The Dixon brothers: 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

V první kapitole, která vyšla před nějakou dobou (a já se poníženě omlouvám za tu dlouhou pauzu), jsme strávili nějakou chvilku s Darylem, a ještě kratší chvilku s mladičkou Stephany, zatímco Merlea jsme na konci prologu zanechali zcela bezradného, když se svého bratra nedokázal dovolat.
Povede se Merleovi najít toho, koho hledá? Je pravděpodobné, že někoho najde. Ale setká se skutečně se svým bratrem?
V.

24.02.2016 (14:00) • Verenglia • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 1029×

Merle

„Daryle! Daryle!“ I když jsem věděl, že se nedočkám žádné odpovědi, křičel jsem bratrovo jméno znovu. Nedokázal jsem se smířit s tím, že je pryč, a jedinou útěchou mi byl fakt, že není mrtvý. Tedy, alespoň jsem měl dobrý důvod si to myslet, když jsem ho mezi těly těch zasraných hovad nenašel. V hrozném zoufalství jsem se kolem sebe rozhlédl. Za mnou byla louka a já dohlédl daleko. Na té straně žádný mrtvák, žádný brácha. V autě, ke kterému jsem se díval teď, se také neschovával. A kdyby běžel k benzínce, už by byl dávno zpátky. Podíval jsem se tedy přímo před sebe a můj pohled padl na les. Povzdychl jsem si nad naší zatracenou smůlou. Pokud opravdu běžel do lesa, a byla to jediná možnost, která se nabízela, mohl se tam vydat jakýmkoliv směrem. Věděl jsem, že mi bude trvat neskutečně dlouhou dobu, než ho najdu, ale bylo mi to fuk. Za bráchu ty hodiny a dny obětuju. Nejdřív jsem ale odnesl postupně všechny kanystry k autu. Jestli ten můj malej blbec žije, těch pár minut navíc to ještě zvládne.

Vzal jsem si z auta pušku a díky popruhu jsem ji mohl nechat viset přes rameno. Chvíli jsem uvažoval o tom, že bych si vzal motorku, a opravdu jsem se nad tím nápadem zastavil. Hluk, který bych způsobil, kdybych na ní jel, by mi mohl pomoci, ale i uškodit. Projíždějící Hondu je těžké nezaslechnout, takže by o přítomnosti živé osoby Daryl okamžitě věděl. Bohužel nejen on. Na druhou stranu, kdyby se mrtvých objevilo hodně, motorka mi poskytne možnost rychlejšího útěku... Navíc je oproti autu poměrně malých rozměrů, takže by mi nedělalo problém jezdit s ní po lese. Nakonec jsem se rozhodl riskovat svůj zkurvenej zadek (což bych samozřejmě riskoval tak jako tak, ale hovno, to mě nemusí zajímat) a motorku vzít. Uvědomil jsem si totiž jednu blbou a dost jednoduchou skutečnost, totiž takovou, že nákladní prostor narozdíl od samotného auta nemám jak zamknout, a o motorku bych nerad přišel. Znovu jsem se rozhlédl, jestli se nevynořil nějaký mrtvák, kterého bych měl oddělat, než se vydám na cestu. Byl bych vážně nerad, kdyby se za mnou táhnul a nedej bože přilákal další. Pak jsem nastartoval a vyrazil směrem k lesu.

Cesta byla možná trochu těžší, než jsem předpokládal. Stromů bylo přespříliš, a jak jsem přejížděl přes kořeny a kameny, měl jsem nepříjemný pocit, že mě slyší mrtváci v celé Americe. Sám sobě jsem se snažil smát a uklidňoval jsem se tím, že to bude přinejhorším jenom celá Georgie, ale zrovna moc mi to nepomáhalo. Každou chvíli jsem musel zastavovat, abych nějakého z těch sráčů zneškodnil, nebo zrychlovat, abych ujel větším skupinám, u kterých jsem si byl jistý, že bych na ně nestačil. Po mým pitomým mladším bráchovi samozřejmě nebylo ani stopy. I když... počkat moment. Mezi stromy jsem zahlédl něco bílého obrovských rozměrů. Když jsem na motorce dokobrtal blíž, uvědomil jsem si, že je to karavan. Jeho dveře byly dokořán. Seskočil jsem z motorky a jako šílený jsem doslova skočil do dveří.

„Daryle?!“ V mém výkřiku nezněl žádný vztek nad tím, že se musím starat o bráchu, kterému jsem vždycky tolik dával najevo, jak mě jen sere a není pro mě důležitý. Nebyla to pravda, zbožňoval jsem ho. Tolikrát jsem ho zbil, když jsme se vydali společně do baru - já za kámošema, on ve svým blbým dětským věku za mnou jako toulavý štěně - a on začal s těma svýma úžasnýma moralisma, co na to máma, kdykoliv Charlie nebo jeho bratr Tedd vytáhli drogy. To už bylo samozřejmě všechno strašně dávno, máma je mrtvá a já na ni jen vzpomínám, stejně jako na ni vždycky vzpomínal Daryl. Vzpomínal... Nevím, proč jsem najednou začal na bráchu myslet v minulym čase. Možná proto, že v tom posranym karavanu, kam jsem vběhnul, nebyl. A nejenže tam nebyl, ale nenašel jsem ani jedinej důkaz, že by tam byl on. Že byl v karavanu někdo krom majitele, jsem tušil, protože jsem si všiml dokořán otevřených skříněk s jídlem i se zbraněmi. Takže buďto tu někdo loupil, k tomu se teda přikláním, nebo majitele překvapili mrtváci. Sebrali teda, co se dalo, a vypálili odsud ve zběsilém útěku. Obešel jsem skříňky a zjistil jsem, že pár užitečných věcí tu ještě zůstalo. Nejvíc jsem se zajímal o zbraně a munici, takže jsem sebral všechno, co jsem dokázal nacpat za opasek a do motorkářské brašny. Proč jen jsem měl pocit, že tu můj bratr přeci jen byl?

Vyšel jsem z karavanu a několikrát zvolal do vzduchu Darylovo jméno. Jak jen jsem čekal, samozřejmě mi nikdo neodpověděl. Nemohl jsem v lese bloudit do nekonečna, zvlášť s myšlenkou, že bych mohl netrefit zpátky k autu a já bych o všechno přišel. Jak jsem po chvíli trvání pokusu vrátit se na dálnici zjistil, už teď mi hledání trasy dělalo v nepřehledném lese problém. Nakonec jsem ale dojel na dálnici, odhadnul jsem směr a jel jsem podél škarpy zpátky k benzínce a ke svému autu. Cesta mi netrvala ani hodinu. Instinktivně jsem zkontroloval auto, jestli se něco nezměnilo, jestli tu třeba nebyl... Ne, ovšemže ne. Povzdychl jsem si, vytáhl jsem motorku zpět na auto a nasedl jsem do vozidla. Popojel jsem si k benzínce a tam jsem vystoupil. Chvíli jsem se rozhlížel po něčem, co by mi pomohlo, obcházel jsem benzínku kolem dokola, a nic. Dneska jsem měl strašnou smůlu. Nebo možná ne. Zadíval jsem se na odporné mrtvoly, které jsme s Darylem o kus dál přemohli. Stále tam ležely, samozřejmě, že ano, a v dohledu nebyl žádný živý. I když bych spíš měl říct živý mrtvý, abych byl přesný.

Za chvíli už jsem s námahou přitáhl mrtvého až k benzínce, kde jsem ho potřeboval. Zvedal se mi žaludek, když jsem mu lovecký nůž zabodl do břicha a začal jsem ho párat, až z něj vypadávaly vnitřnosti. Když mě ovanul odporný hnilobný zápach, musel jsem se hodně držet, abych se nevyzvracel. Zabořil jsem pravou ruku do jeho vychladlých zčernalých útrob a pak jsem prsty začal psát krvavý vzkaz na výlohu benzínové stanice. Aby byl k přečtení, dalo to docela zabrat. ČAU, ZKURVENEJ BRÁŠKO. HLEDAL JSEM TĚ. JEDU DÁL PO HLAVNÍ SMĚREM K ATLANTĚ. DOUFÁM, ŽE NEJSI MRTVEJ. MERLE. Bylo mi jasné, že jsem se ani nemusel podepisovat, pokud by si tohle přečetl, okamžitě by už podle stylu vyjadřovaní poznal, že jsem to psal já. Myslím, že si mě jen těžko mohl někdo splést. A zvlášť Daryl! Vždyť mě jako bráchu znal skoro líp než vlastní boty! Znechuceně jsem si otíral černé prsty do trička.

„Dixone? Jsi to ty, chlape?“ Překvapeně jsem se otočil za známým hlasem a díval jsem se do tváře svýho nejlepšího kámoše.

„Charlie,“ vydechl jsem překvapeně a pak jsme se vrhli s nadšením jeden druhýmu do náruče jako malí kluci.

Charlie Grey byl o pět let starší než já, a když jsem ve čtrnácti letech poprvé utekl z domova, protože se doma zase nesnesitelně řvalo, tenhle chlap a jeho stejně starej brácha Tedd mě vzali pod svá ochranná křídla. Právě díky nim jsem už v hodně mladým věku poznal, co to znamená být opojený drogami, alkoholem a sexem se ženami i muži. Daryl po tom, co mě v mých šestnácti začal vytrvale sledovat, protože už nechtěl dvacet čtyři hodin v kuse skákat podle toho, jak rodiče zapískali, byl z toho vždycky trochu pohoršenej, a až po tom, co zemřela máma na rakovinu, našel útěchu a uspokojení aspoň částečně v tom samém jako my. Rád se pak s námi napil nebo vykouřil pár krabiček cigaret, dokonce i na ženský s náma pak skákal rád, ale k hulení trávy nebo šukání chlapských řití jsme ho nedostali nikdy. Na to byl přeci jen pořád příliš slušnej.

Všiml jsem si, že si Charlie čte vzkaz, který jsem napsal páchnoucí černou krví. Zkřivil rty a podíval se do země.

„To s Darylem je mi líto,“ řekl najednou tiše. „Tvůj brácha byl dobrej chlap.“

„On není mrtvej,“ ohradil jsem se rychle. „Jen ho nemůžu najít. Vím, že si tohle přečte a pak za mnou pojede k Atlantě. Jen... si nejsem přesně jistej, kdy to bude. Ale co, Charlie, kde máš Tedda?“

Jakmile jsem se na to zeptal a zahlédnul jsem Charlieho výraz, okamžitě jsem věděl, že jsem se ptát neměl. Začal jsem se omlouvat, ale on mě pokynem ruky umlčel.

„Jeden z nich se na mě chtěl vrhnout zezadu. Tedd mě zachránil, ale ten zmetek ho pokousal. Zůstal jsem u něj děsně dlouho, nechtěl jsem ho opustit... Měl horečku, nemoh´ jsem ho tam nechat samotnýho, to určitě chápeš. A pak asi omdlel... Bože, to, co následovalo...“ Charlie si schoval tvář do dlaní a já si uvědomil, že je to poprvé v životě, co ho vidím brečet. „... Proboha, nikdy bych nevěřil, že se může někdo takhle změnit.“ Objal jsem ho.

„Už to nebyl on,“ řekl jsem mu konejšivě. „Vím, jak děsivý to je. Je mi to líto, kámo. Nikdo z nás tomu nechce věřit. Svět se řítí do ukrutně černý prdele, kterou nikdo z nás nevymrdá.“

Ve chvíli, kdy jsem svého kámoše objímal, jsem si uvědomil něco, co jsem nechtěl a ani nemohl říct nahlas. Bylo jedno, koho najdeme. Jestli objevíme starý známý nebo jestli mě najde Daryl. Všichni, on i já s Charliem, všichni lidi v tomhle zkurvenym světě, co ještě dejchaj a myslej jako my, my všichni máme jen jednu disciplínu v olympiádě, kterou prostě musíme přejít na výbornou. Musíme dokázat přežít.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Verenglia (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction