OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 4. kapitola

04.08.2021 (10:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 392×

The Score - All of Me feat. Travis Barker

 4. kapitola - Infiltrace

Stříbrný sedan zajel skrze otevřenou tepanou bránu na příjezdovou cestu a zastavil téměř u vchodových dveří honosného sídla na okraji města. Z auta taxi služby vystoupil John Sheppard s lehkým vojenským batohem, zaplatil taxikáři a počkal, dokud u domu neosaměl.

S hlubokým nádechem zaklepal na dveře, které se po pár vteřinách otevřely, a stanul v nich jeho starší bratr.

„Druhá návštěva během půl roku, čím jsem si zasloužil takovou pozornost, bratře?“ John se zašklebil a pokrčil rameny.

„Dostal jsem volno.“ Dave ustoupil, aby ho vpustil dovnitř. Společně prošli dlouho chodbou do obývacího pokoje, kde John nejistě přešlapoval. Nepočítal, že se sem vrátí tak brzy. Na otcově pohřbu nezůstal ani hodinu. To mu znemožnila Ava Dixnová. Nechtěl si připustit, že to bylo svým způsobem po těch letech vysvobození.

„Nepočítal jsem, že by ses vrátil tak brzy.“ Dave mu nabídl skleničku se skotskou na jeden palec s kostkou ledu. Vděčně ji přijal. Od návratu na Zem se k alkoholu uchyloval častěji než by bylo vhodné, ale dovolenou už neměl dlouho dobu a netušil, jak s ní naložit. Znervózňovala ho spíš nejistota, že netušil, jak dlouho bude trvat.

„Volno přišlo nečekaně.“ Dave se na něj podíval a evidentně čekal, že to rozvede, což John v plánu neměl.

„Pokud potřebuješ, tvůj pokoj je stále volný,“ pokynul k jeho batohu. „Věci jsou tedy v krabicích na půdě, ale pochybuju, že by ti něco z toho ještě k něčemu po těch letech bylo.“ Dave se chopil příležitosti, jak Johnovi připomenout, že už je to více jak dvacet let, co z rodného domu odešel.

„Ale ne, mám svůj byt, jen jsem se chtěl zastavit.“ Sundal si batoh a odhodil ho na zem ke gauči, kam se posadil, jakmile si rozepnul koženou leteckou bundu.

„Jak jsem řekl, svoje místo tady máš. Otec ti v závěti odkázal jeden z domů podle tvého výběru.“ Informoval ho Dave, usadil se přitom na protější gauč a upil ze své skotské.

„Nechci teď řešit tátovu závěť, Dave.“ Odložil svoji sklenici na konferenční stolek a opřel se zády a upřel oči ke stropu. Prozkoumával přitom přezdobený lustr.

„Proč mám teda dojem, že i tak nejde o rodinnou návštěvu?“ John během okamžiku věnoval svoji pozornost zase bratrovi. „Můžeš klidně mít dovolenou, ale stačí, aby zavolali, a ty odjedeš bez jediného slova, tak jako na pohřbu.“

„Měl jsem za to, že jsme si to vyříkali minule. Omluvil jsem se.“ Později ho to skutečně mrzelo, ale po těch letech odloučení a čase stráveným bojem v Pegasu, se mezi tolika lidmi, co znali jeho otce, cítil nesvůj, i když s ním byl Ronon.

„No dobrá, jak myslíš, Johne, budeme se tvářit, že jsi přišel navštívit staršího bratra jen tak.“ Dave do sebe hodil svoji skotskou najednou. Odložil prázdnou sklenici na stolek a dlouhé vteřiny si s bratrem zírali do očí. Ani jeden nechtěli uhnout, přesto to Johnovi začalo být nepříjemné, výčitky byly daleko horší než minule, protože ho přivedly k myšlenkám na ni, doufal, že alespoň u bratra se od toho oprostí, ale díky prstenu pod košilí to nedokázal ani na jedinou vteřinu. Věděl, že se tím mučí, ale to jediné ho dokázala udržet při smyslech.

„Promiň, ale já se nedokážu tvářit, jakoby se nic nedělo,“ utrousil Dave kousavě a rozhodil přitom rukama. Předklonil se, opřel se lokty o kolena a od spojených rukou se podíval na bratra. „Nevěřím, že jde o shodu náhod.“ Na to se už John narovnal, podíval se na Davea a čekal na vysvětlení. „Budeš dělat hloupého?“

„Vážně netuším, o čem mluvíš.“

„Takže netušíš, proč ke mně armáda poslala svoje lidi, aby mě vysýchali?“ Nevypadalo to, že si z něj dělá legraci, myslel to vážně, proto raději vypil zbytek skotské. Chvíli se díval na led kroužící ve sklenici, než zvou zdvihnul hlavu. V hlavě se mu honily důvody, proč zrovna teď.

„Dave, jak jsem řekl, mám volno a tentokrát mi opravdu nikdo volat nebude. Minule jsme se přeci dohodli, že nenapadnu závěť, a když znovu přijedu, nebudu si sem tahat práci.“

„Takže o tom vážně nemáš tušení,“ konstatoval starší ze Sheppardů odměřeně, zvedl se z gauče a vzal prázdné skleničky, aby je doplnil.

„Pokud někoho poslala armáda, nemám s tím nic společného, ale zařídím, aby tě nikdo už neobtěžoval.“ Přijal naplněnou skleničku a znovu se pořádně napil, aby spláchnul tu pachuť ponížení. Nechtělo se mu věřit, že by ho z něčeho takového obvinil. Dave se neposadil a stál nad ním, jakoby mu chtěl ukázat svoji sílu v téhle konverzaci, která se dala spíš rovnat výslechu.

„Buď v klidu, Johne, jen jsem se ujišťoval, že v tom komplotu taky nefiguruješ.“

„V jakém komplotu?“ Tohle se mu přestávalo líbit.

„Co ti říká jméno Elizabeth Collinsová?“ Ztuhla mu ruka v půli pohybu a trochu se zatřásla. Dave ho bedlivě sledoval. Pro jistotu se napil, aby získal drahocenné vteřiny ke zklidnění.

„Dost,“ přiznal John, jakmile polknul. Musel se nadechnout a zatnout zuby. Netušil, že tohle téma otevře zrovna jeho bratra. Hlavně nechápal, jak se k tomu jménu mohl dostat.

„Sakra Johne, vždycky mi bylo jedno, že jsi vstoupil do armády, ale už mi nebylo jedno, že se táta kvůli tomu celé roky užíral. Ta tvoje snaha vzepřít se rodině, jenom abys získal nezávislost, byla dětinská a kvůli armádě ti nakonec i zkrachovalo manželství. Mám Nancy rád a byl jsem jí oporou, když ses po rozvodu sbalil a odjel na tu jednu ze svých tajných misí, ale aby do toho svinstva armáda zatahovali ještě děti, to už je i na mě moc.“

„S Nancy jsme děti neměli. Dohodli jsme se, že manželství právě kvůli tomu ukončíme.“

„Jenže já nemluvím o Nancy, Johne. To byl jen příklad, aby ses už konečně probral.“ Dave začal obcházet gauč a zíral na svého bratra. „Sice mi pořád uniká, jaké pohnutky tě vedly k tomu, aby se přidal k armádě, ale byla to tvoje volba a dokud to nezasahovalo do mého života, bylo mi to jedno. Dokud se tu krátce po tátově pohřbu neobjevila ta puberťačka.“ John se napnul ještě víc. Stisknul skleničku, aby se mu neroztřásla ruka, tušil, kam to povede, když předtím zmínil to jméno. Věděl, že to jednou přijde, ale ne od bratra.

„Hledala tě tu, abys jí pomohl, a o několik týdnů později přijdou do mé firmy ti chlapi s těmi rádoby zdvořilostními otázkami, které jasně směřovali ke zjištění, proč jsem tu holku přijal a jakoby to nestačilo, po pár dnech jsem s ní mluvil a ona se mi celá vyděšená začala vysvětlovat, že pátrá po informacích o smrti své matky. To vážně armáda potřebuje verbovat děti svých zaměstnanců, aby jim znemožnili se dozvědět, jak jejich rodiče zemřeli?“

„Mluvíš o dceři plukovníka Elizabeth Collinsové?“ John jméno své instruktorky z tréninkového programu nevyslovil nahlas od dokončení výcviku.

„Mluvím o Victorii Collinsové, dceři Elizabeth Collinsové,“ vysvětloval Dave netrpělivě.

„Victorie Collinsová.“ Její pravé jméno mu vyklouzlo z úst tak přirozeně, jakoby čekal na chvíli, až ho bude moci konečně vyslovit nahlas.

„Ano, o ní mluvím. Můžeš mi vysvětlit, do čeho se její matka zapletla, že její dceru sleduje na každém kroku armáda a diktuje jí, co má dělat?“ John vytáhnul z kapsy mobilní telefon, ale když si všimnul bratrova rozzlobeného pohledu, raději ho vrátil zpátky.

„Pokusím se něco zjistit, až se vrátím do práce.“ Stálo ho to hodně sil, aby zůstal v klidu a nezačal hned jednat, ale musel trochu zchladnout. Musel přemýšlet racionálně, bez emocí. Neuniklo mu ale přitom, jak se jeho bratr na něj udiveně podíval, jakoby nemohl uvěřit, že skutečně dal přednost jemu před prací, byl to opravdu obrovský krok za ty roky, co byli odloučeni. Jenže Dave nemohl ani tušit, že John kvůli Victorii a jejímu bezpečí by byl schopný vpadnout do kanceláře IOA a začít řvát na Coolidge, ale ničemu by tím nepomohl, možná by jí tím jen přitížil. Musel si budoucí kroky řádně promyslet.

Dave nakonec přikývnul, i když vypadal, že by byl pro jednou raději, kdyby se John zase věnoval své práci, ale musel uznat, že pár dní nic nezmění. „Pokud zůstaneš, objednám večeři z restaurace.“

Když na druhý den odpoledne John čekal s bratrem před domem na taxík, musel uznat, že mu rodina chyběla, ale pořád ho tížilo, že kdesi v jiné galaxii čeká jeho syn na záchranu, ale než to bude moci udělat, musí ochránit jeho rodinu tady na Zemi. Cítil se rozpolcený, teď však byl tady s nevědomostí, jak velení naloží s Atlantidou, což mu dalo možnost pokusit se vyřešit situaci Victorie. Mia nezemřela kvůli tomu, aby její mladší já přinutili, aby do toho nekonečného kolotoče vstoupila znovu.

„Zmýlil jsem se v tobě, Johne,“ začal Dave a trochu rozpačitě zíral na špičky svých bot. Ruce měl zastrčené v kapsách kalhot, protože by jinak nevěděl co s nimi.

„Už to neřeš,“ snažil se nad tím John mávnout rukou, ale bratr toho nenechal.

„Tvrdil jsem Victorii, že jí nepomůžeš.“

„Dave, neříkám, že jí nepomůžu, ale některé věci je lepší nechat být.“ Pohodil hlavou, ale než mohl bratr něco namítnout, zastavil před nimi taxík. John nastoupil a ještě s otevřenými dveřmi se rozloučil.

„Když nebudeš moct přijet, alespoň občas zavolej, Johne.“ Ten jen přikývnul, zavřel dveře a nadiktoval taxikáři adresu svého washingtonského bytu.

…

„Nepřijde mi správné, že se scházíme takhle tajně,“ nechala se druhý den slyšet Teyla, když dorazila společně s panem Woolsym do Johnova bytu. Rodney přivedl Ronona, který jinak bydlel se Sheppardem.

„Teylo, chci řešit něco, co nemusí slyšet někdo cizí.“

„Mám stejné obavy, podplukovníku,“ ozval se Richard Woolsy, když se postavil k oknu, kde vyhlížel, jestli je někdo nesledoval.

„Hele, víš, jak složitě jsem Jennifer vysvětloval, že musím odejít?“ Rodney roztržitě přecházel okolo kuchyňské linky. „Pořád nechápu, proč jsem ji nemohl vzít sebou.“

„Čím míň lidí to ví, tím líp. Nemůžeme si být jistí, kam až to sahá a přímo se zeptat nadřízených nemůžu. Po smrti Collinsové, všechno spojené s ní a její mladší verzí si převzala IOA bez možnosti sdílení informací s velením SGC.“ Všichni v místnosti se napjali. Bylo to už několik týdnů od její smrti a za tu dobu se společně sešli pouze na pohřbu v zálivu.

„Pane Woolsy, zmínil se někdo z IOA, že hodlají Victorii Collinsovou donutit, aby vstoupila do armády, aby ji měli na očích oficiálně?“ Woolsy se usadil na pohovku a zavrtěl přitom hlavou.

„Poslední informace, co jsem měl, byly jen o tom, že bude pod dohledem, jelikož její otec požádal o převelení do Washintonu, což se podle Mii nikdy nestalo, takže velení IOA předpokládalo, že je to narušení časové linie, které je důležité sledovat, a především nechtěli, aby se slečna Collinsová dostala k nějakým informacím ohledně programu Hvězdné brány znovu.“

„Co se děje, Johne?“ Teyla jako jediná tušila, že jde o něco víc.

„Victorie minulý rok na podzim navštívila mého bratra, kde hledala mě, abych jí pomohl objasnit smrt její matky, která bývala mým velícím během výcviku, jenže tím proti sobě poštvala IOA, které ji donutilo se upsat armádě.“ Woolsy s Rodneym si vyměnili zděšené pohledy.

„Oni si snad myslí, že něco ví?“ zeptal se Ronon pomalu, John si z jeho pohledu odvodil, že už některé věci tady na Zemi chápe správně.

„To netuším, rád bych zjistil něco víc, ale obávám se, že z naší strany by to pro IOA mohlo být podezřelé.“

„Obávám se, Johne, že chápu, kam tím míříte a kéž bych vám to mohl nějak vyvrátit, ale po Ba'alově prohlášení bych se nedivil, kdyby někdo z jeho lidí infiltroval IOA, nebylo by to poprvé.“

„Co tím myslíte?“ Teyla byla zmatená. Pozemská struktura organizací, přímo spojených s programem, jí stále nedávala smysl. Kupodivu se ujal slova Rodney.

„Pokud mám správné informace, Ba'al tenkrát Miu unesl proto, že kapitán Collinsová se sem dostala z alternativní reality pomocí Janusova stroje času. Ba'al se o stroji dozvěděl a chtěl ho získat za každou cenu, ale Mia zajistila, že náš jumper a ten, kterým přiletěla Collinsová, byli zničeny jak teď, tak v budoucnu, kvůli čemuž chtěl Ba'al v naklonovaném těle doktorky Rileyové zničit Atlantidu.“ Při jejíž záchraně položila život, dořekl John v duchu a odolal tomu nutkání, aby stiskl v dlani její prsten, který měl bezpečně skrytý pod košilí. Raději zvednul oči k Rodneymu a poslouchal ho.

„Víš, Teylo, v naší galaxii nacházíme záznamy antických informací už léta, ale naše mozky nejsou natolik rozvinuty, abychom dokázali tolik informací zvládnout. Jednou se takové informace, říkáme tomu archiv Antiků, dostal do hlavy generála O'Neilla a on přitom málem umřel, což Ba'al ví a zřejmě předpokládá, že pokud je Mia, teda Victorie, přímým potomkem Antiků, mohla by v mozku tento archiv udržet, čímž by se dostal k antickým technologiím a dokázal by Janusův experiment na zničení Wraithů, zneužít ve svůj prospěch a pokud má pan Woolsy pravdu a někdo z Ba'alových lidí se dostal do IOA, může tahat z nitky, aby měli Victorii pod dohledem, kdyby ji potřebovali. Pokud ji skutečně naverbovali, můžou jí pak klidně přikázat, aby se experimentu zúčastnila.“ Rodney mluvil tak zaníceně, že si nevšimnul Johna, jak bledne, který si uvědomil, že Victorie je v daleko větším nebezpečí než doposud a že se nedokáže nijak bránit. Nevědomost byla v tomhle případě její nejhorší nevýhoda.

„Asi bych měl zmínit jednu podstatnou věc,“ všichni se otočili na Woolsyho, který si sundal brýle a promnul si kořen nosu. „I kdyby to všechno byla pravda, slečna Collinsová se nemůže stát vojákem v aktivní službě. Její zdravotní stav to vylučuje, má doživotní následky po událostech, kdy zde na Zemi byly všechny Collinsové naráz.“ John polknul a musel se podívat bokem, aby si nikdo nevšimnul jeho zděšení. Nenapadlo ho, že by Victorie měla nějaké následky. Mia nikdy o žádných nemluvila.

„Tak jak je tedy možný, že ji naverbovali?“ Ronon si poposedl, ale nakonec vstal a začal obcházet pokoj.

„Zřejmě jí doporučili, aby si vybrala něco, co přímo souvisí s armádou a její zdravotní stav to neznemožňuje vykonávat. Armáda nejsou jen vojáci, ale i úředníci, doktoři a další obory. Nemohou ji sice poslat bojovat do první linie, ale zajistí, aby byla zaměstnanec, takže ji budou mít pod kontrolou a jak se podplukovník Sheppard zmínil, smrt její matky jim dala prostředek, jak ji k tomu přinutit. Nehledě na to, že mohli napomoct převelení jejího otce. A pokud IOA znám dobře, apelovali na její vlastenectví a pokud to nezabralo, vytáhli její loajalitu k rodině. Nedivil bych se, kdyby se pokusili znevážit pověst její matky.“ Woolsy mluvil tak pomalu, jakoby nemohl uvěřit, že by jeho zaměstnavatelé byli něčeho takového schopni, ale za ty roky se mnohokrát ukázalo, že pokud jde o ochranu Země, jsou schopni čehokoliv, ale jejich skutečné úmysly, pokud byli infiltrováni TRUSTem, si představit nedokázal.

„Tak co budem dělat?“ John se podíval na Ronona. Za poslední půl hodinu toho řekl víc a zapojil se, jak mnohdy za půl roku na Atlantidě. Věděl, že měl Miu rád, i když by to nahlas nepřiznal.

„Pokusím se zjistit něco víc, ale pohybuju, že mi něco řeknou. Možná byste se, Johne, dozvěděl něco od Ba'ala. Od té doby, co je v oblasti 51, odmítá se všemi mluvit a dožaduje se pouze vás.“ Woolsy se postavil k oknu a ostražitě sledoval oba směry.

„Generál Landry i O'Neill chtějí, abych s ním promluvil. Přesto bych ho nechal ještě u ledu. Je až jako poslední možnost. Klidně by lhal, aby se dostal ven.“ Vůbec se mu do toho nechtělo, protože se zařekl, že jestli ho znovu uvidí, zastřelí ho, sice by mu to nepomohlo, aby se cítil líp, ale alespoň by byl Miin vrah mrtvý.

„Teď mě tak napadá, že je tu ještě jedna možnost, jak dostat slečnu Collinsovou z hledáčku IOA, aniž bychom přitom upozornili a sebe.“ Woolsy se obrátil ke svým lidem, kteří mu byli na Atlantidě nejblíže. Měl nemalou snahu, aby zaručil Victorii Collinsové pokud možno klidný život.

„No?“ Od vysokého Sateďana to bylo jako šlehnutí bičem.

„Pošleme někoho za plukovníkem Thomasem Collinsem.“

„Kdo to je?“ zeptala se Teyla s pohledem upřeným na Johna, který se zhluboka nadechnul.

„Je to otec Victorie,“ řekl přiškrceně.

„Plukovník Collins byl zasvěcen do programu, když jeho dcera zkolabovala a byla v loňském roce převezena do nemocnice, ve stejné době, kdy IOA věznilo Miu na základně SGC,“ začal pan Woolsy vysvětlovat. „Její stav byl natolik vážný, že nebýt použití goa'udského léčebného zařízení, zemřela by na selhání orgánů. Bohužel ji nedokázali vyléčit úplně. Generál O'Neill byl od plukovníka upozorněn, že si nepřeje, aby se kdokoliv z armády kolem jeho dcery motal, souhlasil s kontrolami, ale dokážu si představit, jak se musí teď cítit, jestli mu dcera řekla, že se chce přidat k armádě. Pokud je zdejší slečna Collinsová alespoň z části jako ta co byla na Atlantidě, bude mlčet o tom, že ji někdo k tomu donutil.“ S tím musel John souhlasit. Už jen kvůli tomu, že na vlastní pěst začala pátrat co je v pozadí smrti její matky.

„Plukovník Collins ví, že byla jeho dcera na Atlantidě?“ Položila palčivou otázku Teyla.

„Generál O'Neill mu řekl všechno, takže ano, dokonce věděl i o kapitánu Collinsové, takže…“

„… půjdu já,“ přerušil Woolsyho John a zvednul se z gauče. Obešel Rodneyho v kuchyni, aby si mohl nalít sklenici vody.

„Johne, nejsem si jist, jestli je to dobrý nápad.“ To museli s Woolsym souhlasit všichni.

„Je nejlepší, stejně by mu měl někdo oznámit, že jeho dcera z budoucnosti položila život za záchranu planety a je pravděpodobné, že je na Zemi stále někdo, kdo by mohl usilovat o život té, která tu zbyla.“

„No tak to je hodně taktní, Johne. Měl by sis vzít neprůstřelnou vestu, protože jestli mu to řekneš tahle, tak tě na místě zastřelí.“ Všichni se podívali na Rodneyho, který jen pokrčil rameny.

„To je vlastně účel, musí být naštvaný tak, aby Victorii zakázal dělat cokoliv, co je spojeného armádou.“

…

John si upravil sako své slavnostní uniformy a trochu nejistě si přešlápl. Čekal ve vstupní hale budovy ministerstva obrany, kde plukovník Collins pracoval a stále se rozhodoval, jakým stylem s ním má mluvit.

„Podplukovníku!“ Ostrá výtka donutila Johna se otočit. Kráčel k němu generál O'Neill s rozzlobeným výrazem.

„Pane,“ zasalutoval, ale generál ho odmávnul.

„Co si jako myslíte, že tu budete dělat?“ Bylo mu jasné, že neujde pozornosti, když se bude chtít setkat s plukovníkem Collinsem.

„Se vší úctou, pane, přijde mi správné, aby se plukovník dozvěděl o své dceři.“

„To teda nepotřebuje, kdo jste, abyste o něčem takovém rozhodoval?“

„Jsem jedním z několika miliard lidí, kterým jeho dcera zachránila život,“ nedal se John odbít, ale generál prudce zavrtěl hlavou.

„Shepparde, tady už nejste na Atlantidě, nevelíte tomu tady. Veškerou agendu okolo Collinsové si převzala IOA. Už to nechte být a raději si užívejte dovolené, než dostanete nový úkol.“ I když John choval generála v úctě, nedokázal to nechat být, i kdyby to mělo znamenat, že ho vyhodí. Šel do toho s předpokladem, že se to může stát.

„Pane, dosud jsem vedoucím bezpečnosti na Atlantidě a stále řeším její narušení někým, koho moc dobře znáte a ten otevřeně vyhrožoval dceři plukovníka. Dokonce má informace, kde se v současné době nachází.“

„Tohle není vaše věc, kdybyste mě poslouchal a promluvil si s vězněm, mohl bych přimhouřit oko a říct to Collinsovi sám, ale jelikož máte stále problém s uposlechnutím rozkazu, musím trvat na to, abyste odešel a přestal se do toho plést!“

„Jsem ochotný za ním jít i domů.“

„Sakra Shepparde, tady nejde o vaši osobní mstu, chápu to, ale tahle Collinsová nemá s programem nic společného a společně s jejím otcem se ji od toho snažíme držet dál, tak buďte tak laskav a nepleťte se do toho.“

„Je zvláštní, že i přes vaši snahu IOA naverbovalo Collinsovou do svých řad.“ O'Neill pootevřel ústa a chvíli mu trvalo, než zareagoval.

„To je přeci blbost!“

„Ne, pane. Bratr mě obvinil, že kvůli mlčenlivosti verbuje armáda děti svých zaměstnanců, aby je měla pod dohledem.“ John se narovnal a nevinně si pohrával se svou brigadýrkou, když čekal, až mu to jeho nadřízený vyvrátí.

„Jste si tím jist?“

„V tomhle by mi bratr nelhal. Přišli ho do firmy kvůli Collinsové vyslýchat, samozřejmě v rámci slušnosti, ale dost ho to popudilo, pane.“

„Tohle se mi nelíbí, Shepparde, co vám Woolsy namluvil, že do toho jdete tak po hlavě? Nemyslete si, že nevím o vašem vztahu s Collinsovou, ale vážně si chcete zničit kariéru? Nemluvě o životě té holky, která ho už má tak dost poznamenaný?“

„Generále, dělám to hlavně kvůli ní. Ba'al jí otevřeně vyhrožoval, a pak se dozvím, že ji donutili se připojit k armádě, i přes její zdravotní stav. Se vší úctou, zavání to, IOA nemám v oblibě, ale pochybuju, že je to z jejich hlavy.“ Na to O'Neill stiskl rty a chvíli přemýšlel. Neměl zájem, aby se Thomas něco dalšího dozvěděl, ale Sheppard měl kupodivu pochopitelné důvody. Bylo mu jasné, že naráží na další infiltraci, vlastně by se tomu nedivil, když se ten goa'uldský zmetek zase vynořil a měl tak důvěrné informace.

„Necháte mluvit mě. Bůh s vámi, jestli Thomas zjistí, že jste měl něco s jeho dcerou, na místě by vás zastřelil.“ Společně se pak vydali do útrob budovy, kde vstoupili do předkanceláře s postarší sekretářkou.

„Jdeme za plukovníkem Collinsem, madam.“ Žena si je oba přes brýle prohlédla, než začala listovat v notesu.

„Nemám vás tady. Je mi líto, domluvte si schůzku, generále.“ John povytáhl obočí, když O'Neill vykulil očíi a věnoval ženě nechápavý pohled.

„Madam, chci mluvit s plukovníkem Collinsem. Snad si na mě udělá pět minut čas.“ Žena se na něho zase podívala a věnovala mu falešný široký úsměv.

„Je mi líto, generále. Má teď schůzku, ale když na tom trváte, zkuste se domluvit tady s podplukovníkem Sheppardem, jestli vás vezme s sebou.“ O'Neill se otočil na Shepparda a ten se na něj usmál se stisknutými rty.

„Vy jste si tohle naplánoval už předem.“ John přikývnul.

„Nebylo těžké zjistit, kdy tu budete, pane.“

„Fajn, tak jdeme dovnitř.“ Otočil se ještě k ženě, která přikývla, ale neskrývala pobavený úsměv.

Kancelář nebyla nijak velká ani přepychová, přesto vyřazovala cosi, čemu musel John věnovat pozornost. Moc toho o plukovníkovi nevěděl. Jeho žena o rodině vůbec nemluvila, až na jedinou návštěvu své dcery, při které ji strhnul stranou, aby ji nepřejelo auto. Takže netušil, jaký je to muž.

„Jacku, netušil jsem, že přijdeš taky. Schůzku si domluvil podplukovník Sheppard.“ Plukovník Collins kývnul na Johna, který mu zasalutoval. „Tady to nedělejte, jsem ve výslužbě, podplukovníku.“

„Promiň, Tome, chtěl jsem s tebou mluvit neoficiálně.“ Thomas Collins oběma nabídnul židle, aby se posadili.

„Víš, proč jsem chtěl převelet právě sem, Jacku.“ Plukovník se na svého přítele podíval přimhouřenýma očima.

„No jistě, chápu to, ale tohle nesneslo odkladu.“ O'Neill se podíval na Shepparda, aby mu dal jasně najevo, že budu mluvit jenom on.

„To si dokážu představit, ale předem tě varuju, jestli jsi přišel kvůli Victorii, víš, kde jsou dveře. Všechno probíhá tak jak má a nehodlám se k tomu nijak dál vyjadřovat.“ Collins se ostražitě podíval na Johna a dlouho dobu z něj nespouštěl oči, zřejmě ho odhadoval.

„A daří se jí dobře?“

„V rámci možností dobře. Má teď volněji kvůli přijímačkám na vysokou.“

„Jaký si vybrala obor?“ To už se i John napjal, když se plukovník zamračil a zavřel desky, které měl před sebou otevřené.

„Tak mluv, Jacku, tohle tvoje tancování je tak otravný až mám chuť tě vyhodit, šarže nešarže.“ O'Neill odolal nutkání vyměnit si pohled se Sheppardem.

„Mluvil s tebou v poslední době někdo od IOA o Mie?“ To už plukovník trochu zrudnul. Ignoroval Jacka a John měl dojem, že kdyby mohl, vypálí mu do hlavy díru.

„Jen klid, Tome. Podplukovník Sheppard velí pět let jednomu z SG týmů, vlastně to co ti chci říct, mám od něj.

„A co mi chcete říct, podplukovníku?“ John polknul. Plukovník z něho nespouštěl pohled a dokonce odmávnul i O'Neilla, který se snažil odvrátit od něj pozornost. Proto raději vystal, zastrčil židli a čepici si dal pod paži a zasalutoval.

„Plukovníku Collinsi, se vší lítostí vám musím oznámit, že vaše dcera byla zabita při záchraně Země.“ O'Neill zadržel dech. Díval se, jak tvář jeho přítele ztrácí barvu, klesá do svého křesla a jen nečinně zírá na Shepparda. Pravou rukou si zakryl ústa a očima těkal po celé místnosti, jenom aby se nemusel podívat na muže před sebou.

„Kdy?“

„Tome, je mi to líto, ale na tom už nesejde.“

„Že na tom nesejde, Jacku? Byla to moje dcera, doprdele, a je mi úplně jedno, jestli byla z jinýho vesmíru nebo času. V každém okamžiku a na kterémkoliv místě na Zemi nebo ve vesmíru to byla, je a vždycky bude moje dcera. Sám bys měl chápat, jaké to je mít strach o dítě.“ O'Neill sklopil hlavu, aby skryl svoje pocity.

„Jak se můžeš nazývat mým přítelem a říct, že Miina smrt je jedno, že na tom nesejde? Už když jsi mi to řekl, ani na moment jsem nezaváhal, nezapochyboval nebo ji nezavrhnul, ale přijal ji a měl o ni strach. Teď chci vědět, kdy se to stalo.“ Stisknul rty a narovnal se v židli, aby měl lepší výhled na O'Neilla.

„Zřejmě ve stejnou chvíli, kdy ztratila vědomí Victorie. Před pár týdny.“ Plukovník povytáhl obočí a zaměřil se na Shepparda, který stále stál.

„Minulost se zase opakuje,“ povzdychl. Zdvihnul hlavu a znovu se zaměřil na Shepparda. „Budu předpokládat, že jste ji znal, že?“ John přikývnul. Nehodlal uhnout pohledem. „Byl to váš nápad mi to oznámit?“

„Ano, pane.“

„Proč?“

„Shepparde,“ varoval ho O'Neill prudce.

„Mám důvodné podezření myslet si, že vaší dceři Victorii hrozí stále nebezpečí, pane.“

„Odejděte, oba.“ John čekal, že bude křičet, ale řekl to tak klidně a tiše, až mu z toho přeběhl mráz po zádech.

„Tome…“

„Žádal jsem tě o pomoc, Jacku, když na tom byla Vica hodně špatně, ale důrazně jsem se upozornil, že ji kvůli Elizabeth do ničeho nebudete zatahovat. Vím, že bys to neudělal a že za své nadřízené nemůžeš, ale vypadni. A vám doporučuji, Shepparde, abyste se mojí rodině vyhýbal. Moc dobře vím, kdo jste. Jestli vás uvidím v přítomnosti mých dětí, tak vás na místě zastřelím.“ Nemělo cenu se s ním hádat. John mu přesto zasalutoval a co nejrychleji se otočil, otevřel dveře a počkal, až jimi projde generál, než prošel sám. Ani se neotočil, když dveře zavíral. Pokynul sekretářce a rázoval za svým nadřízeným, který nasadil vysoké tempo.

„Co to jako mělo znamenat, Shepparde?“ zakřičel na něj O'Neill, když vyšli z budovy. „Co jste tím sledoval?!“

„S Woolsym jsme se shodli na tom, že nemůžeme jít oficiální cestou a jediný způsob, jak dostat Collinsovou dál od IOA, protože od nich jí hrozí nebezpečí a vmanipulovali ji do armády, bylo, to říct jejímu otci, ten se už postará, aby se armádě vyhnula.“

„Jste zatraceně chytrý idiot, ale pořád idiot! Uvědomujete si, že jestli se to IOA dozví, tak vám zničí kariéru?“

„Jsem si toho vědom, pane. Musel jsem to ale udělat.“ O'Neill se na něho zadíval, rychle si přitom nasadil brigadýrku.

„V tomhle vám rozumím, ale uvědomil jste si, že jsme v Pegasu ještě neskončili a chlap jako vy se nám tam bude hodit, nehledě na to, že mi Woolsy řekl o vašem vlastním zájmu se tam vrátit.“ Na to John div svoji brigadýrku nerozcupoval na kusy.

„Nic mě nezastaví se vrátit do Pegasu, generále, i kdybych měl jít stopovat, ale teď musím vyřešit tohle. Ba'al a jeho lidi ohrožují Atlantidu a myslím si, že nejenom ji. Zajedu za ním a pokusím se z něho něco vytáhnout, proto jsem potřeboval, aby plukovník Collins dohlédl na svoji dceru. Jakmile bude možnost, budu ji hlídat sám.“ Chtěl odejít, než si to generál rozmyslí.

„Johne!“

„Ano?“ O'Neill k němu sešel pár schodů a poplácal ho po rameni.

„Vynasnažím se to vyřešit, ale pořád musíte myslet na to, že Victorie je stále úzce spjata s tím experimentem, který by jednou provždy mohl vyřešit problém s Wraithy. Stále je tu možnost, že se nevyhneme tomu, abychom ji museli vzít do programu, v horším případě ji znovu odvezli do Pegasu.“ John zblednul.

„S tím se nemůžu smířit.“ Nasadil si čepici, zasalutoval a překotně spěchal ke svému autu, kde na něj čekal Ronon s balíčkem sušeného masa, které z nudy ukusoval. „Co ti chtěl?“ zeptal se Johna, jakmile nastoupil.

„Vlastně nic nového, ale svoji roli sehrál.“ John nastartoval.

„A ten Collins tě už nesnáší?“

„Příště mě zastřelí.“ Na to se Ronon zasmál.

„Kdybych někdy měl dceru, asi bych její nápadníky střílel na potkání.“ Tomu se nešlo nesmát. Na chvíli to z Johna spadlo, ale věděl, že horší má teprve přijít.

…

Oblast 51 se po útoku wraithských šipek, které provedly nálet a zničili křeslo Antiků, ještě nevzpamatovala. Bylo to jen pár týdnů, sutiny zničených skladovacích budov a jedné výzkumné, kde bylo křeslo, odklízeli dělníci jen velmi pomalu. Naneštěstí laboratoře a vazební cely zůstaly nedotčeny.

Byl tu čirý ruch, takže John musel být při projíždění opatrný. Před bránou podal strážnému svoje pověření a Rononovo povolení.

„Jste očekáván, podplukovníku. Vstup dvacet čtyři asi půl kilometru jihovýchodně, další vás nasměrují.“ John si vzal papíry a zasalutoval vojákovi zpět. Bez uniformy se tu cítil divně, jakoby tu neměl co dělat, to už sem uvěřitelněji zapadal Ronon. Nevědět, že je z jiné galaxie, nepochyboval by ani na vteřinu, protože pokud se jednalo o věci okolo armády, byl více než povolaný, ale stále pokulhával v civilním životě, kde se zdál ztracený, jenže v tom se nepotřeboval snažit. Byl tu, aby Johnovi pomohl a k tomu se nepotřeboval vybavovat v supermarketu s prodavačkami.

Po dlouhých minutách zaparkoval na vyznačeném místě a vystoupil z auta. Poupravil si sluneční brýle a rozhlédl se okolo. Odklízecí vozy a bagry byly na druhém konci areálu, ale bylo je slyšet až sem. Ani příliš zaměstnanců nebylo na asfaltových plochách, odpolední slunce pálilo s neobvyklou razancí, až měl John dojem, že by se během pár minut mohl koupat ve vlastním potu.

„Je mi teda milejší Atlantida na moři než tohle,“ podotkl Ronon, když si stáhnul koženou šňůrkou dredy.

„Byl jsem na Atlantidě, když vyschla veškerá voda, bylo to stejně depresivní, jako tohle.“ Oba si všimli tetelení vzduchu nad asfaltem, nehledě na výpary, které to moc nevylepšovaly.

„Podplukovník Sheppard?“ Oba se otočili k ženě ve středních letech, která měla v rodině čínské předky. Oblečená byla do bílého pláště, takže nějaká vědkyně.

„Ano a tohle je…“

„Ronon Dex. Moc ráda vás poznávám, je mi ctí,“ žena nabídla Rononovi ruku, který si s ní obezřetně potřásl.

„No tedy, vy máte stisk.“ Zářivě se na něj usmála a John se na přítele usmál, který to pochopil a rychle ženu pustil. „Jsem doktorka Zhao. Lucy Zhao. Jsem vedoucí týmu, v němž se snažíme zjistit, jak najít další Ba'alovy klony.“

„Hledáte odchylky v jeho DNA?“ Doktorka se na Johna doširoka usmála.

„Přesně tak. Běžně Gou'aldé mění pouze hostitele, zůstává jim jejich hadí tělo, ale tenhle to povýšil a nepotřebuje už ani to a přenáší veškeré vědomosti a vzpomínky již v genomu. Doufáme, že se nám podaří najít způsob, jak jej odhalit, abychom konečně našli veškeré jeho existence.“ Doktorka je provázela budovou a vysvětlovala, kde mají laboratoře, jak daleko pokročili, až nakonec zůstali u jedné cely, v níž seděl Wraith Todd.

„Johne Shepparde,“ oslovil ho a přišel až ke sklu.

„Jak se máš, Todde? Doufám, že se k tobě chovají slušně.“

„Tvoje starost je potěšující. Mám se zde dobře. Kupodivu mi občas dopřejí i krmení.“ Nad tím se John zamračil a Ronon vedle něho měl ruku na stehně, kde míval běžně svoji zbraň.

„To se teda máš.“

„Slyšel jsem, co se stalo na Atlantidě. Je mi to upřímně líto, Shepparde. Mia byla jedním z mála lidí, co si zasloužili můj respekt. Její antický původ jí propůjčoval neobvyklou moc, která by se vám teď hodila. Dokonce i ta druhá se zdála stejně obdařená, upozornila mě, že nastane doba, kdy znovu najdu spojence na Atlantidě.“ To už John přistoupil blíže ke sklu.

„Cos to řekl?“

„Ta druhá, říkali jste jí kapitán Collinsová, mi sdělila, že se v budoucnu budeme s Atlantidou vzájemně potřebovat a ono se to skutečně stalo.“ Vycenil svoje žraločí zuby v širokém úsměvu. John se na něj upřeně díval na vytetovanou hvězdu okolo levého oka, dokud ho od skla neodtáhl Ronon.

„Jen se tě snaží vyprovokovat.“

„Kdepak. Mluvil pravdu a to mě štve.“

„Ten váš Wraith je docela sdílný, za krmení je ochotný se s námi podělit o svoji krev a buňky kvůli výzkumu. Bohužel vedení nesouhlasilo, aby jiným týmům pomohl s tím antickým experimentem. Docela nás tlačí čas, kdybyste mohl pro nás ztratit slovo, podplukovníku, byla bych vám moc vděčná. Doktorové Becket a Kellerová téměř nikomu nedovolí, aby viděl experiment v celku, dodávají pouze úseky.“

„Je mi líto, doktorko, tohle není v mojí kompetenci, ale pokud jde o doktory, věřte jim. Becket už vytvořil jeden retrovirus, takže je ten nejpovolanější, aby dokázal vytvořit i tenhle a Kellerová vycházela z jeho poznatků, máte tady na to ty nejlepší.“ Ronon se trochu uchechtl, ale nic na to neřekl.

„Doktorka Rileyová tedy Ba'al je ve výslechové místnosti. Můžete dovnitř klidně oba dva. Kamery jsou zapnuté a jeden strážný bude přítomný s vámi.“ Doktorka se zastavila u dveří, u kterých byli dva po zuby ozbrojení strážní. Kartou otevřeli dveře a vpustili Johna s Rononem dovnitř.

„Tomu říkám vzácná návštěva!“ uvítal je bývalý vládce soustavy v těle rusovlasé ženy. „Podplukovník Sheppard i se svým věrným psem.“ John napřáhnul ruku, aby zastavil Ronona, který byl okamžitě připravený zaútočit.

„Pokud chceš hned umřít, stačí pokračovat.“ John se posadil na židli naproti Ba'alovi.

„Mám dostatek klonů, takže tohle tělo nebude pro mě žádná ztráta, podplukovníku, ale to jistě už víte. Vy jste přišel kvůli něčemu jinému, že? Možná se budete zlobit, ale zajímá mě, jaký byl pohřeb?“ Žena se zeširoka usmála a položila ruce v poutech na stůl.

„Tak kvůli tomuhle, se stále dožaduješ jenom mě? Myslíš si, že se rozčílím tak, že tě zabiju?“

„Možná, podplukovníku.“ Pravda byla taková, že to bylo to jediné, co si John přál udělat víc než cokoliv jiného.

„Ne. Neudělám to a raději se budu dívat, jak tu pomalu hniješ.“ Ba'al se zasmál a zcela automaticky pohodil hlavou, až se mu zrzavé vlasy rozvlnily kolem obličeje, vypadal téměř nevinně.

„Já tu mám veškerý komfort. Beru to pouze jako chvilkovou nevýhodu, která se jednou obrátí. To sám přeci víte, ne? Mám dost lidí, co pracují dál a plní předem dané úkoly a když je něco potřeba, další moje já to vymyslí. Jenže vy jste přišel kvůli té druhé, že? Kvůli Victorii, vidím vám to na očích, podplukovníku, strašně toužíte ochránit alespoň ji, že? Potřebujete vědět, co s ní mám v plánu, že? Já vám to klidně řeknu.“ Naklonil se blíž, ale John se ani nehnul.

„Ta holka je mi úplně volná, přestala být zajímavá, ve chvíli, kdy byl zničen Janusův jumper. Je mi už k ničemu, takže kdyby zemřela i ona, vůbec nic by se nestalo.“ To už musel Ronon držet John na židli, přestože cítil stejnou nutkavou potřebu střelit Ba'ala přímo mezi oči.

„Pokračuj dál a já ti zaručím, že začneš litovat, že nemůžeš umřít.“

„Krásné výhružky, podplukovníku. Taky bych jednu měl. Zklamal jste Collinsovou několikrát, nechal jste unést její dítě, neochránil její život, její mladší já má zničený život a k tomu se upsala armádě, jak se bude na vás dívat její otec, až přijde i toho kluka?“ John se musel chytit stolu. Dech se mu zadrhával v hrdle. Úplně by zapomněl na Miina mladšího bratra. Na něj nepomyslel kromě plukovníka nikdo.

„Kdo ti dodává informace? Kdo ze základny ti podává zprávy?“

„Možná byste si měl promluvit s IOA. Ti sledují kluka na každém kroku, dokonce mu nedávno odebrali krev, když se zranil ve škole. Zeptejte se na jeho výsledky. Možná budete překvapený, podplukovníku.“ To už do výslechové místnosti vpadli strážní, aby Ba'ala odtáhli pryč.

„Nehledejte za vším jenom mě, podplukovníku!“ zavolal za ním, ještě než dveře zaklaply a John s Rononem osaměli. Navzájem se na sebe podívali a poté do kamery.

Tohle jsem si nemohla odpustit, ty jeho grimasy a výrazy, vždy když Johna popisuju, tak ho úplně vidím, a to nemluvím o jeho originálním hlase, přestože preferuji dabing Davida Švehlíka, naprosto fenomenální.

Jak se vám kapitola líbila? Budu ráda, když napíšete nějaký komentář. :)

Vaše Nikol

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 4. kapitola: