OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 8. kapitola

12.07.2014 (16:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1485×

Kapitola mapuje díly:

3x9 - Přeludy

3x10 - Návrat I.

3x11 - Návrat II.

8. kapitola – Plán A Plán B!

Sheppard se trhnutím probudil ze zlého snu. Dlouhé dny po návratu z planety, kde byl wraitský přístroj na ovlivnění mysli, se mu vracely vzpomínky na doby strávené na misích na Zemi. Na kamarády, které ztratil a nedokázal zachránit, a když už si myslel, že na Atlantidě na to zapomněl, objeví se nějaký přístroj, který ho do toho vrátí rovnýma nohama.

Odhodil přikrývku a posadil se. Protřel si obličej, pomalu vstal s cílem dojít k oknu. Byla stále tma, ale na obzoru se pomalu začalo rýsovat světlo. Otevřel okno na balkon a vyšel se nadýchat čerstvého mořského vzduchu.

Město zářilo do končící noci a on nemohl přijít na to, proč se mu na konci každého snu zjeví Mia. Stočil pohled k jejímu balkonu, který byl jen o pokoj dál. V jejích oknech se svítilo. Evidentně i ona měla problém se spaním. Nahnul se pře zábradlí, aby viděl lépe.

Světlo zhaslo. Dveře se otevřely. Pak vyšla. John se natiskl ke stěně, ale pořád se díval. Vlasy měla jako vždy stažené do drdolu na týle, ale kolem uší jí roztomile trčely, takže s tím musela i spát. Musela vylézt ze stejného důvodu jako on. Na sobě měla obyčejné volné triko a kraťasy. Když se podíval blíž, všiml si, že si stahuje bezprsté rukavice. Byla však ještě moc tma, aby viděl, proč je nosí.

Moc o ní přemýšlel. V tom měla Teyla pravdu. Nedokázal ji vypustit hlavy a to jen kvůli tomu, že před ním něco skrývala. Uklidnil by se, kdyby znal její tajemství?

Trhnul sebou, když se otočila jeho směrem a přímo se na něj podívala. Rukavice si nestačila natáhnout, tak jen schovala ruce za záda. John na ni nervózně mávnul, ona se na něj zamračila a zmizela v pokoji.

„Fakt inteligentní,“ zamumlal si pro sebe a vrátil se ještě na krátký čas do postele.

„Netlačím na vás, Mio, ale byla bych ráda, kdybyste se mnou mluvila.“ Odtrhla jsem pohled od okna, odkud byl daleko lepší výhled než na to, co bylo přede mnou. Jedna z nevýhod, které mě na Atlantidě čekala, byly nařízená sezení s doktorkou Kate Heightmeyerovou, která byla psycholožkou celé expedice.

Trochu jsem si poposedla a zpříma se na doktorku podívala. „Říkáte mi to na každém sezení a já vám jako pokaždé odpovím, že s vámi mluvit nebudu.“

„Mio, pro někoho ve vaší situaci je důležité, aby se někomu svěřil se svými pocity.“ Hlasitě jsem si odfrkla.

„Co potřebuju, řeknu doktorce Weirové. Nepotřebuju se svěřovat… vám.“ Složila jsem si ruce na hrudi a upírala na ženu před sebou samolibý pohled. Tenhle typ doktorů mi nikdy nepřirostl k srdci.

„Pokuste se mi důvěřovat, Mio. Nejsem váš nepřítel.“ Opřela jsem se lokty o kolena a překlonila se, abych byla doktorce blíže.

„Důvěřuje mi snad podplukovník Sheppard?“ Stiskla rty a nic z ní nešlo. Pokřiveně jsem se usmála. „Mluvte s těmi, co to potřebují.  Já však mezi nimi nejsem. Nashledanou.“

„Nemohu ji do ničeho nutit, Elizabeth, ale určitě bych jí doporučila, aby se podívala i mimo Atlantidu.“ Weirová chápavě pokynula. Byl to její nápad, aby Mia chodila k doktorce Heightmeyerové. Sama si nedokázala představit, jak by se cítila v její situaci a doufala, že se otevře alespoň psycholožce. Jenže Mia měla vlastní představu a tou byla naprostá izolace, dokonce ani Carson s ní nic nezmohl.

„I když už dlouho nemá stálou stráž, pořád si tu může připadat jako ve vězení,“ pokračovala doktorka Heightmeyerová a Weirová na ni chvíli hleděla, jakoby netušila, co tu dělá. Příliš se ponořila do myšlenek. Jenže měla o Miu strach, po tom incidentu s Rodneym z jiné reality, se Mia uzavřela ještě víc. Stále dělala Rodneymu pomocnici, ale jen když si ji vyžádal a raději pomáhala Zelenkovi, se kterým mluvila česky, takže nikdo nevěděl, o čem si ti dva povídají.

„Elizabeth?“ Weirová zdvihla hlavu.

„Máte pravdu, doktorko, možná by mohla společně s lékařským týmem na M7G-677. Keris a rada Starších je v jejím věku.“Elizabeth věděla, že následujících pár dní bude lepší, když Mia na Atlantidě nebude.

„Určitě se ti tam bude líbit,“ šeptal mi do ucha Radek, ale já jsem z jeho tónu poznala, že to tak jednoduché nebude. Problém nebyl s planetou, kde ti nejstarší byli asi v mém věku, ale v cestě na ni. Od mého příhodu na Atlantidu, jsem bránou prošla dvakrát a znovu jsem potom nijak nadšeně neprahla. To už bych raději letěla na Daedalu.

„Tohle si vezmi s sebou.“ Dal mi do ruky pytlík, v němž byla spousta čokoládových tyčinek. S nevyslovenou otázkou jsem se na Radka podívala. „Je to planeta dětí.“ Na chvíli se zarazil a hledal správná slova na omluvu.

„Dokud ti není třicet, pořád můžeš být dítě,“ řekla jsem mu česky a on se usmál. Přesto jsem měla dojem, že mě na planetu neposílají jenom kvůli „ozdravnému procesu“, jak to nazvala Elizabeth. I přes tu dobu strávenou tady, mě v jistých ohledech nebrali na vědomí a mysleli si, že jsem stále vůči některým informacím stále uzavřená.

„Snad se Rodneymu podaří spustit ten mezigalaktický most.“ Radek zavřel pusu a přikývnul. Pomalu si začal zvykat na mou přímost a způsob, jak mu dokážu číst v obličeji.

„Šťastnou cestu,“ popřál mi a já pevně stiskla pytlík. Vyšla jsem společně s ostatními k bráně. Byly to dvě sestry a jeden zdravotník a já se jim nabídla, že vezmu jednu tašku, abych jim byla alespoň trochu nápomocna.

Než se brána otevřela, otočila jsem se k operačnímu. Elizabeth mě pozorovala společně s podplukovníkem, jehož pohled a výraz v tváři dělal posledních pár dní starosti. Nevěděla jsem, co si pod ním mám představovat.

Otočila jsem se čelem k bráně a nepatrně sebou cuknula, když se vlna vyhrnula do místnosti a vrátila se zase zpět. Nezaostávala jsem za ostatními, ale přesto jsem poslední krok před bránou zaváhala, podívala se zpět na podplukovníka, který se tvářil překvapeně, a se zavřenýma očima vykročila vpřed.

První koho museli na planetě M7G-677 ošetřit, jsem byla já. Jakmile jsem prošla bránou, zapadla jsem do prvního keře a dobu zvracela. Skvěle jsem se tím uvedla před Kerisem, nejstarším mužem na planetě, který byl ještě k tomu v radě Starších vesnice, do které přišel podplukovník a jeho tým.

„Je v pořádku?“ slyšela jsem jeho hlas.

„Není zvyklá chodit bránou.“ Jedna ze sestřiček, o které si myslím, že se o mě jednou starala, mi podala kapesník, kterým jsem si otřela pusu a tiše se omluvila.

„Nic se neděje. Každý to zvládá jinak.“ Snažila se mě ukonejšit.

„Pochybuju o tom, že by se někdo pozvracel.“ Mile se na mě usmála. Nakonec jsem si potřásla k Kerisem, abychom se seznámili. Ihned jsme si potykali, protože jsme byli skoro stejně staří. Byl starší jen o dva roky a pár měsíců.

Odvedl nás do vesnice, kde se dvě sestričky a zdravotník začali věnovat dětem. Měřily jim teplotu, odebíraly krev, dělali výtěr a spoustu dalších věcí. Byla jsem ráda, že se můžu zhostit příjemnějšího úkolu.

Seděla jsem na kmeni jen kousek od chýše, kde zdravotnický tým dělal vyšetření, a rozdávala dětem čokoládové tyčinky za odměnu. Spočítala jsem, kolik mám tyčinek a kolik je dětí, aby na všechny vystačilo. Nakonec dostalo každé dítě půlku a to jsme byli v jedné vesnici. Ještě, že to trvalo tak dlouho. Bylo příjemné být na pevné zemi.

„Nevypadáš jako členka expedice.“ Keris si za mnou sednul. Díval se na chýši, odkud vyběhlo poslední dítě a já ho obdarovala poslední půlkou tyčinky. Obezřetně mi ji vytrhlo z ruky a odběhlo pryč. Jen lehce jsem se nad tím pousmála. Nebyl rozdíl mezi dětmi z mé domoviny a místními.

„Z čeho tak usuzuješ?“ Složila jsem pytlík a zastrčila si ho do kapsy. Keris ukázal před sebe a společně jsme se zvedli. Moje práce tu skončila. Teď bude tým dělat ve své přenosné laboratoři testy a to bude nějakou dobu trvat.

Když nic během procházení vesnice neříkal, zastavila jsem se u poslední chýše. „V čem je ten rozdíl?“ Byla jsem zvědavá, co je na mně tak nápadné, abych na tom zapracovala.

„Říkají to tvoje oči.“ Lehce jsem pootevřela ústa, ale zase je zavřela. Na to jsem neměla argument. Nemohla jsem své oči vidět.

„Je to tak zjevné?“ Odcházeli jsme z vesnice k lesu. Bylo tu krásně. Téměř jako na Zemi. Tucsonu byl sice v sušší oblasti a já to místo nikdy neopustila, ale mí spolužáci ano. Ukazovali fotky a vyprávěli mi o všech místech a až teprve v Pegasu jsem si musela uvědomit, jakou hloupost jsem udělala, když jsem nikdy nikam nejela.

Keris mě vedl po malé pěšince do hlubin lesa. Když jsem se nad tím zamýšlela, neměla bych s ním správně nikam vůbec jít. Neznala jsem ho, nemohla jsem mu důvěřovat, přesto jsem věděla, že s ním mi nic nehrozí. Raději jsem se nechala vést.

„Tvoji lidé se po věcech dívají lačně, jakoby je všechny chtěli vlastnit, přijít na to, jak pracují, ale ty jsi jiná. Tvoje oči jsou udivené, okouzlené.“ Došli jsme ke starým ruinám, které skrze vegetaci nebyli téměř vidět. Tráva před vstupem byla vyšlapaná, jakoby tu někdo postával.

Keris odhrnul oponu listí a vpustil mě dovnitř. „Po tomhle tví lidé prahli, ale nakonec nám to vrátili a pomohli nám, abychom v předvečer pětadvacátých narozenin nemmuseli spáchat sebevraždu.“ Zděšeně jsem se na Kerise podívala.

„Cože?“ Jeho tvář se rozzářila.

„Teď přesně vypadáš jako tvoji lidé, když jsem jim to před dvěma roky řekl. Zděšení, ale po pět set let to byl náš způsob života, který od nás držel Wraity dál, dokud jsme se nedozvěděli, že nám předkové zde zanechali přístroj, který nás před nimi brání. Doktor McKaye ho však vylepšil a my můžeme žít a stárnout.“ Podívala jsem se na přístroj před námi, na jehož tichý chod jsem se musela hodně soustředit, abych ho uslyšela.

Obcházela jsem přístroj a poznávala v něm antické symboly, kterým jsem ještě moc nerozuměla, ale už jsem se snažila jim porozumět. Pracoval na zapojení ZPM, které vytvářelo ochranné pole. Přesto jsem se neodvážila vztáhnout ruku k němu. Viděla jsem už spoustu antických přístrojů, které reagovali na přítomnost člověka. Přesto jsem se u přístroje necítila dobře. Nevěděla jsem, čím to je, jestli působením nebo pouhou přítomností, ale z antických přístrojů jsem měla respekt.

„Nepůjdeme raději?“ Keris přikývnul a odvedl mě zpátky do vesnice. Dlouho jsme seděli u ohně a on mi vyprávěl o své planetě, jejich rituálech a všech zákonitostech, kterých se po příchodu mých lidí mohli vzdát. Se sebevraždou na vrcholu seznamu toho nebylo tolik, ale zásadně to změnilo chod vesnic a styl jejich života.

Lékařský tým udělal všechny testy a oznámil Kerisovi, že děti z jeho vesnice jsou zdravé, za což jsem byla ráda. Bylo naprosto neslučitelné s okolnostmi dějícími se v Pegasu, vidět tu pobíhat tolik dětí a vidět je se smát. Všichni na Atlantidě byli vážní, ale tady to žilo. Tady to skutečně vypadalo jak u lidí, kteří se nemusí bát o svůj život a nemusí o něj každý den tak tvrdě bojovat.

„Líbí se ti tady,“ konstatoval Keris, když jsem pomáhala lékařskému týmu balit vybavení, abychom se mohli vrátit na Atlantidu a další den se vrátili do další vesnice.

„Je to tu skvělé,“ potvrdila jsem a zapnula poslední zip, když se ozvala vysílačka, kterou měl na starost zdravotník. Byla jsem daleko, abych něco slyšela, ale podle jeho výrazu to nebylo moc dobré. Prvně to sdělil sestřičkám a pak mně.

„Vracíme se na Atlantidu… hned. Do města se vrátili Antikové a přebrali ho do svých rukou. Doktorka Weirová stahuje všechny týmy. Balíme se, letíme domů.“ Narovnala jsem se a upustila batoh. Začaly mě štípat oči.

„Na Zem?“ Zdravotník přikývnul. Musela jsem zachovat klid. Nesměla jsem se začít chovat jako hysterka, ale tohle nebylo vůbec dobré. Cuknula jsem s sebou, když mě Keris chytil jemně za paži a já se mu podívala do očí. Viděla jsem se v odrazu jeho očí a vůbec to nevypadalo dobře.

„Mio, musíme jít, hned.“ Sestra mě popadla za ruku a já jen automaticky sebrala batoh a s pohledem upřeným na Kerise se nechala táhnout k bráně. Byli jsme tu skoro celý den, nebyla jsem si jistá, že to zvládnu, aniž bych na druhé straně nezvracela, ale nestačila jsem se ani pořádně nadechnout a sestra mě protáhla a společně jsme vyšli na druhé straně na Atlantidě.

V operačním bylo živo. Doslova. Lidé pobíhali a sbírali si svoje věci. Trhnula jsem s sebou, když mi pohled doputoval k ochozu, kde stál pan Woolsey společně s Elizabeth a jedním mužem v uniformě s velkým množstvím prýmků, který se na mě podíval a ukázal prstem.

„Co ta tady dělá?“ zeptal se Elizabeth ostře. Ta jen na mě zůstala zírat stejně zaskočeně jako on.

„To bych vám měl asi vysvětlit já, Jacku.“ Pan Woolsy se na mě podíval a já polknula. Nechala jsem se odvézt a od té chvíle bylo všechno jakoby v mlze. Do osmačtyřiceti hodin musela expedice opustit Atlantidu. S naprostou hrůzou jsem postávala ve svém pokoji a zírala na ten malý batůžek, co mi byl přidělen a já do něj strčila jen pár kousků oblečení. Když jsem se posledně takhle balila, vrátila jsem se na Atlantidu do pár hodin, ale teď to tak nevypadalo.

Jenže já se nemohla vrátit na Zem!

Odhodila jsem batoh na postel a vyšla z pokoje. Na chodbách ubikací členů expedice bylo plno. Všichni se snažili, zabalit si věci, se kterými sem přišli před dvěma a půl roky a které jim postupně poslali jejich rodiny.

Osmačtyřicet hodin není moc. Mně stěhování trvalo týden a to jsem si brala věci jen z jednoho pokoje, ale byly to vzpomínky nashromážděné za více jak dvacet let života. Podotýkám obyčejného života. Život na Atlantidě mohl těch dvacet let snadno smést.

Proběhla jsem chodbami a ignorovala nespokojené pohledy lidí, do kterých jsem přitom vrazila. Musela jsem se dostat do centrální věže. Musela jsem mluvit s Elizabeth. Musela jsem zůstat v Pegasu. Když ne kvůli mně, tak kvůli mému mladšímu já.

V Elizabethině kanceláři seděla žena ve středních letech s vlnitými vlasy, v hávu béžové barvy. Tak tohle musela být Antička. Skutečná, žijící.

Zarazila jsem se u operačního a nedokázala jsem se hnout z místa. „Slečno Collinsová?“ Otočila jsem hlavu k panu Woolsymu, který přicházel společně s tím vojákem. Při bližším zkoumání jsem poznala, že je to generál.

„Pane Woolsy,“ kývnula jsem na něj i jeho společníka.

„Mio, můžeme si promluvit?“ Muselo to být vážné, Woolsy by mi jen tak neřekl křestním jménem. Trhaně jsem přikývla a musela jsem se vzdát rozhovoru s Elizabeth a odešla s nimi do místnosti za těmi zvláštními dveřmi, kam mě přivedli na první rozhovor.

Posadila jsem se a zírala na ty dva. „Mio, mluvil jsem tady s generálem O´Niell o tvé situaci i tom, co jsem napsal do zprávy.“ Pohlédla jsem na generála a něco v jeho pohledu mi připomnělo podplukovníka Shepparda.

„Doufám, že nebudu znít příliš opovážlivě, když vás požádám, jestli bych zde mohla zůstat, pane,“ chvíli na mě zírali, jako bych je snad požádala o čísla jejich účtů, než mi došlo, jak to vyznělo, „ne tady na Atlantidě, ale tady v Pegasu,“ vysvětlila jsem svoji žádost. „Pane Woolsy, do zprávy jste uvedl, že jsem zahynula na wraitské lodi, za což vám skutečně děkuji, takže by nebylo dobré, kdybych se najednou vrátila na Zemi živá.“

„Slečno, myslím, že přesně nechápete, co nastalá situace znamená.“ Generál se snažil mluvit v úrovni svého postu, ale z jeho očí a tváře jsem vyčetla něco jiného.

„Vím, že se jedná o bezpečnost Země, generále, a myslím si, že vy o tom víte mnohem více, se vší úctou, než tady pan Woolsy.“ Generál zdvihnul obočí.

„Skutečně? Z čeho tak usuzujete?“ Hrál si se mnou, ale s každým dalším vyjádřením jsem se ujišťovala ve svém předpokladu.

„Máte stejný pohled jako podplukovník Sheppard, pane. Domnívám se, že v programu Hvězdné brány, jste působil jako výzkumník a bojovník v jednom z týmů, než vás povýšili.“ Generál se podíval na Woolsyho, který se spokojeně usmál.

„No dobrá, máte pravdu, Woolsy.“ Nebyla jsem si přesně jistá, na čem se ti dva domluvili, ale možná to bylo v můj prospěch.

„Podívej, Mio,“ začal generál. Asi jsem přehlédnula chvíli, kdy jsme si potykali. „Jde o to, že mi plukovník Carterová doporučila, abys zůstala v Pegasu. Říkala něco o dlouhodobějším vlivu kontaktu mezi…“ Zamával rukou, jakoby nevěděl, jak to podat.

„Jestli dlouhodobý kontakt dvou stejných osob z jiného času ve stejném čase na nás nebude mít negativní vliv.“ Generál na mě chvíli zíral s lehce pootevřenou pusou.

„Jo, asi tak.“

„Generál O´Niell mě informoval, že vzhledem k minulosti vaší matky a vaší a vašeho působení zde na Atlantidě, je možné vám důvěřovat, že pokud zůstanete s Teylou Emmagan a Rononem Dexem, nemusíme se obávat…“

„Moji matku do toho netahejte,“ sykla jsem popuzeně a celá se napjala. Woolsey překvapeně zamrkal.

„Tvoje matka…“ začal generál, ale rychle jsem ho utnula.

„Tohle není o mojí matce.“

„Možná bys měla vědět, že jsem ji znal.“ Zatnula jsem zuby, abych neřekla něco, čeho bych později litovala a ignorovala překvapený pohled Woolseyho.

„To jste mi neřekl,“ obvinil ho lehce nespokojeně.

„Nebylo to nutné.“

„Stejně jako nebylo nutné, abyste do toho tahali moji matku. Nechte ji jednou pro vždy napokoji. S ní tahle situace nemá nic společného. To proč jsem tady, je jen hloupá shoda náhod.“

Nebyla jsem si jistá, proč do toho zatahovali moji matku, ale možná si jenom chtěli odůvodnit, aby mi mohli věřit, ale což pak jsem pro Atlantidu už nekrvácela? Ještě jim to nestačilo?

Možná je přemluvil můj tón, nebo jak ostře jsem reagovala na matku, ale už to nechali být, domluvili jsme se, že zůstanu s Athosiany. Avšak plukovník Carterová bude stále pracovat na tom, aby mě dostala do mého času, ale neměla jsem to srdce jim říct, že po tom netoužím.

Když začali členové expedice odcházet pryč. Došlo mi, jak mi jejich přítomnost bude chybět, za ten rok jsem si na ně zvykla a brala jsem je jako součástí mého nového života a teď, když se vraceli na Zem, jsem z toho byla smutná. Někteří se nalodili na Daedala společně s částí vybavení a posledních pár skupinek mělo projít na Zem bránou, díky ZPM od Antiků. Přesto mi to připadalo nefér. O město se starali, jak nejlépe mohli a bojovali proti Wraitům s plným nasazením, i když je nedopatřením probudili, ale ve finále měli být Antikové vděční, že bojujeme proti něčemu, co byla jejich chyba, ale na to jsem moc nechtěla myslet, protože jsem Předky podezírala z toho, že by mohli mít i nějaké psychické schopnosti, když používají větší kapacitu mozku než my. Nebo to bylo spíš vlivem evoluce? Postupného vývoje?

Pokud možno jsem se jim vyhýbala a odešla až s poslední skupinou, kterou jsme tvořili pouze já, Teyla a Ronon. Odcházeli jsme na planetu, kterou Antikové vybrali a kam přesunuli veškeré Athosiany, kteří se usídlili na planetě, kde byla Atlantida.

Dlouhé dny potom, kdy jsem pomáhala budovat vesnici a po večerech trénovala boj s Teylou a Rononem, jsem se na Antiky zlobila. Proč museli expedici vyhnat tak rychle? Je sice pravda, že by se mi taky nelíbilo, kdybych se po dlouhé době vrátila domů a našla tam někoho cizího, ale tohle bylo částečně pro dobrou věc.

„Zlepšuješ se!“ zavolala Teyla, když jsme zase večer trénovali. Byla jsem za to ráda, dokázala jsem už pomalu předvídat protivníkovi výpady. Díky optické paměti jsem si dokázala chvaty zapamatovat celkem rychle, i moje tělo si na ně navyklo brzo, ale trvalo mi dlouho dobu to zúročit a ta doba právě přicházela.

Spokojeně jsem se oddychla a šla se omýt. Zpočátku jsem měla obavy, že to v tak primitivním prostředí nebudu zvládat a budou mi chybět výdobytky moderní doby, ale kupodivu až tolik ne. Zaměřila jsem se na budování vesnice a boj a zapomněla jsem na všechno ostatní, ale přesto jsem cítila, že mi něco chybí, ale za ty dva měsíce jsem na to nedokázala přijít.

Vrátila jsem se do svého stanu a chystala se na spaní, když pro mě přišel jeden Athosian s tím, že si mě žádá Teyla.

Bez otázek jsem šla za ním a počkala, až mě vyzvou a vstoupila do stanu. Na prahu jsem se zastavila a zírala na vůdce genijského lidu, který v klidu seděl u ohně naproti Teyle a Rononovi. Obrátil ke mně svůj pohled.

„Slečna Collinsová,“ protáhl lascivně a dlouze si mě prohlížel od hlavy až patě.

„Co tady dělá?“ zeptala jsem se Teyly a ta se zvedla.

„Přišel nám nabídnout, jestli bychom s Rononem nechtěli bojovat proti Wraitům po boku Genijů.“

„Odmítli a tak jsem chtěl vědět, jestli i vy máte stejný názor.“ Už od první chvíle se mi Ladon Radim nelíbil, přesto jsem mu musela připsat k dobru, že jeho příchodem jsem si uvědomila, co mi tak schází. Málem jsem zapomněla na svoji pomstu, na svoje odhodlání zničit Michaela, a vlastně všechny Wraity.

„Byla bych bojovníkem nebo pouze vaší polovičkou na ukazování?“ zeptala jsem se přímo. Radim se usmál. Vstal, ignoroval Rononovy nedůvěřivé pohledy a došel až ke mně.

„Dostanete příležitost k boji,“ zapředl měkce. „Slyšel jsem, že se v boji zlepšujete,“ pochleboval mi.

Při následujících slovech jsem se nedokázala na Teylu podívat. „Půjdu.“

„Mio.“ Ani jsem se na ty dva neotočila a vyšla ze stanu. Požádala jsem Radima, aby chvíli počkal, a do pár minut jsem byla zpátky se svým veškerým majetkem. Nechala jsem se vést. Cítila jsem v zádech pohledy Ronona a Teyly. Což mě donutilo přemýšlet reálně. Nemohla jsem od Radima čekat nic světoborného, on byl mistrem klamu, takže mi bylo naprosto jasné, že si budu muset hlídat záda.

„Je mi to líto, dám vám vědět.“ Musela jsem sebrat veškerou odvahu, abych se k nim otočila a řekla jim to. Ronon se moc nadšeně netvářil a jindy naprosto klidná tvář Teyly vypadala, že ani ji to příliš netěší.

„Dej na sebe pozor.“ Kývla jsem na pozdrav a sledovala, jak Radim zadává adresu genijské planety Genii. Pohled na vír mi přišpedlil nohy k zemi až jsem měla dojem, že se nebudu moct hnout. Pořád mi procházení bránou dělalo problém, ale k tomuhle jsem se musela donutit.

Vykročila jsem vpřed a bez pohledu zpět se nechala pohltit vlnícím se časoprostorem a chladem v něm. Tlak na hrudi mě opustil teprve na druhé straně, kde jsem se pořádně nadechla. Chtěla jsem se otočit a zeptat se Radima na pár věcí. Příležitost jsem k tomu nedostala. Někdo mě pořádně tvrdou věcí praštil do hlavy a mě pohltila tma.

První myšlenka, co mi zaplnila bolavou hlavu, byla, že jsem porušila jediné své předsevzetí vůči Radimovi, což se mi pořádně nevyplatilo.

Zasténala jsem a chytila se za hlavu. Na dlaních jsem ucítila mastnost svých vlasů. Rychle jsem otevřela oči a chvíli mrkala, abych si přivykla šeru. Zůstala jsem zírat na své ruce bez rukavic. Někdo mi je sundal! Chtěla jsem se posadit, ale bolest mi to nedovila a tak jsem padla zpátky na tvrdé lůžko. Ze rtů mi uniklo další zasténání.

„Měla bys raději zůstat ležet, asi tě nějakou dobu bude bolet hlava.“ Když jsem se trochu z té bolesti vzpamatovala, očima jsem vyhledala majitele jízlivé poznámky a poznala jsem v něm Radima, který na mě zíral skrze mříže.

„Kam zmizela slečna Collinsová, Ladone?“ Použila jsem Rodneyho hlášku, ale už jen ta vzpomínka zabolela víc než natlouknutá hlava.

„Nehledáš tohle?“ Tentokrát jsem se narovnala opatrněji, když jsem v jeho rukou spatřila svoje rukavice a jeho škodolibý pohled mi prozradil, že si musel užívat, když mi je sundával, zatnula jsem vzteky ruce v pěst. Opatrně jsem vstala a složila si ruce na hrudi.

„Předpokládám, že ta tvoje nabídka byla kachna.“ Zatvářil se lehce nechápavě, ale přešel to.

„Věděl jsem, že po té nabídce skočíš. Stačilo tě vidět, když tenkrát Shepparda vysával ten Wrait a ještě k tomu, jak lehce si souhlasila, že se se mnou rozloučíš, když dám Weirové seznam našich základen. Ta nenávist ti čiší z očí i právě teď.“ Přešel blíž k mřížím a zamával mi rukavicemi před obličejem.

„Představoval jsem si dost věcí, co skrýváš pod těmi rukavicemi, ale nikdy by mě nenapadlo, že by ses pokusila zabít.“ Ignorovala jsem bolest hlavy a bleskově se natáhla po rukavicích jako útočící kobra a vytrhla je Ladonovi z ruky. Spokojeně se usmál a ustoupil dál.

Když jsem si bezprsté rukavice natáhla, cítila jsem se o něco klidněji. „Hodně toho o mně nevíš a věř, že ty nejsi ten, komu bych to svěřila.“ Přistoupil o něco blíž a ruce protáhl mřížemi a spokojeně se opřel o lokty. Stále si mě prohlížel od hlavy k patě.

„Myslíš, že jsem viděl jen tvá zápěstí?“ Zdvihl obočí a znovu mě přejel očima. „Jsi moc chytrá na to, aby ses takhle sprovodila ze světa. Co jsi komu udělala, že tě tak mučil?“ Přistoupil jsem o dva kroky blíže k mřížím.

„Do jakého plánu zapadám? Chceš mě vyměnit za zajatce?“ Usmál se, zavrtěl přitom hlavou a stáhnul ruce zpátky.

„Zamlouváš se mi čím dál tím víc, až je mi líto, že tě musím využít.“ Tohle byla přesně ta chvíle, kde bych měla ztratit hlavu, začít křičet, prosit o propuštění nebo se schoulit do klubíčka a začít brečet. Jenže tohle bych udělala před rokem. Za ten rok se změnilo hodně věcí, změnila jsem se i já, víc než jsem si doposud připouštěla.

„Moc dobře víš, že s teroristy nevyjednáváme.“

„Drahá Mio, raději bych jednal s těmi teroristy než s Wraity, ale bohužel pocházím z jiné galaxie než ty, takže mi nic jiného nezbývá.“ Tohle nebylo dobré.

„Jsi hloupý, pokud si myslíš, že se dohodneš s nějakým Wraitem. Oni nikdy nedodrží dohodu.“ Ladon se lehce vzdálil a usadil se na připravenou židli, kterou mu tam donesl nějaký z jeho vojáků.

„Řekni mi, Mio, kolikrát ses střetla s Wraity? Jednou? Dvakrát? To z tebe nedělá odborníka.“ Vrátila jsem se zpátky k lůžku a pomalu se posadila. Hlava mi třeštila a Ladonova společnost mi nedávala naději na prášek na bolest.

„Který Wrait by mohl chtít mě, když by mohl mít všechny Genije?“ Ladon se ušklíbnul. Pomalu se předklonil. Od poslední návštěvy na Atlantidě mu o něco povyrostly vlasy, ale žádná další vráska se mu ve tváři neobjevila. Kdyby se nechoval tak, jak se choval a nezneužíval lidi, byl by to dobrý a pohledný chlap.

„On není tak úplně Wrait,“ pronesl pomalu s pohledem upřeným do mých očí. Zpozorněla jsem. Tohle mohlo znamenat jediné.

„Ty ses musel zbláznit!“ Vyskočila jsem na nohy. V hlavě mi tepalo, ale to teď bylo vedlejší. „Michaelovi nemůžeš věřit ani pozdravení!“

„Chce tebe. Nic víc nežádá. Slíbil mi, že nám pomůže v boji proti Wraitům, což je i jeho cíl.“

„Vážně si myslíš, že je z něj najednou takový lidumil? Ptal ses ho vůbec, proč mě chce?“ Zavrtěl hlavou.

„To mě nezajímá.“

„Ladone, nesnaž se udělat hlupáka ze mě, když jsi ho úspěšně udělal ze sebe.“ To už se zvednul ze své židličky, vytáhnul z kapsy klíče. Zastrčil klíč do zámku a otočil jím. Raději jsem ustoupila. Mříže se zaskřípěním otevřely a Ladon zůstal stát na prahu.

„Hlupáka z tebe nedělám a já jím také nejsem. Takže, proč bychom se nedohodli?“ Natáhnul ke mně ruku s klíči a já je přijala, ale tentokrát jsem si musela dát větší pozor.

Sheppard přecházel po kanceláři doktorky Weirové, která vypadala po nájezdu replikátorů stále stroze. Věci celé expedice měli dorazit během několika týdnů a prozatím přicházeli skrze mezigalaktický most členové a opět se zabydlovali ve městě.

„Prostě jen tak odešla?“ Sheppard se podíval na Teylu, která se nervózně ošívala na židli. Pohlédl i na Ronona postávajícího u okna.

„Nemohli jsme ji tam jen tak držet, Johne. Je dospělá. Může za sebe rozhodovat sama.“ Teyla se po Miině odchodu lehce obávala, že pokud se někdy John vrátí, bude se zlobit, ale Mia pod něj nespadala, čehož si byla velmi dobře vědoma, dokonce i na planetě se vůči Rononovým náznakům nadvlády, velmi silně bránila.

„Jde o bezpečnost Země,“ odseknul Sheppard.

„Raději by se nechala zabít, než aby něco prozradila, Shepparde.“ Ronon se narovnal a podíval se na svého přítele.

„Tak už i ty jsi na její straně?“ John se snažil chovat jako voják, ale ve skutečnosti měl o Miu obavu. Genijům prostě nevěřil.

„Nejsem, jen říkám, jak to je.“

„Johne, nemůžeme vpadnout ke Genijům a říct jim, že si jdeme pro Miu. Rozhodla se svobodně. Nikdo ji nenutil.“ Weirová pohlédla na podplukovníka a poté na Rodenyho, Teylu, Ronona a Becketta, který seděl v koutečku.

„Přesto mám o ni strach. Řekla, že se ozve, ale od té doby jsme o ní neslyšela,“ pronesla Teyla obezřetně. Sheppard si vyměnil pohled s Weirovou.

„Nebudou ji mít na své vlastní planetě.“ Weirová pomalu přikývla na Sheppardovou myšlenku. „A nemůžeme vědět, jestli stále platí ty adresy, které nám před časem Ladon dal.“

„Za zkoušku to stojí,“ rozhodla Weirová.

Sheppard s týmem vyzkoušel dvě planety, ale nikdo tam už nebyl. Všechno bylo zničené tak, aby nebylo poznat, kdo planetu obýval. Teprve až třetí vypadala nadějně. Letěli jumperem a zamaskovali se. Narazili na několik desítek vojáků, kteří strážili prostor kolem brány. Přesto je museli vidět, než se zamaskovali.

„Tohle by mohlo být správné místo.“ Ronon se díval na zem, kde vedla vyšlapaná cesta ke starému komplexu budov.

Přistáli v dostatečné vzdálenosti a za stálého brblání McKaye, se vydali do budovy zadním vchodem, který se zdál nehlídán. Museli však zneškodnit pár strážných, kteří byli uvnitř, ale nakonec se dostali k nejvíce střežené místnosti, kde uprostřed stála obrovská klec, v níž uviděli Ladona jak se tyčí nad něčím na zemi. Shepparda zabrnělo ve vnitřnostech, když si všimnul světle hnědých vlasů a prstů v rukavicích.

„Ustup od ní!“ zařval a zvednul zbraň a zamířil jí na Ladona, který se pomalu otočil. Vždy dokonale uhlazený účes měl rozdrbaný. Ustoupil o dva roky, takže měl Sheppard výhled na Miu. Zbraň se mu při pohledu na ni lehce zatřásla. Nevypadala vůbec dobře. Krvácelo jí obočí a ret. Pod očima měla výrazné černé kruhy a vlasy se jí uvolnily z drdolu a ve zplihlých pramenech jí vyseli kolem pobledlého a pohublého obličeje.

„Shepparde, čekal jsem, kdy se objevíš.“ Sheppard zdvihnul zbraň, že Ladona zastřelí na místě, ale Mia před něj skočila a zaštítila ho vlastním tělem.

„Uhni!“ zakřičel na ni.

„Ne!“ opětovala mu zadýchaně.

„Uhni!“

„Ne! Nechte mě to vysvětlit, podplukovníku!“ zavolala na něj ochraptěle, že musel hodně napínat sluch, aby jí rozuměl. Trhnul sebou, když se zatřásla a Ladon ji zachytil a pomohl jí na lůžko.

Sheppard se rozešel ke kleci, když do místnosti vtrhli genijští vojáci. Zbytek týmu zdvihnul zbraně a všichni na sebe navzájem mířili. Ladon své strážné odmávnul a ti se z místnosti vytratili jak pár nad hrncem.

„To bys mi teda měla vysvětlit.“ Sheppard musel konstatovat, že Mia vypadala zblízka ještě hůř než z dálky, ale pořád se držela. Vstala, aby si navzájem hleděli do očí.

„Budu předpokládat, že jste tady kvůli tomu, abych neohrozila bezpečnost Země, než abyste se o mě bál, ale jedno musíte vědět, že jsme se s Ladonem dohodli a bylo by lepší, kdybyste vy do toho nezasahovali.“

„Budete toho litovat, Radime!“ Mia plivla vůdci Genijů pod nohy, který ji za to počastoval silným úderem hřbetem ruky do tváře.

„Měl jsem ti zavázat pusu.“ Ladon kývnul na dva své vojáky. Ti obestoupili Miu a pevně ji chytili za paže.

Skupinka stála jen malý kousek od brány. Všichni vyčkávali na příchod Michaela. Radim zkontroloval prostor kolem, jestli nemají nikoho za zády, než se brána začala aktivovat. Bývalý Wrait přicházel.

Mia se roztřásla po celém těle. Stále měla v paměti den, kdy ji Michael unesl na wraitskou loď a přímo před jejíma očima vysála královna jejího přítele Sama, jehož vojenské známky stále nosila na krku, společně se zásnubním prstenem Roda z alternativního vesmíru.

Obrovský vír se vyvalil vpřed. Celá skupina o jeden krok ustoupila. Ladon, jako vůdce, vystoupil před celou skupinu a čekal. Jako první prošli strážní, kteří byli kupodivu lidé a až poté prošel Michael. Za ním se brána uzavřela a nastala chvilka trapného ticha.

„Nedoufal jsem, že ji přivedeš,“ začal Michael sám chraplavým hlasem, který více připomínal lidský než wraitský. Ladon se spokojeně usmál.

„Říkal jsem ti, že ta po nabídce jak tě zabít skočí bez váhání.“ Oba se na Miu podívali. Ta je propalovala pohledem, ale neměla už téměř sílu se bránit silným genijským rukám.

„Jak proběhne předání? Jen tak ti ji dám nebo si ji vyměníme za něco, co nám pomůže v boji proti Wraitům?“ Mia se otřásla, když se Michael zašklebil. Znala tenhle pohled. Neznamenal nic dobrého.

„Říkala jsem ti, že jsi hlupák, Radime!“ Genij se po ní otočil a chtěl ji uhodit, ale Michael se k němu bleskově přiblížil a chytil ho za napřaženou ruku.

„Opovaž se jí ještě víc ublížit.“ Pustil mu ruku a přistoupil k Mie blíž. „Bylo tak špatné, že jsem tě musel Sheppardovi prozradit, ale musel jsem udělat menší ústupek, protože jsem věděl, že za mnou jednou přijdeš sama.“ Natáhl pravou ruku a Mia před ní ucuknula.

„Zabiju tě!“ sykla, ale to už ji Michael chytil za bradu a natočil k sobě.

„Když to nedokázal Sheppard, tak od tebe se toho bát nemusím.“

„Vím, proč mě chceš, a říkám ti, že raději umřu, než abych ti to dovolila.“ Kupodivu se usmál.

„O to to bude lepší.“ Pustil ji se značným uspokojením a vzdálil se s Radimem dál. Mia se obávala okamžiku, kdy Michael přestane dodržovat dohodu a rozhodne se všechny zabít a vezme si ji násilím, ale Radim byl na něj evidentně řádně připraven. Byli dost daleko, takže nerozuměla, kvůli čemu se hádají, ale bylo to příliš brzy. Přesto Ladonovi důvěřovala, že to udrží dostatečně dlouho dobu než…

Na bráně se začaly rozsvěcovat symboly. Mia málem padla na kolena úlevou a všechno pro ni rázem začalo být jako ve zrychleném víru. Brána se otevřela a na planetu se vyřítil jumper, který přistál nedaleko a bleskově z něj vyskákal celý Sheppardův tým a tým mariňáků. Ze střelby zaléhaly bubínky. Všichni na sebe navzájem pálili. Michael se kryl za svými lidskými strážnými. Zbabělec jeden. Chvílemi nebylo poznat, kteří jsou ti na dobré straně a ti, kteří jsou ti špatní.

Sheppard něco křičel na Radima a navzájem stříleli po svých lidech. Mia využila rozruchu, ke svému útěku, když ji muži pustili, aby se sami kryli před střelbou lidí z Atlantidy. Škobrtavým krokem vyrazila k ovládacímu panelu, aby odsud mohla utéci, ale nepočítala se zbloudilými kulkami. Cuknula s sebou, když ucítila na zádech bolestivé štípnutí a potom další do boku, které následovalo zběsilým křikem ze všech stran. Byla jen na čtvrtině cestě k panelu a ještě než padla na zem, spatřila, jak se jejím směrem blíží Michael s rozzuřeným výrazem, který byl zároveň i poraženecký, ale naneštěstí ho od ní odřízla střelba, před kterou musel bývalý Wrait zamířit k ovládacímu panelu.

Sheppard vypálil ze své zbraně pár dalších dobře mířených ran, aby Michaela donutit zamířit k ovládacímu panelu a naštěstí se mu to povedlo, čehož využil a začal zadávat adresu a štěkal rozkazy na své muže, aby ho chránili.

Radim, když si všiml Mii ležící na zemi, začal postupovat blíže k Sheppardovým a Michaelovým lidem, přesto se mu nepodařilo udržet formaci a Sheppardovi mariňáci dostali další dva jeho lidi, proto byl nucen se trochu vzdálit a dovolil tak, aby Michael dozadal adresu a otevřel bránu. Sheppard mu nechtěl dovolit, aby prošel a zastřelil přitom dva jeho vojáky, ale zabít se mu ho nepodařilo a bývalý Wrait utekl bránou.

Zavřením brány rázem ustala veškerá střelba. Z jumperu vyběhnul Beckett a zamířil jako první k Mie, která stále ležela na zemi.

Ucítila jsem na sobě něčí ruce a prudce jsem sebou cukla a hlasitě zasténala, když se ozval bolavý bok. Měla jsem sice na sobě neprůstřelnou vestu, ale i tak to jsem se nemohla ubránit následkům. Jen pomalu jsem zvedla hlavu a vyplivla pár kousků trávy, co mi ulpěly na rtech, a zadívala se na Carsona, který se nade mnou skláněl.

„Co tě bolí?“ Chytila jsem se ho a on mi pomohl na nohy.

„Bok,“ procedila jsem skrze zuby v předklonu. „Koho napadlo mě ještě dorazit?“ Zdvihla jsem pohled k podplukovníkovi, který se blížil ke mně.

„To jsem byl já. Michael vypadal, že je schopen tě vzít s sebou i přes ten zásah do zad.“ Carson mi pomohl stáhnout genijské sako a velmi opatrně mi rozepínal neprůstřelnou vestu, která vážila snad tunu. Pořádně jsem nejedla už hezkých pár dní a nedokázala jsem se udržet na nohách a oni mě ještě navlékli do neprůstřelné vesty.

„Muselo to vypadat přesvědčivě,“ řekl podplukovník upřímně. „Jinak by Michael neuvěřil, že jsi mrtvá.“ Tiše jsem sykla, když mi Carson stáhnul vestu a trochu povyhrnul tričko na levém boku, kde mi začala modrat kůže, protože právě na boku nebyla vesta tak silně vyztužená jako vepředu nebo na zádech. Podplukovník měl dobrou mušku, když mě zasáhl do takového místa v pohybu.

„Být to ostrý náboj, asi bys tu teď nestála,“ poučil mě Carson. Jen jsem se na něj tázavě podívala a on pokrčil rameny.

„Na plán B to dopadlo docela dobře,“ zhodnotil major Lorne, kterého jsem si všimnula teprve teď. Musel přijít s mariňáky.

„Kromě Michaelových vojáků neumřel nikdo z našich ani z Genijů.“ V duchu jsem si oddychla, ale předpokládala jsem, že se podaří Michaela zabít, ne jen kvůli pomstě, ale aby nedělal problémy. Což on dozajista bude, když nezískal mě, zkusí si poradit jinak a s tím, co mi řekl Rod, jsem se nedivila, proč po mně tolik prahne.

Rozhlédla jsem se po louce, kde se pomalu začali zvedat všichni, kteří byli „zabiti“ v zápalu boje a cítila jsem přitom velké zadostiučinění, že jsou naživu a Michael byl sveden ze stopy, že se Genijové vlastně domluvili s lidmi z Atlantidy na Plánu B místo Plánu A.

Carson se mi podíval ještě na záda, kde se mi určitě taky udělá podlitina, ne tak velká jako na boku, ale to bylo součástí plánu, takže jsem byla ochotná podstoupit bolest, aby se podařilo odvrátit katastrofu.

Podplukovník se na mě díval celou dobu, co mě Carson prohlížel a i on měl v očích obavu, kterou se snažil maskovat, což se mu moc nedařilo, proto jsem dělala, že to nevidím a lehce doktora odehnala, že na to bude čas později.

Radim se k nám připojil. Na tváři měl velkou odřeninu, která byla jen malou bolestí proti té, kdyby se do toho nevložila Atlantida, byť nerada, musela jsem si přiznat, že náš původní plán, jak bych zemřela při zabití Michaela, se rázem stal trochu hůře proveditelný s velkými ztrátami.

„Balíme a vracíme se na Atlantidu!“ zavelel podplukovník a naši lidé se začali sbírat a mířili k jumperu. Poslala jsem Carsona napřed, musela jsem si ještě promluvit s Ladonem.

Ten si mě odchytnul za pravou paži. Vzhlédla jsem k němu a on se mi zadíval hluboce do očí. „Nezradila jsi mě. Ani před Sheppardem a to jsem tě chtěl obětovat ve prospěch mého lidu.“ Pomalu mě pustil.

„I když jsem ti skočila na tak jasnou past, tvářil ses jako pravý vůdce, ale přesto sis pohrával s myšlenkou, jestli bych nebyla na tvé straně, abychom to udělali společně a tys mě mohl ušetřit.“ Zatvářil se ublíženě, ale nakonec, když se díval po svých mužích, kteří v trávě sbírali svoje věci, které upustili během přestřelky, přikývnul.

„Přestože jsem tě zradil, byla jsi ochotná za mě obětovat svůj život.“ Lehce jsem se zasmála. Poplácala jsem ho pravou rukou po levé straně hrudi.

„Nezatratím kvůli jednomu nezodpovědnému chlapovi celý národ, když má stejný cíl jako my.“ Překvapeně jsem stáhla ruku a podívala se k jumperu, kde stál podplukovník a nespouštěl z nás pohled a já si přitom uvědomila, že už nemyslím na sebe jako na jedince, ale jako na člena komunity, jako na část celku.

„Měla bys jít a řekni Sheppardovi, že bude asi nejlepší, když už se raději neuvidíme. Asi jsem ho tímhle moc nenadchl.“ Oba jsme se na podplukovníka podívali.

„Myslím, že je spíš rád, že nikdo nepřišel k úhoně a že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Michaela jsme přesvědčili, že jsem mrtvá. Zase.“ Ladon se na mě nechápavě podíval, ale já mávla pravou rukou. „A nedovolili mu, si myslet, že Genijové spojili s námi proti němu.“

„Sbohem, slečno Collinsová.“ Natáhnul ruku a potřásl si se mnou.

„Sbohem, pane Radime.“ Vtiskl mi do ruky malou minci a mrknul přitom na mě. Pokynula jsem mu a vydala se k jumperu, aniž bych se jedinkrát otočila.

Jakmile se dveře zavřely. Rozklepaly se mi nohy a Carson mi pomohl si sednout vedle majora Lorna.

„Vypadáš hrozně,“ konstatoval a já se zasmála, ale zapíchalo mě přitom v levém boku.

„Nejpříjemnější lichotka dne.“ Mariňáci okolo se zasmáli. Na chvíli jsem si říkala, jak mě napadlo odejít, proč jsem jenom chvíli nepočkala.

„Letíme,“ zavolal dozadu podplukovník a zadal adresu. Pořádně jsem se chytila opěradla a major Lorne mě obdařil uklidňujícím a povzbuzujícím pohledem.

Vracela jsem se domů a byla přitom neuvěřitelně šťastná.

Nemohla jsem další den ležet na ošetřovně. Moje zranění nebyla vážná a pod skenerem Carson neobjevil žádné zlomeny, jen podlitiny po zásahu slepými náboji, které neměli takovou průraznost jako ostré, ale přesto na bližší vzdálenost byly nebezpečné.

„Slibuju, že se budu šetřit, Carsone.“ Díval se na mě dosti podezřívavě, ale já se opravdu snažila tvářit nevinně a on mě přeci jen propustil s tím, že se za ním každý večer zastavím, aby mě zkontroloval, s čímž jsem nadšeně souhlasila. Byla paráda opustit ošetřovnu a opět si moci projít město. Nebylo nijak jiné, jen trochu strožejší, než se expedice zase zabydlí, což nebude trvat dlouho.

Nejkratší cestou jsem nakonec zamířila na molo, abych si vychutnala západ sluncí. Celá jsem se na to třásla a dokonce ignorovala i přítomnost podplukovníka, který se ke mně připojil a dokud slunce nezašly, nic neříkal.

„Asi bych vám měla poděkovat, podplukovníku,“ začala jsem sama od sebe, když byl i nadále potichu a mně z jeho mlčení naskakovala husí kůže. Strčil si ruce do kapes a hleděl na míle vody před námi.

„Můžu se zeptat, co napíšete do hlášení?“ Pomalu ke mně natočil hlavu mým směrem. Jeho pohled mi rozechvěl kolena. Stále jsem se cítila slabá a přesně věděla, co v mém obličeji podplukovník vidí. Pravé oko celé modré, černé kruhy pod očima, nateklý ret a natrhnuté obočí a celkové vyčerpání, nehledě na to, že jsem chodila předehnutá, abych unikla bolesti v levém boku, kam mě zasáhla jeho slepá kulka.

„Záchrana člena expedice. Řekl bych, že McKaye, protože jako o vědce o něj může být zájem, a zároveň to zapůsobí na jeho ego, takže proti tomu nebude nic namítat.“ V duchu jsem si oddechla.

„Moc děkuju, podplukovníku.“ Z jeho tváře jsem poznala, že tohle nebylo to, co ode mě chtěl slyšet.

„Pořád přemýšlím, jestli se mám na tebe zlobit nebo být rád, že jsi v pořádku.“ Rázem mi poskočilo srdce a já málem zapomněla dýchat. Roztřásla se mi kolena ještě víc. Podplukovník se odvrátil od moře a opět mi pohlédl do obličeje.

„Ani netušíš, jakou hloupost jsi provedla! Takový pitomý plán, to nikdy nemohlo vyjít! Zvláště s Geniji! Ladon je pěkně nebezpečný chlapík, posledně nás zatáhl do svého vlastního plánu a sprostě nás přitom využil a ty si jen tak k němu nakráčíš a přidáš se do sebevražedného plánu!“ Otevřela jsem ústa, abych se bránila, ale nic ze mě nevyšlo. Nenašla jsem v sobě slova. Opět jsem se cítila jako první dny tady, kdy se ke mně podplukovník choval jako k nepříteli číslo jedna.

„Přesto mám dojem, že jsi mu spadla do pasti, jako my. Myslíš si, že jsi ostatní přesvědčila o svém vlastním rozhodnutí, se k Ladonovi přidat, ale podle mě, to všechno bylo jinak.“ Hodně jsem se držela, abych neucukla, když mu vylétlo obočí nahoru ve svém vlastním přesvědčení, že má pravdu.

„Nemyslím si, podplukovníku, že máte ověřené infor…“

„Já ti na ty žvásty neskočil. Ladon tě dostal na kolena, a nakonec ti nabídnul spolupráci. Jsem voják, poznám jednání vojáka a Ladona docela znám, abych věděl, čeho je schopen, ale divím se tobě, že jsi byla ochotná se nechat zabít jen kvůli Michaelovi. Proč jsi nepočkala? My bychom se vrátili, ještě jsme tu neskončili a nenechali bychom se odradit tím, že se vrátili Antici. Vážně nevím, jestli se mám na tebe zlobit nebo uznat, že jsi byla ochotná obětovat život za někoho, kdo tě zajal a mučil tě.“ Nevěděla jsem, co na to říct. Tohle jsem od něj nečekala.

„Podplukovníku…“ Nic jiného mě nenapadlo. Plácala jsem se na místě jak ryba na suchu.

„Štve mě, že mi nechceš nic říct, a pak si jen tak nakráčíš na popravu a ještě chráníš svého popravčího. Opravdu se v tobě nevyznám. Přijdeš si sem, jen v tričku a všechno tajíš, a pak se chováš, jakoby ti na lidech záleželo a mně připadá, že jsi s Atlantidou spjata daleko víc, než přiznáváš, ale to ty mi nikdy neřekneš, protože jsem voják a ty vojáky evidentně nemáš v lásce. Což je další otázka, na kterou nedostanu odpověď, ale klidně si ty odpovědi nech, já je nepotřebuju znát!“ Rychlým krokem odcházel a já měla co dělat, abych ho zastavila. Zachytila jsem ho levou rukou. Sykla jsem přitom bolestí, když se ozval namožený bok.

„Pane, prosím, je to daleko složitější a sama to nechápu a nechci tím zatěžovat ještě někoho dalšího. Je mi líto, že jsem to musela říct Elizabeth, protože ta má svých starostí dost. Proto vám to nemůžu říct, zpočátku jsem nechtěla, protože skutečně vojáky nemám v lásce, ale postupem času jsem si uvědomila, že čím míň lidí to ví, tím lépe. Vždyť jste mě teď musel nechat podruhé umřít, abych byla v bezpečí, cožpak to není dostatečným důvodem k zachování tajemství? Podplukovníku, kdyby byla jiná doba a jiná situace, a my se sešli na Zemi, mohli by z nás být přátelé, ale jsme teď tady, v tomhle čase a v téhle galaxii, obklopeni nepřáteli, to prostě nezměníme a věřte mi, když říkám, že je lepší, když žijete v nevědomosti a můžete se soustředit na boj proti Wraitům než abyste musel řešit moje problémy, které by vašemu spánku příliš neprospěly.“ Pustila jsem jeho paži a pomalu nechala klesnout tu svou k boku. Podplukovník se mi díval do očí a já v nich nedokázala číst. Naprosto mě zhypnotizovaly. Nedokázala jsem se pohnout.

Zaskočilo mě, když se podplukovník ke mně sehnul a velmi tvrdě přitiskl svoje rty na mé a sevřel mi tváře do svých dlaní, a pak znovu a znovu hltavě okoušel moje rty, jakoby se bál, že se před ním rozplynu. V hlavě jsem měla prázdno, nedokázala se hnout, cokoliv podniknout a jen čekala, jak tohle skončí. Přestože se moje tělo dožadovalo přídavku, mysl byla téměř prázdná, jenom ve vzdáleném koutku pouze slabě poblikávala výstraha POZOR! A než jsem se k něčemu zmohla, podplukovník mě pustil, zmateně se na mě podíval, a pak raději co nejrychleji zmizel do budovy a nechal mě stát venku, naprosto znehybněnou, s brnícími rty a naprosto nepopsatelným pocitem v žaludku.

Jediné, na co jsem po chvíli dokázala myslet, bylo… A sakra!

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 8. kapitola: