OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Unchain my heart, kapitola 4

16.03.2014 (09:00) • darkhope • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 11× • zobrazeno 1619×

4. kapitola

Konečně se trochu někam dostáváme. O něco málo delší kapitola, tak snad se bude líbit. Mimochodem, opravdu si vážím všech těch komentářů. Děkuji mnohokrát, holky.

Emily

„Odvezu tě do nemocnice. Takhle by ses tam sama dostala až za rok.“ S tím mi položil ruku na záda a vedl k autu. I on spolu s dotekem odčerpal trochu bolesti. Páni, asi vážně mají černé svědomí za to, co se stalo.

Dokonce mi i otevřel dveře, abych mohla nastoupit. Nestačila jsem zírat. Ne že by se mi nějak chtělo sedět v jednou autě s vlkodlakem, ale Derek měl pravdu. Než bych došla k nemocnici, trvalo by to hrozně dlouho a bolest by asi taky nebyla úplně příjemná. Takže mi vlastně moc možností nezbývalo. A těch několik minut to v autě s Derekem zvládnu. I tak jsem ale seděla namáčknutá na straně, abych si udržela bezpečný odstup. No… bezpečný asi nebyl, ale odstup se tomu říkat dalo.

Nesnažil se konverzovat, dokonce se na mě ani nepodíval. Jen se mračil na silnici a poklepával prsty o volant. Jel rychle. Rozhodně mu slovo předpisy nic neříkalo. Před nemocnicí zastavil a znovu mi otevřel dveře.

„Díky za odvoz. Vážně jsem to neměla domyšlený s tím, jak se sem dostanu.“

„Hmm, jo... není za co. Jsi tu kvůli smečce, tohle… to je naše povinnost.“ Jo. Fakt mají výčitky svědomí. Ne že bych si na odvoz mohla stěžovat.

Odkulhala jsem se k recepci, kde byla Scottova matka. Sympaticky se na mě usmála. Sice věděla, že za má zranění je zodpovědný i její syn, ale nevěděla podrobnosti. Sympaticky se usmála a obešla pult. Doprovodila mě až do ordinace a odešla pro doktora. K mému překvapení ale nepřišel doktor. Do místnosti vešel Peter oblečený do doktorského mundůru. Dnešek je na vlkodlaky opravdu bohatý. Peter vypadal podrážděně. Přešel pokojem až k lůžku, na kterém sem seděla, a naklonil se až k mému krku. Strachy, že mi chce ublížit, jsem se nemohla ani hnout. U krku se zastavil a nadechl se.

„Tak ty jsi ta čarodějka, o které všichni mluví. No to se na to podívejme. Pročpak jsi tady. V Beacon Hills? Hm?“ Byl tak blízko, že jsem cítila jeho vlkodlačí pach.

Nevím, jak se mi to podařilo, vlastně to nebylo ani úmyslně. Silové pole, které se kolem mě utvořilo, odhodilo Petera až na druhý konec pokoje. Tam zůstal ležet. Zdál se být v pořádku… jen otřesený. Ale ne víc, než jsem momentálně byla já. Vyškrábal se na nohy a podíval se na mě. To už ale vletěl do místnosti vrčící Derek. Popadl Petera, přitiskl ho ke zdi a dál hrozivě vrčel.

„Co. Tu. Děláš! Jako by nestačilo, co se stalo do teď, ty si prostě vždycky musíš přidat!“ Ke konci monologu mu už oči zase svítily červeně. Pustil Petera na zem a poručil mu, ať rychle zmizí. Pak se otočil na mě.

„Musím to s ním vyřídit. Omlouvám se. Isaac na tebe počká venku a odveze tě domů.“ Než jsem stačila zatřepat hlavou, abych se vzpamatovala, byl pryč.

Když konečně přišel opravdový doktor, stále jsem byla trochu zmatená. Plně jsem vnímala až ve chvíli, kdy mi sundal obvaz a kontroloval stehy. Dal mi injekci s antibiotiky, prášky na bolest a nově převázal bok i nohu. Vypadal spokojeně se stádiem hojení, ale několikrát mi zopakoval, že nesouhlasí s tím, že už chodím do školy… Prý se moc namáhám. No, nějak to bude muset přežít. Nebolí to jeho, ale mě. A já se s tím nějak poperu.

Odešla jsem hned po tom, co mi naplánoval další kontrolu. U recepčního pultu stál Isaac a povídal si se Scottovou matkou. Jen co mě spatřil, mávl na ni a šel ke mně. Trochu kostrbatě se znovu omluvil a pak mě odvedl k autu. Úplně stejně jako Derek. Dotekem na předloktí mi i Isaac odčerpal trochu bolesti. Na rozdíl od Dereka však v autě nemlčel. Snažil se konverzovat, ale byl ještě více stydlivý než já. Takže to bylo spíše roztomilé, než aby se to dalo nazvat rozhovorem. A ani já jsem neměla náladu mluvit. Po celém dnu jsem byla nejen fyzicky, ale hlavně psychicky vyčerpaná. Opřela jsem si hlavu o okýnko a sledovala cestu. Isaac zastavil u benzinky.

„Promiň, musím natankovat. Derek mi to moc benzinu nenechal. Chceš něco přinést? Jídlo… nebo pití?“

„Ne, to je v pohodě, díky.“ Znovu jsem se opřela a na chvíli vyčerpaně zavřela oči.

Probudila jsem se až ve chvíli, kdy mě Isaac pokládal do postele. Rozespale jsem zamžourala a snažila se trochu pochopit, co se to vlastně děje. Venku už byla tma. Ne, nebyla tma. Jen okno nebylo tam, kde mělo být. Já jsem nebyla tam, kde jsem měla být. Tohle nebyl můj pokoj.

„Co… co tu dělám? Myslela jsem, že mě odvezeš domů.“ Rozespale jsem se začala zvedat z postele, ale Isaac mě zatlačil zpátky do sedu.

„Carla před chvílí mluvila s Derekem. Prý byla na nějaký čas odvolána z města. A… no… poprosila Dereka, aby na tebe dal pozor, když tu nebude.“ Cože? Co má tohle být? Rychle jsem vylovila z kapsy mobil a podívala se na display. Několik hovorů od Carly. Vytočila jsem její číslo. Nic. Po několika zazvoněních hovor spadl do hlasové schránky. Ale to nebylo vše. Přišla mi i zpráva. Jen tři slova. Jen tři ubohý slova.

Věř Derekovi, prosím. C.

Zase jsem telefon dala do kapsy kalhot a s obavami se podívala po místnosti. Nebyla tam celá smečka. Naštěstí. Byl tam jen Derek, Isaac a Erica. Derek mi oplácel pohled jeho obvyklým způsobem. Mračil se. Ale trochu jinak než jindy… ale to klidně mohlo být tím šerem tady. Je nesmysl, aby se Derek – zrovna Derek mračil méně. Ne. On měl jen dva výrazy. První byl lidský – mračení, a ten druhý ve vlčí podobě – mračení. A ani jeden z nich se mi nelíbil.

Derek přešel až k posteli a klekl si vedle Isaaca. Erica mezitím zmizela. Asi půl hodiny se mi snažil vysvětlit, jak to teď bude fungovat. Přeci jen… soužití s vlkodlaky nebude nejjednoduší. I proto se Boyd a Cora na nějaký čas usídlí v Peterově bytě. Dostala jsem pokyny o tom, kde je koupelna, a jako žena jsem získala i to neskutečnou čest mít službu v kuchyni u mytí nádobí. Ani mě nepřekvapilo, že nikdo nevaří. Při druhém pohledu na byt byly vidět krabice od pizzy i čínské hůlky, vystavěné do pyramid. Ke konci Derekova proslovu už jsem zase usínala. Všiml si toho a zopakoval mi, kde je koupelna.

„Ale nemám tu nic… ani kartáček. Natož oblečení. Musím domů.“

„Ne, to dneska nepřichází v úvahu. Dneska si něco vezmi od vlčat. Ráno se pro věci zastavíme,“ utnul moje pokusy Derek.

Isaac se ihned zvedl a z komody vytáhl triko a tepláky. Položil je na postel vedle mě a i s Derekem odešel. Vzala jsem si tedy oblečení do ruky a chvíli se snažila zaslechnout, co říkají ty hlasy vedle v pokoji. Můj sluch byl ale obyčejný – lidský.

Zamířila jsem do koupelny a vyhlásila válku sprše. Nemohla jsem nastavit normální teplotu. Tekla jen ledová nebo horká. Rány ani milimetrové posouvání a štelování nepomohly. Super. Stejně bych se měla otužit. Vlezla jsem do ledové vody a co nejrychleji se umyla. Musím sama sebe pochválit, že šlo skoro o gymnastickou sestavu. Obvazy se nesměly namočit, což šlo jen těžko. Ale nějakým zázrakem se mi to podařilo. Vylezla jsem a oblékla se do Isaacových věcí. Byly obrovské. Triko po kolena, rukávy přesahovaly konečky prstů o několik centimetrů a o kalhotách ani nemluvě.

Jen co jsem vyšla z koupelny, Erica do ní zaběhla. Chvíli jsem váhala, který z pokojů byl ten, kde jsem byla předtím. Trefila jsem se na druhý pokus. Na první jsem došla Eričina pokoje.

V místnosti, kde byla má nová postel, byl i Isaac. Zuřivě hledal něco ve skříni a ani si mé přítomnosti nevšiml. Otočil se, až když jsem se posadila na vrzající postel. Vypadalo to, že se lekl. Ten pohled… něco ve mně změnil. Možná mi jen otevřel oči… každopádně mi náhle plně došlo, že já – čarodějka jsem v domě plném vlkodlaků. Vlkodlaků, kteří mě málem zabili. A Isaac… Isaac byl jediný, kdo mi nenaháněl takovou hrůzu jako ostatní. Ale i tak jsem byla překvapená, když jsem vyslovila tu větu.

Autor: darkhope (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Unchain my heart, kapitola 4: