Temná - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

V pasti...

24.04.2019 (10:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1441×

Náraz mého těla ho srazil k zemi hlavně proto, že vůbec neočekával útok. Sedla jsem si obkročmo na jeho břicho a stiskla krk oběma rukama. Vrčela jsem, oči se mi divoce leskly a cenila jsem na něj neexistující špičáky.

„Synas varin! Ef divars conank vrien!” křičela jsem mu do tváře a ani mi nedocházelo, že jsem rozčílením přešla do své rodné řeči.

Trochu jsem ho nadzvedla a plnou silou udeřila jeho hlavou do podlahy. Slova ze mě prýštila jako z otevřené rány, všechen potlačovaný vztek vyvěral na povrch a nedal se zastavit.

Něčí silná paže se mi obmotala kolem břicha a nadzvedla mě, jako bych nic nevážila. Kopala jsem nohama do vzduchu, zatímco mě cizí muž táhl pryč od Doriana.

„Vivas! Vivas cachnay!” řvala jsem na poloupíra a snažila se vyprostit z ocelového stisku.

Zarývala jsem nehty do svalnaté paže a ignorovala konejšivý hlas u ucha. Existoval pro mě jenom Dorian. Celá místnost se rozmazala a jenom on představoval pevný, jasný bod. To k němu jsem upřela všechnu svou nenávist.

„Pusť ji, tati,” řekl Dorian tiše, nebo možná hlasitě. Přes šumění v uších jsem ho skoro neslyšela.

Jakmile sevření povolilo, dopadla jsem na nohy a rychlostí blesku se hnala zpátky k poloupírovi. Napřahovala jsem se, abych mu zasadila ostrý úder do břicha, ale jakmile jsem se ocitla v jeho blízkosti, sklonil se a já naběhla přímo na jeho rameno.

Narovnal se rychleji, než by vzhledem k závaží, které jsem tvořila, měl a já visela podobná pytli brambor přes mohutné rameno. Udeřila jsem ho pěstmi do zad a rozhořčeně se zajíkla, když mě pleskl přes zadek.

„Přestaň ječet!” zasyčel a dal se do pohybu.

Naprosté ponížení... To jsem cítila, když si mě nesl halou směrem ke schodišti a hlava se mi při každém kroku nepříjemně zhoupla. Podívala jsem se na bezvládné tělo Rina, který stále ještě nepřišel k sobě.

„Je to můj bratr!” vykřikla jsem přidušeně. „Prosím, neubližujte mu!”

Po těch slovech Dorianův krok maličko zaškobrtal, ale nezastavil se. Nesl mě po schodech do patra a místo k mému pokoji zamířil hlouběji do chodby.

Jakmile jsme se ocitli u dvoukřídlích dveří, otevřel je a rázně je za sebou nejen zavřel, ale taky zamkl. Postavil mě na nohy uprostřed pokoje, který byl laděný docela jinak než můj.

Obrovskou postel zakrýval satén černé barvy, otevřené dveře do koupelny odhalovaly vanu zapuštěnou do podlahy a sprchový kout rozměrů menšího pokoje. A ve vzduchu se vznášela osobitá vůně poloupíra. Vzal mě do své ložnice!

„Jak ses mohl opovážit-”

Sklonil se ke mně dřív, než jsem stihla větu dokončit a uvěznil mé rty svými. Projela mnou vlna energie, žaludek se podivně stáhl a srdce vydalo několik úderů navíc.

Přitiskl si mě blíž k sobě, sevřel obě půlky mého pozadí a nadzvedl mě blíž k sobě. Na břiše jsem ucítila tlak a cosi tvrdého, co se tiskne k jemné pokožce.

Zapřela jsem se rukama o jeho hruď a prudce ho odstrčila. Jakmile jsem byla zase volná, udělala jsem několik kroků vzad a zadní stranou stehen narazila do postele.

Dorian zavrčel a svlékl si tričko. Fascinovaně jsem se dívala na bezchybnou pokožku holého hrudníku, na vypracované prsní svaly a na ploché břicho. Křivka kyčlí vyčnívala z kalhot, které měl spuštěné nebezpečně nízko.

Dokázala jsem si představit, že pro smrtelné ženy bylo téměř nemožné odolat jeho vzezření. Lidé neměli ani polovinu magické krásy, jakou oplývaly nadpřirozené bytosti. Ale tenhle muž? Kombinace lovkyně a upíra vytvořila jedinečnou esenci.

Dorian byl kopií svého otce. Stejné rysy, stejné oči, stejně podmanivý hlas... Až na vlasy, které hrály barvami podzimu a na nepatrný ďolíček ve tváři, který se objevil v těch vzácných chvílích, kdy se smál, byl syn otiskem otce.

„Co to děláš?” zamračila jsem se na něj, když začal rozepínat první knoflík kožených kalhot.

Dorian zvedl hlavu a zadíval se na mě se směsicí nevíry a zlosti. „Co asi tak myslíš?”

„Ještě ti nepatřím,” namítla jsem trochu vyšším hlasem. „Nemusím s tebou líhat.”

„Dnes v noci budeš moje... Co změní jeden den?” nadzdvihl pohrdavě obočí.

Obešla jsem obrovskou postel tak, aby mezi námi vytvořila překážku a zkřížila ruce na hrudi. Dorian nevzrušeně pokračoval v činnosti, a když dalších pár rozepnutých knoflíků odhalilo kořen jeho... Prudce jsem ucukla pohledem a zadívala se nad jeho rameno.

„Já se s tebou nespojím,” pronesla jsem co možná nejklidněji.

Zafunění podobné býčímu vyvolalo mírný úsměv na mé tváři. Neodolala jsem, abych nepohlédla zpátky na Doriana a ten se tvářil jako bůh pomsty.

„Tak podívej, ty jedna čarodějnice,” zavrčel temně. „Nenechám se tebou provokovat, takže buď se teď položíš na záda, nebo si najdu někoho ochotnějšího, aby mě zbavil napětí, které mám v těle od chvíle, kdy jsi vstoupila do tohohle proklatého domu!”

Měřili jsme se pohledem, oběma planul v očích stejný vztek a vzduch byl nabitý energií. Zatnula jsem čelist a pomalu zavrtěla hlavou.

„Jak myslíš!” štěkl hněvivě a zmizel pohlcen plameny.

Přešla jsem ke dveřím a zalomcovala klikou. Několikrát jsem zkusila cvaknout zámkem, ale nic se nestalo. Masivní konstrukce byla tvořena tak, aby odolala sebevětšímu tlaku.

On mě tady zamkl!

Nakopla jsem dveře a rozhlédla se kolem sebe. Na komodě kousek od dveří bylo několik rámečků s fotografiemi. Vzala jsem první z nich a dívala se na asi pětiletého Doriana, jak se usmívá do objektivu a sedí přitom na ramenou svému otci.

Na další byl s dortem, na kterém byla polevou napsaná desítka a kolem něj stáli všichni bratři do jednoho. Malý chlapec obklopený děsivě obrovitými muži. Všichni se ale široce usmívali a ze snímku dýchala rodinná pohoda.

Putovala jsem pohledem po dalších rámečcích... Tara s novorozencem přitisknutím k sobě, líbá ho na čelo, celá zpocená a nad nimi Rhage, který je oba objímá a na tváři má široký úsměv.

Zhruba sedmiletý Dorian v obleku stojící vedle krále a ukazující na jakousi medaili na své hrudi.

Dospělý muž smějící se do objektivu spolu s... Stvořitelova dcera na téhle fotografii objímá poloupíra a hlavy mají těsně u sebe. Dokonalý pár... Oba krásní, oba mocní, oba potomci spřátelených rodů. Byli by pro sebe ideální.

Dcera Stvořitele ovšem zaprodala svou duši i srdce nejtemnějšímu daikons, který kdy kráčel touto zemí. Zkrotila černého lovce a on se jí zcela oddal.

Bodl mě u srdce osten čehosi, co jsem nechtěla pojmenovat. Věděla jsem, jaké city Dorian k Hope chová. Nebylo to tajemstvím. Chtěl ji pro sebe, a o to víc mě nenáviděl, protože jsem přišla jako chabá náhrada.

Promnula jsem si spánky, ve kterých ostře tepala bolest a zula si vysoké boty. Plosky nohou okamžitě zareagovaly uvolněním napětí a já se přesunula k posteli. Ulehla jsem na kraj matrace, stočila se do klubíčka a zavřela oči.

Snažila jsem se nevnímat vůni temného koření, která stoupala z pokrývek. Snažila jsem se vyhnat z mysli obraz krásného míšence a odehnat jeho slova, která mi zněla v uších.

Nic z toho se mi ovšem nedařilo. Tedy do té doby, než jsem upadla do blaženého spánku. A poprvé po dlouhé době na mé sny nedotíral Arian. Pán Nočních můr mě nechával na pokoji, což nikdy nevěstilo nic dobrého.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction