Tom chce vědět, zda si neuhnal vážné zranění, a Alice je v důsledku toho v plné ošetřovací. Bližší pohled na jejich vztah a také průhledy do minulosti. Ať se líbí! ;)
08.03.2020 (15:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1332×
Vyšetření
Stála jsem v Tomově osobním prostoru, což bylo na můj vkus až příliš blízko. Vzdálenosti menší než půl metru jsem nezvládala ani u cizích lidí, natož pak s Hiddlym. U něj totiž můj strach byl ještě umocněn skutečností, že mi mozek často napovídal, ať si na něj sáhnu. Koneckonců, bylo toho na něm tolik k prozkoumávání. Svaly na jeho pažích, jistě pevné a vycvičené břicho… Jako herec si nemohl dovolit být žádná bábovka. A navíc ta fotka z pláže na Key Westu, kterou mi poslal před třemi dny, moji teorii podporovala.
Ach jo. Proč zrovna já mám za nejlepšího přítele takového sexouše? Člověk aby pak v jednom kuse cenzuroval svoje myšlenky.
„Tak co tě trápí?“ optala jsem se ho po vstupu do ordinace. Jako vždy mi dal ve dveřích přednost a právě teď je za námi zavíral. „Doufám, že nemáš podezření na koronavirus.“
Zacukalo mu v koutcích.
„Co ty víš, možná že jo. Letěl jsem teprve předevčírem a inkubace je kolik… dva týdny? Měla bys mi vzít krev,“ odmlčel se a čekal, až ho odměním typickým cynickým úšklebkem. „To by byla katastrofa, kdybych to měl, viď?“ žertoval. V safírových očích mu přitom jiskřilo pobavení.
Trhla jsem rameny. „Asi víc pro tebe než pro mě, hollywoodská hvězdo. Jen si představ ty titulky – známý herec přenašečem smrtelného viru!“ Pomohla jsem si rukama, jimiž jsem ve vzduchu načrtla rámeček novinového nadpisu. „Kam se na tebe hrabal Freddy s AIDS…“
Potlačoval smích, ale úplně se mu neubránil. Postupně ale přešel do syčení a začal dlaní jezdit ve vzduchu, nedaleko svého hrdla. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že tím gestem myslel: „dost už bylo takových řečí“.
„Hou, zadrž, Jokere… touhle cestou nechoďme, to je moc černý humor i na nás,“ zhodnotil, v důsledku čehož jsem pátravě pozdvihla obočí. Dva měsíce byl pryč a já už stihla opomenout skutečnost, že z nás dvou on byl ten eticky uvědomělejší.
„No jo, pardon.“ Zvedla jsem ruce na znamení míru. „O epidemiích nemocí, na které není lék, vlastně stejně máme my doktoři zakázáno vtipkovat. Zatrhla nám to sama všemohoucí WHO, abys věděl.“
Zatvářil se překvapeně, alespoň naoko. Jedna z nejlepších věcí na něm byla jeho schopnost důvěryhodně zahrát úplně cokoli. A když říkám cokoli, myslím tím opravdu všechno – od těchhle našich nesmyslných konverzací o smyšleném problému, přes zásadového vojáka z Válečného koně, po impulsivního, lehkomyslného Romea, kterého jsem (před lety, když ještě nebyl zas až tak slavný) se zatajeným dechem sledovala na prknech divadla Globe.
„Vida, tak to by ses tím mohla začít řídit, co ty na to?“
„Pff, zákaz vyšel až mezi SARSem a ebolou, takže o AIDS ještě vtipkovat můžu!“ Nahrál mi na smeč, nemohla jsem si pomoct.
Tom se rozesmál, nahlas a zvonivě. Dokonce u toho lehce zaklonil hlavu a já se kochala tím zvukem. Bylo by moc divné zavřít u toho oči? Velryby jsem taky nejradši poslouchala se zavřenýma… pomáhalo mi to si ty zvuky vychutnat. Ale možná bych měla své zvyky změnit. Možná bych si měla nahrát Hiddlyho smích a usínat u něj namísto velryb.
Radši jsem se k němu otočila zády a došla ke svému stolu, na jehož desku jsem se usadila. Ruce jsem si položila do klína, nohama začala ve vzduchu lehce kývat a hlavu jsem lehounce přemýšlivě naklonila na stranu. Když se smál, prohlídla jsem si ho. Pořádně, pohledem doktorky, co se snaží určit diagnózu, nikoli pohledem puberťačky, které připadá nehorázně sexy.
Dost už bylo rozbouřených úvah. Měla jsem tu práci. Čekárna plná lidí a já ještě pořádně ani nezačala. Toliko k efektivitě práce, když je poblíž on.
„Tak co říkáš, že bych tě konečně vyšetřila? Nechceš se posadit?“ nabídla jsem mu místo na lehátku, jelikož jsem si všimla, že malinko kulhal na pravou nohu, třebaže se tomu zuby nehty bránil. Jak tak volně stál, nevědomky nohu uvolňoval, proto taky párkrát regulérně balancoval jenom na levačce.
„Hm, to bych mohl.“ Odkulhal k lehátku a s úlevným výdechem si na něj kecnul. „Víš, nejspíš tě jenom otravuju s prkotinou, ale… mám od včerejška takový problém s pravým lýtkem. Asi jsem si ho namohl při běhání. Bolí to jak čert.“
No prosím, jako bych to neříkala…
Seskočila jsem ze stolu a vydala se k němu.
„Ukaž.“ Dřepla jsem si před něj trošku do strany, abych měla víc místa. Tom se pokusil vyhrnout si nohavici, ale to se mu tak úplně nepovedlo. Vzhlédla jsem, přičemž mi zacukalo v koutcích. „Ty kalhoty budou muset dolů…“
„Jasně… ehm…“ Trochu rozpačitě si je stáhnul a mně se tak naskytnul pohled na jeho nahé, běháním vytrénované nohy a intimní partie schované v černo-šedivých boxerkách. Chvíli jsem se zájmem vejrala oním směrem, ale myslím, že jsem si dost efektivně zvládla připomenout, že jsem zoufale potřebovala být profesionální, ještě předtím, než ta situace začala být trapná.
Sklopila jsem hlavu, aby neviděl, že jsem se kousala do spodního rtu, než jsem se natáhla tak, abych mohla v rukách sevřít jeho pravé lýtko. Rychle a rozvážně jsem ho prohmatávala, což mělo vliv na to, že tu a tam zaskuhral bolestí. Moc dlouho jsem ho netrápila – vlastně jsem byla do dvou minut hotová.
„Dobrý, můžeš se oblíct.“ S tím jsem se vyšvihla zpět do stoje a odporoučela se k prosklené skříni naproti lehátku, v níž byla umístěna hromada produktů, které nám posílaly pojišťovny a několik farmaceutických firem. Vzpomněla jsem si, že mi Rami nedávno říkal, že nám nějaká společnost poslala vzorky tejpovacích pásek, což se mi aktuálně hodilo.
„Tak co? Přežiju to?“ otázal se.
Přes rameno jsem jeho směrem mrštila pohledem á la: ‚vážně se mě na tohle ptáš?‘
„Ne. Umřeš zítra, v pět odpoledne, takže bys na mě měl co nejdřív přepsat svýho Jaguára.“
Přimhouřil oči, ale nemračil se. Tvářil se zamyšleně.
„Jaguára? Já myslel, že nejradši máš Bavoráka,“ poznamenal, načež jsem pokrčila rameny a otočila se zpět čelem ke skříni.
„A jó, na toho jsem zapomněla! Ty sis ho ale vzal… uch… s sebou do Států, ne?“ Na nejvyšší poličce jsem spatřila krabičku, kterou jsem hledala, tudíž jsem se pro ni natáhla. Abyste rozuměli, nebyla jsem žádné tintítko. Jenže tohle byl starej barák s vysokými stropy a tedy i vysokými skříněmi, na jejichž horní poličky dosáhlo jen pár vyvolených (hlavně tedy Rami se svým do-nebes-volajícím metrem devadesát).
„To si piš,“ ujistil mě Hiddleston. „Tak mě napadá, když už do Států nejezdíš za mnou, Elis, mohla bys jezdit aspoň za Bavorákem. Nepřiznal by to, ale podle všeho mu moc chybíš.“
Och.
„Hele, já bych ráda.“ V odmlce jsem znovu vyvinula vlnu úsilí na sebrání krabice. „Ať za mě Bavorák najde náhradu a jsem jenom jeho.“ Snažila jsem se konverzovat za horečného natahování se vzhůru. Nebyl to dobrý nápad. Ve výsledku jsem pochopitelně nezvládala ani jedno, ani druhé.
Zatracené nejvyšší poličky! Zatracený Rami a skutečnost, že na ně pokládá důležité věci!
„Ech, uch… do háje!“ Vzpínala jsem se a vzpínala. Plátěné, tmavě modré triko lékařské uniformy se mi u toho určitě vyhrnulo až někam k pupíku a nepomohla mi ani skutečnost, že jsem pod ním měla ještě jedno triko, s dlouhým rukávem. Nekapitulovala jsem, dokud jsem na holých bedrech neucítila dotek čísi dlaně. Ne čísi, Tomovy. Musel vstát a dopajdat ke mně někdy během mé bitvy s poličkou.
„Nech to, já to udělám,“ nechal se slyšet poměrně tichým, zastřeným tónem, neboť neměl důvod mluvit nahlas. Stál jen několik centimetrů ode mě, což, jak známo, bylo dost na to, aby se mi zatočila hlava. „Co z toho chceš podat?“
„Ehm… t-tu zelenou krabičku.“ Ani jsem se nepohnula. Naskočila mi husí kůže, oblilo mě horko. Mlčky jsem sledovala, jak bez větších obtíží nahmatal zdroj mého boje. Mnoho povyku pro nic – ta fráze překvapivě dobře shrnovala vedle mého výkonu i účel a efektivitu tejpovacích pásek.
„Tuhle, nebo tu vpravo?“ Poukázal na obě zelené možnosti a sklopil ke mně zrak. Instinktivně jsem zvedla hlavu a špičkou nosu se nechtíc otřela o jeho tvář.
„Promiň,“ vydechla jsem nervózně, než jsem klopýtla dozadu, tedy pryč od něj. Kruci… potřebovala jsem prostor k nadechnutí, což – s jeho hezkým ksichtem jenom pár centimetrů od toho mého – jaksi nebylo možné. „Tu vpravo.“
Cosi zahučel, než mi ji s okouzlujícím úsměvem podal. „Nemáš zač, fialko.“
Zachrčela jsem. Moc dobře věděl, že jsem nesnášela, když tvořil tyhle roztomilé, květinové přezdívky. Jednou jsem si na něj kvůli tomu došlápla a on mě sice ujistil, že ode mě nečeká totéž, ale… stejně mi to nebylo příjemné. Já na takové věci nikdy neměla dost kreativity.
„To lýtko máš opravdu jenom namožený,“ razantně jsem změnila téma. „Do konce týdne ho nezatěžuj, lep si na něj tejpy – ta krabička je pro tebe, mimochodem – a jemně ho masíruj, třeba nějakým zklidňujícím masážním olejem. Nejpozději v neděli bys měl být jako řípa.“
„Dobře.“ Bylo na něm vidět, že se snažil vstřebat tu dávku informací. Jo, chlapečku, možná neoplývám kreativitou, ale tohle je zase moje zlatá disciplína. „To jsme mohli vyřešit po telefonu, viď? Omlouvám se, vím, jak moc jsi vytížená. Zbytečně tě zdržuju.“
„Cože? To ne!“ vyhrkla jsem, než jsem si stihla rozmyslet, co chci říct. „Ty nezdržuješ, Hiddly. Jsem ráda, že jsi tady. Teda, nejsem ráda, že máš namožený sval, ale jsem ráda, že ses ukázal. Jak dlouho vůbec zůstáváš v Londýně?“
„Jenom do neděle,“ oznámil. No, to byla kratší návštěva než obvykle. „Poslyš, měla bys na mě zítra ráno pár minut? Potřebuju s tebou probrat něco důležitého. Co kdybychom skočili na kávu, než půjdeš do práce?“
Zamyslela jsem se. Zítra je čtvrtek – to jsem náhodou měla volno. To „náhodou“ berte s rezervou; ve skutečnosti jsem měla volno každé brzké ráno. Z nás dvou to byl Tom, který na naše ranní setkání vždycky přiběhnul přímo ze svých ranních aktivit, typu běhání po Londýně.
Každopádně, sportem ke zdraví!
„Proč ne,“ odtušila jsem rádoby nezaujatě. Kupodivu se mi podařilo odfiltrovat veškeré projevy entusiasmu. „Mám přijet k tobě?“
„Není třeba, přijdu si pro tebe,“ mrknul na mě.
Moment. Přijdu? No to teda ne, drahouši!
„Tome, to není dobrý nápad. Ta tvoje noha…“
„Neboj, dám na ni pozor. Kdyby to bolelo, pojedu metrem. Čestný skautský,“ ujistil mě, a já rezignovala na veškeré své snahy ho od chození odradit. Jo, tak to holt dopadá, když jste závislí na sportu. „Budu tam v šest, vyhovuje?“
Zahučela jsem v nesouhlasu. „Moc brzo. Co takhle tři čtvrtě na sedm?“
„Čtvrt,“ pokračoval ve smlouvání. Pořád jsem krčila nos, a tak mu nezbylo než frustrovaně rozmáchnout rukama: „Dobře, tak o půl sedmé, ale nedám ti ani o libru víc, Mohamede!“
Zazubila jsem se jeho narážce. Ještě na střední jsme v rámci velkého výletu obou našich famílií byli v Egyptě, kde se Tom se svou starší sestrou Sarah zapsali jako nepřekonatelní smlouvající. Mohamed byl obchodník s kořením, kterého Tom donutil zlevnit šafrán o padesát procent, a moje máma ho tak koupila nikoli za čtyři, ale za dvě libry. Jestli nezkrachoval, netuším, ale i kdyby, v mém srdci jeho podnikání žije dodnes, ve spojení s Tomovou výše zmíněnou, ultimátní hláškou.
Než jsem se dosmála, přešel ke mně a já netrpělivě čekala, co udělá. Stála jsem jako socha, i když se ke mně sklonil, jako by mě chtěl políbit. Nakonec se z toho vyklubala jen pusa na tvář. No samozřejmě, cos taky čekala, ty huso pitomá?
„Uvidíme se zítra.“ A jo, tohle… Povzdechnul si, na což ani zdaleka neměl právo. To JÁ měla vzdychat nad tím, že byl tím nejhodnějším, nejchytřejším, nejhezčím chlapem v mém životě, ale zcela očividně se mnou nechtěl mít nic víc než přátelský vztah! „Zavoláme si večer? Mám spoustu novinek z Amériky.“
„Jasně,“ ujistila jsem ho s úsměvem. „A teď hybaj! Už mě vážně zdržuješ.“
„Měj se, Elis,“ rovněž mi oplatil úsměvem, jenom ten jeho byl tak stokrát hezčí než ten můj.
„Čau,“ odpověděla jsem a sledovala, jak odchází. Skutečně jsem si vydechla až po tom, co opustil ordinaci.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction
Sdílet
Diskuse pro článek Tidbits: 2. kapitola:
Ahoj! Moc Vám všem děkuji za komentáře holky, potěšily mě. 
Romi, nooo, oni se mu tak nějak brání ze všech stran zatím. Ale ledy se určitě prolomí, neboj. 
Tedy, s pohledem Toma moc nepočítám, hlavní postavou je Alice. Jako, já se snažím tam nějak rvát možné myšlenky obou, ale tím, že to píšu v ich-formě to holt všechno stojí a padá s Elis, no. :/ Promiňte mi... Ale určitě to zvážím!
Fluffy, A TY BYS NEBYLA?! 
Jako fakt, podívej jak je sexy (aktuálně ještě s těmi vousy a delšími vlásky) - ACH! Tak, slepej není, spíš má jenom problém vnímat ji jako něco jiného než kamarádku, když jsou přáteli tak dlouho a zvykli si na tuhle polohu, bylo by pro něj těžký změnit způsob přemýšlení a vidět ji jako možný love interest. Plus, předpokládejme, že ani jeden z nich to, co mezi sebou mají, nechce zničit, nu. 
Jojoo, randíčko se bude líbit, tím jsem si jistá. Ale bude až ve 4. kapitole. 
Sab, on to právě asi vidí, jenom to prostě podvědomě odstřeďuje holt, z důvodů zmíněných výše. 
Ne ne, on není blbec, jenom jsou prostě oba přehnaně opatrní, protože se znají tak dlouho, jako je lidstvo lidstvem a bojí se, že kdyby něco podnikli ve směru k romantickým záležitostem, jejich přátelství by se mohlo rozpadnout. Oba mají negativní zkušenosti s vztahy jako vztahy (jak uvidíme v příští kapitole částečně), a tak se bojí, že kdyby se to hluboké, co k sobě navzájem cítí, změnilo v opravdickou romantickou lásku se vším všudy, začalo by to být tak křehké, jako to bylo u jejich předchozích romantických vztahů (tady teda hlavně Tomův případ) a jsou si vědomi, že rozpad jejich přátelství by je mohl regulérně totálně zdecimovat (uf, to je mega dlouhá věta). Jako jo, snaží se, kluk - to mu musíme nechat.
Ne, to JÁ DĚKUJU za tvůj komentář a neutuchající zájem. Děkuji Vám všem, ještě jednou!
Bych nejraději napsala, že ti dva jsou kámoši jak hrom, jak Jerry a Tom, ale v jejich případě opravdu nebyla žádná šance, že by se dali dohromady 
ovšem v případě Elis a Toma? 
To je jiná 
Jako že Elis, ta je jasná, ta je z něj celá paf, až má můj neskonalý obdiv, že to v jeho přítomnosti takhle zvládá občas to teda nezvládá, a to je hrozně roztomilé 
Ráda bych si myslela, že by si toho Tom mohl všimnout, ale někteří muži jsou fakt dřeváci a nevidí i to, co mají přímo před čumákem 
Tom je naprostý anglický gentleman, prostě milouš je všímavý, snaží se pomoct, žertuje tak, aby Elis rozesmál.. jako, to rozhodně není tak marné, jak si Elis myslí ale chápu, že se domnívá, že by Tom nechtěl nic víc.. po tolika letech přátelství, Tom je věčně mimo město, kde má ona stálou pracovní pozici..
No uvidíme, jak to s nimi bude dál, už se na to opravdu moc těším!! ti dva mě spolu náramně baví
A přidávám se k Romis, že by fakt bylo skvělé nahlédnout do Tomovy hlavy abychom věděli, jak to v ní má sesumírované ohledně Elis on
Parádní kapitola, přečetla jsem ji fakt jedním dechem
Moc děkuju! 
Ta je z něj hodně pryč, co? 
Neříkej mi, že Tom je fakt úplně slepej? Protože i ten by to viděl! Ledaže je sám tak zahleděnej do svejch pocitů k ní, že to prostě nerozšifruje. Protože vsadím, co chceš, že jak se natahovala pro tu krabičku s tejpou a vyhrnovalo se jí triko, že určitě slintal. Zatím teda toho nic moc víc nevíme... takže doufejme, že se Tomovo lýtko umoudří a že rande u ranní kávy bude alespoň v něčem dramatické *mrk, mrk*.
Hezký 
. Je vidět, že mají vážně blízký vztah. A aspoň z doktorské strany by se ještě vetšímu přiblížení nebránili 
. Líbilo by se mi kdybys nám v některých kapitolách ukázala i Tomův pohled na věc. Jsem zvědavá co sis vymyslela dál a rozhodně budu věrná čtenářka
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!