Ten kluk je můj! - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jessica se dál vídá s Davidem. Vztah mezi nimi se prohlubuje.

19.11.2021 (13:00) • Jess1ca • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 498×

„Takže to máme dvě bílé košile, manžetové knoflíčky a tahle modrá kravata a tahle zelená. Mimochodem vám ta zelená velice slušela.“

Dneska máme docela kšefty. Je odpoledne a já právě prodávám už asi desátou košili. Obvykle sedíme touhle dobou se šéfovou za pokladnou a tlacháme o věcech, které jsme se dočetly v bulvárním časopise. Dneska je ale docela frmol. Tomuhle pánovi jsem se věnovala bezmála dvě hodiny. A dostala jsem za to taky docela pěkný dýško. Schovám si deset liber do kapsy a usměji se.

Když jsem v ten večer volala Kristin, málem mi utrhla ucho, jak zařvala do telefonu. Přesvědčovala jsem ji, ať hlavně nezačíná plánovat svatbu, ale to neznáte Kristin. Tak už má pro mě vykreslenou budoucnost až do smrti. A přitom znám Davida teprve dva dny. Vlastně dneska je to už týden. Měl mi zavolat, ale od toho dne, co byl u mě doma, se neozval. Určitě má teď spoustu práce. Vlastně ani pořádně nevím, co dělá. To, že je herec, jsem mu samozřejmě nezbaštila. Ale jako vtip to bylo dobré.

„Na shledanou,“ rozloučím se se zákazníkem. „Gabi? Jen si odskočím,“ omluvím se svojí šéfce a odejdu do našeho menšího kumbálku. Je to taková šatna, odpočívárna a kuchyňka v jednom. Člověk se tu sotva otočí. Zalovím v kabelce a zadívám se na mobil. Na displeji mi bliká asi deset zmeškaných hovorů od cizího čísla. Srdce mi poskočí. Kdo jiný by to mohl být? Zmáčknu vytáčení.

„Ahoj Jess. Neruším tě?“ ozve se v mobilu. Usměji se.

„Jsem v práci. Promiň, měla jsem mobil v kabelce. Jak se máš?“ Posadím se na sedačku a na chvíli si ulevím od lodiček.

„Zrovna na tebe myslím. Co děláš večer? Chtěl bych tě někam vzít.“

„Končím v sedm, tak mě můžeš vyzvednout.“

„Tak jo. Napiš mi adresu do esemesky. Budu tam. Mám pro tebe překvapení.“

„Měj se.“ Dám mobil od ucha a začnu psát textovku.

„Jess! Další zákazník!“ zavolá na mě Gabi.

„Už jdu!“ Rychle odešlu zprávu, schovám mobil do kabelky a běžím znovu pracovat.

***

„No páni. Sluší ti to.“

David čeká před mojí prací přesně v sedm. Má na sobě mokasíny, černé kalhoty, bílou košili a zas ty sluneční brýle. Vypadá jak z nějakého filmu. Kouknu na sebe. Lodičky, černá sukně, bílá košile a černá vestička s cedulkou s mým jménem.

„Mně by to asi slušelo i v pytli od brambor, když tě tak poslouchám,“ zasměji se.

„To možná ano. Ale ještě jsem tě v něm neviděl, tak nemohu posoudit,“ řekne na oko vážně a pak se zasměje. „Můžeme?“ Ukáže na přistavený červený kabriolet. Vyvalím oči.

„To máš jen půjčené, že?“

Jen se zazubí a otevře mi dveře od spolujezdce.

„Ty blázne!“ Plácnu ho kabelkou přes záda a nastoupím. Jsem jak princezna. David se uchechtne, obejde auto a sedne si vedle mě.

„Tak se pevně drž. Bude to frčet,“ mrkne na mě, zařadí a vyrazíme.

Za chvíli už jsme mimo civilizaci někde mezi lesy. Frčíme po prázdné silnici. Vítr si pohrává s mými vlasy.

„To je skvělý!“ Zavřu oči a užívám si to.

Auto začne zpomalovat a David odbočí na lesní cestu. Zmizíme v hustém lese. Trochu se zachvěji a David to nejspíš zpozoruje.

„Neboj, nechci tě zabít,“ zasměje se. Uklidní mě to. Moc koukám na horory. „Chci ti ukázat místo, kam rád jezdím, když chci být sám. Nesmíš ho nikomu prozradit.“ Koukne na mě.

„Neboj. Mám pusu na zámek.“ Ukážu, že si zamykám rty a klíč házím za sebe.

„Tak jo,“ usměje se David a pokračujeme dál. Najednou se proti nám rozprostře velký prostor. Auto zastaví a oba vystoupíme.

„To je nádhera. Davide, tady je to boží.“ Rozhlížím se kolem. Jsme na okraji útesu, z kterého je vidět snad celý Londýn. Už se stmívá, takže všude svítí světla. „Takhle jsem Londýn ještě neviděla,“ řeknu a snažím se poznat, co je jaká část. Z myšlení mě vytrhne David. Přistoupí ke mně zezadu a obejme mě za boky.

„Pořád se bojíš, že jsem úchyl?“ zašeptá mi do ucha. Trhnu s sebou.

„Cože?“ Vykulím oči a otočím se na něj.

Začne se smát. „Mě se vážně bát nemusíš. Nikdy bych ti neublížil.“ Pohladí mě po tváři. „Jess?“

„Ano?“

„Mohl bych něco zopakovat?“

„Podle toho co,“ usměji se. David mi vloží hlavu do dlaně, přitáhne si mě a zavře oči. Také zavřu oči a cítím, jak se naše rty přibližují. Cítím, jak se naše dechy spojují a pak se políbíme. Je to dlouhý a vášnivý polibek. Nechci, aby nikdy skončil. Dokázala bych se tak líbat hodiny. Ale nakonec to přeci jen skončí. Už necítím jeho rty, ale jeho pohled na mně. Otevřu oči a zadívám se do jeho očí.

Jen tak tam stojíme v objetí a koukáme si do očí. Nemusíme nic říkat, abychom věděli, co si ten druhý myslí. Je to vzácná chvíle v mém životě.

***

Sedíme na kraji útesu. Už je dost tma. Držíme se za ruce a povídáme si snad o všem možným.

„Jako malá jsem se bála žab. Myslela jsem, že se každá promění v prince a já nebudu vědět, co s nimi budu dělat.“

David se rozesměje. „Já jsem se zas bál klaunů. Nejděsivější byl ten od McDonalda. Proto ho nemám rád. Radši mám KFC.“

„To já taky. Nemůžu uvěřit, kolik toho máme společného.“ Pohladím ho palcem po hřbetě ruky. „Jsi sen?“ zeptám se najednou.

David se na mě podívá. „Doufám, že ne, protože to bys pak byla sen i ty.“

„Co Emily?“ vzpomenu si.

„Odjela do Nottinghamu. Nejsme v kontaktu,“ pokrčí rameny. „Řekl jsem jí, že mám známost. Nevypadala, že by jí to vadilo. Myslím, že je oficiálně konec,“ usměje se.

„To jsem ráda. Nerada bych se o tebe musela s někým dělit.“ Dloubnu do něj a uchechtnu se.

„Už se o tom nechci bavit,“ řekne David.

„Jasný. Tohle téma už je tabu,“ ujistím ho a zas se kochám výhledem na Londýn. „Mimochodem by tě chtěla poznat moje kamarádka,“ prohodím.

„Ano?“ zeptá se zaraženě. „No, já nevím. Není ještě brzy?“

„Ale jdi. Není to moje máma,“ zasměji se. S Davidem to ani nehne. „No, jestli nechceš, tak nevadí. Nemusí to být hned.“ Z tváře mi zmizí úsměv.

„Ne, určitě se domluvíme. Někdy se určitě sejdeme. Ale teď si chci užívat volný chvíle s tebou, víš?“ Pootočí se na mě.

„To já taky. Máš pravdu,“ usměji se a znovu ho políbím.

„Asi pojedeme. Už je pozdě.“ Odtáhne se ode mě a zvedne se.

„S tebou ten čas vždycky tak rychle uteče,“ povzdychnu si a také vstanu.

„To mi povídej. Chtěl bych na tebe mít víc času.“

Jdeme k autu. „A co vlastně děláš? Ještě jsi mi to neřekl.“

„Říkal jsem ti, že jsem herec.“