OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Temná - 5. kapitola

26.04.2019 (10:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1472×

Probudilo mě hlasité zaklení a zvuk tupé rány. V místnosti byla tma a moje tělo preventivně ztuhlo. V první chvíli jsem nepoznávala postel, ve které jsem se probudila, ani vůni obestírající mé smysly.  

Vytřeštila jsem oči a otočila hlavu k muži, který vydával tolik rámusu. Dorian zrovna uléhal na matraci a ta se pod jeho vahou prohnula. Byl nahý, alkohol z něj táhl i na vzdálenost, která nás dělila, a když jsem nasála vzduch do plic, ucítila jsem cosi dalšího. Pach žen... Bylo jich určitě víc a jejich pot se mísil s Dorianovým, ulpěl na jeho pokožce a vysílal do okolí nezaměnitelné vibrace. 

Udělalo se mi špatně od žaludku a neubránila jsem se pohrdavému zkřivení rtů. Dorian na mě zamžoural skrz alkoholickou mlhu a jeho rysy ztvrdly.  

Vstala jsem z postele a napřímila se v zádech. Šla jsem ke dveřím pomalu, nedávala jsem na sobě znát nic z emocí, které mi drásaly duši.  

Dorian byl na nohou překvapivě rychle vzhledem k tomu, v jakém se nacházel rozpoložení. Chytil mě za zápěstí a já nenáviděla bolestivé zasyknutí, které mi proklouzlo skrz rty. Drtil jemné kosti v ocelovém stisku a díval se na mě planoucím zrakem.  

„Budeš mě soudit? Ty? Špinavá Temná?” zamračil se zle.  

„Pusť!” Škubala jsem rukou ve snaze osvobodit se.  

Dorian mě přitiskl těsněji k sobě a jakmile se naše těla dotkla, ztuhl. Trvalo to sice jen okamžik, ale stačilo to k tomu, aby se mi srdce splašeně rozběhlo.  

„Jsi moje!” zavrčel mi do ucha. „Patříš mi a budu si s tebou dělat cokoliv, co se mi zachce!”  

„Ty jeden arogantní-”  

Dveře se rozletěly na tisíce kousků, ostré třísky se vznesly do prostoru a Dorian zareagoval instinktivně. Otočil se zády k hrozbě a svoje tělo použil jako štít, kterým mě chránil. Rukama mi přikryl hlavu, sklonil se nade mnou a nastavil nahá záda kusům dřeva, které v tuhle chvíli představovaly dýky.  

Bolestivě zasyčel, když některé z nich našly svůj cíl, a jakmile na zem dopadla poslední z nich, otočil se k troskám dveří, zatímco jednou rukou mě držel za svými zády. Zamračila jsem se při pohledu na krvavé šrámy, které zdobily svalnatou plochu, ale hlavně jsem se natáhla do strany, abych viděla, co způsobilo Dorianovo temné vrčení.  

Rine stál rozkročený ve veřejích, divoké oči barvy medu metaly blesky a rty měl ohrnuté do nepřátelské grimasy. Mé dvojče odhalilo temnotu, kterou v sobě nosilo, a nechalo ji převzít vedení.  

„Vypadni!” zařval Dorian nepřátelsky.  

„Caran chichre!” odpověděl mu Rine stejným tónem v naší rodné řeči a potom přejel zrakem ke mně.  

Jeho výraz značně zněžněl, královské rysy nabyly lidštější formu a natáhl ke mně ruku. Chtěla jsem k němu jít, ale Dorian mě držel pevně u sebe, skoro mě drtil.  

Rine se znovu podíval na Doriana a tentokrát byl jeho výraz čirá smrt. „Pusť ji! Ještě není tvou ženou a já jsem tady jako její whard! Sundej ruce z mé sestry, nebo bojuj!”  

A syn daikons ze mě spustil dlaně, aby v další vteřině skočil na Rina. Dlouhé tělo plné svalů se změnilo ve smrtící nástroj. Vykřikla jsem, když Dorian Rina vytlačil na chodbu a udeřil ho do obličeje.  

Nahý vypadal jako opravdový bůh, jako něco, o čem slýcháte, ale nikdy to nespatříte. Tenhle muž měl tvář padlého anděla, tělo stvořené k uctívání, a přesto všechno byl nebezpečnější než jakákoliv šelma nebo lidmi známá zbraň.  

Dorian, syn Rhageův, byl zrozen z bolesti nejmocnější lovkyně, ukován v žáru její magie a obdařen silou rasy svého otce. Stal se koktejlem mocností, které se nikdy neměly pomíchat. A výsledek toho spojení stál přede mnou v celé své oslnivé kráse.  

Chodba se zaplnila členy domácnosti, muži a ženy přes sebe křičeli. Dorian dál bušil do mého bratra a ten se bránil jako lev. Neměl však šanci. Poloupír byl zocelený v samém srdci krutých válečníků. Byl vychován pro boj. Rine pro něj nepředstavoval opravdového soupeře.  

Přiskočila jsem blíž, právě když se Dorian napřahoval k další ráně a chytila ho za paži. Poloupír se otočil a v očích mu plál divoký oheň. Zavrčel a ohnal se po mně rukou.  

Bylo to neškodné gesto, zřejmě chtěl jenom setřást mou váhu, já ale reagovala instinktivně. Celý život jsem byla zvyklá, že když se někdo tak vysoký a mohutný ožene mým směrem, většinou přijde tvrdá rána.  

Klesla jsem do dřepu a rukama si přikryla hlavu. Srdce mi zběsile bušilo a tělo jsem měla ztuhlé v křeči, čekala jsem, kdy se dostaví bolest. 

Když jsem byla schopná slyšet i něco jiného než svůj dech, došlo mi, že je v chodbě mrtvolné ticho. Pomalu jsem spustila ruce a vzhlédla k Dorianovi.  

Poloupír se na mě díval se směsicí nevíry a šoku. „Snad sis nemyslela, že bych tě...” nechal větu vyznít do ztracena a pevně stiskl rty.  

Rine se kolem něj protáhl a klekl si přede mě. Tvář měl místy krvavou a už mu vyskakovaly podlitiny. Přejel mi jedním prstem po obočí a potom mě prudce strhl na sebe. Vůně domova, to představoval Rineův zemitý pach. Měla jsem u sebe střípek své minulosti, jediný pevný bod, který se nikdy neměnil, i když všechno ostatní nedávalo smysl.  

Zabořila jsem obličej do ohbí jeho krku a nedokázala zastavit příval slz, které mi vytryskly z očí. Plakala jsem tiše, bez vzlyků, a doufala, že si toho nikdo nevšimne.  

Rine mě hladil po zádech, šeptal mi do ucha slova útěchy a jeho magie se o mě otírala jako teplá kožešina. Sevřelo se mi srdce, když mi došlo, že má vlastní mu neodpoví. Byla svázána, uvězněna a pohřbena tak hluboko, že jsem k ní nedosáhla.  

Mé dvojče se dvakrát hluboce nadechlo, aby mě hned potom něžně odtáhlo a pomohlo mi na nohy. Rine naposledy přejel mou tvář zmučeným pohledem a potom se otočil k upírům. Vyslal do okolí temnotu, nechal ji zaplnit každý kout. Chodba ztmavla, lampy podivně probleskovaly a vůně čerstvé hlíny se vznesla do vzduchu. Rine upírům ukázal, co to znamená být jediným mužským dědicem Temných. Ukázal jim svou černou duši.  

„Tato žena je dědičkou Temného trůnu,” začal tvrdým hlasem a díval se přitom Dorianovi pevně do očí. „Myslíš, že se k ní můžeš chovat jako k odpadu? Ujišťuji tě, že raději zemřu, než bych se díval, jak ji ponižuje privilegovaný bastard!”  

Poloupír se neušklíbl, nepronesl nějakou záštiplnou větu, ani se netvářil zle, jak měl ve zvyku po celou dobu, co jsem byla v tomto domě.  

„Kdo ji bil?” zeptal se chraplavě.  

Trhla jsem sebou a udělala dva kroky dozadu. Rine na sobě ale nedal znát žádné emoce, byl klidný a tvrdý jako skála.  

„Rine, ne... Prosím,” hlesla jsem tiše.  

Bratr se na mě ani nepodíval, když odpovídal. „Destiny je Sarienovou dědičkou... Královna Temných byla vychována tak, aby krvácela beze slz, aby snesla bolest bez protestů a aby se nikdy nezlomila.”  

Tohle byla slova, která mi Sarien vtloukal do hlavy, kdykoliv mě udeřil, kdykoliv mě nechal připoutat na ten zatracený kamenný stůl v jeho pracovně a mučit. Opakoval mi je jako mantru, když jsem křičela do ochraptění bolestí... Měla jsem je vpálená do mysli jako cejch.  

Rine přistoupil těsně k Dorianovi, až se skoro dotýkali nosy. Byli stejně vysocí, ale Rine byl štíhlejší, méně svalů, více elegance.  

„Tak zní oficiální verze,” řekl tiše. „A teď pravdu, poloupíre... Viděl jsem svou sestru zbičovanou do krve, viděl jsem ji pořezanou v obličeji, díval jsem se, jak jí Sarien láme kosti, jak ji nutí plazit se po skleněných střepech, byl jsem svědkem toho, když ji málem ubil k smrti... A potom všem jí vždycky poslal léčitelku, aby se postarala, že bude druhý den znovu připravená snášet jeho péči... Destiny z jednoho pekla právě unikla... Nedovolím, aby skončila v dalším...”  

Skoro jsem ani nedýchala, když Rine odříkával mou minulost. Necítila jsem bolest, jenom nepředstavitelný stud, že někdo viděl, jak se mnou bylo zacházeno. Všichni teď už vědí, že jsem pro svého otce nikdy nebyla víc než nástroj, jak ukojit jeho zvrácené touhy.  

Otočila jsem se na patě a utekla... Utekla jsem do bezpečí svého pokoje, zamkla jsem za sebou dveře a svezla se po nich na podlahu. Objala jsem si kolena a poprvé za svůj život si dovolila propuknout v opravdový pláč. A ty slzy smývaly hříchy na mé duši.

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Temná - 5. kapitola: