StarGate:Atlantis - Dva životy - 22. kapitola 4/4 • OurStories.cz ~ naše povídky

I když je kapitán Collinsová z jiné časové linie, ani náš vesmír jí není lhostejný, snaží se, aby vše dopadlo tak jak má, ale otázka je, jestli to dělá dobře, to už ale nezjistí, protože ona i její podřízený poručík Evans se vrací domů.

25.08.2020 (08:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 696×

22. kapitola - Propojené vesmíry 4/4

Když jsem vylezla ze sprchy, byla jsem ráda, že mám zítra volno. Potřebovala jsem se pořádně vyspat. Nějak mě to začalo zmáhat a to jsem ani ještě nezačala pracovat na svojí fyzičce, k čemuž jsem se chtěla vrátit, až mi bude lépe. Rána dokonce vypadala den ode dne líp, ale pro doktorův klid jsem chodila na převaz a kontrolu téměř každý den.

Ani jsem se nestačila posadit na postel, když se ozvalo klepání. Došla jsem ke dveřím a otevřela je. Stál za nimi John. Aniž bych se stačila na něco zeptat, vstoupil dovnitř a zavřel za sebou. Na obličeji měl šmouhy a celé jeho oblečení bylo špinavé. Musel se vrátit z mise s Collinsovou a ještě ani nebyl ve svém pokoji. Nesundal si ani vestu, dokonce měl u sebe i zbraň, i zbrojnici se vyhnul.

Bylo mu jedno, jak vypadá a že já jsem pouze zabalená v ručníku. Přitáhl si mě k sobě a políbil. Překvapením jsem se mu bránila, ale když jsem se nadechla a ucítila tu směsici vůni hlíny, čerstvého vzduchu a potu, bránit jsem se mu přestala.

Když mě pustil a zadíval se mi do očí, musela jsem se ho se smíchem zeptat, co se stalo.

„Nikdy bych nevěřil, že může být někdo tvrdohlavější a nesnesitelnější než ty.“

„Collinsová?“ zeptala jsem se, přikývnul.

„Kapitán Collinsová,“ dodal na vysvětlenou.

„Chceš tím naznačit, že ani vojenská průprava mě nezkrotila?“

„Právě naopak.“ Pravou rukou se mi snažil otřít smetí, které na mě zřejmě přenesl.

„A kvůli tomu jsem si zasloužila, že se budu muset jít znovu umýt?“ Jeho oči si mě prohlédly od hlavy až k patě.

„Taky, ale hlavně, že teď máme problém. Musím letět pro Rodneyho, aby se vrátil. Máme pohotovost, k Atlantidě se blíží úl.“ Celá jsem ztuhla. „Nedopustím, aby se někomu něco stalo.“

„Já vím.“

„Kdybych měl čas, šel bych do té sprchy s tebou,“ zašeptal mi do ucha a já pocítila ve tvářích horkost. Tohle jsem nečekala, že bych od něho někdy uslyšela. Přišlo mi to tak intimní, až jsem se za to zastyděla. Vůbec jsem nechápala, co se to se mnou děje. Sklonil se ke mně a dal mi letmý polibek na tvář a zamířil zase ke dveřím, otevřel je, ale ještě se v nich ke mně otočil.

„Slib mi, že se nebudeš v noci toulat po městě,“ na chvíli se odmlčel, „pokud možno se drž u Rodriga, anebo buď na pokoji, prosím.“ Udiveně jsem otevřela ústa, ale přikývla jsem, aniž bych chápala, proč to po mně chce, ale asi to bylo důležité, když mě o to požádal, to bylo u něho neobvyklé.

Ještě dlouho dobu jsem zůstala stát na místě a zírala na zavřené dveře, až když se do mě dala zima, jsem si uvědomila, že jsem ještě pořád v ručníku a zašla do koupelny, abych v zrcadle zjistila, jak moc mě John zašpinil. Ručník jsem mohla hodit rovnou do prádla, a jelikož mi byla zima, jsem se rozhodla, že si zalezu do sprchy znovu a zase prohřeju ztuhlé svaly.

Byla jsem z Johna tak rozhozená, že jsem nedokázala vůbec myslet na spánek a neustále si přejížděla rukou po krku, než mi došlo, že jsem stále nebyla za Teylou.

Ignorovala jsem pozdější hodinu, když jsem dorazila k jejímu pokoji, který obývala se svým synem a jeho otcem a snažila se zaklepat co nejtišeji, abych malého nevzbudila.

Otevřel mi Kanan s malým Torenem v náručí.

„Oh, promiň, nevzbudila jsem malého?“ zeptala jsem se automaticky.

„Kdepak, nechce spát. Půjdeš dál?“ pozval mě Kanan dovnitř. „Teyla by měla dorazit za chvíli, volali ji.“ Nabídnul mi místo k sezení, ale s díky jsem odmítla a rozhlížela se okolo sebe. Teyla měla jeden z těch větších pokojů, ale nebylo se čemu divit, bydleli tu tři.

„Jsem rád, že ses vrátila,“ překvapil mě Kanan.

„Děkuji.“

„Teyla byla velmi smutná, ale říkala, že žiješ a že se vrátíš. Cítila tě, jako vždy.“ Zvědavě jsem se k tomu muži přiblížila. Choval v náručí svého syna, který se na mě díval těma svýma velkýma očima, ve kterých jsem viděla Teylu.

„Ani jsem ti nepoděkoval, že jsi mého syna ochránila, když ho Teyla čekala a že jsi, se ji snažila chránit i před Michaelem.“ Dech se mi zadrhnul v hrdle.

„To ale…“

„S Teylou nás pojí náš dar vycítit Wraithy, protože v našem těle je i kus z nich, není nás mnoho a tak držíme při sobě. Nepřekvapilo mě, že i ty máš tento dar.“

„Který neumím ovládat,“ přiznala jsem smutně, když jsem si vzpomněla, jak by se mi to hodilo, když Wraithi napadli přestupní stanici a později i Zemi.

Kanan začal malého Torena houpat v zavěšeném šátku u postele. „Trvá roky, než tomu daru porozumíš a ještě déle než ho můžeš používat. Nejlépe tomu dokážeš porozumět, když jde skutečně o život, zní to velmi drasticky, ale je to tak, Wraithi jsou nemilosrdní a ty jsi prokázala neuvěřitelnou sílu, když jsi dokázala vstoupit do Teyliny mysli a ochránit i mysl mého syna. Vůbec se netrap tím, že to nejde znovu, ono to přijde, až to budeš skutečně potřebovat.“ Nervózně jsem se ošila. Tenhle rozhovor se mi přestával líbit. Kanan se na mě otočil a já se trochu zachvěla. Pořád jsem ho měla před očima, jak vypadal, když ho změnil Michael.

„Teyla už přichází,“ oznámil, aniž by se mnou přerušil oční kontakt. Ani já neucukla, když se otevřely dveře a Teyla nás pozdravila.

„Nechávám vás,“ promluvil. Když procházel kolem Teyly, jemně ji políbil na tvář a nechal nás tam samotné. Trochu jsem se uvolnila. Má přítelkyně se přátelsky usmála. Podívala se na malého v houpačce ze šátku, zřejmě stačil usnout, došla ke mně a chytila mě za paže. Dotkly jsme se čely.

„Za Kanana se omlouvám. Říkala jsem mu, aby tě příliš nezahlcoval informacemi.“ Bylo to děsivé, jak vnímali jeden druhého. Zpočátku jsem si myslela, že Teyla bude s Johnem, občas to tak vypadalo, ale stačilo být nějakou chvíli s Teylou a Kananem a bylo jasné, že je poutá něco mnohem hlubšího než láska. Jejich dar je spojoval daleko více.

„To je v pořádku,“ zašeptala jsem, abych nevzbudila Torena.

„Zřejmě sis přišla pro tohle.“ Rozepnula si bundu, sáhnula si pod vlasy za krk a rozepnula řetízek se známkami a prstenem. Byl to příjemný pocit držet je zase v rukou. Teď jsem mohla konečně jít za Collinsovou.

„Ty o mně víš pravdu?“ zeptala jsem se jí nejistě. Počastovala mě klidným úsměvem.

„Věděla jsem to dřív než by sis myslela a tušila ještě dřív.“ No jistě, narážela na naše duševní spojení.

„Asi bych měla jít, ať může Toren klidně spát,“ ale Teyla mě nenechala.

„Pokud si potřebuješ promluvit, jsem tu pro tebe, to přeci víš,“ přikývla jsem. Ruku mi položila na předloktí a ze mě spadla neuvěřitelná tíha, aniž bych zase skončila jako slzavé údolí. Bylo to osvěžující. Nakonec mě objala a já se po hodně dlouhé době spokojeně usmála a cítila se nabitá pozitivní energií.

„Měly bychom jít spát, je už pozdě,“ ukončila jsem to nakonec já a spokojeně se vrátila do svého pokoje a po dlouhé době se skutečně dobře vyspala, věděla jsem přitom, že následujících pár dní bude trochu náročnějších, ale Atlantida byla plná inteligentních lidí, kteří dokázali řešit problémy s neuvěřitelnou rychlostí a lehkostí, a já si pro jednou dovolila se věnovat práci naplno, myšlenkám jsem už neutíkala a promýšlela, jak budu postupovat dál, jak naložím s informacemi, které mi po letech konečně vytvořily ucelený obraz.

***

Dívala se na Wraitha před sebou a uvažovala, jak to bude v jejím vesmíru. Rod a jeho tým určitě už za tu dobu dokončili překlad textu Janusova experimentu. Chyběla už jen ona, aby ho dokončila, jenže co pak. Na to už ji matka nepřipravila. Celý život jí vtloukala do hlavy jen důležitost její existence, a jak to jednou ovlivní obě galaxie. Zpočátku byla z toho nadšená, připadala si výjimečná, naprosto jedinečná, ale postupem času nadšení ochablo a v ní začala usazovat nechuť a zloba. Její život byl prázdný, neměla nic než svůj osud a když poznala Roda, došlo jí, že jí v životě schází důležitá věc a jen láska to nebyla.

Budoucnost.

Scházela jí vidina budoucnosti, co bude dělat, až naplní svůj osud. Nikdy neměla čas na to myslet, to až s Rodem a proto se tak hrozně lekla, když se našel někdo, kdo v ní viděl lidskou bytost, ženu, ne jen nástroj pro nápravu dávných chyb.

„Přemýšlím,“ Collinsová sebou trochu trhla, když se ozval Sheppardův hlas, „jestli jsi mi vůbec měla něco říkat nebo si myslíš, že mě natolik znáš, abych změnil svoje přesvědčení.“ Otočila k němu hlavu a prohlédla si jeho obličej, který jasně vyjadřoval jeho rozladěnou náladu.

„Jak jsem řekla, podplukovníku, s vědomím budoucnosti se musí zacházet velmi obezřetně. I špatně volená slova můžou celou vidinu zopakovat, aniž by byla šance ji změnit.“ Znovu se podívala na Wraitha pod nimi, který se k nim otočil a oba si prohlížel. Sheppard si dal ruce v bok a pohled mu opětoval.

„Ještě mi něco není jasné.“

„Nejsem vědma, pane, nemám křišťálovou kouli, které můžete pokládat otázky,“ snažila se mu vysvětlit trpělivě, ale už byla otrávená s tím věčným vysvětlováním, hluboce litovala, že se nechala donutit mu říct své největší tajemství.

„Na tohle kouli nepotřebuješ. Zajímá mě, proč tak moc lpíš na Janusově experimentu, když naši doktoři téměř dokázali Wraithy změnit.“

„Skutečně?“ zeptala se a kývla směrem dolů. „To vidím, jak se jim to povedlo.“

„Řekl jsem skoro.“

„Jistě, ale abych byla spravedlivá, tak v mém vesmíru, se vždy spoléhalo na Janusův experiment, takže naši doktoři neměli potřebu pracovat na vlastním “léku“.“ Neodvažovala se na Shepparda pohlédnout, ale ani pohled na Wraitha pro ni nebyl dvakrát příjemný.

„O tom dost pochybuji.“ Zaslechla v jeho hlase značnou nedůvěru a proti své vůli se trochu ošila a podíval se na něho. Ten vítězný pohled ji srazil na dno.

„Klidně mi to neříkej, k tomu tě ani nutit nechci, ale možná by ses chtěla s pravdou někomu svěřit,“ nabádal ji klidně, jakoby o nic nešlo. „Jsem ti ale vděčný, za to, cos mi o sobě prozradila a věř, že s tím naložím dobře.“ To už jí pošeptal do ucha a než na to stačila cokoliv říct, nechal ji tam samotnou.

Dlouho dobu zírala na spojence-zajatce Atlantidy, než se k ní dostavil jeden ze strážných, aby jí oznámil, že už může Wraitha navštívit. Domluvila si to s Woolsym jakmile ho sem Sheppard se svým týmem přivedli. Chvíli jí to trvalo, než vedoucího expedice přemluvila, ale teď nevěděla, jestli se na to skutečně cítí. Zastrčila ruce do kapes a začala si pravou rukou pohrávat s drobností, co tam měla schovanou.

Naposledy se podívala dolů a vykročila za strážným. „Pět minut,“ řekl jí neoblomně. Přikývla a vstoupila dovnitř. Odolala nutkání se otočit za zavírajícími se dveřmi.

Wraith po ní pouze vzhlédl, ale nijak nereagoval. Notnou chvíli si ji prohlížel, tak jako ona předtím. Nakonec jí ukázal ruku, která byla čistá a chyběla na ní rána, kterou se Wraithi krmili.

„I nadále mohu navazovat psychické spojení se svými druhy a i když mi to u tebe přijde neuvěřitelné, dokázal bych to i s tebou. Máš v sobě kus Wraitha.“ Tuhle část sebe nenáviděla nejvíc. Nikdy se s tím nedokázala smířit.

„Ano.“

„Ale cítím z tebe i Antika. Už jsem tě potkal,“ konstatoval pomalu.

„Mě ne,“ odporovala mu. Upřeně ji pozoroval, až jí to začalo být nepříjemné.

„Pravda. Jste i nejste stejné. A ty nejsi odsud.“ Bylo to děsivé a fascinující zároveň, jakoby jí skutečně četl v mysli, dokonce cítila, že se jí snaží dostat do hlavy, ale nakonec to neudělal. Zřejmě byl příliš slabý, aby se o to pokoušel.

„Jsi natolik starý, aby sis pamatoval válku s Antiky?“

„Bývaly doby, kdy bych za vlastní druh položil život. Jedna chyba mě však dostala do postavení, že jsem nucen spolupracovat s Atlantidou.“

„Jedině takhle starý Wraith a vědec zároveň by věděl, že pro svoje vyléčení může použít Iratuského brouka a jedině někdo je natolik vychytralý, aby i přes to měl zadní vrátka.“ Znovu pociťovala, že se jí snaží číst v mysli, ale dokázala ho snadno odrazit.

„Co po mně chceš?“ zeptal se jí narovinu.

„I já potřebuju zadní vrátka. Sice nejsem odtud, ale lhostejná k tomuto místu nejsem.“ Nepatrně k němu přistoupila blíž. Věděla, že ji sledují kamery, dokonce i na ochozu se objevil strážný.

„Mohu znovu vidět tvoji ruku? Nemohu uvěřit, že se už nemůžeš krmit.“ Wraith Todd zdvihnul obočí, jakoby nemohl uvěřit, že to skutečně vyslovila, ale stačila mu chvíle, aby to udělal. Přiblížila k němu ruku, kterou vytáhla z kapsy a prsty přejela po hladké dlani. Ucítil jak mu něco zůstalo za koženým náramkem na zápěstí. Nedal však na sobě nic znát ani Collinsová ne. Ustoupila a zamračila se.

„Po léčbě se ti zřejmě krmící ruka vrátí,“ konstatovala.

„To je víc než pravděpodobné,“ potvrdil nevzrušeně a tázavě se na ni podíval.

„Tak svůj navrácený dar nezneužívej a použij ho, až nebude jiného východiska.“ Pomalu naklonila hlavu. „Je lepší stát na straně Atlantidy než na opačné a i přes problémy to za to bude jednou stát,“ mrkla na něj a bez dalšího se otočila a odešla z místnosti. Jakmile se za ní zavřely dveře, cítila, jak se začala celá třást a i to, jak se jí Wraith snaží znovu dostat do hlavy, dožadoval se vysvětlení, ale ona mu ho nehodlala dát. Musel si na to přijít sám.

Vydala se směrem k ubikacím, aniž by přesně věděla, proč jde právě tam, naštěstí ji zastavil technik Chuck s tím, že se má dostavit za panem Woolsym.

Usadila se na nabízenou židli. Cítila se hrozně, ale doufala, že může svým snům věřit a že udělala správnou věc.

„Rozhodnul jsem se, že vezmeme ZPM z planety, kterou jste nám označila, a doktor McKay vás dostane společně s vaším společníkem domů.“ Chvíli jen zírala na desku stolu, než jí došel význam slov. Zdvihla k velícímu hlavu s lehce pootevřenými ústy, protože se tomu zdráhala uvěřit.

„Mám asi lepší řešení!“ Collinsová s Woolsym se otočili ke dveřím, kterými do kanceláře právě vstoupil McKay. „Nebude potřeba brát ZPM, dokážu využít naqadahové generátory a odčerpanou energii, protentokrát doufám z neobydleného vesmíru. Prozatím ještě nedokážu čerpat energii soustavně, ale na krátké časové úseky ano a pro jistotu je doplním generátory a popřípadě naším ZPM, ale mělo by to jít i bez toho, takže vás dva mohu dostat zpátky.“ Collinsová stiskla rty pevně k sobě a trhaně přikývla. Vrátí se domů. Oba. A to dost brzy.

PS:Vím, že jsem se neozvala pekelně dlouho, ale na tuhle povídku nikdy nezapomenu a dopíšu ji za každou cenu, i když to bude trvat. Za to se omlouvám, ale se dvěma malými dětmi si vyšetřuji čas na psaní dost těžko, ale Mia mi okupuje mozek v jednom kuse, takže mě nenechá, abych se na ni vykašlala. Dívala jsem se a první část 20. kapitoly co vyšla ke konci května toho roku :D - 2020, tak by se dala brát jako výroční, protože v průběhu května roku 2014 jsem tuhle povídku začala psát. Teď k tomu smutenějšímu. Nehledě na to, že veškeré napsané kapitoly, kromě posledních tří (20,21,22), veškerých úprav, obrázků a prostě toho okolo, jsem přišla, včetně úplně všech povídek, co jsem když napsala a rozepsala, protože se mi pokazil počítač, tak jsem zálohovala na externí disk, který se taky rozbil, a už rok a půl se snažím najít někoho, kdo mi to opraví, protože to nejsou jen povídky, ale i fotky a spousta dalších věcí. Mohu jen poděkovat prozřetelnosti, že kapitoly 20 a 21, které byly komplet napsané, jsem si uložila na mail a přidala k nim i 22, která měla asi jen tři strany, a spin-off povídka Pravda osvobozuje jsem posílala kamarádovi, takže jsem si obě kapitoly uchovala, horší to je s bonusem, který měl být o Johnovi, z toho mi zbylo jen deset řádků a to jsem toho měla asi tři strany, takže to oplakávám, tak jako zbytek povídek, ale pořád doufám, že se mi podaří najít někdo, kdo to opraví, i když to bude stát hodně peněz.

Znovu mockrát děkuju, že těch pár čtenářů stále zůstává a čeká na další části, můžu vás uklidnit, už zbývá poslední kapitola, ale upřímně vám nemohu slíbit, že bude za týden nebo za měsíc, ale do konce roku 2020 určitě bude a bude to taková velká tečka za tímhle značně zavirovaným rokem, který by byl potřeba přeinstalovat. :)

Ještě jednu vsuvku, touhle částí povídka překonala 300 stranu ve wordu. :-O Nemůžu tomu uvěřit. Hlavně když měla být původně poslední kapitolou, ale když jsem se blížila k té čtyřicáté straně, řekla jsem si, že to rozdělím a bude raději o kapitolu víc, tedy snad, pak už bude prostor na navazující povídku (Pravda osvobozuje?). Snad se těšíte stejně jako já. Jste skvělí, jestli jste to zvládli přečíst až sem! A ještě jeden odkaz na písničku, kterou miluju a dokážu si ji pouštět při psaní pořád, ale nejde jen o píseň, ale o to video, ten střih je úžasný - https://www.youtube.com/watch?v=dwVvQfnbsV8

« Předchozí díl

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction