OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Stvořitel - 7. kapitola

17.12.2018 (09:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1318×

Dívala jsem se na sebe do zrcadla a pomalu mi rty roztáhl úsměv. Koruna na mé hlavě házela ohnivé odlesky a zdálo se, že v ní pulzuje vlastní plamen. Na mých zlatých vlasech vynikala, jako by byla stvořena pro moji hlavu.  

Byla provedena z kovu, který jsem nikdy neviděla, a z kružnice koruny vystupovaly plamenné jazyky. Kdykoliv jsem pohnula hlavou, ona mě následovala. Zkrátka budila dojem, že jsem její právoplatná majitelka.  

Celý dojem podtrhovaly karmínové šaty, jež mi splývaly po těle v záplavě saténu. Když jsem překročila práh tohoto domu, byla jsem člověk... Teď mnou ale prostupovala moc, jež mě dělila od obyčejných smrtelníků a pozdvihovala nad Lovce. Byla jsem rhynan.  

Korunu jsem našla na své posteli ležet v sametovém pouzdře s jednoduchým vzkazem. Vítej do rodiny... Nemusela jsem být vědma jako má sestra, abych pochopila, že jsem se Rafaelově matce něčím dostala pod kůži. A ona mi jako projev své podpory poslala nejcennější klenot, jaký palác skrýval.  

„Má paní,” zamumlala Thania a klesla v úkloně o něco níž.  

Podala jsem jí ruku a pomohla jí vstát. Překvapeně se dívala na dlaň, kterou jsem stále svírala, a její oříškové oči byly vykulené. 

„Tohle,” ukázala jsem na sebe, „není divadlo určené pro tebe. Musíme tím přinutit k poklonkování jiné, Thanio. Pomůžeš mi?”  

Má komorná se usmála a dychtivě kývla. Vysvětlila jsem jí svůj plán, a čím déle jsem mluvila, tím spokojeněji vypadala. Když jsem skončila, vyběhla ze dveří, aby sehnala, co bude potřeba a já se na sebe naposledy podívala do zrcadla. Musí to vyjít.  

Ne kvůli mně... Ale kvůli všem Lovcům, kteří stále pochybovali, zda jsem hodna jejich krále. Kvůli Rafaelovi, který ve mně viděl neposkvrněného člověka, křehkou věc, jež se dá snadno rozbít.  

Vyšla jsem ze dveří pokoje ve chvíli, kdy Thania stavěla do pluku stráže paláce. Některé z nich jsem poznávala, jiné jsem znala skoro jako Thaniu a někteří mi byli naprosto neznámí. To, že byli tady, ale znamenalo, že mi projevují svou věrnost a vkládají ve mě své naděje.  

Utvořili kolem mě neprůstřelnou bariéru. Kráčeli vedle mě, za mnou a přímo přede mnou semknuti do jednotného štítu. Nenechali by nikoho, aby mi ublížil.  

Takhle utvořený obrazec jsme nerozpustili ani před dveřmi do trůnní síně, odkud se ozýval mohutný hlahol.  

„Připravena, má královno?” zeptal se mě strážce přede mnou.  

Přikývla jsem a on rozrazil dveře. Dunění jejich sehraných kroků tvořilo v síni úctyhodnou ozvěnu. Neviděla jsem přes hradbu jejich těl nic, ale slyšela jsem ohromené ticho.  

„Co-”  

Rafael nedopověděl, protože stráže se rozestoupily, aby mu ukázaly, co skrývaly ve svém středu. Snažila jsem se mít hlavu hrdě vztyčenou a záda rovná.  

Vykročila jsem pomalým krokem, nechala rudé šaty otírat se o mé křivky a korunu na hlavě ozářit celou síň. Stráže padaly na kolena, když jsem je míjela, a podtrhly tak celé tohle divadlo.  

Na malý okamžik jsem zavřela oči, pomodlila se, aby to vyšlo, a když jsem je znovu rozevřela, vypustila jsem do okolí svou moc.  

Pochodně v odpovědi vystřelily do vzduchu mohutné plameny, až několik Lovců vykřiklo a ustoupilo od nich. Na čele se mi perlil pot, jak jsem se snažila udržet oheň v divokých spirálách, ale držela jsem ho. A to bylo to nejdůležitější.  

Rafael mě sledoval svým zlatým pohledem, a dokonce vstal z trůnu, aby lépe viděl. Byla jsem si jistá, že se ptá, kde jsem přišla k symbolu moci jeho říše.  

Vystoupila jsem po několika schodech k plošině s trůny a pevným krokem přešla k tomu, na jehož vysokém opěradle byla vyhotovena podobizna koruny, jež mi zdobila hlavu.  

Lovci pochopili, co chci udělat, protože se ozvalo několikero zalapání po dechu, a když jsem usedla na mohutný trůn, někteří dokonce zasyčeli.  

„Jsem ráda, že jste s poradou počkali,” usmála jsem se hraně. „Vaše královna je ale už tady. Můžete začít.”  

Neodvážila jsem se podívat na Rafaela, i když jsem na svém těle cítila jeho oči. Síň se ponořila do ticha a já cítila, jak se ve mně všechno svírá. Přehnala jsem to. Možná jsem překročila meze, které byly stanoveny. Možná jsem měla-  

„Slyšeli jste svou královnu,” přehnal se nad hlavami všech Rafaelův sametový hlas. „Začněte.”  

Usedl zpátky na trůn a natáhl ruku přes opěrku. Nechal ji tam ledabyle viset, ale dlaň měl otočenou nahoru. Byla to pobídka, abych klidně vložila svou do jeho.  A já ji okatě ignorovala.  

Přejela jsem přes ni nakvašeným pohledem a potom stejně zuřivý zabodla do Rafaela. Pootočil mírně hlavu, a když viděl můj výraz, pobaveně se usmál.  

Lovci mluvili... Zdlouhavě popisovali situaci na hranicích, mluvili o tom, že se stává neudržitelnou a někteří z nich se při tom mračili.  

„Pokud dojde k protržení, budu tam,” přerušil hořekování jednoho z nich Rafael.  

„Můj pane, se vší úctou,” začal nejistě a střelil přitom očima ke mně. „Vaše síla...”  

„Je stejná jako kdykoliv jindy!” řekl Rafael mrazivě.  

Smích... Z hloučku Lovců se ozval ironický smích, který bodal. Stiskla jsem rty k sobě, když z davu vystoupila Valerie a na rtech, které se stále hojily, měla pohrdavý škleb.  

„Víme, že dokud tě nepřijme, tvá magie je svázaná!” spustila Valerie a její hlas byl hysterický.  

„Řekl jsem, že má moc je v pořádku,” zavrčel Rafael tiše.  

„Není,” trvala Valerie na svém. „Je oslabená, abys nebyl schopný jí ublížit, to jsou zákony přírody. Proti té ani ty nic nezmůžeš. Dokud nedojde k obřadu spojení-”  

„Pak ho připravte,” skočila jsem jí klidně do řeči.  

„Co jako?” odfrkla Valerie.  

„Připravte ten obřad,” podívala jsem se jí pevně do očí. „Ještě dnes večer si ho vezmu.”  

Ta děvka vypadala, jako bych jí uštědřila ránu do žaludku. Celá zbledla a z očí se jí vytratilo veškeré světlo.  

Otočila jsem se na Rafaela, který strnule hleděl na mě. „Je to reálné? Zvládnete to připravit ještě dnes?”  

„Ano,” kývl váhavě.  

„Budeš s ním muset šukat, veličenstvo!” vykřikla Valerie a do posledního slova vložila co nejvíc pohrdání.  „A všichni to budeme vědět. Zvládneš to? Zvládneš myšlenku na to, že skrz něj se spojíš s námi všemi?”  

Vstala jsem z trůnu a snažila se, abych se nad ní hrozivě tyčila. „Klidně ti dám vstupenku do první řady, Valerie. Můžeš se dívat, až tvůj král přede mnou padne na kolena,” usmála jsem se zle.  

Tohle jsem přeháněla. Ale chtěla jsem jí ukázat, kdo je tady pánem. Chtěla jsem, aby věděla, že umím hrát stejně tvrdě jako ona a co víc, že to dokážu mnohem líp.  

Otočila jsem se k Rafaelovi, který stál těsně za mnou, a natiskla se na něj celým tělem. Zaryla jsem mu nehty do zátylku a přitiskla své rty na jeho.  

Výbuch... Celou síní se prohnal poryv horkého vzduchu, louče se zbláznily a oheň v krbu sršel jiskry. Tohle bylo spojení, na které Lovci čekali. Byla to pouta, pro která se Rafael připravoval celý život. A byla to budoucnost, pro niž jsem se narodila.

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Stvořitel - 7. kapitola: