoval O'Neill, když pomalu došel ke stolu a usadil se na volnou židli.

„Tak mi řekni, Jacku, proč do toho zatáhli i Kate?“

O'Neill se opřel lokty o desku stolu a propletl prsty na rukou a podíval se dlouze na svého dlouholetého přítele. „Jen využili situace. Tak už to IOA dělá.“

„Je super, že jste si to vyříkali, ale Kate jde ke Coolidgovi,“ podíval se na hodinky, „před pěti minutami.“

Společně se přesunuli do záznamové místnosti, kde se nahrával rozhovor mezi Kate a Coolidgem.

„Tohle nedopadne dobře,“ upozornil plukovník Mitchell a nikdo v místnosti jeho úsudek nezpochybnil.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 18. kapitola 1/3: