OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Te odio porque Te amo - 3. kapitola

05.02.2013 (08:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1468×

V minulé kapitole (ano, myslím, že je to nutné, protože už si sama nepamatuju, kdy jsem přidávala poslední kapitolu):

„Já… já nevím, Sirius říkal, že jste s dědou a Remusem v Elysiu, ale… ale přeci… já jsem mrtvá?“ vyslovila jsem něco, co jsem v podvědomí tušila už dávno.

„Víš, že jsi podobná své matce? Nejen v obličeji, ale jsi i bystrá jako Ginny. Ano, Lily, jsme v Podzemí a za chvilku tě rozsoudí,“ pronesla. V tu chvíli jako by mě někdo zmrazil, rozmrazil a znovu zmrazil.

„Takže jsem mrtvá,“ zkonstatovala jsem zřejmé.

3. kapitola

„Ale jak to? Chci říct, jak můžu být mrtvá? Vynalezli nějakou možnost, jak zabít bohy?“ chrlila jsem ze sebe otázky, aniž bych se nechala babičkou přerušit, i když ona se několikrát nadechovala, aby mi něco řekla.

„Nevynalezli žádný způsob, jak zabít bohy,“ vysvětlila, když jsem ji konečně pustila ke slovu.

„Ale v tom případě nechápu…“

„Lily, nejsi mrtvá, ale já ti teď nesmím říct víc, než že nejsi mrtvá a budeš nějaký čas bydlet u nás. Máme s Jamesem malý domeček hned u moře,“ usmála se. Zmateně jsem se na ni zahleděla, předtím jsem nedokázala vstřebat, že jsem mrtvá, a najednou musím vstřebávat, že jsem vstřebala, že jsem mrtvá a přitom nejsem! Mám v tom zmatek…

„Dobře, takže nejsem mrtvá,“ promluvila jsem, pečlivě volíc svá slova, „tak co tady, kruci, dělám?!“

„Čekáš,“ oznámila mi klidně. Před námi se objevil nějaký mužík s bělostnými vousy až na zem.

„Lily Potterová?“ zeptal se. Trochu jsem se ušklíbla.

„Obě jsme Lily Potterové,“ oznámila jsem mu kysele. Na okamžik se zatvářil popleteně, ale potom se jen usmál.

„Zapomněl jsem, že ji máš hlídat ty,“ usmál se na babičku Lily.

„Tak pojďte, slečno. Lily, děkuji, že jsi jí vše vysvětlila, teď ji převezmu, ty můžeš jít,“ ujistil ji a chytl mě nad loktem, což vypadalo mírně komicky vzhledem k mojí výškové převaze.

„Ale ne… nic mi nevysvětlila,“ namítla jsem a otočila se zpátky k babičce Lily, jenže ta už stihla někam zmizet.

„Smím se zeptat, kdo jste?“ zeptala jsem se, když nic neříkal a snažil se mě odtáhnout.

„To není podstatné. Musíme se rychle dostat k Shakespearovi, jinak hrozí, že se vypaříte. Nepanikařte. Za čtyřicet dva hodin se vše vyřeší.“

Nechala jsem se vést a plně se oddala svému zmatení. Nechápala jsem vůbec nic a očividně se mi to ani nikdo nechystal vysvětlit, což mě štvalo. Předešli jsme jednu ze tří front (samozřejmě tu nejdelší a nejpomaleji postupující, takže se na mě všichni mračili) a malý muž kývl na jiného, který seděl v nějakém křesle a z každé strany ho obklopovala řada duší. Zvedl se a pomalým krokem přešel až k nám. V ruce držel jakýsi dlouhý a úzký předmět a zkoumavě si mě prohlížel. Následně mi přístroj přiložil na levý spánek, asi po třech sekundách, které se ovšem zdály mnohem delší, přístroj červeně zazářil.

„Myslím, že by do Elysia prošla,“ kývl na mužíka a mě úspěšně přehlížel. Takže… tohle je Shakespeare? No… asi jsem si ho představovala trochu jinak. Vzhledem mi dost připomínal Siriuse, jen vlasy měl o dost světlejší a jeho oči nebyly temně modré, nýbrž čokoládově hnědé.

„Skvěle, slečno, jděte rovně až k té malé loďce, kde už na vás bude čekat náš převozník,“ usmál se na mě malý muž.

„Co...? Ano, samozřejmě,“ zamumlala jsem a vydala se směrem, kde byl krásný ostrov oddělený od pevniny nádherně modrým mořem. Na břehu se rýsovala flotila loděk. Sice jsem byla opravdu zmatená, naštvaná a kdoví co ještě, ale musela jsem se podivovat té nádheře. Byla jsem v podzemí, ale v téhle části jsem si připadala spíš jako v nebi… Už šest let patřím do tohohle světa, ale přesto si na některé věci nejspíš nezvyknu. Jako když Justin vyprávěl, jak je pro něj život v kouzelné Anglii odlišný od toho mudlovského, toho všedního. Pro mě byl všední ten kouzelnický, a magický ten starořecký a často i mudlovský.

„Nechci! Prosím, prosím, ne!“ proťal mou idylku naříkavý hlas, znějíc zleva od nějaké temné jeskyně. Zarazila jsem se.

„Už ne! Prosím vás…“

„Haló?“ zvolala jsem a popošla blíž k jeskyni.

„Je tam někdo?“ křikla jsem, když se mi nedostalo žádné odpovědi.

„Tady! Tady, prosím… nééé!“

Rychlým krokem jsem se vydala dál do jeskyně. Copak posílají duše trestat sem? Nevodí je k Hádovi, který jim uloží trest a nechá je někde poblíž paláce hlídat? Něco mi tady prostě nehrálo, ale ten člověk/duše zřejmě potřeboval/a pomoc, takže jsem přidala na rychlosti. Konečně se začala úzká skála rozšiřovat do větší, málo osvětlené místnosti.

„Potřebujete pomoc?“ zeptala jsem se, aniž bych věděla koho.

„Ano,“ ozvalo se ze tmy napravo ode mě, „nevím, co se děje! Pomoz mi a nezůstanu ti dlužen!“

„Ovšem,“ vyhrkla jsem a rozeběhla se za hlasem. Konečně jsem dotyčného viděla a doslova mě při tom pohledu polila hrůza. Byl to… člověk, kostra, duše…?

„Vyděsil tě můj vzhled?“ zeptal se znaveným hlasem.

„Kdo jste?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se stihla zarazit.

„Nejsem nic. Víš, to, co teď vidíš, ze mě udělalo podzemí, za svého pozemského života jsem býval velmi, velmi silný,“ vydechl nakonec. Pátravě jsem mu pohlédla do obličeje, ale bylo těžké se na něj soustředit, chvíli jsem ho viděla a chvíli ne, i přesto jsem se nemohla zbavit dojmu, že mi tvář někoho připomíná.

„Moc vám nerozumím,“ přiznala jsem.

„To nikdo, Lily,“ pronesl a zřejmě se smutně usmál. Jenže jeho výraz a mimika obličeje mi dělaly problémy rozeznat, co cítí a co dělá, protože jeho obličej prostě… blikal.

„Počkat,“ vyhrkla jsem, když mi to došlo, „jak, sakra, znáte moje jméno?“

„Otázka spíš zní, jak bych ho mohl neznat?“ odpověděl opět tím tajemným hlasem a mně začínala docházet trpělivost. Přišla jsem sem pomoct někomu, kdo pomoc zjevně nepotřeboval. Pošahaný chlap s trojí blikající osobností a ještě si tu se mnou v pohodě konverzuje, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě!

„Poslyšte, pane Tajemný, já musím jít, takže pokud nic nepotřebujete…“

„Stůj!“ zarazil mě jeho tichý hlas. A ani nevím proč, ale opravdu jsem se zastavila.

„Ano?“ otočila jsem se znovu k němu.

„Potřebuju tvou pomoc, potřebuju pouhou kapičku tvé krve…“

Věděla jsem, že ještě něco říkal, ale neslyšela jsem ho, v tu chvíli mi totiž došlo, proč mi přišel povědomý, došlo mi, proč jsem měla ten prazvláštní pocit, když jsem šla hlouběji do jeskyně, došlo mi, kdo to přede mnou stojí!

O třicet osm minut později:

Afrodita:

„Jak se k němu, kruci, mohla dostat? Copak nebyla ochrana zvýšena? Všechno se pokazilo, vždyť už měl být konec, nevytrpěli si toho už dost?“ Hlas mi slovo od slova přecházel na vyšší tóninu a ke konci už jsem na Háda přímo ječela.

„Afrodito, myslíš, že jsem to snad udělal schválně? Možná nesu jistou zodpovědnost za to, co se stalo, ale nemohu s tím nic udělat!“ obořil se na mě nazpět.

„Jo, tak jistou zodpovědnost? I já bych vedla podsvětí líp než ty!“

„Tak pozor, holčičko, možná si myslíš, že když nemáš žádnou zodpovědnost, můžeš si vyskakovat…“

„Já že nemám žádnou zodpovědnost?“ přerušila jsem ho nevěřícně. „Já, která musí…“ Tentokrát jsem byla přerušena já, a to otevírajícími dveřmi a rozrušenou postavou za nimi.

„Kde je Lily?“ Dovnitř vtrhl Luke a z očí mu doslova sršely blesky, jindy bych se nad svým úspěchem snad i bavila a blahopřála si, ale dnes ne, zašlo to moc daleko a já nějak neviděla východisko.

„Něco tady řešíme, klepat tě neučili?“ obořil se na něj okamžitě Hádes.

„Chci vědět, co se stalo s Lily, a přísahám, že jestli mi to neřekneš, dojdu si pro ni sám, ale potom, už to nebude přátelské,“ zavrčel Luke a přitiskl Háda pod krkem ke zdi.

„My taky nic nevíme, myslíš, že kdybychom mohli něco dělat, ještě bychom tady takhle stáli?“ odstrčil ho Hádes vztekle.

„Tak co se děje, a co s tím budeme dělat?“ odsekával Luke.

„Nejdřív musíme najít, kde se spolu se Smrtijedy a Lily schovává, a potom… No, to bychom měli nechat na jindy. Teď to pojďme říct Diovi a ostatním,“ rozhodla jsem a spolu s Lukem a Hádem vyšla ze dveří.

Tímhle děkuju všem za hlasy o Nej povídku měsíce ledna :D. Ani nevíte, jak jste mě potěšili :D No, a doufám, že další přidám co nejdřív... Mimochodem: Komentáře potěší! :D

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Te odio porque Te amo - 3. kapitola: