Těžká zkouška 10 • OurStories.cz ~ naše povídky

Nepřátelé pomalu, ale jistě vystupují ze stínu a utahují rozprostřené sítě. Desátá kapitola je plná záhad a otázek, jejichž odpovědi budeme postupně odhalovat.

06.05.2013 (19:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 416×

„Mohla bys ten krám už, prosím tebe, vypnout?“ zahulákal Jeremy a v ten samý moment se objevil ve dveřích od koupelny.

„J-jo, promiň.“

Stáhla jsem ruku ze sálajícího čela a dlaní pleskla do čudlíku, který ten uřvaný přístroj konečně umlčel.

Podívala jsem se skelnýma očima do bratrova rozespalého obličeje, zatímco si můj zřejmě jen z části fungující mozek začal zvolna přehrávat náročné víkendové události. Damonův noční transport domů… déšť a zima… vyjmutí dřevěných kulek… a rána do hlavy.

„Co je za den?“ zeptala jsem se značně dezorientovaně.

„Pondělí. Není ti nic? Vypadáš, jako by sis o pár hodin protáhla pobyt v sauně. A celá hoříš,“ oznámil mi Jeremy vystrašeným hlasem pro mě již dobře známý fakt, jakmile se rukou dotkl mé zčervenalé tváře.

„Mám jen trochu teplotu, nedělej si starosti. Zůstanu dneska doma a vyležím to, klidně můžeš jít do školy.“

„A neměl bych tě odvézt k doktorovi?“

„Ne, to neměl! Víš přece, jak nesnáším nemocnice,“ odmítla jsem možná až příliš rázně jeho snažení. Jistě, že to věděl.

Po té nešťastné nehodě na Wickery Bridge jsem strávila několik dní na jednotce intenzivní péče, kde jsem se po probuzení dozvěděla zdrcující zprávu o smrti obou rodičů. Jeremy byl ten rok o prázdninách s ostatními budoucími prváky na poznávacím táboře, odkud ho předčasně odvolali, aby mu oznámili, že ani jednoho z rodičů už nikdy neuvidí. A v nejhorším případě ani mě ne. Nenáviděl nemocnice stejně jako já.

„Fajn, tak já ti aspoň udělám bylinkový čaj a donesu nějaký Paralen.“

Lehkým kývnutím jsem schválila jeho nápad a dovolila klesnout těžkým víčkům, když posléze opustil můj pokoj.

Takže jsem prospala bez jediného probuzení noc a celé nedělní odpoledne? To se mi rozhodně nepodobalo, nikdy jsem nebývala žádný extra spáč, a po ztrátě mamky s taťkou už tuplem ne, pomyslela jsem si zachmuřeně. Mamka s taťkou…

Svlékla jsem si teploučký, na dotek velmi příjemný župan a vstoupila jsem do napuštěné vany, kde jsem se usadila do hromady voňavé pěny. Sakra, proč jen byla ta voda tak studená? Před chvílí jsem ji přece kontrolovala.

Otočila jsem tedy kohoutkem s červenou značkou, opřela se zády o smaltovou stěnu, zaklonila hlavu a se zavřenýma očima poslouchala tekoucí vodu. Byl to neskutečně uklidňující pocit, až do doby, kdy mi připadlo, že mě cosi stahuje pod hladinu. Polekaně jsem rozevřela oči dokořán a z úst mi vyšel němý výkřik.

Neocitala jsem se totiž vůbec ve vaně, nýbrž na zadním sedadle našeho velkého rodinného vozu, který se stále rychleji a rychleji nořil do tmavé hlubiny jezera. Dál jsem pozorovala malé i velké ryby, jež se za okýnkem proplétaly mezi zlověstně se vlnícími chaluhami, přičemž jsem se naklonila dopředu a levou rukou uchopila za rameno otce sedícího za volantem.

Něco tu však nehrálo.

Otočila jsem k němu hlavu a oči vytřeštila hrůzou. Na předních sedadlech neseděli mí rodiče, ale jen vodou vymleté a precizně vybělené kostry vykukující zpod jejich oblečení.

„Ne! Tati! Tati! Proboha!“ začala jsem hystericky vřískat, i když jsem věděla, že už je pozdě. Temná hladina tolik pro život důležité tekutiny mě svými vražednými prstíky téměř šimrala na bradě.

„Mami! Mamko!“

„Eleno!“

Něco mnou otřáslo tak zuřivě, až mi výkřik uvízl v hrdle. Zalapala jsem po dechu a vmžiku od sebe odlepila od pláče mokrá víčka. Hleděla jsem do Damonovy ustarané tváře a oddychovala stejně těžce, jako po nějakém astmatickém záchvatu.

„Da-mone…“

„Šš, byl to jen sen. Podívej, jsi doma v pokoji a ležíš ve své posteli. Už je to v pořádku,“ řekl konejšivým hlasem a pomohl mi posadit se, abych se o jeho slovech mohla sama přesvědčit.

„Byl to jenom sen,“ vydechla jsem úlevně, ačkoli mi po lících i nadále stékaly slzy. Podívala jsem se na upíra, který pouze přikývl a jemně se pousmál. Pocítila jsem k němu takový náhlý příval

vděčnosti, že jsem obě ruce prudce vymrštila do vzduchu a doslova mu skočila kolem krku. Zabořila jsem uplakanou tvář do jeho ramene a po chvíli ucítila, jak mě zaraženě pohladil po zádech ve snaze uchlácholit neustupující vzlyky.

Po několika příjemných minutách a ubývajícím popotahování jsem se odtáhla, neboť jsem si uvědomila, jak moc měl ode mě promáchanou košili.

„Promiň,“ pípla jsem omluvně.

„Tím se netrap, dojdu si to pak vyždímat,“ odpověděl už o něco vyrovnaněji, ale zkoumavý pohled ze mě i tak nespustil.

„Máš víc než jenom zvýšenou teplotu, určitě přesáhla třicet osm… Víš, že kdybys mi to dovolila, tak bych ti mohl pomoct,“ řekl obezřetně a pohledem sklouzl ke svému zápěstí.

„Nabízíš mi svoji krev? Vážně, Damone?! Myslím, že si dopřeju ten malý luxus smrtelníků a vyléčím

se normálním lidským způsobem. A vůbec, poslal tě sem Jeremy, že jo?!“

Sama jsem netušila, proč mě ta záležitost s upíří krví tolik rozladila. Asi kvůli tomu, že jsem alespoň

při marodění chtěla zapomenout na ty věci s vlkodlaky, dvojnicí a vznikajícími hybridy.

„Myslel jsem si to. A máš pravdu. Jeremy mi volal, protože jsi jediná z rodiny, kdo mu na tomhle světě zbyl, a bojí se o tebe. Tak spolkni laskavě ten prášek, zapij ho čajem z kdoví čeho a koukej se vypotit, ať na tebe nemusím žalovat,“ poručil s natolik zvláštním výrazem, že jsem si netroufla odhadnout, zda to myslí vážně.

Rezignovaně jsem si povzdechla a udělala, co mi přikázal. Pak jsem ulehla a znovu se zachumlala do peřiny, když jsem si všimla, že se Damon postavil na nohy, chystaje se k odchodu.

„Počkej!“ vyhrkla jsem rychle, abych ho zadržela. „Zůstaneš, než usnu? Prosím?“ Na kratičký okamžik se mi zahleděl do očí, načež odpověděl: „Jistě.“

xxXXXxx

Liz Forbesová se protáhla v otáčivé židli a proti své vůli zabrousila zrakem na digitální hodiny umístěné na pracovním stole. Povzdechla si a znovu se sklonila nad papíry a fotky, které byly rozházené po celé jeho dřevěné ploše. Upřímně zalitovala, že dala Melindě volno, tohle byla totiž obvykle parketa její schopné sekretářky. I když to patřilo i k její práci, šerifka se nikdy necítila jako administrativní typ, mnohem raději trávila pracovní dobu v terénu nebo při vyšetřování.

Netrvalo dlouho a přistihla se, že se místo sepisování hlášení dívá z okna do parku přilehlého k policejní stanici. Odtrhla oči od potemnělé oblohy, uchopila pevněji propisku a napsala další dvě věty do stále téměř prázdných kolonek. Náhlé zazvonění telefonu proťalo možná až nepříjemné ticho a v onu chvíli to znělo jako poplašná siréna.

„Forbesová, úřad šerifa,“ ohlásila se do sluchátka a pak už nechala mluvit osobu na druhém konci. „Dobře, hned tam budu,“ odpověděla nakonec, vstala, čapla policejní bundu na věšáku u dveří a kvapně opustila kancelář.

„Tak co tu máme?“ zeptala se Liz kolegů, jakmile vystoupila z auta zaparkovaného na lesní cestě u Třiašedesáté. Ačkoli se tohle místo nacházelo několik málo kilometrů za městem, bylo vcelku

frekventované. Ne zrovna ideální plácek na zločiny.

„Vražda, muž, běloch zhruba dvacet tři let, byl usmrcen kousnutím do krku a následným vykrvácením,“ odvětil postarší prošedivělý muž, aniž by zvedl zrak od poznámek. I nezasvěcení lidé z úřáda šerifa se po všech těch zvláštních ´nehodách´ a ´útocích zvěře´ a podobných prodělaných přípdadech divili opravdu jen máločemu.

„Madam, tohle byste měla vidět,“ zavolal na ni podstatně mladší policista, který ohledával tělo ležící v hromadě klestí a nafoukaného listí.

„Co jste našli?“ Šerifka přistoupila zvědavě blíže a poklekla vedle koronera u zavražděného. Muž se sehnul a vyhrnul oběti svrchní šatstvo, tudíž se jim naskytla podívaná na hrudník, který byl…

„Rozříznutý a opět sešitý?“ podivila se žena nahlas.

„A co víc, soudě podle tvaru řezu a způsobu šití mohu s jistotou říct, že takhle čistou práci dokáže odvést jedině zkušený patolog. Zjevně se tomu chudákovi podíval na zoubek už někdo před námi, jestli víte, jak to myslím,“ řekl a zasmál se vlastnímu suchému vtipu.

„Ale počkejte, je tu ještě něco… tady na dlani.“ Zvedl ruku mrtvého a otočil ji hřbetem dolů, takže si

Liz mohla přečíst fixem naškrábaný vzkaz.

„Nevíte, co by to mohlo znamenat?“

To už ale policistka stála na nohou a vytahovala z kapsy mobilní telefon.

„Ne. Promiňte, musím si neodkladně zavolat. A díky, už to tu po vás převezmu, můžete jít,“ houkla přes rameno, odcházeje stranou.

„Ještě moment. Na kdy jste určil dobu úmrtí?“

„Řekl bych, že mezi pátou a šestou hodinou ranní. Rozhodně si ale užil, podle zaschlé krve je patrné, že umíral dlouho a pomalu. Není mu co závidět.“

To čekání ji ubíjelo, neměla ho nijak v lásce ani za normálních okolností. Stála s rukama založenýma na prsou a opírala se o služební vůz. Zkontrolovala hodinky. Bylo to už déle než čtvrt hodiny, co mu volala. Během pár minut se na všechno kolem snesla tma a v lese býval ten proces obzvlášť rychlý. Konečně zaslechla zvuk motoru přijíždějícího auta, a poté se mezi stromy mihly dva kužely potkávacích světel.

„Kde ses zdržel? Neříkala jsem ti, abys přijel okamžitě?“ spustila Liz hartusivou, jen co Damon otevřel dveře modrého Camara.

„Klídek. Jedna mrtvola snad jen tak neuteče, pokud to teda není zombieee,“ schválně odpověděl hlubokým hlasem, přičemž si na tvář staženou do ošklivé grimasy posvítil baterkou.

„Pitomče. Brzy tě ten humor přejde,“ prskla naštvaně, rozsvítila i svou baterku a přesunula se hlouběji do lesa.

„Už jsi něco takového někdy viděl?“ zeptala se Damona po tom, co oba důkladně obhlédli tělo.

„Bohužel jo. Ten mrtvej byl vlkodlak a tím kousnutím se ho někdo snažil přeměnit na hybrida.

Zapomněl však na jednu pro úspěch důležitou tajnou přísadu, takže Klause můžeme rovnou vyloučit. Pokud to ale nebyl on, jak by někdo mohl….“

„Co?“

„No jasně, Tylerova krev. Hybridy může totiž vytvářet jenom Klaus, a ten, jak dobře víme, proměnil Tylera. Vsadím se, že v oběhu tohohle nebožtíka najdeš jeho kradenou krev.“

„Proboha, tohle bych nečekala ani v tom nejhorším snu. No, a ty zašité rány? Chceš tvrdit, že ho někdo přeměnil, a když se to nepovedlo, tak provedl pitvu, aby zjistil, kde se stala chyba?“ tázala se Liz šokovaně dál.

„Jo, přesně tak.“

Oba se odmlčeli, každý hluboko ponořený ve vlastních myšlenkách.

„Co je tohle?“ poukázal o chvíli Damon na čmáranici na mužově dlani.

„Vzkaz,“ odpověděla šerifka stále duchem mimo.

„Dvě písmena a čtyři čísla? To může bejt cokoliv.“

„Já vím naprosto přesně, co to je.“ Po tomto přiznání se Liz trošku nervózně ošila, jelikož jí vše začalo zapadat do sebe jako kostičky puzzle.

„Mluv.“

„Je to poznávací značka auta, se kterým sjeli Eleniny rodiče z mostu. Vím to, protože mi jednou její otec říkal, že ta písmena jsou počáteční písmena jejich jmen a číslo je datum svatby. Byl z toho tenkrát hrozně nadšený, i když jsem ho zastavila za rychlou jízdu,“ zavzpomínala se smutným výrazem. Čekala od Damona všelicos, ironické poznámky, nadávky nebo řeči o Elinině zděděné naivitě, ale hrobové mlčení v žádném případě. To mohlo znamenat jediné…

„Elena je důležitá tajná přísada?“ zeptala se opatrně.

„Jo, objevili recept na hopsinkovou šťávu.“

Ten večer přišla Liz domů hodně pozdě, a přesto se jí spát nechtělo. Hlavou jí vířily myšlenky na Elenu a celkovou hrozivou situaci ve městě. Bylo jasné, že ji tahle nadpřirozená událost dávno přerostla přes hlavu, a nevěděla, co si s tím počít.

Odhodila bundu na stůl a zamířila do pokoje své dcery, aby se přesvědčila, že je v bezpečí ve své posteli. Vždycky se ráda dívala, jak spí, a i ve svých osmnácti letech vypadala Caroline jako andílek. Chystala se ji pohladit po tváři, když se jí rozezvonil mobilní telefon.

„Haló?“

„Šerifka Forbesová? Omlouvám se, že volám v tuhle hodinu, ale musíme se ihned sejít. Je to velmi důležité,“ ozvalo se ve sluchátku.

„A kdo volá?“

„Tady Stefan Salvatore.“

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction