Ten kluk je můj! - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Přáli jste si někdy, abyste narazili na ulici na nějakou celebritu? Co byste udělali? Požádali ji o autogram? Vyfotili se s ní? A co když do ní doslova vrazíte? Jak se zachováte? A co když vůbec nepoznáte, že je to celebrita?
Jessica Grantová je obyčejná žena, která pracuje v obchodě s obleky, bydlí v malé garsonce uprostřed Londýna a má strašnou smůlu na chlapy. Až do osudového dne, kdy do jejího života vstoupí docela obyčejný David. Nebo není zas až tak obyčejný?
(povídka je o herci Taronu Egertonovi)

13.11.2021 (10:00) • Jess1ca • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 846×

To, že mi za rok bude třicet, ještě není taková pohroma. Pohroma je to, že bych ve svém věku měla mít už aspoň dva roky manžela, roční dítě a vymýšlet, jaká kuchyňská linka se mi bude v domě nejlíp vyjímat. Místo toho stojím u zrcadla v bytě v centru Londýna a přemýšlím, co mě dneska čeká. Další nudná šichta v obchodním domě. Ne, že bych si stěžovala na svoji práci. Můžu být ráda, že vůbec něco dělám. Ale v mém věku bych si představovala, že kromě toho, že jsem na mateřské, taky vedu nějakou velkou firmu.

Vyplivnu do umyvadla zbytek pasty a prohrábnu si vlasy. Chtělo by to novou barvu. Už mi odrůstají kořínky. A ty kruhy pod očima. Zase jsem šla spát ve tři ráno. Poslední dobou vymetám jeden bar za druhým. Za to může Kristin. Před měsícem se rozešla s Bradem a od té doby nedělá nic jiného, než že paří. Přichází tím prý na jiné myšlenky. Jenže nechce pařit sama, a tak jsem ochotný beránek já. Jenže pak to dopadá tak, že mám kruhy pod očima, šílenou kocovinu, fuj, a žvýkačku ve vlasech. Nejhorší zjištění při prohrabávání své zrzavé kudrnaté hřívy. A navíc mám zpoždění.

„Sakra!“ zakleju, nechám žvejku žvejkou a běžím do ložnice. Oblíknu na sebe pracovní uniformu, popadnu kabelku a běžím na autobus.

„No bezvadný!“ Rozhodím rukama, když mi autobus ujede před nosem. „Dneska mám fakt štěstí.“ Podívám se na nebe, jako bych tam s někým mluvila. „Jo, s tebou mluvím,“ zavolám někam do výšin. V tu chvíli se obloha zatáhne a ozve se hrom. „No… bezva,“ nadechnu se a v tu chvíli se spustí déšť. Ale ne nějaký mírný. Tohle je sakra velký slejvák. Nemám slov. Dneska je vážně ten nejhorší den v mém životě. Nejen, že přijdu do práce pozdě, navíc ještě zmoklá jak krysa. Sundám si kabelku z ramene a podržím si ji nad hlavou.

„Do háje!“ zakřičím, když kolem mě projede dodávka a celou mě ohodí. „Teď už můžu jen umřít.“ Protočím panenky a podívám se na sebe. Asi to pro dnešek vzdávám. Dám ruce s kabelkou dolů, vylovím z ní mobil a vytočím číslo na svoji šéfovou.

„Gabi, omlouvám se, dneska do práce nepřijdu. Já vím, že nemáš nikoho, kdo by šel za mě. Hele, fakt mi není dobře. Asi jsem něco špatného snědla a… Já ti to vynahradím. Slibuju. Díky, máš to u mě.“ Zavěsím a otočím se na podpatku. Dneska budu radši doma. Co kdyby do mě třeba udeřil blesk? To nemůžu riskovat. Dneska mi hvězdy nepřejí.

Rozejdu se a v tu chvíli ucítím ostrý náraz a padám k zemi přímo na zadek.

„Auu! To už si snad ze mě děláš srandu? Já fakt nevím, co jsem ti udělala, ale tohle už je moc. Chci okamžitou omluvu!“ rozčílím se a snažím se dostat zpátky na nohy. Něco mě chytí za loket.

„Omlouvám se.“

Tak jo. Ten nahoře se mnou mluví, ale rozhodně není tak vysoko, jak jsem předpokládala. Navíc mě něco drží a osobně dám ruku do ohně za to, že nadpřirozené bytosti žijící někde v nebi by mě určitě nedokázaly držet. Nechám se od kohosi zvednout. Žuchla jsem sice přímo do louže, ale vzhledem k mému zjevu už je to asi jedno

„Vážně jsem nechtěl. Neviděl jsem vás přes ty noviny.“ Ukazuje denní tisk v pravé ruce. Pohledem přejdu z ruky na jeho tělo. Modrá rozepnutá košile, pod kterou má bílé triko. Vážně vidím bradavky? Jistě. Vždyť je taky promočený na kost. Pohledem přejdu k jeho obličeji. Do očí mu padají pramínky vlasů, ze kterých mu stékají kapky. Na očích má sluneční brýle. Myslím, že mě neviděl hlavně kvůli nim. Díky bouřce je skoro tma.

„Jste v pořádku? Haló? Slečno?“

Párkrát zamrkám a zjišťuji okolnosti situace. Tak zaprvé jsem promočená na kost, mám naražený zadek, žvýkačku ve vlasech, totálně rozteklou řasenku a k mé smůle se srazím s bytostí opačného pohlaví. Co si asi o mně myslí.

„Mám zavolat pomoc? Bolí vás něco? Nevypadáte dobře.“ Začne se rozhlížet kolem.

„Ne. Jsem v pohodě. Jen lehce v šoku.“

Okolo nás běhají lidé s deštníky, aktovkami a novinami nad hlavou a my tam stojíme jak solné sloupy a je jen otázka času, kdy se rozpustíme.

„Chvilku to vypadalo, že mě na místě zabijete,“ zasměje se.

„Ne, to nebylo na vás.“

„Aha. A na koho?“ Začne se kolem sebe rozhlížet. Rozesměju se.

„To já si tak občas povídám sama se sebou.“ Super, teď si začne myslet, že jsem blázen.

„To máme něco společného. Občas si člověk musí popovídat s někým inteligentním, že? Ale ještě se mi nestalo, že bych byl na sebe tak naštvaný. Co jste sama sobě udělala?“

Co říct? Že bych se dneska nejradši zabila? Že jsem horší den neměla? A že mám ještě stále žvýkačku ve vlasech?

„To je hodně dlouhý příběh. Řekněme, že mám dneska jen hodně velkou smůlu.“

„Doufám, že ta smůla skončila okamžikem, kdy jste do mě vrazila,“ zazubí se. Ach jo. Proč to ti chlapi dělají. Takový hezoun. To snad ani nemůže být pravda. „Můžu vás pozvat na kávu? Vypadáte, že byste ji potřebovala.“

A hrome. Ty kruhy pod očima. Stydlivě přikývnu. Pozvání neodmítnu. Stejně dneska nemám nic na práci. Sice jsem měla v plánu se doma zamknout na deset západů, zalézt do peřin a nevylézt až do večera, kdy bude chtít Kristin zase někam ven, ale tohle zní lákavě.

„Jak se vlastně jmenujete?“

„Jsem Jessica. Ale přátelé mi říkají Jess. A vy?“ Zadívám se na něj.

„No … ty nevíš?“ zarazí se.

„No … nevím? Ještě jsi mi ho neřekl,“ přejdu také do tykání a trochu nechápavě se na něj zadívám.

„Aha. No… jsem Ta…“ zarazí se. „Jsem David.“ Zadívá se na mě.

„Aha. Hezké jméno.“

***

Hřeju si ruce o hrnek teplé kávy. Culím se do ní. Ani nevím proč. Jsem potlučená a mokrá. David odešel na toaletu, tak mám chvíli čas přemýšlet. Po dvou letech jsem konečně zase někde s nějakým chlapem. A ne ledajakým. Vždyť to je snad ten nejvíc sexy chlap, jakého jsem kdy viděla. A to jsem ještě pořád neviděla jeho oči. Od příchodu totiž pořád nesundal ty svoje sluneční brýle. A to je venku tak zamračeno, že ani tady, uvnitř kavárny, nestíhají žárovky v lustrech osvětlovat místnost.

Před dvěma lety jsem si myslela, že se mi zhroutil celý svět. Měla jsem krásný pětiletý vztah s Jamesem. Byl to sice jen obyčejný kuchař v jednom penzionu, ale já ho milovala. Plánovali jsme společnou budoucnost a já jsem ho pak přistihla v naší ložnici s holkou, co dělala v tom penzionu servírku. No, nepozvraceli byste se z toho? Celý můj život byl v troskách. Proto podnikám s Kristin ty diskotéky a pařby. Moc dobře vím, jak se teď cítí a že to potřebuje. Mně tenkrát taky hodně pomohla.

„Chutná? Nechceš nějaký zákusek?“

Z myšlenek mě probere David, který se právě vrátil z toalety. Upije kávu ze svého hrnku. Zadívám se na ten svůj.

„Ach, ano. Děkuji. Je výtečná,“ usměji se.

David se rozhlédne kolem sebe a sundá si sluneční brýle. Konečně se můžu naplno zadívat do jeho krásných pistáciových očí. Ta zelená je úžasná a já se v nich začínám topit.

„Vážně mě neznáš?“ Tahle věta mě vytrhne ze snění.

„Ne, měla bych?“ zadívám se na něj nechápavě.

„Ne, asi ne. Ehm … přišla jsi mi povědomá,“ zasměje se. „Asi jsem se spletl.“ Položí brýle na stůl vedle svého šálku a pohodlně se opře o opěradlo židle.

„Doufám, že tě z ničeho nezdržuji. Vypadalo to, že jsi měl naspěch,“ prolomím trapnou minutu ticha, kdy oba koukáme do svých hrnků.

„Ne, to ne. Vlastně jo. Teda. No, není to tak důležitý,“ zadívá se na hodinky, „ještě mám čas. A tohle ti dlužím. Srazil jsem tě. Mohlo to dopadnout hůř,“ usměje se. Má krásný zářivý úsměv. Která by mu odolala.

„Naštěstí už ani ne. Mokrá už jsem byla. Přibyl k tomu jen naražený zadek,“ uchechtnu se. Taková romantika. Ale kuš, Jess. Tohle není žádný rande. Prober se. Nějaký chlap do tebe vrazil a tímto se ti jen omlouvá. Je hodný a galantní. Taky tě mohl srazit nějaký starý smradlavý chlap, co by ti ještě vynadal do krav. Zas tak smolný den naštěstí nemám. Prohrábnu si vlasy a zamračím se. Ta žvejka musí pryč. David se usměje a dopije kávu. „Musím ti zaplatit tu zničenou uniformu.“ Vzápětí začne lovit v kapse peněženku a po chvíli už koukám na hromádku liber v jeho ruce.

„Ne to ne. Vždyť už byla stejně zničená,“ podívám se na sebe.

„Myslím, že ne. Dlužím ti to.“ Natahuje ke mně ruku s bankovkami. To je tak trapný. Nechci si brát peníze od chlapa, kterého ani neznám.

„Víš co? Pokud mi něco dlužíš, tak je to večeře.“ Panebože, co to říkám. Jsem nezdvořilá. David se na chvíli zarazí, ale pak se usměje a schová bankovky zpátky do peněženky.

„Platí. Dneska v osm?“

Vyvalím oči.

„Kde tě můžu vyzvednout?“ pokračuje.

Páni, tak mám rande? Nadiktuju mu adresu.

„Dobře, budu tam,“ ujistí mě a pohladí ouško svého hrníčku. „Máš ráda nějaké speciální jídlo?“ zeptá se mě.

„Vlastně sním všechno. Mamka mě naučila, že se nesmí pohrdat žádným jídlem.“

„Moudrá žena.“ David se znovu zadívá na hodinky. „Moc hezky se mi tu s tebou tráví čas a vůbec se mi nechce do toho hnusného počasí.“ Zamračí se při pohledu z okna. „Ale opravdu budu muset jít. Budu se však těšit na večer.“ Mrkne na mě a položí na stůl útratu.

„Jasně. Nechci, abys měl nějaké problémy. Také se budu těšit.“ Začervenám se.

Rozloučíme se a David vyběhne na rušnou deštivou ulici. Zůstanu tam sedět sama se skoro prázdným hrníčkem od kávy. Tak jo. Co se právě stalo? Aha. Už vím. Dala jsem svoji adresu úplně cizímu člověku. Ne, vlastně ne. Jmenuje se David. Vím jméno, takže cizí není. Ne, jsem blbá a naivní. Toho člověka už nikdy neuvidím. A minimálně mi teď jel vykrást byt. To je absurdní. Zvednu se z místa a vydám se vstříc deštivému osudu.

Prolog - káva

Doufám, že se vám povídka bude líbit. Psala jsem ji v době, kdy šel do kin Rocketman a já jsem se do Tarona strašně zbláznila. Teď, když to čtu zpětně, bych to napsala trochu jinak, ale nechala jsem to tak, jak jsem to napsala prvotně. Teď už totiž povídky píši spíše v minulém čase než v přítomném. Děkuji za komentáře a připomínky. :)

Následující díl »

Autor: Jess1ca, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction