OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Tidbits: 21. kapitola

30.05.2021 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 717×

 Ložnice? 

Zapadli jsme do výtahu. Bylo mezi námi trapné ticho celou cestu do pátého patra a ještě chvíli, než se za námi zavřely dveře jeho bytu. Čekala jsem, že od nich odstoupí, obejde mě a zastaví se někde v mém zorném poli, ale on ne. Byla jsem tedy nucena otočit se o sto osmdesát stupňů.

„T-Tome?“ vyhrkla jsem, když pořád nic neříkal, jen tam stál u těch dveří a tvářil se u toho dost naštvaně. „Vysvětlím ti to.“

„Není co, tvůj manžel situaci vysvětlil dost jasně,“ opáčil chladně, za což jsem poděkovala nebesům. Konečně něco s čím můžu pracovat!

„To ani náhodou! Brad vynechal hromadu informací… důležitejch informací, který…“ Zbytek mojí věty vyšuměl do neznáma proto, že se ke mně Hiddleston začal přibližovat. Nespouštěl ze mě přitom oči, čímž mě přinutil pochybovat. Ne jenom o sobě a svém rozhodnutí sem přijet, ale i o relevanci mých argumentů a o tom, že jsem ho znala jako svý boty. Teď totiž vůbec nevypadal přátelsky, právě naopak – byl naštvaný, frustrovaný a zrazený… Vlastně jsem ho takhle ještě nikdy neviděla.

Přesto jsem se ho nebála. Věděla jsem, že by se neuchýlil k násilí. V tomhle jsem mu naprosto důvěřovala.

„Jsi promrzlá,“ prohlásil jasně a bez emocí, jen co došel až ke mně a zmerčil moje fialové rty. „Musíš se ohřát. Svlíkni se, uvařím ti čaj a přinesu ti něco suchýho na sebe.“

Nereagovala jsem. Vysvětlení? Byl ode mě sotva pár centimetrů a já cítila… prostě a jednoduše jeho. Připadala jsem si jako nesvéprávná, když jsem tam stála, koukala na něj, drkotala zuby a mlčela. Můj mozek zamrznul a já za to vlastně i byla ráda. Aspoň jsem se nemusela potýkat s rozbouřenými myšlenkami, které by přišly, jakmile bych si uvědomila, že mi stačilo vyhoupnout se na špičky, abych ho mohla políbit.

„No tak, svlíkni se, potřebuješ suché oblečení,“ instruoval mě, tentokrát o dost jemněji. Pořád jsem nereagovala. Můj mozek totiž nebyl schopen pojmout fakt, že jsem se měla svléct před ním. „Sakra, Elis, budeš nemocná.“

Pohár jeho trpělivosti přetekl a on mým směrem natáhnul ruce. Pořád jsem stála jako opařená, i když vzal do dlaní první knoflík mého kabátu a rozepnul ho. Jakmile došel na konec, stáhnul mi ho z ramen a přehodil si ho přes levé rameno. Následovala halenka, jejíž spodní lem chytnul do dlaní a začal ho zvedat, odkrývaje husí kůži na mém břiše. Došel zhruba na úroveň podprdy, když mi dal další instrukce: „Zvedni ruce.“

Poslechla jsem.

Srdce jsem cítila až v krku – tak hluboce v háji jsem byla z toho, co tu předváděl. Přesto jsem ani nepípla, taky proto, že jsem se bála, že když se budu pídit po tom, co tenhle můj striptýz znamená pro něj, budu zklamaná.

Jen co se na Tomově rameni objevil i můj svršek, kleknul si přede mnou. Vzal do dlaní můj pravý kotník a zvedl ho ze země, aby mi mohl zout tenisku. Až teď jsem si uvědomila, že jsem v nich měla úplně mokro, jelikož šlo o plátěnky. Pak mi ještě stáhnul ponožku, než provedl totéž u druhé nohy. V obou případech jsem se radši chytla jeho ramen, abych třeba náhodou nespadla a neudělala ještě větší trapas.

Svíral moje boty v levé ruce, ponožky pak přibyly na hromádce hadrů na jeho rameni. Napřímil se a dotknul se mého pravého boku, patrně ve snaze stáhnout mi kalhoty.

„N-ne!“ vyhrkla jsem a chladnýma rukama vyjela na totéž místo, jen abych se tam setkala s těmi jeho. Věnoval mi zmatený, rozostřený pohled a mně se do tváří jisto jistě vyškrábala růž. „Totiž… kalhoty zvládnu.“

Přikývnul a trochu ode mě odstoupil, což jsem nesla nelibě – ano, i já sama jsem ze své vlastní reakce nebyla nadšená, nemusíte mě za to trápit. 

„Počkej!“ houkla jsem, jakmile se jal odcházet hlouběji do bytu s mým oblečením. „Kam ty hadry neseš?“

„Do sušičky,“ odpověděl mi, ani se na mě neotočil.

Možná by mě bylo bývalo překvapilo, že tu má sušičku a že ji, jako celebrita, umí ovládat. Jenže jsem jaksi měla důležitější věci na práci – třeba pozastavení nad tím, jak bylo možné, že jsem před ním stála ve spodním prádle, a on se přesto na mě skoro ani nepodíval.

Beztak měl táta pravdu a on byl gay.

Zachvěla jsem se, i když to už dávno nebylo jen zimou. S myšlenkou na to, že ho možná fyzicky odpuzuju, se mi převrátil žaludek a po zádech mi přeběhnul mráz.

Co mě rozptýlilo, byl zvuk sprchy. Trhla jsem hlavou směrem, odkud přicházel, a usoudila, že ji zapnul Tom, za předpokladu, že tu neměl duchy, skřítky, nebo obdobné pochybné neexistence. Za pár sekund se ozval Hiddlyho hlas, patrně z koupelny.

„Dej si sprchu, udělám ti zatím ten čaj!“

Konečně jsem se dala do pohybu, a to směrem, kterým předtím odešel on. Asi mi nedocházelo, že jsem stála polonahá v jeho ložnici, když jsem se rozhodla vzdorovat: „Ne.“ Poprvé můj tichý šepot nezaslechl, proto jsem to zopakovala ještě jednou, parafrází. „Nechci si dát sprchu, Tome.“

To už zaujalo jeho pozornost a on ke mně vzhlédnul. Seděl na kraji vany, snažil se naštelovat sprchu na horkou, takže jsem předpokládala, že tu do pár minut bude pára. Musela jsem jednat co nejrychleji, dokud jsem na něj ještě viděla.

„Díky, že se o mě staráš, ale… nepotřebuju to,“ prohlásila jsem tiše, leč jasně. „Nepotřebuju péči, tvou ani nikoho jiného. Nepotřebuju tě jako kamaráda, já…“ odmlčela jsem se, ve snaze najít ta správná slova. „Chtěla bych ti vysvětlit, proč jsem si ho vzala. Musíš pochopit, že-“

„To může počkat.“

„Nemůže!“ dostala jsem ze sebe prapodivně přidušeně a vysoko posazeným hlasem. „Prosím tě, poslouchej.“

Rezignoval, což bylo patrné z jeho výdechu a smířlivého gesta jeho rukou.

„Byli jsme na vysoký, když Bradovi přišla nabídka od jeho tety, že ho finančně zajistí, když se ožení,“ vybalila jsem to na něj všechno. Proč taky ne? „Požádal mě o pomoc v nouzi, tak jsme se vzali. Počítali jsme s tím, že teta za pár let umře, nečekali jsme, že strávíme devět let v chomoutu a…“ Nedíval se na mě. Jednou mi kouknul do tváře, to bylo vše. To vědomí mě iritovalo, nemohla jsem se zbavit dotěrné otázky: „Proč ses na mě ještě nepodíval? Od chvíle, kdys mi sundal ten kabát.“

Bylo jasné, že nechápe mé myšlenkové pochody. Vítej v klubu, Hiddlestone…

„Nesmysl, dívám se na tebe celou dobu.“ Znovu mi kouknul jen do očí. Byl dobrý herec, ale v tomhle jsem nad ním měla navrch. 

Naprázdno jsem polkla. „Nemyslím… nemyslím oči. Myslím… sakra, přestaň ze mě dělat blbce! Stojím tu před tebou skoro nahá, Hiddlestone! Seš chlap, dokonce i heterák, a stejně jsi jiný části mýho těla ještě nevěnoval ani pohled!“ 

Paradoxně jsem to nebyla já, kdo byl další adept na těžké polknutí. Byl tvrdohlavý, takže mi chtěl dokázat, že jsem se pletla, a to tak, že se snažil očima sjet co možná nejníže. Sledovala jsem, jak mu potemněly, což mi dalo naději. Jenže to nezvládl – zastavil se cirka u klíční kosti, načež odvrátil zrak.

Sledovala jsem, jak se mu na dlaních vyrýsovaly klouby, když je zatnul v pěsti, a na krku mu vylezly šlachy. Tak, a bylo to oficiální, vážení – hnusila jsem se mu.

„Aha,“ špitla jsem se sevřeným hrdlem.

„Elis…“ oslovil mě, ale já měla co dělat, abych přeprala další dnešní dávku slz. Pamatuju si, že jsem špitla něco ve stylu, že se vyprovodím sama, než jsem se otočila na podpatku a zamířila odtamtud pryč. Ale neměla jsem hadry… do hajzlu! Zatracenej herec s ochranářským komplexem!

„Alice, zastav se, sakra!“ hulákal na mě Hiddleston a já už to prostě nedala. Zastavila jsem se u vchodu do obýváku a otočila se na něj. V očích se mi nahromadily slzy, tudíž jsem musela několikrát zamrkat, abych na něj vůbec viděla.

Došel až ke mně a já z nervozity začala mlít: „Ale proč?! Proč, když o mě nemáš zájem?! Sypeš mi sůl do rány, chápeš to?! Já tě chci, Hiddlestone, a ty to celou tu dobu úspěšně ignoruješ!“

„To není pravda,“ prohlásil rázně a přiblížil se ke mně ještě o krok blíž. Když jsem se nadechla, pořádně, do plic, dotýkala jsem se hrudníkem toho jeho. Zamračil se, zvednul ruce a sevřel v nich mé dlaně. Pak těmi svými vyjel od mých zápěstí, k loktům a zase zpět dolů, tak lehoulince, že mě to lechtalo.

Nedutala jsem, to ani v momentě, kdy se rozhodl, že vycestuje po mém trupu nahoru konečky prstů, které následoval pohledem. Jel pomalu jednou rukou, od boků, přes břicho, hrudník a krk, až ke tváři. Po té mě pohladil.

„Tak… tak co máš za problém?“ hlesla jsem bezdyšně, oči připoutané k těm jeho.

„To, že mi nedůvěřuješ," ozval se zakřáple, leč rozmrzele. Bylo vtipné, jak si jednou větou dokázal diametrálně protiřečit. „Jsme přáteli čtvrt století, sakra! Ty o mně víš úplně všechno! Ale já ti nestojím ani za to, abys mě informovala o tom, že jsi vdaná?!“ Cítila jsem z něj oddanost a zranitelnost, které mi na náladě rozhodně nepřidaly. „Prostě mě…" Zlomil se mu hlas a mně se roztřásl spodní ret. Plačka a cíťa pohromadě... skvělý. „Mrzí mě, žes mi v takové důležité věci nevěřila! Podpořil bych tě!“

„Jenže já nepotřebovala tvoji podporu, Tome,“ oznámila jsem mu, už do jisté míry zoufale, a vyhoupla jsem se na špičky. Slova bych hledala ještě hodinu, takže jsem se rozhodla pro mnohem méně intelektuálně náročnou akci. Vtiskla jsem mu opatrný, krátký, jemný polibek a pak jsem se odtáhla. Na jazyk a výrazné pohyby rtů za účelem vyvolání interakce, jsem si netroufla.

Jakmile jsem se odtáhla, kousla jsem se do spodního rtu. Tom nic neříkal a já toho začala litovat. Zatraceně, tohle určitě nebyla ta správná chvíle. Jak poznat správnou chvíli? Jak to, že pro lidi jako Cynthia byla správná chvíle jakákoli chvíle? Proč jsem, do háje, byla tak strašně nemožná?!

„Sakra, blbej nápad!“ vyjekla jsem. „Prosím tě, promiň, Hiddly. Vymažem to, jo? Jako by se nic ne-“

Ještě jsem to ani nedořekla, když se stalo hned několik věcí najednou. Zaprvé, Tomovi se z pootevřených úst vydralo hluboko položené zavrčení. Chtěla jsem ustoupit, protože jsem myslela, že mu moje blízkost vadí, ale on se nátáhnul dopředu a přitáhl mě za boky zpátky k sobě. Vrazila jsem do něj, ale on to čekal. Zvednul ruce k mojí tváři, naslinil si jazykem rty, sklonil se a políbil mě.

Dotýkal se mých tváří a vlasů, což jsem zpočátku sotva cítila – tak něžný byl, přesto se mě neptal na svolení. Konečně byl vinný on a ne já. Našel si jazykem cestu do mých úst a já si dala sakra záležet na tom, aby moje přivítání bylo velkorysé. Náš polibek se změnil z oťukávacího na hluboký a živelný. Měla jsem co dělat, abych mu stačila, což vyvrátilo mou teorii o tom, že na tohle nebyla správná chvíle. Byla a byla proklatě skvělá. 

Kriste pane, dělo se to. Hiddly a já… já a Hiddly. Bylo to jako splněný sen. Něco, co jsem si léta letoucí upírala. Neuvědomila jsem si, jak moc jsem ho chtěla proto, že jsem si zakazovala na tohle myslet. A to byla chyba. Měla jsem si ho užít… potřebovala jsem to, zasloužila jsem si to.

Rukou jsem mu vjela pod spodní lem trička a shledala se s vypracovaným svalstvem a jemnou kůží. Hladila jsem ho a lehce po ní přejížděla nehty. Cítila jsem, že se napjal, načež mi rukama vjel do vlasů, jimiž projel až k ramenům a dále dolů, k bedrům. Z úst se mi vydral chtivý sten, když mi zuby lehounce zabořil do spodního rtu. Poslalo to signál přesně tam, kam mělo – já se zachvěla a Tom přirazil boky k těm mým.

Rukama jsem vycestovala k jeho tváři po tom, co jsme se odtáhli, ve snaze to rozýchat.

„Kriste pane, konvalinko,“ brouknul omámeně, přitisknul čelo k mému. Bylo jasné, že jsme byli oba ohromení tím, co se v nás schovávalo.

„No do…“ 

„Ložnice?“ doplnil mě rošťácky, přičemž mu zacukaly koutky. Zazubila jsem se a vypískla, když mě zvednul ze země. Dala jsem mu nohy kolem pasu, lokty jsem si opřela o jeho ramena a pak už jsem ho znovu políbila.     

Tak, vážení, a bylo vymalováno.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Tidbits: 21. kapitola: