OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Stvořitel - 6. kapitola

Matrace se prohnula, když si ke mně přiléhal. Byl nahý a vůbec se za své tělo nestyděl. Bez ostychu mi ukazoval medovou pokožku bez jediné chyby napnutou vyrýsovanými svaly, hladkou hruď měl mohutnou a místo, které mě přitahovalo jako magnet...  

Už jsem viděla nahé muže. Ale Rafael by je všechny zahanbil. Udělalo se mi sucho v ústech, když jsem viděla jeho mohutné vzrušení.  

„Líbí se ti, co vidíš?” pronikl mi do uší smyslný hlas.  

Zrudla jsem a vystoupala pohledem k Rafaelovým očím. Víčka měl ztěžklá vášní, zlaté očí přímo žhnuly a ty dokonale tvarované rty byly mírně pootevřené.  

„To je v pořádku, Layenthino... Dívej se... Patří ti každý kousek,” pohladil mě prstem po linii brady.  

Potom se sehnul, aby mě mohl políbit. A ten polibek... Zatočil se se mnou celý svět, když mi jazykem vklouzl do úst a něžně mě nabádal ke spolupráci. Nebyl vůbec dobyvačný. Zdálo se, že si chce jen vychutnat každou vteřinu.  

Ucítila jsem, jak mi rukou klouže po stehně, přes oblinu boků, na žebra, až nakonec sevřel do dlaně ňadro a prsty lehce stiskl bradavku. Zasténala jsem mu do úst a prohnula se vstříc jeho dotekům.  

Jeho ústa opustila mé rty a přesunula se na krk. Polibky si značil vlhkou cestičku k hrotům mých ňader, a když prsty na nich nahradil jazyk, z hrdla se mi vydral výkřik.  

Rafael mě silou přetočil na břicho a klekl si nade mě. Chtěla jsem protestovat, ale on mě přitlačil do matrace a začal mi jemně masírovat záda. Uvolňoval mi ztuhlé svaly, jeho prsty hladily a probouzely ve mně napětí.  

Když začal hníst můj zadeček, už jsem dýchala tak rychle, jako bych běžela několik kilometrů. Jedním prstem mi vklouzl zezadu mezi nohy a zajel mezi plátky mého ženství, aby nahmatal ten nejcitlivější bod.  

Prosebně jsem zaskučela, když jen kroužil kolem, aniž by se toho kouzelného uzlíčku dotknul a tlačila se na jeho ruku. Cítila jsem mezi nohama vlhko, které se s každým jeho pohybem zvětšovalo.  

„Prosím,” vzlykla jsem bolestně.  

Rafael se nade mnou sklonil a stiskl mi zuby ušní lalůček. „O co prosíš?”  

„Já... Potřebuju... Potřebuju,” nedokázala jsem ze sebe ta slova dostat.  

„Vím, co potřebuješ, tynhelin,” zasmál se hříšně.  

Rychlostí blesku mě znovu otočil na záda, lehl si mezi mé nohy a doširoka je roztáhl. Podívala jsem se na něj zpod přivřených víček a viděla, jak si hladově olízl rty. A potom...  

Vykřikla jsem tak hlasitě, že se ten zvuk odrazil od stropu a musel být slyšet až na chodbu, když se mě poprvé dotkl jazykem.  

Nebyl něžný... Neochutnával mě, jako když líbal má ústa. Tady si surově bral všechno, co chtěl. Sál mě a táhlými pohyby jazyka dováděl k šílenství, zatímco rukama si mě přidržoval za zadeček, abych nemohla uhýbat.  

Když do mě zajel jazykem, nemohla jsem dál držet stavidla touhy na uzdě. Vzepjala jsem se do oblouku, zaryla prsty do jeho vlasů a přitlačila si ho ještě blíž. S posledním pohybem jeho jazyka jsem se vznesla kamsi mimo prostor a čas a ten okamžik doprovázel můj chraplavý křik.  

Rafael mě nenechal se ani vzpamatovat. Třásla jsem se po celém těle a zdálo se, že udržet pohromadě jednotnou myšlenku je nad moje síly.  

On se ale rychle vyhoupl nade mě, vklínil se mezi má stehna, nedočkavě mě chytil pod kolenem jedné nohy a začal pronikat do hlubin mého těla.  

„Otevři oči, Layenthino,” cedil skrz zuby. „Chci ti vidět do očí, až-” 

Ustrnul v půli pohybu, právě ve chvíli, kdy mě naše spojení začínalo bolet a ve tváří měl naprostý šok. Ani se nepohnul, zlaté oči ztmavly a obočí nad nimi se mírně stáhlo.  

„Ty jsi shorhay,” vydechl šokovaně.  

Vášeň ze mě začala rychle opadat, když jsem viděla, jaký šok má vepsaný ve tváři. A když ze mě začal vystupovat, cítila jsem, jak se mé srdce láme na kousky.  

„Co jsem?” zeptala jsem se tiše.  

„Neměla jsi muže,” odpověděl mi slovy, kterým už jsem byla schopna porozumět.  

Dívala jsem se, jak opouští mé tělo a vstává rychle z postele. Ale nic mě neranilo tolik jako výraz, který se mu usadil ve tváři. Byla to směsice šoku a nevěřícnosti.  

Přitáhla jsem si na prsa prostěradlo a nejradši bych se pod něj schovala celá. Udělalo se mi zle od žaludku. Celý život jsem si myslela, že moje panenství je něco, na co bych měla být hrdá. Nepodlehla jsem kouzlu žádného muže a někteří z nich se snažili hodně. Teď se ale zdálo, že je to spíš cejch hanby.  

„Ne... Neměla,” potvrdila jsem tiše jeho slova.  

„Žila jsi ve světě lidí přes dvaadvacet let,” řekl ostrým hlasem.  

„To je moje rozhodnutí,” pohodila jsem vzpurně hlavou.  

Rafael se zamračil a potom celý strnul. „Zamilovala ses do mého Lovce?!”  

Vytřeštila jsem na něj oči a už se absolutně ztrácela v jeho myšlenkových pochodech. „Co, prosím?”  

„Nechala bys mě, abych tě ošukal jako nějakou děvku... Bez řádného obřadu, bez spojení, které by tě oficiálně posadilo na trůn a dalo ti korunu,” rozohnil se. „Dala bys mi to nejcennější, co žena má, abys zachránil život mého syna. Takže se tě ptám naposledy, Layen. Donutila tě k tomu láska k Jasonovi?”  

Teď už jsem byla v opravdovém šoku. „Ty jsi zešílel,” zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.  

Rafael ke mně přešel a hrubě mě chytil za ramena. „Odpověz!”  

„Au,” zamračila jsem se na něj, ale nechala jeho ruce, aby mě svíraly. „Ty jsi vážně idiot, Rafaeli. Nechala jsem tě, aby ses se mnou miloval, to je rozdíl, a jak vidno, měla jsem před tím svojí postelí prohnat celý regiment. Nevadí, to se dá napravit.”  

Odstrčila jsem ho, vstala z postele, zamotala se do prostěradla a zamířila ke dveřím.  

„Kam jdeš?” ozvalo se za mými zády.  

„Zeptat se třeba Juliana, jestli nemá zájem zbavit mě mého těžkého údělu být pannou, protože-”  

Oheň.... Místnost vzplála tak rychle, že jsem se nestihla ani nadechnout. Otočila jsem se k Rafaelovi a viděla poprvé jeho skutečnou podstatu. Byl bohem... Ať už se přede mnou snažil skrývat to sebelépe, teď jeho maska spadla a přede mnou stálo stvoření, které se člověku podobalo jenom svým vzhledem.  

„Nechám uhořet každého, kdo se tě jen dotkne,” syčel skrz zuby.  

„Zkazil jsi to, ty jeden pitomče,” zamračila jsem se na něj. „A já nemám chuť dívat se, jak si tady honíš ego.”  

Otočila jsem se na patě a vyšla ze dveří. Plameny přede mnou ustupovaly do stran a dělaly mi dost prostoru k tomu, abych nerušeně kráčela pryč.  

Na široké chodbě byla snad celá domácnost a všichni šokovaně zírali jak na mě, zřejmě v údivu nad mým chatrným úborem, tak na plameny, jež se šířily rychlostí blesku.  

„Layentihno!”  

Ten řev mi měl zmrazit krev v žilách, ale naopak... Vykouzlil mi úsměv na tváři. Neotočila jsem se, abych se podívala, jestli za mnou běží, ani jsem nezpomalila. Zastavila jsem se před jednou ze služebných a natáhla ruku, abych zastavila šířící se plameny.  

„Váš pán má poněkud špatnou náladu,” usmála jsem se. „Až se uklidní, řekněte mu, že přijdu na snídani. Pokud se mi bude chtít.” 

A s těmi slovy jsem pokračovala dál v cestě, ujištěna, že Rafael dostane má slova a oheň nikomu neublíží. U jedné ze zdí jsem si všimla postávající Rafaelovy matky. Dívala se na mě souhlasně a na svraštělé tváři měla laskavý úsměv.