OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Tidbits: 20. kapitola

24.05.2021 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 679×

Déšť ti holka smáčel vlasy

Cesta do Burnsall proběhla klidně. Koukala jsem z okna na dobře známé yorkshirské kopečky. Bezútěšná pole přecházela v louky pod sbíhajícími se šedivými mraky. Když jsem srolovala okno, ucítila jsem pach čerstvě posečené trávy a musela jsem se usmát. Jestli mělo tohle místo nějakou výhodu, byla jí příroda. Strávila jsem v ní hodiny, když jsem byla malá proto, že tu zkrátka nebylo nic lepšího k dělání.

Znala jsem všechny cestičky, každý keř, strom i kámen v okolí našeho domu. Fialky začínaly kvést v březnu, pomněnky v červnu, jilmy po chladných zimách paradoxně dříve než po teplých. Ze sáhodlouhých procházek pramenila Tomova potřeba nazývat mě názvy kytek. Když jsme byli menší, dobíral si mě tím, že v celý Anglii neexistuje jediná kytka, jejíž jméno bych neznala.

Byl tu hrad, jehož legendu jsem měla vrytou tak hluboko v paměti, že mi ji z ní nebyla schopná odpárat ani hromada let života v Londýně. Věděla jsem, jak znělo God Save the Queen burnsallských mužů, když ho hrdě hulákali po mistrovství světa na jediné burnsallské ulici. Znala jsem vdovu Douglassovou, která zpívávala ohromně smutnou skotskou písničku vždy, když odhazovala v zimě sníh. Vítr ji nikdy nenechal ve štychu – vždy jí k tomu zpíval druhý hlas, než jsem se k ní přidala já. Po tom, co umřela, jsem ještě rok slýchávala tu melodii vždy, když jsem šla kolem jejího domu. Vítr si ji pamatoval – jiné vysvětlení jsem pro to neměla.

Většinu roku tu propršelo, což nelibě nesla řeka Wharfe, v jejímž okolí stála spousta domků. Naši naštěstí bydleli na kopci, takže náš dům záplavy nikdy nepostihly, což ale neznamenalo, že jsme se neúčastnili pomoci postiženým domácnostem. Pomáhali jsme odčerpávat, popřípadě vynášet vodu ze sklepů, dávali jsme pytle s pískem okolo domů, nechávali jsme u nás přespávat ty, kterým hrozilo nebezpečí.

Život tady nepopíratelně měl své výhody, jenže nevýhody bohužel počtem vítězily.

„Jak je to tu vlastně s medikamenty a zdravotními pomůckami?“ 

Z mé strany na tento Bradův dotaz následovalo pozdvižení obočí.

„Co já vím, doktor má smlouvu s místní lékarnou, ve který je šéfem manžel paní Lloydový – tý zdravotní sestry, co nás sem poslala. Do lékárny se dováží z Yorku,“ broukla jsem. Stáli jsme před domem Dr. Camdena, k němuž nás poslala paní Lloydová. Camden totiž dnes nepracoval, proto nebyl v ordinaci – co taky čekat, od floutka z města.  

„A ten je jak dlouho autem?“

„Hoďku, když není zácpa.“ Bylo mi řečeno, že to ujde, jestli je v Yorku i Káefko. Vážně netuším, jakou asociací se dostal od zdravotnického materiálu k rychlému občerstvení, ale hádala jsem, že kuřecí řízek měl pro Brada větší hodnotu než injekční stříkačky. Pořád lepší než Dr. Camden…

Pak jsme se vydali vstříc konfrontaci se samotným ďáblem a řeknu vám, to, co následovalo, nemělo konkurenci. Brad se vytasil s argumenty, které Camden netrumfnul. Připomenul mu, že zanedbal péči už šesti pacientů a taky že neměl na krku žaloby jenom proto, že zasáhnul jeho otec. Camden blednul. Nakonec mu Brad vmetl do tváře, že na lékařské komoře přistála anonymní stížnost z pera jednoho z Camdenových pacientů, a doporučil mu, ať se připraví na inspekce jak z hygieny, tak z komory. To už se zdálo, že se Camden svalí na zem v mdlobách. 

Řeknu vám, zírala jsem na ně jako tele na nová vrata. Netušila jsem, že v sobě Brad měl tuhle urputnost a cílevědomost. No, hádám, že právě ta měla za důsledek jeho akademické úspěchy.

V té chvíli mi došlo, že skutečnost, že bude felčarem v Burnsall místo mě můj problém neřeší. Bradem to ani v nejmenším nekončilo. Nechtěla… nemohla jsem mít na rukách krev jeho profesního rozletu, proto jsem musela intenzivně hledat dál. Slíbila jsem si, že tu Brad nestráví ani o den déle, než bude nutné, protože nebude dne, v němž bych nehledala. Taky jsem se rozhodla, že ho v tom nenechám samotného. Budeme se tu střídat – týden já, týden on.

Moji nabídku, celkem radostně, přijal, a tak jsem do Londýna odjížděla s o dost čistším svědomím. Dokonce jsem už byla schopná pustit si rádio. Ani to mi ale nezabránilo v přemýšlení o tom, co udělám s Hiddlestonem…

Jako první mě napadla rázná metoda – vylíčit, že se nemusím obhajovat a zdůraznit, že nemáme na sebe žádné vazby, které by přišly do křížku s faktem, že jsem vdaná. Jelikož jsem si ale přála, aby zůstal mým přítelem, musela jsem najít alternativu.

Další možnost byla prostoduchá omluva. Fráze je mi líto dokázala zázraky, když na to přišlo, stejně tak sypání popela na hlavu a špetka předstírání. Takový ale náš vztah nikdy nebyl a nevěřila jsem, že bylo vhodné s tím v takové prekérní situaci začínat.

Na nic dalšího jsem nepřišla, takže jsem se rozhodla neřešit obsah, ale formu.

On byl Mohamed, já byla hora. Ale kde přesně se nacházela Medina? Mohl být ve svým londýnským bytě, nebo u rodičů v Littleworth, s tím, že druhé zmíněné by znamenalo tři čtvrtě hodiny cesty navíc. Zadoufala jsem proto, že ho najdu v Londýně.

Přátelé, když jsem dojela, lilo takovým způsobem, že silnice už pomalu nahradila Temži.  Ne, vážně, kdybych seděla ve člunu, bylo by mi lépe než v autě. Naštěstí nebyl velký provoz, jednak proto, že v tomhle počasí by nevyhnal ani psa, natožpak člověka, jednak proto, že byla sobota večer. 

Nedojela jsem až k domu, v němž měl Hiddly byt – stejně by u něj nebylo kde zaparkovat. Stopla jsem to na neplaceném parkovišti kilák a něco daleko. Nic bližšího v okolí vážně nebylo – lidem žijícím v téhle čtvrti totiž očividně nevadilo platit za parkování majlant.

„No do prdele…“ zaklela jsem, když jsem si uvědomila, že mi schází deštník. Prohledala jsem celé auto, po mém milovaném modrém s puntíky tu nebylo ani slechu, ani dechu. No nic, sebrala jsem se a vystoupila z auta bez něj. Nenapadlo mě nic lepšího než deštník nahradit kabelkou a rozběhnout se. To mi ale vydrželo jenom chvíli kvůli mé nevalné fyzičce. Zbytek cesty jsem kráčela, což se podepsalo na míře mé promočenosti. Ta byla po příchodu k Hiddlyho baráku totální.

Ještě k tomu se od poledne znatelně ochladilo, takže jsem měla co dělat, abych nedrkotala zuby, když se mě Hiddly skrze intercom zeptal, kdo tam.

„T-to jsem já,“ špitla jsem a uslyšela, jak zadržel dech. Pak se nic nedělo. Tom mlčel a na mě pořád pršelo, takže jsem byla nucená jednat. „Pustíš mě? Hrozně… hrozně tu prší a…“ U toho byl můj projev nasílu zkrácen, neboť Hiddly přerušil spojení.

Napůl jsem očekávala, že ho už dnes neuvidím. To vlastně hrozilo i fakticky – přes závěsy vody reálně skoro nebylo vidět a do toho se spustila hustá mlha. Zároveň jsem byla připravená na něj řvát, že mě sakra neměl co soudit, jenže všechno to se rozplynulo v momentě, kdy jsem ve spoře osvětlené chodbě spatřila jeho osobu.

Stál tam, narovnaný v zádech a přísně shlížející. Jeho zjev a pohled ve mně vzbudily emoce tak silné, že se projevily na mých rukou, které jsem si teď musela přitisknout k bokům, aby se přestaly klepat. Neviděla jsem totiž jen přísnost, ale i zklamání a zradu, které se přede mnou snažil schovat pod netečností, jenže mu to nevycházelo. Já tyhle jeho herecké hry měla prokouknuté.

Vlasy už neměl tak rozčepýřené jako ráno, jeho oči už na tom taky byly podstatně lépe. Na sobě měl obyčejné triko a tepláky, přesto ale vypadal elegantně. Nebo už možná byl problém v mém mozku, který mu tuhle vlastnost vždycky automaticky přisoudil.

Ještě chvíli jsme tam mlčky stáli, než odstoupil ze dveří a já proklouzla dovnitř. 

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 20. kapitola: