Tidbits: 15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pan Zlomené srdce je v Londýně. Bude se nějak lišit jeho aktuální pobyt v Anglii od těch předchozích? Co spolu naši dva truhlíci podniknou?

18.04.2021 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 665×

Návštěvník

„Ahoj,“ prohodil zastřeně. Měl na sobě sluneční brýle, modrou košili s tříčtvrtečním rukávem a černé rifle. V rukách svíral cestovní tašku, přes rameno měl aktovku s notebookem. Vlasy měl na jedné straně uťápnuté, na druhé zas trochu více rozčepýřené, což jsem přisoudila šesti hodinám stráveným v letadle. Na tváři měl několikadenní strniště, roušku měl pověšenou na uchu. Neusmál se, ani mi žádnou jinou mimikou nedal žádný náznak toho, jak se cítil. Bylo to neobvyklé. Celá tahle hloupá situace byla setsakramentsky neobvyklá (slušně řečeno)!

„Promiň, že jsem ti neodpovídal na zprávy. Byl jsem v Mexiku a pak jsem rovnou letěl. Potřeboval jsem být sám, někde, kde mě Cynthia nenajde. Psala ti, že jo? Doufám, že tě moc neotravovala. Měl jsem se ti ozvat předem, dát ti vědět, že přijedu, a… nechceš už něco říct?“ požádal mě a já si uvědomila, že jsem na něj pořád ještě mlčky hleděla.

Sakra…

Byl tady. Už mezi námi nestál Atlantik. Mohla jsem mu to říct… všechno, co jsem cítila. Dokonce mě k tomu i vyzval.

Tak mluv, Alice!

„Ehm… vítej, příteli,“ vydechla jsem s krajně nejistým, krátkým úsměvem a ustoupila ze dveří.

Vítej, příteli… vítej, příteli?! Krucifix, Alice, jsi normální?! Proč ses na něj hned nevrhla? Měla ses na něho vrhnout! Tak by to udělala Cynthia! Proč z ní sakra nemůžu mít aspoň tohle, když už nejsem sexy a namakaná?!

„Panáka… dáme si panáka, co ty na to?“ Pak jsem se k němu otočila zády a utekla jsem – ano, sprostě jsem utekla – do kuchyně. Ve válce bych nepřežila ani hodinu, to bylo nad slunce jasný.

Jakmile jsem doťapkala ke skříňce s chlastem, otevřela jsem ji a začala vybírat vhodnou flašku tvrdého. Ne že bych jich na výběr měla nějak extra moc… vlastně jsem měla dvě – whisky a rum, který mi dali naši na Vánoce.

HA! Padne za vlast!

Zaslechla jsem specifické vrzání vchodových dveří, to než je Tom zabouchnul. Pak se ozvala tlumená rána a já usoudila, že položil tašky na zem. Přišel za mnou do kuchyně, ale já nebyla schopná se na něj podívat.

„Dáš si taky?“ Nemusel odpovídat, rovnou jsem mu vytáhla skleničku, kterou jsem naplnila stejně jako tu svoji. Posunula jsem ji směrem k němu a popadla tu svou. „Tak nazdra-“

„Čeho se bojíš?“ položil svůj dotaz, jímž mi vzal vítr z plachet. Čeho jsem se bála? Spousty věcí, sakra! Medvědů. Třetí světové války. Že umřu, než stihnu mít děti. Vos, sršňů, covidu, pravdy…

Zdvihla jsem k němu oči a zvedla jsem zároveň i volnou ruku, jíž jsem ukázala na nápis na svém tričku. Stálo na něm Fearless female. Nejspíš sklopil oči od těch mých – což jsem neviděla, jelikož na sobě stále ještě měl sluneční brýle.

„Myslím to vážně, Alice,“ uchechtnul se, přesto si ale tvrdohlavě stál za svým. „Tohle je tvůj první pohled na mě od chvíle, co jsem se tu ukázal. A ty pohledem uhýbáš, jenom když se bojíš. Takže se tě ptám – čeho se bojíš?“

Nesouhlasně jsem zafuněla. Znal mě tak dobře, že to až nebylo hezké, zmetek jeden.

„Nemohli bychom se napřed napít?“

„Ne,“ opáčil. Já se ale nehodlala vzdát… toho panáka jsem si zasloužila!

„No, tak to si toho dneska asi moc neřekneme, milej zlatej,“ oznámila jsem mu vyrovnaně, pomalu, ostentativně odkládajíc svou sklenku s alkoholem na pult před sebou. Věděla jsem, že mu dojde trpělivost – na to jsem ho zas až moc dobře znala já. Stačilo si počkat…

„Ugh!“ zachrčel zhruba po pěti sekundách, chňapnul svoji skleničku a žduchnul jí do té mé dost silně na to, aby se nebezpečně zatetelila. Naštěstí jsem po ní včas chňapla.

„Na zdraví…“ pípla jsem, jenže on už do sebe házel svůj příděl. Napodobila jsem ho.

„Tak, a mluv,“ s touhle výzvou odložil svoji sklenku na pult. Já měla část alkoholu ještě uskladněnou v lících, ale už jsem úspěšně pracovala na její likvidaci. Utřela jsem si pusu, přičemž jsem na ní hřbet dlaně nechala trochu déle, než bylo nutné.

Nelíbilo se mi, že měl pořád na očích brýle. Nevěděla jsem, kam se dívá, což mě stresovalo.

Kousla jsem se do rtu a natáhla ruce přes pult. Uchopila jsem jeho sluneční brýle a opatrně jsem mu je stáhla z kukadel. Neskládala jsem je – dala jsem si je do vlasů, místo čelenky. Tam jim určitě bylo lépe.

Za to mně začalo být hůř, když se mi naskytnul pohled na jeho zarudlé, skleněné oči.

„Páni… Nejsi ty pastva pro oči?“ prohlásila jsem napůl ironicky, ve snaze odvést téma jinam – kamkoli jinam – od mého strachu. Nevesele se uchechtnul. Pak se pohnul do strany a já se taky pohla a… za chvíli už jsme se objímali. Pevně, jako bychom se neviděli aspoň rok. Sehnul se v zádech a pokrčil kolena, takže mu stačilo trochu sklopit hlavu, aby mi mohl nos zabořit do ďolíku mezi krkem a ramenem.

Měli jsme jasné role – on byl objímaný, já objímala. Musela jsem být oporou, třebaže jsem cítila soucit tak silný, že mě v očích pálily slzy.

Stáli jsme tam tak ještě úctyhodnou dobu. Vyjela jsem mu, tu a tam, rukou po zádech až k šíji, na které jsem ho hladila bříškem palce. Z hrdla se mu vydral úpěnlivý zvuk podobný vzlyku, a tak jsem ho k sobě přivinula ještě pevněji. Jeho strniště mě škrábalo na kůži, ale já ho nepustila, dokud se ode mě sám neodtáhnul a nekouknul mi vyčerpaným pohledem do očí.

„Pojďme se opít a udělat nějakou blbost,“ vydechnul nakonec a já zdvihla obočí.

„Mhm… pořadí těch akcí je fixní?“

„Není.“ Tomovy oči se rozšířily zájmem. „Napadá tě něco konkrétního?“

Naklonila jsem hlavu na stranu a našpulila rty. Pak jsem mu dlaní naznačila, že tak půl na půl. „Jo. Jak moc máš rád moderní umění?“

Podezíravě nakrčil obočí. „Hm, to záleží na tom, jaký druh máš na mysli.“

Usmála jsem se na něj, načež jsem o krok ustoupila, abych mohla vzít klíčky od auta a od bytu. Pak jsem ho vzala za ruku a už už jsem ho vlekla ke dveřím.

„Počkej, Elis!“ houknul na mě ještě v hale. Myslela jsem, že si to rozmyslel,a začne mě přemlouvat, ať nikam nejdeme. Realitou byl ale naštěstí opak. „Neber auto, jeďme metrem. Budem přece pít.“

Měl pravdu, jako vždy. Klíčky od vehiklu jsem hodila na konferenční stolek před gaučem, popadla jsem bundu, vklouzla do bot a pak už jsme vyrazili do ulic odpoledního Londýna.

Když se na to podívám s odstupem, přijde mi neuvěřitelné, že jsem si při Tomově návštěvě ani jedinkrát nevzpomněla na Quentina Duponta, ani na žádného jiného z osudových mužů Alice Reevesové. Zkrátka a dobře, Hiddly měl mou plnou pozornost.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 15. kapitola:

3. Sabienna přispěvatel

22.04.2021 [9:17]

Tyjo, když se někdo musí před ženskou schovávat až v Mexiku, to už je, sakra, výkon Emoticon Ale konečně je Tom zpátky.. ačkoliv teda zoufale žalostný Tom.. je mi ho fakt líto, tohle si jako že nezasloužil, nikdo si to nezaslouží naštěstí má v záloze svou nejlepší kamarádku, která je připravená v plné polní, a pomoct mu se vytáhnout z toho svrabu jsem fakt moc zvědavá, jakým způsobem mu z toho pomůže Emoticon
To, jak si padli do náruče, ach.. škoda, že ne za jiných okolností, ale kruci.. už by si Tom mohl uvědomit, že přesně tak je jeho místo a že tam, s NÍ, mu je přece dobře, no ne?
Já se z nich dva picnu, fakt že jo!
Už se moc těším na další kapitolu, a co nás, nebo teda spíš ty dva, čeká Emoticon

2. TinkerTailorSoldierSpy

20.04.2021 [18:58]

Fluffinko, mně se líbí, jak jsi hned udělala závěr, že ho Alice bezmezně miluje. :'D Jako, asi se nepleteš, ale moje feministické já dělá nad touhle povídkou facepalm (to už ale delší dobu, takže cajk). Emoticon Tydýt, je boží pojmenování! Eufemismus pro idiota, approved! Ne ne, plakat se nebude, jen utužovat přátelství a možná trošku sebelitovat. Děkuji ti za podporu a za přízeň.

1. Fluffy admin

19.04.2021 [22:41]

Awww, myšáček bubísek chudítko Tom! Emoticon (Ano, právě si vymejšlím vlastní slova, abych popsala své pocity. ) Ale ne, dobře, jako kdo by nebyl v hajzlu, kdyby mu snoubenka zahnula? To se prostě nedělá, Sáro!
Ještěže má Tom Alici. Protože Alice ho bezmezně miluje a byla by pro něj naprosto dokonalou ženou. Kdyby to ten tydýt chtěl jen konečně vidět! Emoticon Prober se, Hiddlestone, protože tohle už fakt hraničí se slepotou. Ale teď se jde pít, muhaha. A o alkoholu kolují různé fámy; třeba jako ten, že bourá zábrany. Snad nespustí plačtivou místo toho, ty jo. Doufejme, že ne! Těším se na další.