OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Tidbits: 10. kapitola (část druhá)

29.01.2021 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 641×

Skandál

Byla jsem zmatená, podle čehož jsem se i tvářila.

Amy zdvihla obě obočí, ale místo komentářů se omezila jen na vysvětlení. „No, že ho ta jeho fuchtle podvedla s režisérem toho filmu, ve kterém hraje hlavní roli. Jakto, že to nevíš? Visí to už od včerejška všude na netu.“

„C-cože?!“ Vytřeštila jsem na ni oči. Brada mi spadla skoro až na zem, když jsem se snažila bleskurychle dostat na internet.

Vypadlo to na mě asi na druhé stránce online vydání The Sun. Fotka Sáry a Toma, patrně při procházce New Yorkem, a mezi nimi zubatý řez jako znak rozchodu. Prstem jsem sjela dolů na titulek: „Skandál: Známý krasavec podveden!“ A podtitulek: „Myslel, že má na víc, a vymstilo se mu to?“

Ouč.

„Ty vole…“ vydechla jsem, očima projíždějíc tu hrůzostrašnost.

„Je to drsné,“ zhodnotila Amy. „Ale ty z toho můžeš těžit!“

Přimhouřila jsem na ni vyčítavě oči. „Amy, přestaň! Kristova noho, vždyť on ji miluje!“

„Možná, ale tebe miluje dýl.“

Nespokojeně jsem zafuněla. „O čem to sakra mluvíš? Ne! Víš co? To je jedno. Co není jedno, je, že ten chlap má zlomený srdce, chápeš? Zlo. Me. Ný!“ uvažovala jsem nahlas.

Amy se na mě do telefonu šklebila. „No a co? Jestli je zlomený, musí ho někdo slepit. Tak hejbni kostrou, ať jsi po ruce s lepidlem dřív ty než nějaká jiná!“

Brzy na to jsme hovor ukončily, taky proto, že do kuchyně vstoupil Brad. Jedna ze spousty vět mojí sestry mi ale hrála v hlavě ještě zatraceně dlouhou dobu potom, co jsme zavěsily… Buď to ty, kdo ho slepí – pf, to se lehko řekne! Kor jí, šťastně vdané ženské s dítětem!  

„Dáš si víno?“ otázal se mě manžel, jenže já zakroutila hlavou. Divil se, stejně jako já. Víno totiž odmítám jen v život ohrožujících situacích.   

„Ne, Brade.“ Tvářila jsem se smrtelně vážně. „Chci si plnými doušky vychutnat kroužkování statusu rozvedená při vyplňování žádosti o vízum na Maledivy. Byla bych ráda, kdybys mi to konečně umožnil.“

„Vždyť jo, splním, co jsem slíbil,“ prohodil, usednuv na židli vedle mě. „Vezmu za tebe ordinaci, klidně i na dva týdny. Stačí říct, kdy začínám.“

„A co ten rozvod?“ zatlačila jsem na něj. Přitom jsem ho probodávala pohledem a doufala, že to zabere a tenhle zatracenej chlap že konečně otevře oči.

„Elis,“ vydechnul útrpně, jako kdybych ho přinejmenším mučila. Natáhnul se přes stůl a sevřel moji ruku těmi svými. „Doufal jsem, že si to rozmyslíš, když…“

„Když co?“ nechala jsem se slyšet hlubokým, ironickým tónem, než jsem vytrhla ruku z jeho sevření. „Když mi navlečeš prsten s brilianty jako držhubný? Vážně, Brade?! Vážně mě tak málo znáš?!“

Několik sekund mlčel, než ztrýzněně prohlásil: „Ne, znám tě dost dobře. Nechci o tebe přijít, jsi nejlepší manželka na světě!“

Zdvihla jsem obě obočí. „Kriste pane, ty seš mimoň. Brade, tomu, co nás dva pojí, nemůžeš říkat manželství! Je to smlouva, kterou jsme podepsali proto, žes potřeboval, aby ti teta posílala peníze. To je celý! Smlouva, kterou můžeme vypovědět, aniž by nás to omezilo nebo nám to ublížilo!“

„Nám to možná neublíží, ale co teta? Sakra, zbývá jí-“

„Posledních pár let života… jo. Stará písnička,“ zpražila jsem ho.

„Elis, prosím, nekaž to,“ žádal mě, v očích mu přitom hrála upřímnosti. „To, co mezi námi je, je jedinečný! Mám tě rád… moc! Kdybys mi dala šanci, tak-“

„Šanci k čemu?“

„Abych ti dokázal, že jsem pro tebe ten pravý,“ prohlásil sebevědom, a já najednou nevěděla, jestli se na něj zlobit za to, že věřil chiméře, o níž si usmyslel, že je pravda, nebo ho za to litovat.

Shovívavě jsem pozdvihla koutky a vyložila ruce na stůl. „Nemůžeš být tím pravým, už jenom proto, že tě nemiluju. A ty mě taky ne.“

„Ale to je přece jenom detail!“

„Eh… dost podstatný detail!“

Rezignovaně se zapřel zády do opěradla a spojil ruce za hlavou. Byl frustrovaný o nic méně než já sama. „Takže co? Chceš to vážně všechno zahodit? Po všem, co jsme si s tetou přetrpěli?“

Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem si z prstu stahovat nový prsten. „Jo, to teda chci.“ Zvedla jsem se na nohy, obešla stůl a položila jsem ho na něj, přímo před Brada. Netuším, jak jsem se v tu chvíli tvářila. Provinile? Zasmušile? Něco mezi tím? No, určitě to nebyl pohled plný štěstí a úlevy… Brad ke mně taky vzhlédnul. Mračil se, v modrých očích mu hrála lítost.  

„Mám jí to říct sám?“ otázal se mě polohlasně.

„Jak chceš,“ pípla jsem.

„Zůstaneš tu přes noc?“ pokračoval v ptaní.

Pokrčila jsem rameny. Odvrátil ode mě zrak a vzal do prstů svůj briliantový prsten.

„Víš, co je ironie?“ otázal se mě, ale pochopila jsem, že neočekával odpověď. „Celý ty roky na vysoké a po ní… měl jsem tě před nosem. Ideální ženskou. Jenže, já idiot, jsem pro oči neviděl.“

„Ale kuš, nejsi žádný idiot a já jsem daleko od ideální ženský,“ promluvila jsem rozhodně. Položila jsem mu dlaň na tvář a sjela po ní k jeho bradě. Snažila jsem se ji zvednout, aby se na mě podíval a pak… plánovala jsem mu říct, že jednou najde ženu, která ho udělá šťastným. Že to prostě jenom nejsem já.

Jenže Brad překvapil. Vyhoupnul se na nohy, takže ve výsledku stál sotva dvacet centimetrů přede mnou. Když jsem se nadechla, pořádně, do hrudi, dotýkala jsem se jí té jeho. Byl o pár centimetrů nižší než já, nemusela jsem k němu proto vzhlížet. Právě naopak, kdyby mě chtěl políbit, musel by…

„Brade, c-co to…? Přestaň.“ Přestal mi stačit dech, když jsem pomyslela na to, co očividně mělo přijít. A sakra, tohle nebylo dobrý… Myslela jsem – no, spíše jsem doufala – že když si v mysli jasně řeknu, že mě teď Brad políbí, pomůže mi to rychle přijít se seznamem negativních důsledků a že bude lehčí ho jednou pro vždy odmítnout.

Můj mozek to s tvorbou důvodů ale očividně vzdal.

Brad se ke mně přiblížil, bylo jasné, že mě políbí – koneckonců, nebylo nic jednoduššího. Jeho rty byly jen několik centimetrů od těch mých a já už zavírala oči. Špičkou jazyka jsem si rychle přejela po rtech a doufala, že jsem líbání od ájťáka Vincenta moc nezapomněla.

Ve výsledku na echt pusu ale vůbec nedošlo. Brad natočil hlavu do strany a natáhnul krk tak, že mě na tváři polechtaly vlasy jeho skráně. Cítila jsem jeho kolínskou a řeknu vám, nevoněl vůbec špatně. Vtisknul mi delší polibek na tvář, než mi odsunul vlasy za rameno. Pak jsem zachytila jeho hlas – zhrublé šeptání – u svého pravého ucha.

„Běž za ním… hned.“ Hlavou mi okamžitě začaly vířit myšlenky. Věděl to? Ale jak? S Tomem se neznali a já pochybovala, že jsem se mu o něm kdy zmínila.

Odtáhla jsem se od něj, ve snaze se ho zeptat, kde na to přišel. On mi ale přiložil prst na rty, a tak mi nezbylo než zmlknout.

Byla to zvláštní chvíle… hodně, hodně, megazvláštní. To se vám totiž nestane každý den, že vás manžel podporuje, abyste šli za jiným.

„Nemůžu,“ vydechla jsem zmučeně.

Brad se zamračil. „Proč ne?“

„Je v Americe,“ odpověděla jsem upřímně. Bradovi začaly myšlenky rachotit v kebuli - bylo to jasné z jeho výrazu. 

„Počkej, je to ten... ten ájťák?“ otázal se, a než jsem stihla zareagovat, pokračoval v úvahách nahlas. „Ale s tím už se přece nevídáš hrozně dlouho. Kdy to-“

„Není to on,“ utnula jsem ho ještě v zárodku. „A prosím tě, přestaň to řešit, jo? Já se taky necpu do tvejch studentek.“ 

Nespokojeně zamlaskal, ale nakonec mu nezbylo než to přijmout. Povídali jsme si u flašky vína ještě tak dvě hodiny, než jsme se rozhodli, že půjdeme spát. Každý zvlášť, samozřejmě - Brad na gauč do předsíně a já do postele v jeho pokoji.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 10. kapitola (část druhá):