OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Stvořitel - 1. kapitola

23.11.2018 (10:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1766×

Spokojeně jsem se na sebe podívala do vysokého zrcadla, které se táhlo skoro ke stropu a bylo zasazeno do zlatého rámu. Šaty, které ještě před pár hodinami sahaly až na zem, jsem nešetrně roztrhala, takže mi ze zdobené sukně vykukovaly nejen nohy, ale taky kus zadku. Živůtek jsem si stáhla níž a chybělo málo, aby mi prsa vypadla ven.  

Nevypadala jsem jako dáma a už vůbec ne jako královna, kterou se ze mě Stvořitel snažil udělat. Připomínala jsem divokou holku nízkých mravů, která by byla ochotná jít s každým a kamkoliv.  

Byla jsem zavřená v paláci, který byl vystavený uprostřed oceánu na skalní plošině. Když jsem vyhlédla z okna, viděla jsem jenom modrou bravu, která se táhla k obzoru do všech stran. Kdybych tu byla jako host, uchvátilo by mě to. Stejně jako luxus, který mě obklopoval. Sloužící, kteří čekali na každé moje přání.  

Jenže jsem byla vězněm muže, který mě zavřel do tohoto pokoje před třemi dny a od té doby jsem ho neviděla. Dnes jenom poslal vzkaz se šaty, abych se dostavila na večeři. Moje komorná Thania, jak se mi představila, mě upozornila, že se jedná o zasedání jeho rady. A ano, opravdu použila slovo komorná, jako bychom snad byli ve středověku. A Stvořitel byl králem v říši, kterou jsem snad ani nechtěla poznat.  

Neustála jsem musela myslet na Elen a na to, jestli je v bezpečí. Jestli se o ni ten muž, který padl na kolena, jakmile ji zahlédl, postaral. Užíral mě pocit viny, že jsem zmizela ve víru temnoty, zatímco Tara se svým druhem pořád klečela uprostřed zuřícího pekla.  

Ozvalo se nesmělé zaťukání na dveře, a jakmile jsem vyslovila tiché ano, vstoupila Thania. Hned jak uviděla můj upravený model, tvář jí zpopelavěla a vykulila oči v šoku.  

„Volá... Volá vás,” dostala ze sebe přiškrceným hlasem.  

„Pak bychom neměli nechat vašeho pána čekat,” usmála jsem se zlověstně.  

Thania váhavě kývla a pustila mě z pokoje ven na chodbu. Vedla mě bludištěm tvořeným zlatem a dechberoucí krásou, až se zastavila před širokými dvoukřídlými dveřmi. Po obou stranách vstupu stáli dva muži oblečení do padnoucí černé uniformy, ale ani se na nás nepodívali.  

Nadechla jsem se a nasadila si na tvář masku tak pohrdavou, jak jen jsem dokázala. Rty jsem semknula do nepřístupné linky a připravila se na největší herecký výkon svého života. Pohřbila jsem strach a nejistotu hluboko do svého srdce a nedovolila jim, aby mi probleskly očima.  

Stráže otevřely obě křídla dveří a já vykročila. Dlouhými kroky jsem zdolávala obrovskou místnost, která měla po obvodu zdí stoly a za nimi seděli skoro samí muži a asi dvě ženy. Bylo jich tam přinejmenším dvacet a všichni do jednoho na mě upírali šokované pohledy.  

Já se ale soustředila jen na vyvýšenou plochu přímo na konci sálu. Na trůně tam seděl muž, který mě unesl a prsty pravé ruky si lenivě přejížděl po bradě, když se díval, jak se blížím. Jeho zlaté oči klouzaly po mé odhalené pokožce a v jejich hlubinách se třpytil potlačovaný vztek, navzdory úsměvu, který mu zdobil hříšně krásné rty.  

Dala jsem si záležet, aby moje chůze na vysokých podpatcích byla houpavá a provokativní, aby se mi vlnily boky a aby částečně odhalený zadeček dokonale poskakoval v rytmu chůze. Děkovala jsem v tu chvíli bohu za hodiny a hodiny strávené ve fitku. A především jsem si dala záležet na tom, abych měla zdviženou hlavu do výše, a pohrdavý výraz jsem přivedla k dokonalosti.  

Zastavila jsem se pod plošinou a drze hleděla Stvořiteli do očí. Vyzývala jsem ho svým postojem, aby zkusil... Cokoliv... 

„Mám dojem,” začal lhostejně. „Že když jsem ty šaty posílal, určitě toho více zakrývaly.”  

„Nelíbily se mi,” ušklíbla jsem se. „Takže jsem je zničila.”  

Stvořitel zatnul zuby a já se spokojeně pousmála. Tohle bude tak snadné. Tak zatraceně snadné připravit toho vzteklého zmetka o kontrolu.  

Rozhlédla jsem se kolem sebe a úsměv mi zmrzl na rtech. Nikdo se totiž nedíval. Všichni muži do jednoho, dokonce i ženy, měli pokorně sklopené hlavy a žádné oči mi mlsně nepřejížděly po těle. Tedy žádné, kromě těch Stvořitele.  

„Jsou to moji vojáci, Layenthino. Tady jsi v mojí říši, na mém dvoře. A oni moc dobře ví, čím jim budeš, až přestaneš vyvádět,” pousmál se. „Žádný z nich by mě neurazil tím, aby si prohlížel tělo mojí královny.”  

Zatnula jsem ruce v pěst, když vyslovil mé celé jméno. Nikdo mi tak neříkal. Možná jsem ho měla v rodném listě, ale pro všechny jsem byla Layen. A nemohla jsem se zbavit otázky, kde na něj vůbec přišel.  

Mlčela jsem a jeho úsměv se ještě rozšířil. Naklonil se na trůně dopředu a pomalu mě sjel od hlavy až k patě. Díval se na mě muž, který mohl sotva překročit třicítku, přesto mu v očích hořela celá tisíciletí.  

„Možná bys tedy chtěla znovu zvážit svůj oděv a připojit se k nám později v jídelně... Až se vhodněji oblékneš,” řekl něžně.  

„Nic měnit nebudu,” zamračila jsem se na něj.  

Stvořitel na chvíli strnul, ale potom se zase pohodlně opřel a bez zájmu se otočil k muži, který seděl u stolu po mojí pravé ruce.  

„Takže hranice jsou střežené dobře?” zeptal se, jako by navázal na jejich předchozí rozhovor.  

Muž v černém obleku se rozkašlal,  ale nakonec hlas přece jen našel. „Ano, Vaše Veličenstvo. Poslal jsem tam ještě několik Lovců a střeží hranici i Dumas, takže by to mělo být v pořádku.”  

Zaťala jsem čelist a otočila se k odchodu. Pokud mě chtěl přehlížet, mohla jsem to dělat stejně dobře. Neudělala jsem však ale ani dva kroky, když se odnikud zjevil přímo přede mnou. Zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do očí a on na mě shlížel s dokonale odtažitým výrazem.  

„Máš na výběr, Layenthino. Abys viděla, že mám dobrou vůli. Buď se převlékneš a posadíš se s námi se všemi ke stolu po mé pravici, nebo budeš večeřet jenom se mnou, nahá a na mém klíně” pronesl hlasem, který mi zježil všechny chloupky na těle. „Tak jako tak, ty šaty svlékneš!”  

Neustoupila jsem ani o krok, i když on se po posledních slovech přiblížil natolik, že jsme se skoro dotýkali. Vzedmula se ve mně divoká vlna vzteku, prodrala se na povrch a já zdvihla ruku dřív, než jsem si stihla promyslet následky.  

Místností se rozlehlo hlasité mlasknutí, jak má ruka pevně dopadla na jeho tvář a vykreslila na ní dokonalý obtisk.  

„Nejsem tvoje děvka a ty se tak ke mně nebudeš chovat!” rozkřikla jsem se vzteky bez sebe.  

Mělo mě varovat mrtvolné ticho a strnulé výrazy ve tvářích všech přítomných, ale já byla schopná vnímat jenom jeho. Jenom to, jak se ostře nadechl a jak mu na krku naběhly žíly.  

A potom ten hustý vzduch rozkrojil smích, který se vznesl do prostoru ode dveří. Ustoupila jsem od Stvořitele, abych se podívala, kdo vstoupil, a namlouvala si, že to nebylo kvůli tomu, abych od něj byla v dostatečné vzdálenosti.  

„Ach Bohové!” smála se stará žena, jejíž vlasy měly bílou barvu a tvář byla zvrásněná roky. „Tolik ohně v jediném lidském těle, v jedné smrtelné duši.” 

Přešla ke mně podivně jistým krokem vzhledem k tomu, že vypadala tak staře. Usmála se na mě a pobrukovala si cosi mezi rty, když mě obcházela kolem dokola.  

„Silný duch v silném těle... Budeš to všechno potřebovat, děvenko, protože donosit mi vnouče bude náročný úkol,” mlaskla souhlasně jazykem.  

„To ho dřív zabiju,” procedila jsem mezi zuby.  

Stařena se znovu rozesmála a konejšivě mi stiskla rameno. „To neříkej, dítě. I když jsem se snažila, z mého syna se stal krutý válečník, který ocení, když nebude vědět, zda mu žena v posteli přinese uspokojení, nebo mu podřízne hrdlo. Vlastními slovy ho k sobě lákáš víc, než by to zvládla jakákoliv magie.”  

Střelila jsem rychlým pohledem po Stvořiteli a on mě propaloval pohledem, po kterém mi do lící stoupla zrádná červeň.  

„Odejděte!” zavrčel tiše.  

Všichni se začali zvedat, místností se jako šum motýlích křídel rozléhalo tiché šoupání nohou, když jeho nejbližší kruh mizel. A oni opravdu mizeli. Během několika málo kroků se kolem nich prohnala temnota a pohltila je.  

Zůstala jsem s ním sama a na malou chvíli mi do očí muselo určitě problesknout zrnko mých emocí, protože Stvořitel se spokojeně usmál.  

„Máš ze mě strach, Layenthino?” zeptal se mě lehkým tónem.  

„Ne,” vysmála jsem se mu.  

Oči mu vzplály divokým ohněm a dvěma kroky zdolal vzdálenost mezi námi. Jednou rukou mi vjel do vlasů a nabral jich plnou hrst, zatímco druhou mi surově stiskl zadeček a natlačil si mě ke slabinám. Zaklonil mi hlavu a prudce mě políbil. Jeho měkké rty drtily ty moje a špičkou jazyka se mě snažil přimět otevřít ústa.  

Vycenila jsem zuby a silně ho kousla do spodního rtu. Ucítila jsem na jazyku chuť jeho krve a zatočila se mi hlava. Chutnal jako silné víno.  

Vší silou jsem se dlaněmi zapřela o jeho hrudník a snažila se ho odstrčit. Ale bylo by snazší pohnout cihlovou zdí.  

„Ustup!” vrčela jsem mu do úst.  

„Přinuť mě,” olízl mi spodní ret.  

Přestala jsem bojovat a rychle mu sjela dlaní do rozkroku. Zajíkla jsem se, když má dlaň přejela po ocelově tvrdé bouli, která mě přinutila zčervenat a zamyslet se, jak se vůbec do nějaké ženy může vejít. Hned nato jsem ale sevřela křehký váček a výhružně stiskla.  

„Naposledy... Ustup!” zašeptala jsem temně.  

Stvořitel se mi zadíval zblízka do tváře a jeho oči snad ještě víc zesvětlaly. Měl je dokonale zlaté a vířil v nich oheň. Na malý okamžik se mi natiskl do dlaně ještě víc a ze rtů mu unikl tichý sten.  

Potom ale bleskurychle ustoupil a beze slova zamířil ke dveřím. Objala jsem se pažemi, abych zahnala třas, který mnou lomcoval, a neuklidnila se ani ve chvíli, kdy jeho kroky dávno dozněly. 

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Stvořitel - 1. kapitola: