OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ta třetí - Prolog

09.07.2012 (11:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 15× • zobrazeno 3221×

Prolog

Škobrtla jsem.

Proč musím zakopnout v té nejnemožnější chvíli? Proč se to stane vždycky, když každá vteřina navíc vám zvyšuje šanci na přežití? Mohla bych ve svých otázkách pokračovat donekonečna, zatímco si na mně smlsne. Nezůstane ve mně ani kapička krve. No, není to zatraceně skvělý?

Umřít a filozofovat.

S jedním nemrtvým filozofem jsem chodila. Vlastně stále chodím - ale kdo ví, jak to bude ještě dlouho trvat. Tak tři vteřiny? odhadovala jsem, když se přede mnou můj pronásledovatel zjevil a usmíval se.

Když se predátor usmívá, víte, že váš čas se nebezpečně nachýlil ke konci.

Tohle jsem se ve vztahu s Damonem rozhodně naučila. Škoda jen, že tenhle úsměv jeho není.

Mystic Falls, současnost

Jsou pátky a pátky.

To byste si měli vždycky pamatovat. Nikdy není nic černobílé. Ne, můj život hraje ve všech odstínech šedé - a ten váš taky. Vzteky jsem scvakla zuby k sobě a pokusila se splynout s hrubě naomítanou zdí Grillu. Už jsem tu vesele mokla asi dvacet minut. Začínala mi být zima, i když vlastně neměla proč - celý den do země pražilo sluníčko a rtuť v teploměru vyšplhala až k dvaceti stupňům. Příjemný jarní den, jak řekla Elena dneska u snídaně. Další stereotypní den, jak bych řekla já. Zvlášť, když mi Alaric slíbil, že mě hned v pondělí vytáhne z občanské války. Paradox? Kéž by. Podraz.

Když mi v promáchaných keckách začaly kuňkat žáby, už jsem byla vážně dost napružená. Jo, mohla jsem se otočit a dát si další partii kulečníku s Jeremym. Jenže už jsem měla po krk všech posměšných narážek od svého povedeného sourozence. Fajn, prodřela jsem plátno, málem s tágem svému otravnému bratrovi vypíchla oko, ale každej nemusí být mistr. A jestli se mu na tom spánku udělá modřina, tak ať. Za ty řeči si to zasloužil.

Vydolovala jsem z promočené kapsy džínsů mobil. Už měl půl hodinu zpoždění. Jsem velmi tolerantní člověk, ale co je moc, to je příliš. Jasně, mohla jsem mu zavolat, kde se zdržel a že nemám náladu tu čekat, ale mám taky nějakou hrdost. A moje hrdost spočívá v tom, že si tu budu dál stát na dešti pod dost chabou malou stříškou, a potom budu mít v rukávu všechna esa já. Nebo budu mít chřipku. To je taky možnost.

O další čtvrt hodinu později se v zatáčce objevilo auto. Světle modrý lak se zaleskl pod pouličními lampami, jejichž světlo stále skomíralo, a potom se znovu na pár vteřin ponořil do tmy parkoviště. Pneumatiky lehce zakvílely na štěrku a auto zastavilo těsně přede mnou. Modrý Chevrolet Camaro je ve městě jen jeden.

Odstrčila jsem se od zdi a dveře u spolujezdce se otevřely v moment, co jsem k nim dorazila. Zabouchla jsem je za sebou a otřásla se zimou. Vnitřek vozidla byl příjemně vytopený - naprostý opak toho, co se dělo venku.

Otočila jsem se na řidiče a nesouhlasně našpulila rty. „Pětatřicet minut," oznámila jsem mu trochu nakvašeně. „A zrovna dneska, pane Nedochvilný. Lepší den sis vybrat opravdu nemohl."

Šedomodré oči se na mě povýšeně podívaly z výšky a s pobavením, jasně vepsaným v jeho tváři, sledoval, jak se bořím do sedadla spolujezdce. Beze slova si svlékl svoji černou koženou bundu a přehodil mi ji kolem ramen. Potom konečně promluvil. „Omlouvat se ti nemá naprosto žádnou cenu, slečno Ukvapená. Samozřejmě, že bych přijel včas," dal na to slovo zvláštní důraz a pokřiveně se usmál, když jsem se na něj vztekle podívala, „ale byl jsem na jednání rady a řešili jsme velmi závažný problém. Nemohl jsem odejít bez toho, abych věděl, jak budou kroky města pokračovat."

„Jeden velmi závažný problém?" zopakovala jsem po něm a zamračila se. Ale už to nepatřilo Damonovi - ne, bylo to, světe div se v pátek večer, přemýšlením.

„Téměř čtvrt roku tu byl relativní klid," připomněl mi věcně, „máme návštěvu." Pak otočil klíčkem v zapalování a nahnul se až ke mně. „Pusu nedostanu?"

„Za co?" opáčila jsem a stiskla mu prsty rty. „Za to, že si mě nechal čekat a že po ulicích běhá další upír? To nejsou zrovna pozitivní zásluhy, pane Dokonalý."

„Tak jako bolestný?" ušklíbl se a hravě odstrčil moji ruku. Jeho rty se dotkly mých a já cítila, jak se usmál, když jsem mu položila ruku na tvář a lehký polibek mu oplatila.

„Nemysli si, že se něco změnilo," zavrčela jsem, když sešlápl plyn a auto se rozjelo. „Protože se nezměnilo vůbec nic." Založila jsem si ruce na prsou a hrdě ignorovala jeho škodolibý úsměv.

 ***

Mdlé šedé ranní světlo si probojovalo cestu do místnosti skrz napůl stažené rolety. Do peřin mě tlačilo Damonovo tělo, skoro jsem nemohla dýchat. „Slez," sykla jsem, „jsi těžkej." Ten samolibej parchant se nehnul ani o píď. Pokusila jsem se nadzvednout, ale tlak se o to víc zvětšil. „Zmetku," hekla jsem.

Jeho rty mě pošimraly na krku a jedna jeho ruka mi přejela po stehně. Navzdory svému sebezapření jsem se pod ním zachvěla. „Nikam nepůjdu," zašeptal.

„To nemáš dost? Byla to celá noc, ty… ty… ty… ty."

Modrá v jeho očích zazářila, jakmile se mi dostal do zorného pole. „A počkej na den," blýskl zuby v zářivém úsměvu. Praštila jsem ho do ramene a poraženě zasténala, když mi obratně chytil obě ruce a zvedl mi je nad hlavu.

Nadechla jsem se, že mu povím něco pěkně ostrého a pěkně od plic, když se na nočním stolku rozvrněl můj mobilní telefon. Vyzvánění bylo vypnuté - a mělo být po celý víkend. Měli jsme právo na trochu volna a klidu. Jen sami ve dvou. Daleko od města a od všech očí a uší. Dům u jezera byl pro tyhle chvíle jako stvořený.

A jeho klíčky se už pár týdnů nacházely v mojí kapse.

Damon mě stále svíral v zápěstí jednou dlaní a druhou zkušeně, nacvičeným pohybem, hmátl pro mobil. „Katein telefon," ohlásil se a hned po pro mě nezřetelné odpovědi, nakrčil odporem nos a oči mu zlostí potemněly. Zmizel ode mě během vteřiny a já se konečně mohla pořádně nadechnout. „Ne, teď mluvit nemůže," sděloval narušiteli úsečným ledovým tónem. „Ale opravdu?" Škodolibost teď z pana Dokonalého přímo čišela.

Nemělo cenu se vztekat, nebo se dožadovat, aby mi hovor dal - známe se příliš dlouho na to, abych věděla, že mi to bude úplně k ničemu. Místo toho jsem se zálibně dívala na svého nahého upíra a čekala. Pak se beze slova otočil od okna a telefon mi podal. Nechápavě jsem se zamračila a přijala jeho nabídku. „Prosím?"

Chvíli bylo ticho. A ta chvíle byla téměř nesnesitelná - šedomodré duhovky, upřený pohled. A potom se ozval hlas, který jsem slyšet rozhodně nechtěla a ani nepotřebovala. „Katie," zachraptěl můj biologický otec, „chtěl jsem ti jen popřát všechno nejlepší k tvým osmnáctinám."

„Narozeniny mám až na začátku dubna," opáčila jsem chladně, „voláš o tři týdny dřív. Ne, že by mě to překvapovalo."

„Věř mi, že moc dobře vím, kdy ses narodila," jeho hlas nezvykle zhrubl, „a jsi má dcera."

Spolkla jsem jedovatou poznámku, že bych jí mnohem radši nebyla a prudce se nadechla. „Co chceš slyšet? Slova díků? Že ještě žiju, nebo ze mě není upír?"

„Možná oboje," připustil, „mám ti vyřídit vzkaz." A melodramaticky si ho nechal na mé narozeniny. Je velmi milé, že se se mnou podělil - v dokladech mám datum, kdy mě našli na zápraží opatrovny v Atlantě. Je hezké vědět, že mi v tu dobu byly tři týdny. Isobel si mě nechala tři neděle - měla bych se nechat vyšetřit, jestli mi to nezpůsobilo nějakou újmu na zdraví. Zřejmě už do lahvičky mi dávala odmalička sporýš. Nebo nechám vyšetřit ji. A pak ji nechám hezky se opálit na sluníčku. Bez přívěšku.

„Vzkaz?" zeptala jsem se se staženým hrdlem.

„Ano, chci, aby sis zkontrolovala poštovní schránku. Teď hned." Johnův hlas se na pár vteřin odmlčel. „Sbohem, Katie."

Jen co se hovor přerušil, odhodila jsem telefon do přikrývek. Natáhla jsem na sebe rychle oblečení a Damonova ruka mě chytla za zápěstí. „Nejsi doma. Ten vzkaz tu nebude."

„Taky je tu schránka na poštu, pane Dokonalý," zamračila jsem se.

A... bohužel byla plná. Sněhově bílá obálka bez adresy i beze jména. Roztrhla jsem ji a vypadla na mě kartička z tvrdého papíru.

Ucukla jsem a málem ji upustila.

Tmavě červeným písmem, které v mnoha ohledech připomínalo krev - a dost možná to krev doopravdy byla -, mi někdo dával velice jasnou zprávu.

Hezky oslav své poslední narozeniny, ma chérie.

Všechny Vás moc zdravím. =)

Je to dlouho, co jsem tu mezi Vámi byla naposledy, a upřímně se přiznám, že se mi po Vás v dobách velkého stresu a nedostatku spánku zastesklo. =) Chodila jsem si číst Vaše komentáře pod Mincemi a ujišťovala se, že když neodmaturuju, nebo se nedostanu na vysokou školu, vždycky budu mít Vás a že se mám kam vrátit. =)

Hlásím, že jsem odmaturovala a desátého července se oficiálně stanu i vysokoškolačkou. =)

Slíbila jsem, že se s Katie a Damonem vrátím - a svůj slib plním. =) Prosím Vás však o jedno - o svatou trpělivost. =) Z psaní jsem vypadla a rozhodně mi to nejde tak rychle jako kdysi. =D Takže si na díly, zvlášť ze začátku, budete muset pár dní počkat, než se do toho vpravím - a tady přichází má druhá žádost. Každý autor, a nejenom já, by rád viděl u svého díla nějakou zpětnou vazbu - a věřte mi, že jste si mě komentáři k minulé řadě příliš rozmazlili. =D Ne, dělám si legraci - budu ráda za jakýkoliv komentář, kterým mi dáte vědět, zda se Vám to líbí, nebo nelíbí. =)

Budu se moc těšit na Vaše dohady, domněnky - i na odhadování, kam se příběh řítí. Budu Vám opravdu velmi vděčná za každou podporu. =)

Doufám, že jste si čtení prologu užili, a snad se brzy sejdeme i u dalších kapitol. =) Vaše Fluffy

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ta třetí - Prolog: