OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 9. kapitola 2/2

06.02.2023 (10:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 461×

https://www.youtube.com/watch?v=mWd4jEeMSAA&t=2288s

Breaking Benjamin - Dance With The Devil

9. kapitola – Vyjednávání 2/2

„Jmenuji se Vanir. Vůdce této frakce Asgardů. Začneme jednat,“ promluvil prostřední z nich a pokynul svému pobočníkovi, který na stůl položil malý přístroj, který začal promítat obraz blíže nespecifikovaného přístroje. John se nahnul trochu blíž, ale vůbec nedokázal říct, o co se jedná. Vyčkával, zdali mimozemšťan přístroj nějak popíše, ale přerušil ho příchod nějakého muže. Chvíli mu trvalo, než v něm poznal toho nagelovaného úředníka, který se hádal dole s vědci.

„Málem jsem přišel pozdě. Ale už jsem tady.“ Woolsyho šokovaného výrazu si všichni všimli. „Jsem Gabriel Monroe, zástupce IOA zde na Atlantidě. Zastávám pozici prostředníka mezi Zemí a obyvateli Pegasu, kteří s námi chtějí jednat,“ uvedl se pyšně.

„A?“ zeptal se Asgarďan Vanir nevzrušeně.

„Rozhoduji o tom, zdali na dohodu přistoupíme. Nuže, můžete nám říci něco o tom přístroji,“ ukázal na hologram, „na co slouží a co budete chtít výměnou za něj?“ John sledoval muže, jak se postavil vedle Woolsyho a jak ho počastoval samolibým úsměvem.

„Toto,“ poukázal oslovený na hologram, „než jsem byl hrubě přerušen, je naše nejnovější technologie, která může dodat Atlantidě dostatečnou energii, aby se dostala z tohoto místa. Na však tak náročnou energetickou spotřebu, jakou tohle město má, je možné ji použít pouze na omezenou vzdálenost. Naši vědci vypočítali, že to však stačí k vašemu, jak to říkáte, skoku, abyste se dostali na původní planetu, kde Antikové své město ukryli.“ McKayi se naklonil blíže a zkoumavě si obraz prohlížel, nemohl však o něm nic říct. Na to potřeboval přístroj vidět. Nemohl to však říct, protože se slova opět ujal Monroe.

„Co požadujete za to výměnou?“

„Zbraň proti Wraithům.“ Místnost byla rázem tichá. Nikdo si nedovolil ani vydechnout.

„Vaše upřímnost je osvěžující. Rovnou na věc. Uvědomujete si však, že něco takového je daleko cennější než jen nějaký zdroj energie na jedno použití, co nás dostane pouze na planetu a pak co?“ Nevypadalo to, že by to Vanira nějak znepokojilo.

„Nabízíme Atlantidě spojenectví proti Wraithům. Máme schopnější lodě, než jakými v současné době disponuje Atlantida.“

„Máme své pozemské lodě,“ vrátil mu Monroe.

„Kterým bude trvat několik týdnů, než se do Pegasu dostanou.“

„Po vašem setkání s našimi loděmi vám však zbyla jenom jedna loď. Ta, která kotví v našich docích.“

„Nemůžete mít informaci o stavu naší flotily, pane Monroe.“ Vanir zachovával stále svůj chladný odstup, ale i když John neznal tyhle tvory tak dobře jako ostatní, předpokládal, že tahle slovní přestřelka by nemusela dopadnout dobře.

„To máte pravdu, nemusím ji mít.“

„A jak vám tedy my můžeme věřit, že máte tu zbraň?“ Všichni tři Asgardé naklonili hlavy na stejnou stranu v jednu chvíli. Což u skoro celého osazenstva vyvolalo nepříjemné pocity.

„Nemůžete, protože ji nemáme, tedy ještě ji nemáme,“ ujal se slova Monroe, se kterým to ale nic neudělalo. „Proč si myslíte, že se vracíme do Pegasu? Jen tak z dobroty srdce? Máme informace ke zbrani, která je zde někde ukrytá.“

„Vy máte odvahu s námi vyjednávat, když nic nemáte?“ Netečnost, která z Vanira vyzařovala, byla děsivější, než kdyby křičel.

„A vy máte odvahu sem přijít, žádat o tak mocnou zbraň, a myslet si, že ji vyměníme za jedno svezení a nedůvěryhodnou spolupráci? Pokud se pamatuji dobře, to vy jste minule napadli Atlantidu, okradli ji, unesli její lidi a spustili přístroj, který zničil několik bran. Vážně si myslíte, že to smázneme jednou záchranou a svezením?“ Atmosféra v místnosti zhoustla tak, že si nikdo nedovolil pohnout. Až tedy na Monroa, který přecházel před Asgardy a svými slovy pomalu pohřbíval jedinou možnost, jak se dostat z tohoto neobydleného koutu vesmíru.

„Nejsme tak naivní jako naši bratři, od kterých jsme se odloučili. Začali spolupracovat s vámi a celá rasa vymřela,“ podotkl Vanir.

„Technicky vzato, zemřeli z vlastního rozhodnutí, se kterým jsme neměli nic společného. Velmi dobře víte, proč. Sami se potýkáte se stejným problémem. Ale to není předmětem tohoto jednání. Nemám tušení, odkud se k vám dostala informace, že takovou zbraň vlastníme. Přesto budu férový a nabídnu vám spolupráci.“ Asgardé se po sobě podívali a promlouvali spolu ve svém jazyce.

„Jakou?“

„Shodneme se na tom, že Wraithi jsou našimi nepřáteli, a i přes naše neshody, máme společný cíl. Zničit je. Nemáme zájem, abychom se stali jejich potravou, a vy potřebujete dál pokračovat ve svých výzkumech.“

„To je pravda.“

„My máme informaci o zbrani, což nám je k ničemu, když zůstaneme tady. Samozřejmě vám ji nemůžeme jen tak dát, protože, a neuražte se za moji upřímnost, nic by vás pak nezastavilo v tom, abyste nás tu nechali. A… ta nejdůležitější věc, informace o zbrani můžeme otevřít pouze my.“

„Myslíte, že nedokážeme obejít nutnost ATA genu, když jsme měli zařízení Attero?“

„A jak to dopadlo,“ neodpustil si kousavou poznámku Ronon. Monroe po něm šlehnul pohledem.

„Tohle je jiné zabezpečení.“

„Ano, my víme. DNA klíč přímého potomka.“

„Nebo jeho krve.“ John se napjal, když přemýšlel, jestli Monroe jasně naznačil, že je potomek po smrti.

Asgardé se po sobě podívali a začali mluvit mezi sebou a zbytek osazenstva zasedačky se dívali po sobě. Neodvažovali se promluvit. John však upíral rozzlobený pohled na Monroa, jež mu oplácel úlisnou samolibostí. Nevěřil mu, že by chtěl chránit Collinsovou nebo jejího bratra z dobroty srdce.

Bylo jasné, že si ti dva nebudou rozumět. Především proto, když John věděl, že tenhle člověk vydíral Victorii už na Zemi a donutil ji, se upsala armádě, jen aby ochránila svoji rodinu.

„Nabízíme přesun města na planetu a spolupráci v konečném boji s Wraithy. Což nezahrnuje drobné boje, do kterých se vaši lidé dostanou. A průběžně nás budete informovat o stavu nalezení zbraně.“

„Nebudete se plést do našich věcí?“ Vanir přikývnul. Monroe přistoupil blíž. „Jak stvrdíme dohodu?“ John se zavrtěl na židli a pozoroval jak zástupce OIA upisuje město a sourozence Collinsovi k nejisté dohodě. Jedno pozitivum to mělo, sourozenci zůstali utajení, což bylo na jednu stranu dobře.

„Měl bych jednu otázku.“ John se podíval na Woolsyho, který vypadal stále popuzeně. Přesto v jeho postoji poznal vzdor.

„Položte ji, pane Woolsy,“ vyzval ho Vanir.

„Co s tím vším má společné doktorka Weirová?“ Asgard naklonil hlavu na stranu.

„Předpokládali jsme, že se vrátila k vám.“

„Nebo jste chtěli vědět, jestli jsme odhalili vaši lest s falešnou Elizabeth?“ Asgard upřel pohled na Woolsyho.

„Naše verze doktorky měla zjistit, jestli se na Atlantidě nachází chybějící část zařízení Attero.“

„Tak proto jste se sem potom vloupali,“ vydechl šokovaně McKay a díval se na Vanira před sebou s vykulenýma očima.

„Ale tak to nebylo, že?“ John nechápavě těkal pohledem mezi Woolsym a Vanirem.

„Předpokládali jsme, že to je právě ta zbraň,“ odpověděl Asgard nevzrušeně.

„Jenže vaše verze doktorky vám dala záměrně špatnou informaci.“ Woolsy přišel blíže k mimozemšťanům. „Věděla, že není pravá Elizabeth. Mezi čtyřma očima mi to řekla. Přesto v ní zůstalo mnohem víc z pravé Elizabeth než jste zamýšleli. Předpokládala, že když nemůže získat informaci, kterou jste chtěli, mohli byste na Atlantidu zaútočit. Použila něco jiného, nepočítala však s tím, že budete mnohem odhodlanější to zařízení získat.“

„To vysvětluje, proč jsme s ní ztratili spojení.“ Vanir sklonil hlavu a něco řekl svému pobočníkovi, aby ho umlčel.

„Tak se zeptám znovu. Kde je doktorka Weirová teď?“ Místností to zašumělo.

„Nevíme. Utekla od nás, než jsme stačili opravit kódování v jejích nanitech.“

„Takže jste lhal, Vanire, když jste tvrdil, že jste jí pomohli se smířit s její existencí?“

„Ne. Dali jsme jí důvod se s tím smířit po svém. Jinak by přeci neutekla. Po vyslání naší kopie a zničení Attera jsme předpokládali, že se vrátila k vám. Ale jak vidím, nestalo se tak. Nemáme spojení od jejího útěku, takže může být stále naživu. V Pegasu není nic, co by ji mohlo zničit.“

„A to nám to říkáte jen tak?“ zeptal se McKay popuzeně. Stejně jako John si stále neodpustil, že nechali Elizabeth s replikátory.

„Doktorka nebyla předmětem tohoto jednání,“ odpověděl mu Vanir jakoby to nebylo důležité.

„Ale využili jste ji, abyste si vynutili tuhle dohodu,“ ozval se John rozčíleně. Ronon vstal stejně rychle jako on.

„Je to oboustranně výhodná dohoda, jak dojednal pan Monroe. Nebo snad ne?“ Vanir se rozhlížel po všech zúčastněných, jestli někdo další chtěl nesouhlasit.

„Je vynucená,“ nevzdával se John.

„To ano, ale pochopili jsme, že s Atlantidou musíme jednat jinak. I přes vaši technologickou nevyspělost, věci vycházejí ve váš prospěch až nepochopitelně snadno a že není radno si z vás znovu udělat nepřátele. Ne po tom, co naši bratři již nejsou.“ Na malý okamžik to vypadalo, že Vanir nad svými druhy skutečně truchlil.

„Dobrá, tak jsme si to všichni vyříkali a už v tom nebudeme šťourat. Prvořadé je, aby se Atlantida odsud dostala a mohla začít hledat tu zbraň. Nemýlím se?“ Monroe se postavil mezi znepřátelené strany a se zdviženýma rukama se snažil zabránit vyeskalování hádky.

„Vrátíme se na svou loď a doneseme zdroj, aby ho vaši vědci s našimi mohli nainstalovat. Není radno se tu dlouho zdržovat.“ John upíral pohled na Vanira a sledoval ho, dokud se svými druhy nevstoupil zpět do obleků a v bílém světle nezmizeli.

„Doktore McKayi a doktore Zelenko, možná byste se měli jít připravit.“ Oslovení vědci věnovali zástupci IOA překvapený pohled, který směřoval i na Woolsyho. „Jen běžte,“ pokynul jim a muži s pochybovačnými výrazy odešli ze zasedací místnosti.

„Musíme si vážně promluvit, pane Woolsy,“ začal Monroe. Přešel k vedoucímu expedice, neopomněl projít kolem zbylých členů, kteří se již zvedli a chtěli odejít. „Prosím zůstaňte,“ jeho zdvižené ruce na jejich místa je přinutily si zase sednout. „Chci, abyste to slyšeli i vy. Nedělá mi to dobře, že musím pana Woolsyho kárat před vámi, ale nastavíme si tím hranice.“

„Je tohle nutné, pane Monroe?“

„Ano je, pane Woolsy. Pokud si nepamatujete, uzavřel jste dohodu s IOA, aby se vámi vybraní členové vrátili na Atlantidu, což bylo podmíněnou mou účastí tady. Víte moc dobře, že tentokrát se nenechá IOA vystrnadit z rozhodování. Již bezpočtukrát vedoucí této expedice jednali přes výslovný zákaz. Uvědomujete si doufám, že tato expedice stojí americkou vládu nemalé peníze, které získává z daní obyčejných občanů?“

„To si moc dobře uvědomuji. A já nejednou vysvětloval vedení IOA, že ne vždy se jde držet protokolů.“ Woolsy byl evidentně popuzený tím, že to musí vysvětlovat stále dokola, protože jeho ani jeho předchůdce IOA snad nikdy neposlouchalo.

„Takže z tohoto postoje jste si vymohl podmínku, že společně s mladým panem Collinsem bude účastna expedice i jeho starší sestra? Právě ta, která mi musela říct, že máte jednání s Asgardy bez mé účasti?“

„Mark Collins je nezletilý a stále má jako občan Spojených států svoje práva a musí ho doprovázet zákonný zástupce.“

„Skutečně? A jaká to náhoda, že jste vybral někoho, jehož starší verze tady již několik let pobývala na náklady letectva?“

„Pane Monroe!“ Woolsy musel zvýšit hlas, když si všimnul, že John na svém místě setrvává jen díky Rononovi, který ho tam násilím držel.

„Myslel jste si, že se IOA nedozví, že slečna Collinsová má veškeré vzpomínky na toto místo od své starší verze?“ Nebylo nikoho v místnosti, koho by to nepřekvapilo.

„IOA nás odposlouchávalo?“

„Samozřejmě.“

„To byla důvěrná informace.“

„Možná, ale když za vámi přijde puberťačka s tím, že utajené město na Měsíci je v ohrožení, je třeba poslouchat vše. Nemyslíte si snad, že její přítomnost tady je jen díky vám. IOA ví moc dobře, jakou schopností slečna Collinsová oplývá.“

„Proto jste ji vydíral?“ zeptal se John se zatnutými zuby.

„Použil jsem pouze drobný nátlak, podplukovníku,“ trpělivě vysvětlil, jakoby snad byl malé dítě. „Zbytek obstarala slečna Collinsová. Její psychologický posudek, podle něhož je poddajnější, když si ji necháte myslet, že přišla na řešení sama, se nemýlil.“ Jeho samolibý úsměv rozpálil Johna doběla. Shodil ze sebe Rononovu ruku a prudce se postavil.

„Sprostě jste ji využili!“

„Jsme ve válce, podplukovníku.“ Ozvala se prudká rána, když Monroe uhodil dlaní do stolu. S křikem a vzteklým výrazem se rozhlédl po všech zúčastněných a ukazoval na ně prstem. „A vláda spojených států využije všech dostupných prostředků, aby ji vyhrála. Uvědomujete si, že za posledních deset let byla Země několikrát na pokraji zničení a to poslední by ze všech obyvatel světa udělalo krmení pro mimozemšťany?!“ Hlasitě dýchal, otáčel hlavou po všech v místnosti, aby se ujistil, že ho pochopili.

„Nedávné události na základně Icarus vše jen potvrdily. Nemůžeme být věčně jen ti hodní, protože celý vesmír je plný nepřátel, kteří se nás pokoušejí zničit. A pokud máme někoho, kdo může předvídat budoucnost, využijeme toho na sto procent.“ Monroe se postavil do čela. Třel si dlaň a zkoumal přitom špičky svých bot než zdvihnul hlavu.

„Potřeby společnosti převyšují potřeby jedince. Pokud to znamená, že omezíme práva dvou puberťáků, kteří se evidentně pro to přímo narodili, a my bychom toho nevyužili z morálního hlediska, tak jsme pokrytci. Kolik mužů a žen z řad americké armády již položilo život za obranu našeho světa na cizích planetách a jejich rodiny se to nemohou dozvědět kvůli utajení a musí se spokojit pouze s vysvětlením, že šlo o smrt při výkonu služby?“

„Pane Monroe, ale neodlišuje vás soucit s jednotlivci právě od těch, co vás chtějí zničit?“ zeptala se Teyla klidně.

„Paní Emmagan, zamyslela jste se někdy nad tím, kam dovedl soucit a pomoc Atlantidě vaše lidi?“ Teyla zalapala po dechu a rozzlobeně zírala na muže před sebou. Její výraz ztvrdnul a postavila se stejně jako John s Rononem.

„Nejsem někdo, kdo by odsuzoval celý národ kvůli rozhodování jediného člověka. Nebýt však těch let na Atlantidě, při kterých jsem poznala lidi ze Země, bych se po vašem proslovu rozhodla jinak.“ Otočila se tak prudce, až jí zavlály vlasy a opustila rázným krokem místnost.

„To bylo necitlivé.“ Doktorka Kellerová s odsuzujícím pohledem zamířila za Teylou.

„Vidíte, pane Woolsy. Vaše chabé vedení tyhle lidi oslabilo.“ Neodpustil si narážku i směrem k Rononovi, jehož vražedný výraz kdekoho vyděsil, ale zástupce IOA nad tím jen povytáhl obočí.

Vysoký Sateď odkopnul židli a raději opustil místnost dřív, než by tomu úředníkovi ublížil, takže už zbyl jen Woolsy s Johnem, který obešel stůl a se postavil vedle svého nadřízeného.

„Jestli máte v úmyslu si znepřátelit všechny, kdo to tady drží pohromadě a jsou špičkami ve svých oborech, tak se vám to daří velmi dobře.“ Jedovatá poznámka z Johnových úst překvapila i Woolsyho.

„Uvidíte, že je to pro vaše dobro.“ Monroova absence empatie se nedala nijak komentovat a když odcházel z místnosti ani se po dvou mužích neotočil.

„Neřekl jste, že máte dohodu s IOA.“ Woolsy se smutně podíval na Johna, jakmile se za zástupcem IOA zavřely dveře.

„Cítil jsem zodpovědnost za obyvatele Pegasu, kteří tu zůstali bez ochrany, Johne. Bylo správné, aby se vrátili stejní lidé, kterým věřím a kteří situaci rozumí a dokážou správně jednat, i když je to někdy v rozporu s rozkazy.“ Jasně tím narážel na jeho chování a důvod věčných problémů. Přesto se s tím Woolsy dokázal srovnat a i když byl na počátku stejně zanícený jako Monroe, vedení expedice ho změnilo. Dalo by se to nazvat vystřízlivěním a připuštěním si, že ne všechny situace se dají vyřešit podle protokolu. Na pobyt v cizí galaxii ještě nikdo nesepsal manuál.

„Co bude teď?“ zeptal se John s povzdechem.

„Budeme pod neustálým dohledem. Tohle vyjednávání bez účasti Monroa byl pokus, jestli je to tak vážné, jak jsem předpokládal. Bohužel se to potvrdilo. Hodně věcí bude tím pádem muset schvalovat on. Což mě vede k tomu, že si budu muset promluvit s Victorií.“ John se napjal. Sváděl vnitřní souboj. Byl rozčílený, že Monroe zneužívá jak ji, tak jejího bratra a vlastně celou rodinu a na druhou stranu nechápal, jak ho mohla poslat za nimi. Mia by nic takového neudělala, a i když se hodně snažil, začal vůči téhle Collinsové pociťovat zklamání. Pomalu si připouštěl, že i když jde o stejného člověka, jejich jednání z nich dělala dvě naprosto jiné osoby. Jakoby měly společnou pouze podobu.

„Půjdu s vámi,“ řekl John rozhodně. Woolsy se na něho podíval.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad, Johne. Měl bych si s ní promluvit o samotě. Na Zemi byla ke mně upřímná a snažila se pomoci, i když věděla, že se vystavuje nebezpečí. Což se potvrdilo. Měl bych to být já, kdo jí to řekne.“ John se netrpělivě ošil. Pořád se snažil, aby ji vnímal nezúčastněně, ale tohle byla rána pod pás a chtěl slyšet její ospravedlnění.

„Nechám mluvit vás.“ Neznělo to příliš přesvědčivě, přesto se společně vydali na ošetřovnu. Bylo těžké procházet mezi všemi těmi lidmi. Woolsy je však ujistil, že jim Asgardé pomůžou, což mnohé z nich uklidnilo. Přesto se však našlo pár, kteří byli stále nedůvěřiví a on se jim nedivil. Ti noví měli zkušenosti s Asgardy z Mléčné dráhy, ti původní zase s těmi z Pegasu, což nebyla dobrá vizitka a uvědomovali si to všichni.

Když společně vstoupili na ošetřovnu, spatřili Victorii Collinsovou jak přechází sem a tam kolem lůžka. Její bratr seděl a ostražitě ji sledoval. Všimnul si jich jako první a napřímil se.

„Pane Woolsy,“ vyhrkla překvapeně Victorie a ucouvla dozadu, když spatřila i Johna. Trhnula sebou a sykla bolestí. Ruka jí vyletěla k hrudníku, i když se ji snažila zastavit. Pár vteřin zkoprněle stála. Zřejmě nepočítala, že dorazí i John. Nakonec se přeci jen osmělila a zkrátila mezi nimi vzdálenost.

„Pane Woolsy,“ začala znovu, „moc se omlouvám. Já… já… byla chyba za vámi poslat Monroa. Ale… ale nevěděla jsem, co dělat jiného. Neměla jsem čas to lépe promyslet.“ Mluvila rychle, až měli oba muži problémy jí rozumět. Nedokázala se jim přitom podívat do očí.

„Hlavně klid a řekněte mi, co se stalo.“ Ukázal jí na postel, aby se posadila. Mark se trochu stáhnul, aby jí udělal místo.

„Já jsem měla vidinu. Tam…“ ukázala někam za sebe, „ve sprše. Ještě nikdy se mi to nestalo v bdělém stavu, a když… když…“ levou rukou zašmátrala za sebou. John si ze své pozice všimnul, že chytila bratra za ruku. Přesto nebyla schopná pokračovat. Dívala se na ně a hlavou trhala dozadu na svého bratra. Zřejmě si nepřála, aby to slyšel.

„Doktore Beckette,“ oslovil Woolsy muže za stolem po jejich pravici, který je při příchodu pozdravil pokynutím hlavy, „mohl byste vzít Marka na chvíli vedle, než si promluvíme?“ Doktor přikývnul a přešel k posteli a počkal, až chlapec sleze.

„Hlavně už žádné prudké pohyby, abychom tě nemuseli zase šít, ano?“ Victorie přikývla. Doktor se otočil na svého nadřízeného. „Potrhala si stehy,“ dodal na vysvětlenou a odešel s chlapcem do vedlejší místnosti mimo doslech.

„To se stalo, když jsi šla za Monroem?“ zeptal se John ostře. Victorie se prudce narovnala a uhnula pohledem, když se jejich pohledy střetly.

„Johne?“ Woolsy se otočil, aby ho upozornil, že mu něco slíbil.

„Šlo o čas, netušila jsem, jak jste daleko. Nemohla jsem dopustit, aby se to naplnilo. Nemohla bych… Mám na bratra dávat pozor.“

„Co se stalo?“

„Asgardé ho unesli. Jeho i mě a…“ Zhluboka se nadechla a upřela na ně zděšený pohled. „Všichni ti lidé…“ Marně otírala ústa. John chvíli nechápal její vyděšený výraz, než mu to došlo také. Když je unesli, už nemuseli pomoci Atlantidě, nechali ji napospas osudu v tomhle opuštěném koutu vesmíru.

„Vy všichni…“ Woolsy došel až k ní. Položil jí opatrně ruku na rameno.

„Nestalo se to. Změnila jste to.“ Bezděčně zvedla ruku k hrudníku, kde jí z límce vykukoval kousek náplasti. John ten pohyb pochopil. Kdykoliv změnila budoucnost, zaplatila za to. Z toho vědomí měl pocit, jakoby mu někdo drtil vnitřnosti. Po prohlášení Monroa, že ji hodlá využít v téhle, jak to nazval, válce, mu začalo pomalu docházet, že by to pro Victorii jednou mohlo dopadnout stejně špatně jako pro Miu.

Musel odejít z ošetřovny, protože se nedokázal pořádně nadechnout. A ne jen pro to. Cítil se stále zklamaný. Snažil se Victorii pochopit. Měla veškeré vzpomínky Mii. Svým způsobem prožila všechny ty roky také. Nemohly být tak rozdílné.

„Co tu děláte, podplukovníku?“ John se podíval na Monroa, který přicházel k ošetřovně. Jeho klidná chůze a ruce strčené v kapsách byly tak popuzující, že měl chuť ho na místě zastřelit.

„A co vy?“

„Co byste řekl? Musím mluvit se slečnou Collinsovou.“ To byla poslední kapka. Jakmile Monroe došel až k němu, chytil ho John zdravou rukou za bundu a vlastním tělem ho přitlačil ke zdi, za což si vysloužil pouze překvapený výraz.

„Jestli se k ní nebo jejímu bratrovi přiblížíte nebo, chraň Bůh, po nich budete žádat něco, co je v rozporu s důvodem jejich přítomnosti tady, rozbiju vám hubu.“ Monroe se lehce pousmál a chytil Johnovu ruku a vypáčil z ní svoji bundu, takže musel poodstoupit dozadu.

„Neberete si toho na svoje ramena příliš, podplukovníku? Jste snad jejich osobní strážce?“

„Klidně mě za něj považujte.“ Monroe si urovnal bundu a dlouze se na Johna podíval.

„Jak jsem řekl nahoře, velení pana Woolsyho vás všechny oslabila.“ Otočil se na patě a odešel pryč, aniž by k tomu cokoliv dalšího dodal nebo se pokoušel dostat na ošetřovnu, ze které po pár minutách vyšel Woolsy.

„Stalo se něco?“ John zavrtěl hlavou. „Nic, co bych nezvládnul.“

„Nemám dobré zprávy. Podle Victorie Asgardé vědí o experimentu.“

John povytáhl obě obočí. „Jak?“ Nesnažil se přitom zakrýt svoje znepokojení.

„Nevím. Musíme si na ně dát pozor. Netuším, co stojí za jejich rozhodnutím, když předem věděli, že k nim nejesm ve všem zcela upřímní.“

„Mají postranní úmysly, které jsou natolik důležité, že byli ochotní na tu hru přistoupit.“ Woolsy přikývnul na souhlas.

***

Naquadahové generátory byly staženy ze svých stanovišť do místnosti se ZPM a Rodney s Radkem pracovali na jejich propojení, kdyby asgardské zařízení během skoku selhalo. I když se oba vědci snažili pracovat co nejrychleji, byl to právě Rodney, který zaostával.

„Co je ti?“ Radek se zastavil u Rodneyho, jež bez pohnutí zíral do monitoru svého počítače. Nevypadalo to, že vůbec vnímá. „Máme práci, bez tebe to nezvládnu,“ snažil se Radek upoutat jeho pozornost.

„Elizabeth může být stále naživu,“ pronesl Rodney a konečně zvednul oči. Radek si přitiskl tablet na hrudník a rukou si posunul brýle výš po nose. Tiše si povzdychnul. „Kdybych upravil program nanitů, mohl bych ji najít. Možná by to bylo složitější, ale víš, jak mám rád výzvy. Kdybych ji našel…“

„Chápu tě, Rodney. Taky jsem nad tím uvažoval, ale musíme postupně. Připravme ty generátory a až Asgardé donesou ten zdroj, připojme ho, udělejme nezbytné výpočty a pak skočíme na planetu, kde už budeme mít čas.“ Nebylo mnoho lidí, kteří dokázali s Rodney McKayem pracovat, ale Radek ho dokázal za ty roky poznat. I když mu mnohdy lezl na nervy, musel uznat, že svoji práci dělal více než dobře. Přesto občas potřeboval nasměrovat správným směrem, přestože jeho mysl zvládla pracovat na více úrovních, myšlenky se mu pak stejně dokázaly rozutíkat všemi směry. Jenže tentokrát to bylo jiné. I po více než dvou letech, kdy si mysleli, že je doktorka Weirová po smrti, to pro některé bylo dost citlivé téma a její návrat by byl stejně vítaný jako doktora Becketta. Přišli v Pegasu o spoustu dobrý lidí, a když byla možnost, že by se některý z nich mohl vrátit, bylo by hloupé toho nevyužít. Ale jak mu vysvětlil, muselo se na to jít postupně.

„Ano… ano, máš pravdu. Sice se mi nelíbí, že spolupracujeme s touhle frakcí Asgardů, ale když díky tomu pak najdeme Elizabeth, bude to mít nějaký smysl.“

Začali pracovat jako tým. Systematicky propojovali systémy, a když konečně dorazili Asgardé, stačilo už jen připojit zdroj a znovu rozšířit štít na celé město. Bylo jim sice nabídnuto, že jim pomohou s výpočty, ale Rodney nechtěl. Potřeboval se ujistit, že se nic nepokazí a oni neshoří v půli skoku, i když asgardská loď kotvila v docích a měla odletět až by se Atlantida usadila na hladině oceánu na Lantee.

„Fajn, máme potřebné výpočty, zdroj je připojený. Stačí, aby se Sheppard usadil do křesla.“ Rodney došel s Radkem do operačního, kde bylo stále plno. Pozemští vědci se drželi dál od Vanira, který ve svém exo-obleku postával po boku Woolsyho vedle ovládacích konzolí.

„Podplukovník je již v křesle, doktore,“ zahlásila Amelia Banksové od jedné z konzolí. Rodney přikývnul a pokynul svému velícímu, že to může odstartovat.

„Dámy a pánové,“ začal Woolsy, když nechal spustit interkom pro celé město, „jsme připraveni pro poslední skok za pomoci zdroje energie od Asgardů. Poslední skok by nás dostat na oběžnou dráhu Lantey, odkud řízeným sestupem vstoupíme do atmosféry a přistaneme na hladině oceánu za laskavého přispění podplukovníka Shepparda usazeného v křesle, takže popřejte štěstí jemu i nám všem a ke šťastnému přistání nám pomáhej Bůh.“ Lidé v operačním přikývli. Technik Chuck vypnul interkom.

„Doktore McKayi, spusťte to.“

„Tak jo, jdeme na to,“ doktor zvednul hlavu k Asgardovi a stiskl tlačítko. Motory města se probraly k životu a roztřásly všem lidem podlahou pod nohama. „Čísla nezklamte nás,“ zašeptal a pevně se chytil okraje konzole, aby neupadl. Zíral na obrazovky počítačů a vyčkával, až Sheppard skočí.

Prudké trhnutí vpřed bylo intenzivnější než ty předešlé. Ve městě nebyl nikdo, kdo by nezakolísal, přesto byli lidé připravení a nikdo se nezranil. Rázem byla téměř hmatatelná úleva, když se vše ustálilo a podlahami nebyly téměř cítit vibrace motorů.

„Planeta je před námi, provádím skeny a hledám podmořskou vrtnou stanici a nejvhodnější místo pro přistání.“ Rodneymu běhaly prsty po klávesnici. „Posílám souřadnice pro sestup, Shepparde,“ zahlásil do sluchátka. Z druhé strany se ozvalo přijetí a souhlas.

„Fajn, teď se pořádně držte, bude to trochu házet!“ Rodney zdvihnul pohled k Woolsymu. Ten přikývnul a pevně se chytil zábradlí.

Město začalo pomalu sestupovat a klouzalo atmosférou jako puk po ledě. I když se všechno třáslo, přístroje nehlásily žádné poškození nebo neočekávané problémy a jen pár minut po zahájení sestupu, město dosedlo na hladinu oceánu s velkým šplouchnutím a výronem par ze zahřátého štítu. Obrovská vlna se valila od místa přistání a postupně se zmenšovala, až po ní nezůstalo ani památky a hladina oceánu byla stejně nehybná jako před přistáním Atlantidy.

Od operačního se začala šířit vlna nadšení. Vzrušené výkřiky plné radosti a hlavně úlevy bylo to nejlepší, co je za posledních pár dní potkalo a Woolsy alespoň pro malou chvíli cítil uspokojení a neskutečnou pýchu ke všem lidem, co tohle umožnili. S lehkým úsměvem se otočil na Vanira v obleku, který jen lehce přikývnul v helmě, jinak zůstával stejně netečný.

Woolsy se tím nenechal rozptýlit a společně s McKayem a Zelenkou zamířili ke dveřím na balkon, aby se znovu poprvé nadechli vzduchu na Lantee. Kde pod hladinou odpočívala Atlantida deset tisíc let, než jej před více jak šesti lety objevili.

Za ty roky se událo spoustu věcí, dobrý i špatných. Země tu přišla o mnoho dobrý lidí a zároveň získala nové spojence a přátele. Přesto tyto první nádechy všem daly potřebnou naději v lepší zítřky. Hlavně skutečnost, že původní vedoucí této expedice, která jako první žena vstoupila do tohoto bájného města, je možná stále naživu.

Tak jo, zdravím všechny čtenáře a díky, že jste dočetli až sem. Není to ani tři měsíce, co vyšel poslední díl, takže za mě úspěch. I když vidím, že se pokračování už nečte tolik jako první díl a já to chápu, ty rozestupy jsou někdy docela dlouhý, jsem ale ráda i za těch pár čtenářů, co se k příběhu stále vrací.

Budu určitě hodně ráda za přečtení a potěší mě, když napíšete i komentář. Nejsem ten typ, co by používal nátlak, že bez komentářů nebude pokračování. Za ty roky jste si určitě všimli, že i když rozestupy jsou dlouhé, pokaždé se vrátím. Tenhle příběh je v mém životě už skoro osm let a stále přicházejí nápady. Nikdy by mě nenapadlo ji přestat vydávat, protože v zásadě jsou vymyšlené tři knihy a psaní brzdí spíš jen nedostatek času s přibývajícími povinnostmi v osobním životě.

Psaní téhle kapitoly jako vždy provázelo spoustu přepisování a opravování, tak jako vlastně u každé. Musím ji po sobě několikrát přečíst, občas si prohledat weby o Hvězdné bráně kvůli názvům, časové posloupnosti a podobných věcí, co vytváří tu neodmyslitelnou omáčku, abych byla spokojená. Nehledě na fakt, že až na třetí nebo čtvrté přečtení přijdou občas ty záseky, kdy si uvědomím, že jsem toho prozradila příliš nebo některé situace uspěchala či o nich psala moc brzy a nechám je až do dalších kapitol. Potom není s podivem, že kapitoly jdou málo kdy pod sedm či osm tisíc slov, i když na začátku každé kapitoly si říkám, že nedám ani pět stran a ve finále jich bývá mezi patnácti až dvaceti.

Raději toho nechám, abych vás těmi svými výlevy od dalšího čtení neodradila, ale prostě si nemůžu pomoct. Jako bonus na konci kapitoly nádherný gif Atlantidy po přistání. Nad tím mi vždy srdce zaplesá.

S pozdravem Vaše Nikol18

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis II. - Jejich životy - 9. kapitola 2/2: