Unchain my heart, kapitola 3 • OurStories.cz ~ naše povídky

Em se po útoku vrací do školy, jak bude smečka reagovat?

14.03.2014 (09:00) • darkhope • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1020×

3. kapitola

Emily

Nemohla jsem se pohnout, jen jsem cítila tu bodavou bolest. Viděla jsem tváře nade mnou, ale neslyšela jsem, co říkají. Chtělo se mi křičet bolestí, ale mohla jsem sotva mluvit. Ani nevím, jestli Carla má slova slyšela. Možná to bylo jen zbožné přání. Viděla jsem své triko nasáklé krví i vlkodlaky, kvůli kterým se bavlna zabarvila do ruda. Jeden z nich, alfa, se ke mně přiblížil a vzal mě do náruče. Jen co se narovnal, podíval se mi do očí. Měl v obličeji vepsanou bolest. Jeho rty se hýbaly, něco říkal, ale neslyšela jsem. V uších mi hlasitě zvonilo. Hlava třeštila, jako by v ní byly miliony střepů, ale sledovat ta ústa a vnímat kolébavou chůzi bylo překvapivě uklidňující. Skoro jsem už spala, když se před námi objevil náš dům. Carla odemkla dveře a přerušila ochranu, aby se Derek mohl dostat dovnitř.

Položil mě na pohovku a chtěl odejít. Jenže se dveřmi vřítil Isaac. Bylo na něm vidět, že je vyčerpaný. Derek na něj zavrčel a ukázal směrem ven, ale on šel k pohovce, na které jsem ležela. Klekl si a svou dlaň přitiskl na mé předloktí. Bylo to úžasné. Bolest se náhle utišila. Teplo se mi rozlévalo do celého těla. Otočila jsem se na Isaaca… chtěla jsem mu poděkovat, ale jeho tvář… bylo to děsivé. Byl ve své vlkodlačí podobě, oči mu plály a celý obličej byl stažený do bolestivé grimasy. Odtrhla jsem se od něj. Tohle dělat neměl. Derek vytáhl Isaaca na nohy, podepřel ho a odvedl pryč.

Carla si přinesla misku s vodou a lékárničku. Ošetřila mi všechny zbylé oděrky na těle a omyla ze mě krev. Dokonce mi pomohla do čistého oblečení. Ale za celou dobu neřekla ani slovo. Nevěděla jsem, jestli se zlobí, nebo zda se jen soustředí na práci.

Moc toho nenamluvila ani dalších pár dní. Naštěstí si vše nechala vysvětlit. Dokonce si šla promluvit i se smečkou o tom, jak to bude dál. Neřekla mi nic o tom, co se dověděla, ale jako dobré znamení jsem brala, když mne po týdnu pustila do školy. Po hodinové přednášce, co nesmím dělat, jsem byla ráda, že můžu vypadnout z domu. Vyrazila jsem s předstihem. Chůze mi stále dělala problémy. Stehy v jizvě se napínaly, což nebylo nic příjemného… nicméně přežít se to dalo. Proti bolesti, kterou jsem přežila minulý týden, to bylo jako nic.

Jen co jsem vkročila na pozemek školy, zaměřilo se na mě hned několik pohledů. Šuškanda může začít. Kdo asi tak přijde s nejšílenější teorií na téma: Co se stalo Zrzce Goldbergový?

Posunula jsem si na nose brýle a vydala se do budovy školy. Těch několik schodů bylo poněkud náročné vyjít, ale po několika syknutích a více než několika nadávkách se mi to povedlo. Při cestě do učebny jsem si musela dlaní zmáčknout zraněný bok, aby se pichlavá bolest trochu utišila. Moc to nepomáhalo, ale lepší než nic. V učebně chemie zatím moc lidí nebylo. Vlastně jen šprti z prvních lavic a Isaac. Vydala jsem se ke své lavici, položila tašku na zem a posadila se. Tohle byla jedna z těch chvil, kdy jsem chtěla být neviditelná. A chvíle, kdy se Isaac posadil na Lydiino místo, to jen potvrdila. Chtěla jsem se na něj otočit a zeptat se ho, co vlastně chce, ale můj plán selhal ve chvíli, kdy jsem se otočila a stehy na boku zase začaly protestovat. Místo dotazu se mu tedy dostalo jen prapodivného bolestivého šklebu.

Isaac stáhl obočí k sobě tak, že vytvořila jedno linii, a jeho ruka ke mně vystřelila až příliš rychle. S panikou jsem se chtěla odsunout. Utéct pryč od toho vlkodlačího monstra. Rozhodně jsem nečekala, že by udělal to, co udělal. Položil ruku na můj bok a znovu odčerpával mou bolest. Ne všechnu. Nemohl se znovu vyčerpat tak, jako to udělal u mě doma. Odčerpal jí však dost na to, abych se mohla alespoň párkrát nadechnout bez pocitu, že mi někdo rve z hrudníku kůži.

Spokojeně jsem přivřela oči a vychutnávala si tu chvíli. Když jsem je znovu otevřela, Isaac stále seděl vedle mě, stále se mračil a já najednou neměla co říct. Prosté poděkování? Za co? Vždyť to způsobil on!

„Měl bych se ti omluvit… za to, co se stalo v lese. Vůbec netuším, co to do nás vjelo. Když jsme ucítili vetřelce na našem území… prostě… najednou jsem viděl rudě, jako při lovu. Já… já nevím přesně, co se odehrálo. Abych řekl pravdu, pamatuju si jen útržky. Takže… omlouvám se, Em. Kdybys potřebovala zbavit se bolesti, stačí jen říct. Já nebo Scott to vyřešíme,“ vysypal ze sebe, jako kdyby mi četl myšlenky. Já jsem však ani teď nebyla schopná nic říct. Jen jsem váhavě kývla. Isaac se zatvářil jako ublížené štěně a odešel ke své lavici. Třída se postupně zaplnila. Lydie si sedla na své místo a jako vždy si mě kriticky prohlédla. Tentokrát to však nebylo s obvyklým pohrdáním. Spíš se dívala s lítostí. Takže tak to teď bude? Budou se na mě dívat s lítostí? Ne, to děkuji, ale nechci!

Dokážu se z toho dostat sama. Už nemám takový výdej energie, jelikož nemusím vytvářet iluzi, takže si můžu s uzdravováním trochu pomoci. Nebude to sice jako vlkodlačí hojení, ale rány by se mohly zacelit o několik dní dříve než u normálního člověka. Nebude to tolik podezřelé. Ale protože jsem musela chodit na kontroly do nemocnice, nemohu si dovolit to uspíšit více.

Po chemii jsem šla rovnou do učebny literatury. Bylo mi jedno, že nemám věci. Cestu ke skříňce bych teď asi nezvládla. Opojení z odčerpání bolesti už bylo pryč a sešité rány teď bolely ještě více než ráno. Ale nesnížím se k tomu, abych si o pomoc řekla! Nikdy! To nedopustím! Neodmítla bych, ale sama si neřeknu! Mám svou hrdost, no ne? Vyndala jsem z tašky mobil a napsala jsem Carle. Musela jsem jí slíbit, že se alespoň jednou denně ozvu, že jsem v pořádku. To, že jsem nebyla, byla jedna věc… ale co oči nevidí…

Několikrát jsem si poposedla, abych našla polohu, kdy je pnutí nejmenší, ale bylo to téměř zbytečné. Odpoledne stejně musím do nemocnice na kontrolu, tak bych rovnou mohla poprosit o nějaké prášky na bolest.

Naštěstí jsem měla odpoledne volné. Tělocvik byl teď na nějakou dobu pasé, tak jsem mohla po obědě rovnou do nemocnice. Vyšla jsem před školu a moje oči se zastavily na Derekovi a jeho camaru. Stál tam opřený o dveře auta a i na tu dálku bylo vidět, že se mračí… zase. Sešla jsem schody a s odhodláním kolem projít a nevšímat si ho jsem vyrazila kupředu. On však taky. Mířil si to ke mně, ruce v kapsách kožené bundy. Zastavila jsem a ohlédla se. Trochu jsem doufala, že za mnou půjde někdo ze smečky a Derek jde za ním a NE za mnou. Jenže za mnou nebyl nikdo. Otočila jsem se zpátky na alfu. Už byl ode mě jen několik kroků.

Srdce se mi rozbušilo. Udělala jsem několik kroků vzad. Proč mě nemůžou nechat být? To toho chci tak moc? Jako by nestačila hrůza, která mi sevře srdce pokaždé, když je nějaký vlkodlak nablízku.

„Odvezu tě do nemocnice. Takhle by ses tam sama dostala až za rok.“

A je to tu, konec další kapitoly. Tak jak se vám zatím líbí?

Děkuju za komentáře. Nemáte ponětí, jaká je to pomoc. Tak dlouho jsem nepsala a teď se to dokonce někomu líbí. To je prostě... nepopsatelný. Jste skvělí a nejlepší :) Děkuju, děkuju, děkuju.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: darkhope (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction