Unchain my heart, kapitola 9 • OurStories.cz ~ naše povídky

První noc u Petera a záhadná zpráva.

07.04.2014 (10:00) • darkhope • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1628×

9. kapitola

Emily

Isaac a Erica se na sebe jen zle podívali. Prošli kolem sebe s tím pohledem. Oči zaseknuté v očích. Atmosféra nebyla příjemná. Byla dokonce více než nepříjemná. Cora dokonce radši vyběhla z bytu. Boyd se taky držel zpátky. Tohle bylo jen mezi Ericou a Isaacem. A byla jsem mezi nimi já a moje vina. Mají být smečka. Mají se mít rádi. Ale já to ničím. Za ty komplikace, co to přinese smečce, budu moci já. Kdybych nebyla tak blbá a udržela si dostatek energie, Isaac by si mě nikdy nevšiml a byl by klid. Smečka by nebyla rozdělena na dva tábory.

Peter ignoroval to napětí mezi Ericou a Isaacem a díval se na mě. V obličeji výsměšný výraz a pokřivený úsměv. Ano, on byl příznivcem toho, že se smečka rozpadá. Nejspíš spatřil šanci stát se znovu alfou. Neuhnul pohledem, ani když jsem mu zírala přímo do očí. Odhodlaně mi pohled oplácel a vypadal podivně spokojeně. Až moc spokojeně. Spíš to bylo děsivé. Byl jediný, kdo jako by nepociťoval ten tlak okamžiku. Všechno mu nahrávalo do karet.

Když konečně zbytek smečky odjel, odvedl nás Peter do pokojů. Každý jsme měli svůj. Každý na jednom konci bytu. Trochu se mi ulevilo. Asi bylo lepší mít trochu odstup. Všechno se událo tak rychle. Byl to zmatek. Jako nečekaná rána, kterou se člověk snaží ustát, chvíli balancuje, ale nakonec stejně upadne. Tak tomu bylo i teď. Nešlo o to, zda to bylo hezké nebo ne... šlo o to, že jsem si potřebovala utřídit myšlenky, promyslet si to, smířit se s tím... zvyknout si.

Pokoj byl malý, ale útulný. A postel vypadala více než lákavě. Vybalila jsem si alespoň některé věci z tašky a ihned zapadla do koupelny. Byla přímo u pokoje, takže nehrozilo, že bych tam někoho potkala. Za což jsem byla vděčná. Budu muset Peterovi poděkovat. Nemám toho chlapa sice v lásce, ale tím, že mi dal vlastní pokoj s koupelnou, poskočil o několik úrovní v oblíbenosti. I tak byl ale zoufale nízko. Usnula jsem téměř okamžitě. Nebylo sice nijak pozdě, ale psychické vypětí si vybralo svou daň.

Ráno jsem se probudila brzy. Ještě nezvonil ani budík. Vstala jsem a labužnicky se protáhla. Ta postel nejenže vypadala dobře. Ona byla neuvěřitelně pohodlná. Tvrdá akorát. A ty peřiny. Nikdy jsem nespala v ničem tak jemném. V koupelně jsem na sebe chvíli zírala do zrcadla a snažila se zkrotit vlasy. Byl to předem prohraný boj. Každé ráno si dělaly, co chtěly. Málem jsem o tu záplavu ohnivých vlasů zlomila hřeben, takže jsem to vzdala a stáhla je do vysokého culíku. Vyčistila jsem brýle a zuby a byla jsem připravena jít do školy.

Vrátila jsem se do pokoje a zjistila, kolik je hodin. Šest? Ach jo! Měla jsem se podívat před tím, než jsem tak odhodlaně vstala. Mám ještě hodinu čas. Znovu jsem spadla do těch měkkých peřin a podřimovala. Každá minuta navíc byla skvělá. Ráno nikdy není dostatek času na to, aby se člověk s postelí dostatečně rozloučil. Naopak. To odloučení bývá těžké.

Jinak tomu nebylo ani dneska. Hodina navíc utekla jako nic. A já rozhodně nebyla připravená na to, opustit postel. A už vůbec jsem nebyla připravená na Peterův vpád do pokoje. Když si všiml, že už jsem vzhůru a potěšení z probouzení mé osoby mu bylo odepřeno, byl zklamaný. Nicméně neodešel. Pokračoval k posteli, na které jsem stále seděla, a klekl si na zem. Peter Hale KLEČEL u mých nohou! To jsem si měla vyfotit.

„Instrukce od Dereka, takže klid. Nechystám se tě zabít. Jen mám zkontrolovat stehy a dát ti prášky.“

„Ehm… dobře, díky.“ Vyhrnula jsem si na boku tričko a nechala Petera vzít na sebe trochu bolesti. Ne že by to bylo potřeba. Dneska už to bylo v pohodě. Jen noha trochu tahala, ale nic, co bych nepřežila. Ale sledovat jeho soustředěnost bylo zajímavé. Vypadal neobvykle. Klidně. Oči zavřené, obočí trochu stažené k sobě, ale nedal na sobě znát žádnou bolest. Necukl ani sval.

Když skončil, podal mi dvě tablety, sklenici s vodou a odešel. Poslušně jsem je spolkla. Sebrala jsem ze stolku telefon a chtěla vyrazit do školy. Ale když jsem kontrolovala čas, všimla jsem si nepřečtené zprávy. Zprávy od Carly.

Odemkla jsem plochu a napjatě přečetla zprávu.

*Drž se u smečky, bude to nejbezpečnější místo, až přijdou. C.*

Nic víc tam nebylo. Kdo má přijít? Vytočila jsem její číslo, ale hovor spadl do hlasové schránky. A padaly tam i všechny ostatní. Dokonce jsem nechala i vzkaz, zprávy, ale něco mi říkalo, že mi neodpoví. Musím zjistit, před čím mě to varovala.

V obýváku jsem se potkala s Isaacem, ale nebyla jsem schopna ho vnímat. Pořád jsem měla před očima těch několik slov. Nevnímala jsem Isaacova slova. Musel se mnou dokonce zatřást, aby upoutal mou pozornost. Zajímal se, co se děje, ale nemohla jsem mu to říct. Tohle budu muset vyřídit sama.

Museli jsme počkat na Dereka. Do školy to bylo pěšky daleko a Peter se odmítal účastnit čehokoli, co nějak souviselo se školou. Místo toho se pohodlně usadil v křesle a bavil se tím, jak jsem mimo. Nutno podotknout, že se opravdu bavil. Nemístné poznámky chrlil rychlostí blesku a posměšná uchechtnutí byla slyšet až příliš hlasitě. Ani se to nesnažil skrýt.

Když nás Derek vyzvedl, hned poznal, že něco není v pořádku, ale poznamenal něco o tom, že na to Isaac šel moc rychle, a zase se otočil. Alespoň že se nezačal vyptávat a vysvětlil si věci po svém. Sice chybně, ale mně tím dal prostor. Isaac se totiž stáhnul také. Nejspíš si myslel, že jsem tak mimo právě kvůli včerejšku.

Abych pravdu řekla, to vysvětlení mi hrálo do karet, takže jsem ho nepopřela. Sice mi bylo trochu líto Isaaca, který si opravdu začal držet odstup, ale nemohla jsem jim říct pravdu. Nemohla jsem riskovat, že by začali po tom údajném nebezpečí pátrat. Možná z toho ani nic nebude… čarodějky mají občas vize, které jdou vyložit více způsoby. Třeba je i tohle ten případ.

A je jen jediný způsob, jak se dostat k pravdě. Musím kontaktovat čarodějky. Nechám si vše vysvětlit a zjistím, na co se mám připravit. Kontaktování sice nebude snadné, jelikož mobily ani internet nejsou bezpečné, ale pokud se opravdu blíží nějaké nebezpečí, budu se muset bránit. A abych se ubránila, musím znát svého nepřítele.

Slibované nebezpečí se blíží (a nejspíše nebude takové, jaké byste čekali).

Děkuji za komentáře u minulé kapitoly a předem i za ty u této. Nic moc se sice v kapitole nedělo, ale akce by snad mohla přijít brzy. Díky, že stále čtete, DH

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: darkhope (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction