Stvořitel - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Magie útočí...

13.12.2018 (09:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1267×

Se zájmem jsem sledovala, jak kolem sebe v kruzích opatrně našlapují Lovci, kteří tvořili dvojice. Ve velké hale měli dost prostoru k fyzickému boji, i k tomu... méně běžnému.

Dívala jsem se, jak Valerie utvořila ve svých dlaních vzdušný vír a poslala ho rychlostí blesku proti svému bratrovi. Julian vyskočil do vzduchu, a když dopadal zpátky, z konečku prstů mu vystřelily blesky.

Fascinovalo mě, kolik síly a moci dříme v jádru, které vypadá jako smrtelné. Přesto byla ve vzduchu cítit energie, jež potvrzovala opak. Byli to smrtelně nebezpečné nástroje, které by na Rafaelův pokyn zničily všechno a všechny.

Země se zachvěla, do plic mi pronikl horký vzduch a kůže se mi zelektrizovala. Nemusela jsem se otočit, abych věděla, že přichází. Mé tělo na něj reagovalo jako na volavku. Kdykoliv se ocitl poblíž, zbláznilo se.

Nechtěla jsem se na něj podívat. Po včerejším výbuchu mého vzteku skončil zborcený krví a já ho vyhodila. Nechal mě samotnou, abych se poprala se svými démony. Nechtěla jsem ho poblíž včera a nic se na tom nezměnilo ani dnes. Přesto se mi zdálo, jako bych umírala žízní a on byl jedinou vodou na světě.

Sourozenci, kteří proti sobě bojovali nejblíže ke mně, teď pouštěli svou moc z řetězu víc, než bylo nutné. Ale Julian byl lepší. Srazil svou sestru na podlahu jedinou tvrdou ranou, která by obyčejného člověka zabila.

„Ztrácíš koncentraci, Valerie!”

Ten hlas protnul nejen prostor, ale především moje srdce. Zněl chladně, nepřístupně a cize. Nebyl to muž, který mi ještě před několika hodinami líbal tělo a zbožně hleděl do mých očí. Tohle byl Stvořitel...

„Koncentrace mám dost!” odsekla mu vzdorovitě a schválně se vyhnula bratrově ruce, kterou jí nabízel, aby lehčeji vstala.

„V boji by tě to stálo život,” domlouval jí nenuceně.

Valerie po něm mrskla zlým pohledem a potom jím přejela ke mně. Neměla jsem v úmyslu se před ní schovávat, naopak... Napřímila jsem se, a co nejvíce se narovnala v ramenou.

„Jsem dost silná, abych si poradila s kýmkoliv,” prskala výhružně.

„Výborně,” řekl Rafael. „Dokaž to... Layen, buď tak hodná...”

Šokovaně jsem se otočila k Rafaelovi, který se na mě díval tvrdým pohledem a rukou mě vyzýval, abych se postavila proti Valerii. Co mě ale šokovalo nejvíc, bylo oslovení, které použil. Nikdy mi neříkal Layen... Nepoužil to jméno, ani když s ním cloumal vztek, nebo vášeň... To znamenalo, že teď... Že se na mě nevýslovně zlobil.

Seskočila jsem z tribuny, na které jsem stála, a pomalu kráčela ke své sokyni. Valerie vypadala spokojeně, na rtech jí pohrával pobavený úsměv a viděla jsem, jak do své aury hromadí moc.

„Vykliďte pole pro swendrah!” křikl Rafael a usadil se na tribunu.

Mýlila jsem se... Nezlobil se na mě... On soptil vzteky! Neřekl, aby Lovci vyklidili arénu pro rhynan, ale pro swendrah, což v jejich jazyce znamenalo strážkyni. Do elitní jednotky spadalo jen několik Lovců a Valerie byla jednou z nich.

Nad swendrah už byli jenom daikons... Zatímco první skupina se cvičila k ochraně hranic, ta druhá měla tvrdý výcvik, který měl posloužit jedinému cíli... Ochraně krále... Stvořitele...

Daikons momentálně nebyli k zastižení, protože mezi ně patřili pouze dva lidé... Tara a Jason... Jediní dva Lovci v dějinách podsvětí, kteří měli ke Stvořiteli tak blízko, jak by měla mít jenom rodina.

Ne, opravdu jsem se na tohle všechno neptala Rafaela, ale moje komorná ráda povídala... A nechala se ještě raději poslouchat někým, koho její slova fascinovala. A svět, ve kterém jsem se ocitla, fascinující byl.

Úder přišel nečekaně! Vzdušné tornádo mým tělem smýklo do vzduchu a potom ho prudce odhodilo na zem. Zanaříkala jsem bolestí, když mé kosti tvrdě pocítily dopad.

„Tohle bude příliš snadné,” zasmála se Valerie.

Podívala jsem se nahoru, do míst, kde se nade mnou výhružně tyčila, a pokusila se postavit na nohy. Sotva jsem se ale opřela o ruce, náraz větru mě poslal zpátky do prachu země.

Neútočila rukama, ale její moc byla silnější než pěsti. Mohla mě zabít a došlo mi, že by to udělala velice ráda.

„Ve férovém boji tě můžu zranit,” šeptala Valerie tak tiše, aby ji nikdo jiný neslyšel. „I když jsi rhynan, můžu ti ublížit a on s tím nic neudělá. A potom ho budu mít zase já, zase mi bude sloužit v posteli, protože to je jediné místo, kde můžu mít navrch já... A mně se to líbí, ty lidská špíno. Líbí se mi, když si můžu osedlat temnotu.”

Další úder... Tentokrát jsem uslyšela prasknutí a vykašlala pár kapek krve. Podívala jsem se přes vlasy na Rafaela. Seděl přímo naproti mně, vypadal tak uvolněně, až se to zdálo nemožné. Ale ruce... Jeho ruce byly sevřené v pěst, až se klouby bělaly.

„Tohle je vaše rhynan?!”

Teď Valerie nemluvila ke mně. S prstem namířeným mým směrem stála otočená k Lovcům a pohrdavě se šklebila.

„Lidská žena neschopna uchránit sebe, natož aby chránila vás! Není hodna Temné koruny, jako není hodna našeho krále!”

Ten žár... Znovu jsem ho cítila... Vystupoval z mého srdce a natahoval se k Rafaelovi. Pomalu se plazil po zemi, šeptal tichou melodii, a když se dotkl Rafaela, explodoval.

Bojuj!

Ten pokyn mi řval Rafael v hlavě tak jasně, jako by byl přímo vedle mě. Znovu jsem k němu zvedla oči a tentokrát mě spoutal zlatými okovy. Neuhnul ani o píď a já i na tu dálku cítila, jak mě vyzývá.

Bojuj!

Zvedla jsem se na nohy velice opatrně, a zatímco Valerie dál mluvila k davu, využila jsem její nepozornosti.

V hrudi mi doutnal malý plamínek... Tak křehký, že by sotva zapálil svíčku. Nadechla jsem se, zavřela oči a najednou vnímala pouto, které mě vázalo k Rafaelovi. Skrz něj jsem si sáhla na jeho moc, která se kroutila uprostřed Rafaelova srdce.

Byla to živá věc... Bytost tvořená ohněm a stíny, a když jsem se jí dotkla, vrnivě zapředla. V odpovědi na to volání jsem se nechala zlákat, ponořila se do Rafaelovy podstaty a cítila, jak hojí má zranění. Hojí a dodává mi magii.

Prudce jsem rozevřela oči a podívala se na Valerii. Nemusela jsem se ani pohnout, nemusela jsem zvedat ruce, abych ovládla svůj dar tak jako ona.

Jednoduše jsem udeřila do její mysli a ona se v půlce slova svezla na kolena. Chytila se za spánky a z očí jí vytryskla krev.

Uvnitř mé duše zpívalo cosi, co mi protékalo žilami a kolébalo mě ke klidu. A taky mě to měnilo... Jako tehdy, když mě Rafael nazval rhynan. Byla to vlákna osudu, která mě vedla k téhle chvíli. K momentu, kdy jsem měla s konečnou platností uplatnit práva, pro která jsem se narodila.

„Jsem tvá rhynan,” promluvila jsem tiše chraptivým hlasem.

Udělala jsem krok k Valerii a ona zaúpěla. V krvavých očích měla paniku a opravdovou hrůzu. Poklekla jsem k ní, takže jsme teď byly na stejné úrovni.

„Temnotu nemůžeš zkrotit,” zašeptala jsem jí do ucha. „Ne pokud sama nejsi temnotou.”

A potom jsem přitiskla své rty na její. Do hlavy mi udeřil obraz jejího nahého těla, jak se vzpíná nad Rafaelem... To by mě možná nechalo chladnou... Ale já viděla i to, jak Rafael slastí přivírá oči, jak jí tiskne stehna, aby se natlačil, co nejhlouběji.

Zesílila jsem tlak svých rtů a vnímala, jak mi Valerie křičí do úst. Cítila jsem pach spáleného masa, ale nestačilo mi to.

A jak jsem pronikala do její mysli hlouběji, viděla jsem i další ženy... Spoustu žen, jak se proplétají nahými těly s Rafaelem... Byly to všechno Lovkyně, jež jsem každý den vídala v chodbách paláce. Ta děvka se pelešila s půlkou dvora.

Pustila jsem ji tak náhle, jako jsem ji políbila, a viděla, že má rty popálené do ošklivých puchýřů. Prudce jsem oddychovala a rychle se postavila na nohy, abych od ní mohla ustupovat.

„Odveďte ji,” zašeptala jsem roztřeseně.

Nikdo mě nevnímal. Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla jen nevěřícné obličeje. Nikdo se ale neměl k tomu, aby Valerii zvedl a odtáhl pryč.

„Odveďte ji!” vykřikla jsem.

Julian se vzpamatoval první. Ráznými kroky přešel k sestře, přiklekl k ní a okamžitě se ztratili v temnotě, jež kolem nich zavířila.

Otočila jsem se k Rafaelovi a potom přelétla rychlým pohledem všechny přítomné. Bylo mi jedno, co si myslí. Chtěla jsem, aby věděli, že nejsem bezbranný člověk. A že se nenechám nikým šikanovat.

„Pokud si kterákoliv z vás myslí, že šukání s Rafaelem vám dává právo se mi postavit, mýlíte se,” zavrčela jsem temně. „Takhle dopadne každá zpropadená děvka, která se mi ještě někdy připlete do cesty! Já jsem vaše rhynan! A přesně v tuhle chvíli uplatňuji všechna svoje práva!”

Skloněné hlavy... A šustění desítek párů oblečení, jak jeden po druhém padali na kolena. Vysílali ke mně vlny pokory a já je všechny vnímala jako malé body světla v pozadí mé mysli. Cítila jsem dokonce i Valerii a Juliana, kteří se nacházeli ve zdravotním křídle.

„Ta práva vztahuji i na tebe,” dodala jsem k Rafaelovi klidně. „Dotkni se během mého pobytu kterékoliv z nich a spálím to tady na popel.”

Rafaelovi se zablýsklo v očích a rty mu mírně zacukaly v úsměvu. Přesto zůstal vážný, když jsem kolem něj kráčela k východu. A všechny jsem nechala klečet, když jsem procházela s hlavou hrdě vztyčenou.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction