Těžká zkouška 22 2/2 • OurStories.cz ~ naše povídky

Pokračování 22. kapitoly. Co se stane v Grillu a jaké informace se od Rebeky dozvědí?

06.09.2013 (20:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 414×

Nechali jsme našeho malého minicoopera postávat u chodníku v dlouhé řadě zaparkovaných aut a mířili si to k hlavnímu vchodu. Již při vystupování jsme zaslechli útržky jakési rockové písničky doprovázené drnčením skel v oknech baru.

Venku, blíže k nám, v kroužku postávala skupinka návštěvníků posílajících si mezi sebou jointa, jehož vůně mě při jejich míjení zaštípala v nose. Už už jsem měla ruku na klice, vtom jsem si po druhé straně dveří všimla stepující kamarádky.

„Caroline, proč tu přecházíš jak mlsný lev v kleci?“ upoutala jsem její pozornost.

„Eleno! Co tady děláš? Doufala jsem, že alespoň z tohohle se jim podaří tě vyšachovat,“ odvětila rozmrzele.

V lesklém stříbrném topu bez zad, středně krátké černé vlnité sukénce, silonkách stejné barvy s děrovaným vzorem a vysokých kozačkách jí to nesmírně slušelo.

Pohodila jsem vlasy, které jsem si při cestě rozpustila, a tahy hřebenem nahradila jedinou věcí vždy při sobě – vlastními prsty.

„Znáš mě, nedokážu dřepět v ústraní, když někdo jiný nasazuje krk. Koho to pořád vyhlížíš?“ kompromitovala jsem ji, jakmile začala skenovat prostor za mým ramenem.

„Tylera. Měli jsme se sejít, chtěla jsem se ho zeptat na nějaké informace o Everettovi, ale má zpoždění. Víš co, pojď dovnitř, je mi zima.“ Nato mě čapla za ruku, protáhla kolem vstupu a vedla dál do útrob Grillu. Byla jsem jí vděčná, protože v podniku panovalo poměrně šero a… Bože, nepamatovala jsem, že by kdy bylo takhle natřískáno. Hosté se skládali z vesměs mladých lidí, postavila jsem se na špičky, abych dohlédla na malé provizorní pódium, zřízené nalevo od výčepu. K mému údivu jsem zjistila, že ona živá hudba je kapela tvořená partou z naší školy.

Bylo mi známo, že dva kluci z mého ročníku a další tři z nižšího se scházejí v garáži jednoho z nich a po večerech si tak třískají do všeho možného, ale tohle… Nebýt takového rachotu, uznale bych hvízdla.

„Všude je plno, budeme muset stát,“ oznámila jsem jejím zádům normálním hlasem. První výhoda upírského doprovodu, věděla jsem, že mě slyší. Na to konstatování pouze zavrtěla hlavou.

Došly jsme zhruba doprostřed ke kulatému stolečku pro dva, který byl nyní obklopený čtyřmi obsazenými židlemi, z čehož na jedné z nich seděl mladičký pár.

Sebevědomě se vetřela mezi ně, předklonila se a zapřela se dlaněmi o stehna, čímž s každým navázala oční kontakt. Na kratičkou chvilku jsem mohla spatřit jejich zastřený zrak, potom se poslušně zvedli a beze slova nám přenechali místa.

Druhá výhoda, nemusela jsem si dávat rezervačku.

„Dojdu pro pití, barmani kontrolují občanky,“ zahulákala na mě po dosednutí, spiklenecky zamrkala a už se prodírala k baru. Já si zatím svlékla džínovou bundu i úpletový svetr.

Poděkovala jsem jí a po přiťuknutí usrkla ze svého extravagantně barevného drinku. S extra panákem vodky navíc. Nečekala jsem to, tak jsem Caroline věnovala ochromený škleb.

Výhoda číslo tři, s upírem může být plnoleté i dvouleté děcko.

„Takže, jaký je přesný plán?“ optala se při kvedlání brčkem ve své sklence.

„No… veškerá tíha leží na Mattovi, který bude tak nějak improvizovat. Damon s Alaricem mají být nenápadní a dohlédnout, aby se nic nezvrtlo,“ prozradila jsem jí ten složitý postup.

„Když už jsme u té nerozlučné dvojky, kde vlastně jsou?“

Ledabyle jsem očima přelétla tváře přítomných a zjistila, že většina dochází na Mysticfallskou střední, ačkoli tu byli i studenti z jiných škol, a ani dospělí nechyběli.

„Pche, nenápadní? Nepřekvapuje mě, že se Damon naparuje jako přešlechtěný kohout, ale Alaric? Za tebou, kulečníkový stůl,“ prskla na vysvětlenou.

Loket jsem si položila na opěradlo židle a natočila vrchní část těla potřebným směrem. Mezerou mezi postavami jsem zahlédla našeho opatrovníka, jak se s tágem nahýbá k plátnu a volí příhodný úhel odpalu, když…

„To je madam Claudeová, ta francouzštinářka, co mu sahá na zadek?!“ odtažitě jsem se zaklonila a zděšeně zkrabatila čelo. Dle všeho to z míry vyvedlo i samotného střelce, neboť dal moc prudkou ránu a celá oranžová šestnáctka byla vyslána na vyhlídkový let. Naštěstí ji kdosi zachytil a vrátil na hrací plochu, než stačila na okolních stolcích napáchat nějaké škody.

Někdo s pěkným zadkem. A hele, Damon.

Měl na sobě černé rifle a tmavě modré tričko s nápisem, jež jsem z takové dálky nedokázala přečíst.

S panákem whisky v ruce obešel stůl, takže ke mně stál čelem, tágo však nedržel, volnou pravačkou ukázal na jakousi kouli. Znenadání k němu s tím nástrojem přicupitala dívka, nacpala se před upíra, vyzývavě se zlomila v pase, div sebou neplácla přímo na desku, a předstírala míření. Zalapala jsem po dechu, jakmile se Damon sklonil nad ni. Zatímco jí upravoval úchop na tyči, ta mrcha se mu pozadím otírala o klín.

„Tiffany Brooksová!“ zavrčela jsem polohlasně.

Znala jsem ji z týmu roztleskávaček, kde působila jako náhradnice, což jí nestačilo, a bůhví proč se dožadovala mého místa, které jsem jí po smrti rodičů ochotně uvolnila. Její táta údajně vlastnil vrtné plošiny v Mexiku, tudíž se dceruška cítila všemocná.

Stáhla jsem oči do úzké štěrbiny, přesto mi ze škvírky mezi víčky sršely hromy, blesky, a pevně jsem stiskla čelisti, takže mé rty vytvořily pouze úzkou čárku. Nasupeně jsem zaujala původní pozici proti Caroline.

„Kdybych pominula Alaricův handicap učitele takového nudného předmětu, nebyl by vůbec k zahození. Myslíš, že bych to měla s kluky stejného věku zabalit?“ polemizovala nad svým milostným životem blondýnka.

„Co je? Tváříš se, jako by tě bolely zuby.“

„Přemýšlím o Stefanovi,“ zalhala jsem.

To bylo spolehlivé téma pro převedení hovoru od něčeho choulostivého, i když tahle změna se za nijak příjemnou považovat nedala. Nicméně nám debatění o upírovi mladším zabralo hodný čas a novou rundu.

Během kamarádčiny nepřítomnosti jsem zkontrolovala situaci, k mému úžasu se Matt na samém konci baru opíral o pult a klábosil s Rebekou, hovící si na stoličce. O pár míst dál seděl Damon s Tiffany za prdelí a právě cosi pokřikoval na Jeremyho, Alarica jsem neviděla.

Podrobila jsem ji hodnotícímu pohledu, světle plavé vlasy se jí bujně vlnily kolem hlavy, oděná byla do černé kožené minisukně, černého tílka se zipem mezi ňadry z na chlup identického materiálu a vše doplňovaly boty na deseticentimetrovém podpatku. V sepraných, místy děravých riflích, které jsem ve spěchu vyměnila za domácí legíny, delším, pohodlně volnějším fialovém tílku se sportovním výstřihem a plátěných teniskách jsem si připadala silně neatraktivně.

Caroline mě zastihla zabořenou v židličce s nafouknutými tvářemi.

Už otevírala pusu k dotazu, když se jí rozsvítil telefon položený vedle pití. S výrazem plným hrůzy a odporu na přístroj okamžik civěla, načež mi ho podala. Jednalo se o zprávu od Tylera: Za nevydařené rande poděkuj Eleně. Kdyby mi poskytla svou krev, mohl jsem použít hybridy a nemusel mi ložnici vymalovat Tyler. Přeji pěkný večer, Klaus.

Nasucho jsem polkla, jaksi jsem nenacházela výstižná slova.

„Omlouvám se,“ vydolovala jsem ze sebe nakonec.

„Co? Nebuď směšná, Eleno! Za nic z toho nemůžeš, ať tě ani nenapadne tomu hajzlovi ustoupit! A vůbec, sedíme tady jak páreček starých pannen. Jdeme tancovat, tuhle mám ráda!“ poručila, drapla mě za paži a vlekla na zaplněný miniparket.

Ač jsme se s Caroline v oblasti vkusu v máločem shodly, dobře, až na chlapy, nezbývalo mi, než souhlasit, že převzatá písnička od Red Hot Chilli Peppers burácející Mystic Grillem a podaná medovým hlasem spolužáka Jimmyho Barchetta stála za účast.

I said now, I'll take it, It's better for you. Somehow we'll make it, 'Cause that's what we do.

Tichounce jsem si prozpěvovala, vlnila se v rytmu a bylo mi naprosto jedno, jestli jsem oháknutá jako somrák, jestli mě Klaus zítra unese, nebo zda se v dohledné době budu zase cítit takhle volná.

Something out there, Where love is your only friend and We are the ones, That will make you feel better and Someone to spare, When love is the only end and We are the ones, That will make you feel better. Oh yeah!

Chytila jsem kamarádku za ruku a spolu s mou ji zvedla do výše, pak jsem lehce zatáhla a nechala Caroline protočit se pod sepjatými pažemi dokolečka. Hlasitě se zasmála a posléze udělala to samé. Netrvalo dlouho a bylo po skladbě, dál následoval ploužák, takže jsem se zdekovala, zatímco blondýnka zůstala.

Vydala jsem se na záchodky, cestou jsem na sobě zaznamenala Damonův propalující pohled, vlastní hrdost mi však zakázala mu ho opětovat.

Když jsem se vrátila do centra dění, on už tam nebyl. Vydala jsem se k Mattovi, jež nedaleko ode mne sklízel nádobí ze stolku.

„Jak to šlo s Rebekou?“ vyzvídala jsem.

„Moc dobře ne, tragicky by to asi vystihlo líp. Zpočátku mě nechala kecat o blbostech a potom mi prostě řekla: ´Seš až podezřele milý, Matte. Opravdu se mi líbíš, ale pokud se proti mně ještě někdy spolčíš se Salvatory, zabiju tě,´“ napodobil výhružný dialekt původní upírky. „Promiň, to mě docela odradilo od nových pokusů,“ oznámil mi a s plnýma rukama odpochodoval za bar. Neměla jsem mu to za zlé.

Hrcla jsem si na první volné místo a přemítala, co podniknout. Najednou jsem uviděla Damona, k uchu si tlačil mobil a rázoval si to ke své stoličce, kde popadl bundu, něco pověděl volající osobě, přičemž objal Tiffany kolem ramen a odváděl ji ven. Sledovala jsem ho s polootevřenou pusou.

„Doufám, že nebudeš brečet, ty chudinko. Spíš s ním, co?“ Ten jízlivý tón přisednuvší si blondýny nešel ignorovat. Soptila jsem vzteky jako Etna v aktivním období a Rebečiny řeči ještě přilévaly olej do ohně.

„Elena, ctnost sama, podlehla kouzlu záletného Damona Salvatora, to ti ubere na oblibě,“ s úsměvem pokračovala v rýpání.

„Starej se o sebe! Mimochodem, já to tu zabrala první!“

„A co jako?“

„Vypadni!“

„Donuť mě.“

Klídek. Uvědom si, s kým mluvíš. Nenech se vyprovokovat, nebo hůř, zabít.

„Pověz mi o Everettovi,“ zaútočila jsem přímo, nato jsem se lokty opřela o hranu stolu, sepjala prsty obou rukou a položila si na ně bradu. Vyčkávala jsem.

Přihlížela jsem, jak jí koutky úst pomaloučku klesaly, zorničky se rozostřily a celé tělo měla náhle podivně strnulé. Sázela jsem na Rebečinu ješitnost, že jí nedovolí odejít s prohrou.

„Chm, není toho moc k vyprávění, velká lovestory s nezdařeným koncem. Klaus mě o něho připravil, tak jako o všechno ostatní v mém životě,“ odpověděla se solidní dávkou sarkasmu. Na můj nevěřícný pohled se pouze pohrdavě ušklíbla.

„Co je? Nemysli si, že mě Nik zklamal poprvé, když jsi mi řekla pravdu o smrti naší matky. Vždycky byl vůdcem rodiny a rozhodoval o ní, bratři s ním vycházeli docela v míru, pokud poslouchali, pro mě měl však úplně odlišná měřítka. Litovala jsem proměny v upíra, chtěla jsem být člověk, žít spokojený život, mít děti, umřít… Proto jsem se zamilovala do Everetta, přitahovala mě jeho lidská bezbrannost, Nik o tom ale nechtěl ani slyšet. Nesnášel lidi. Tak jsme spolu utekli do Itálie, jenže nás tam našel, mě přiměl k návratu do států, prý k rodině, a jeho zabil,“ rádoby nezaujatě pokrčila rameny.

Ať se snažila své emoce jakkoli zakrýt, já je byla schopná vidět. A… soucítila jsem s ní. Ve skutečnosti byla citlivá a vnímavá, ale po několikasetletém zrazování, utlačování a kontrolování to potlačovala. Podrobovala se Klausově moci stejně jako já.

„Proti mému bratrovi nemáte šanci, smiř se s tím,“ pronesla bezcitně, zvedla se a chystala se vyklidit pole.

„Everett žije a je ve městě,“ křikla jsem za ní s dobrým úmyslem.

Na vteřinu ztuhla na jednom bodě, pak se náhle upíří rychlostí vyřítila kupředu, sevřela mi hrdlo v nepropustném stisku a rozčílením brunátný obličej přiložila těsně k tomu mému, postupně modrajícímu. Skláněla se nade mnou, naše nosy se téměř dotýkaly, přesto tomu nikdo nevěnoval pozornost.

„Cos to řekla?!“ procedila skrz zaťatý chrup.

„Přísahám,“ hlesla jsem.

Nevěřila mi. Zahleděla se do mých čokoládových očí a já jí pod ovlivněním potvrdila pravdivost oněch slov. Potom mě pustila a vypařila se jako pára nad hrncem.

Bála jsem se, že mi hluboké nádechy a výdechy roztrhnou plíce, upevnila jsem kolena a vyšla ven na čerstvý vzduch, kde jsem se zapřela dlaněmi o chladivou zeď a se skloněnou hlavou rozdýchávala utrpěný šok. Kapela ohlásila pauzu a já v nastalém tichu zaslechla jakési lomození v parku přes ulici.

„Pomoc! Pomozte mi někdo!“ vyděšený skřek prořízl noční oblohu jako bič vozky.

Paráda, kdosi je ve smrtelném nebezpečí a kolem ani živáčka. Jak jinak…

Neotálela jsem a rozeběhla se za tím zoufalým hlasem. Doslova jsem proskočila nízkými keříky, které travnatou plochu lemovaly. Jakmile mé oči přivykly tmě, spatřila jsem Stefana, zuřivě pijícího z Tiffaniny šíje, hlavu měla vyvrácenou v nepřirozeném úhlu a sténala. Periferním viděním jsem si všimla další postavy, jež se držela za břicho a kulhavě se vypotácela zpoza stromu.

„Stefane, dost!“

„Damone!“

„Eleno! Okamžitě běž zpátky dovnitř!“ přikázal. Prsty jsem si bezradně prohrábla vlasy, začínala jsem propadat hysterii.

„Dělej něco, Damone! On ji zabije!“

„Co se tady děje?“ rozhodil rukama přiběhnuvší Alaric.

„Odveď ji odsud, já se o to postarám,“ řekl spolupijanovi, „Eleno, tohle se tě netýká! Jdi pryč!“ zakřičel na mě, když jsem se bránila. A tak jsem se slzami v očích poslechla.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction