Těžká zkouška 4 • OurStories.cz ~ naše povídky

Je tu další kapitola a s ní Caroline pořádaná oslava narozenin. Nevypisovala jsem se tu s tím, kdo jí co dal a podobně, potřebovala jsem si spíš připravit půdu pro nějaký ten akčnější dílek, který bude následovat. Za nějaký ten komentářík bych se nezlobila :)

03.04.2013 (11:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 489×

Bylo to přesně tak, jak jsem očekávala.

Poté, co jsme opustily Mystic Grill, měly jsme o zábavu postaráno. Já jsem pomáhala Caroline s výzdobou haly, kde se měla párty odehrávat, zatímco Bonnie jela vyzvednout pití na večer.

Byla jsem docela překvapená, když jsem se dozvěděla, že to zajišťuje Matt, a ještě víc mě překvapilo, že to navrhl sám. Prý to půjde přes podnik a vyjde to levněji.

Měla jsem z toho radost. Ať už to znamenalo cokoliv, tak spolu Matt a Caroline alespoň mluví.

Bylo skoro sedm hodin, každou chvíli měli v kostelní věži odbíjet klekání, když jsme byly se vším hotové a s Bonnie se chystaly domů pro něco lepšího na sebe. Nabídla se, že mě sveze, a já souhlasila, nevím, jak to vysvětlit, měla jsem z celého tohohle dne takový zvláštní pocit… Jako bych čekala, že se něco stane, ale pořád to ne a ne přijít.

„Děkuju ti, Bonnie. Uvidíme se na místě,“ s těmito slovy jsem vystoupila z auta a dívala se na rychle se vzdalující světla, dokud nezmizela za domem na rohu naší ulice.

Nevešla jsem však hned nato do domu, zvedla jsem hlavu a malou chvíli pozorovala pomaloučku tmavnoucí oblohu. Podzim byl rozjetý v plném proudu, takže se večer začínalo stmívat v dřívějších hodinách. Tuto sobotu byla nadcházející noc až nezvykle teplá, bez jediného zavanutí větru.

Nebe bylo klidné, jako tomu bývá před bouří.

Možná to všechno jen vidím příliš moc černě, přinutila jsem se odtrhnout oči od té scenérie a zamířila jsem ke vchodovým dveřím.

Po lehké večeři jsem si dala teplou sprchu a omotaná v ručníku se vrhla na šatník. Váhala jsem, po delší době jsem měla příležitost vzít si něco pěkného, ale na druhou stranu bych se ráda cítila pohodlně.

Nakonec jsem si oblékla riflovou minisukni, k tomu upnutý černý svetřík s dlouhými rukávy, avšak rafinovaně velkým výstřihem, a na nohy černé vysoké šněrovací boty bez podpatku.

Co když se to nějak zvrhne a budeš muset zase před někým nebo něčím utíkat?

Okamžitě jsem své paranoidní podvědomí okřikla, ale pro všechny případy už nic neměnila. Naopak, svůj úbor jsem ještě doplnila o lehkou černou koženkovou bundu a sešla dolů do kuchyně, kde již seděl nachystaný Jeremy.

„Takže ses po všech pro a proti rozhodl, že půjdeš?“

„No jo. Myslím, že si oba zasloužíme trochu té zábavy. A Bonnie se mnou nemusí mluvit, jestli nechce… Caroline mě pozvala, takže jdu.“

Naoko bezstarostně se na mě bráška usmál, načež mi hodil klíčky.

„Na, můžeš řídit Jennino auto,“ a než jsem stihla jakkoliv protestovat, vyšel z místnosti. Stejně jsem neměla v úmyslu nějak moc pít.

No, možná mi nic jiného nezbyde, pomyslela jsem si, jakmile jsem zaparkovala naše malé vozítko mezi desítky aut většinou dražších značek. Caroline byla ve škole vždycky oblíbená, což dokázala i tehdy, když se ujala oslavy mých narozenin v sídle Salvátorových. Víc než polovinu lidí jsem neznala a některé ani v životě neviděla.

Snažili jsme se s Jeremym protlačit vchodovými dveřmi mezi partou třeťáků, vtom jsem naštěstí zahlédla známou změť tmavě hnědých kudrn. Vesele jsem na Bonnie zamávala, a když jsem se otočila, Jeremy byl fuč.

„Ahoj, trochu přelidněno, řekla bych,“ hulákala na mě kamarádka přes ohlušující tóny hudby. Raději jsem pouze přikývla, ale pak mi to nedalo, abych se nezeptala: „Co na to říká Liz? Není doma?“

„Ne, jela prý něco vyřídit na stanici. Ani bych se nedivila, kdyby zůstala do rána v kanceláři.“ Znovu jsem přikývla, nyní o něco zklamaněji.

Doufala jsem, že bych si snad našla chvilku se šerifkou osobně promluvit.

Měla jsem neblahé tušení, že mi ostatní o stopách po Klausovi, Stefanovi a Damonovi něco tají. Pro moje dobro, jak jinak…

Přikázala jsem si na to nemyslet, ne dnes večer. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila, že kromě nekonečného množství lidí se nachází i vedle stolu s pitím. Odhodlaně jsem sáhla po lahvi s pivem.

Musela jsem Caroline přiznat i další fakt, uvolnění a zábavu jsem doopravdy potřebovala. Dala jsem se do řeči se spoustou spolužáků, s některými oblíbenými, s některými méně, ale po dlouhé době jsem se cítila opět viditelná i pro normální lidi, a pro kluky dokonce snad… žádaná.

Neměla jsem nouzi o tanečníky (dobře, někteří si od toho možná slibovali víc, ale odmítnutí snášeli statečně) a po třech pivech jsem si připadala tak krásně unavená, že jsem náhle silně zatoužila po posteli a vydatném spánku.

Vytáhla jsem mobil a podívala se na hodiny, bylo půl dvanácté. Další informaci, kterou jsem z přístroje zjistila, bylo, že mám zprávu od Jeremyho. Psal, že jde s kamarádem někam do klubu. No budiž, ať se teda pobaví.

Šla jsem holkám oznámit svůj úmysl odebrat se domů, nemusela jsem chodit nijak daleko. Bonnie jsem spatřila s Mattem na tanečním parketě, zachytila můj pohled a lehkým kývnutím potvrdila, že chápe moje posunky naznačující ospalost.

Vypadali při pomalém ploužáku tak spokojeně.

Podařilo se mi prodrat se ven, kde jsem našla telefonující Caroline.

„To byla máma. Chtěla vědět, jestli dům ještě stojí,“ usmála se na mě šibalsky. Sice mě ještě chvíli přemlouvala, ať zůstanu, ale nakonec mě propustila s příkazem, abych dala vědět, že jsem dojela v pořádku.

Laskavě jsem se na ni usmála. Vteřinku na to jsem si všimla, že její rysy náhle ztvrdly. Podívala jsem se stejným směrem. Přímo k nám si to kráčel Tyler a do něho nebyl zavěšený nikdo jiný než Rebeka.

„Zajímavý. Nevzpomínám si, že bych zvala Klausova čmuchala a jeho couru,“ vyjela na dvojici Caroline tvrdě.

„Aha, a já si myslel, že bys mě na svých narozeninách ráda viděla.“

„To ses šeredně spletl! Ona není a ani nebude pozvaná do domu, takže se zas pěkně otočte a vypadněte!“

„Já jsem ti to říkala, pejsánku. Pojď, půjdeme jinam,“ zavrněla Rebeka laškovně Tylerovi do ucha a pomalu ho táhla pryč.

Dívala jsem se nevěřícně za nimi, tudíž jsem viděla, jak se po nás vlkodlak od silnice otočil. Caroline to bohužel vidět nemohla, právě totiž vztekle kopla do jednoho ze dvou mohutných ozdobných květináčů před vchodem, až se silná keramická nádoba rozlomila vedví.

„Jsi v pořádku? Mám zůstat?“ zeptala jsem se a položila jí starostlivě ruku na rameno.

„Ne, nic mi není. Nenechám si zkazit narozeniny. Klidně si jeď odpočinout, budu v pořádku,“ ujistila mě, pak se jaksi pokřiveně usmála a zmizela v domě. Nepotlačitelné zívnutí mě přinutilo pohnout se směrem k autu.

Cesta proběhla hladce a bez policejních kontrol, stejně se mi ale ulevilo až v kuchyni. Natočila jsem si sklenici vody, protože mě sužovala žízeň, ale nebylo mi přáno ji vypít ani z půlky. Vyrušilo mě zvonění telefonu vycházející z kapsy sukně.

No jo, nedala jsem Caroline vědět.

„Jsem v pořádku, Caroline. Živá a zdravá,“ spustila jsem okamžitě, aniž bych se vůbec podívala, kdo volá.

„E-Eleno…“

Zůstala jsem stát přimražená na místě, jako by mě znehybnělo nějaké dobře vyřčené kouzlo.

„Damone,“ promluvila jsem chraptivě a sklenka s nedopitou vodou mi z ruky bezradně sklouzla na podlahu, kde se roztříštila na tisíce kousíčků.

„Eleno. Já… Mohla bys pro mě, prosím, přijet?“

Ve sluchátku tak zvláštně lupalo, sotva jsem ho slyšela. Bylo mi jasný, že s ním něco není v pořádku.

„Damone, kde jsi? Jsi zraněný? Damone! Damone!!“ křičela jsem hystericky do telefonu, jenže to bylo k ničemu, byl už hluchý.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction