OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upíří deníky - Prokletí - 10. kapitola

18.01.2013 (07:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 2066×

                                                                  10. kapitola - Obchod

Jak jsem čekala, ti dva se objevili za chvíli. Kdyby to bylo možné, tak jim z očí šlehají blesky.

„Vítám vás, přátelé,“ prolomil ticho Klaus. „Hádám, že si asi pro někoho jdete, že? Myslím ale, že bychom si měli všichni v klidu promluvit,“ řekl a posadil ke stolu, kde jsem seděla já, Elena a Elijah.

„Nemyslím si,“ odsekl Damon a šel k nám. Mrkl na nás, ať se zvedneme.

„Slyšel jsem o tobě hodně. Hlavně od tvého bratra, máš prý horkou hlavu, jsi výbušný a arogantní upír!“ Damon se podíval na Stefana nechápavě. Já jsem se nadechovala říct, že Stefan a Klaus byli kdysi přátelé, ale že mu Klaus trochu pozměnil paměť.

„Pššt, lásko. Vím, že jsi dostatečně informovaná od mé sestry, ale teď to rozebírat nebudeme. Já to Stefanovi někdy připomenu… A teď, posaďte se, není přece slušné na návštěvě odmítnout…“

„Já jsem si zase říkal, že není slušné někoho unášet,“ skočil mu do řeči Damon. Klaus se hrdelně usmál.

„To máš pravdu, ale myslím, že Teresa šla vcelku dobrovolně. Neutíkala, nekřičela…“

„Jako by to bylo k čemu,“ řekla jsem si potichu. Ale to samozřejmě všichni upíři postřehli. Damon rezignoval a posadil se k nám. Stefan ho napodobil.

„Damone, Stefane, nabízím vám jednoduchý obchod. Buď zemřete, nebo dovolíte těmto kráskám se mnou odjet,“ poklidně prohodil.

„To asi nepůjde,“ vyštěkl Stefan a zvedl se k odchodu. Zato Damon seděl stále přikovaný k židli.

„Já mám návrh, prostě ty i tvé ego vypadnete a nás necháte na pokoji,“ řekla jsem rozzuřeně.

„Jako Tatia,“ prohodil Elijah. Zamračila jsem se, protože jsem neměla to nejmenší tušení, kdo je to.

„Kdo je Tatia?“ zeptal se Stefan s nadzvednutým obočím a znovu si sedl.

Klaus se pousmál. „Původní dvojnice. Řekněme, že neskončila zrovna dobře.“ Když to Klaus řekl, tak se Elijah zamračil. Skryl tím smutek.

„Takže už jste se rozhodli? Smrt, nebo nám vydáte je?“ ukázal na nás Klaus.

„Ne nám, Klausi! Tobě,“ křikl Elijah a odešel z místnosti.

„Omluvte mého bratra. Umí být dost teatrální, někdy je horší než Rebekah,“ zasmál se Klaus.

„Slyšela jsem tě, Niku, nechtěj, aby to pro tebe blbě dopadlo,“ šeptla Rebekah za Klausovými zády.

„Moje milá malá sestřičko, co kdyby ses do toho pro jednou nepletla a šla si po svých?“

Věděla jsem, že teď nebo nikdy. V kapse u kalhot jsem měla nějaký papírek a tužku na oči. Tou největší rychlostí jsem naškrábala vzkaz.

„Neměj péči, jenom jsem ti přišla říct, že je Tyler u sebe doma,“ prohodila a odešla. Klaus čekal, až odejde, a poté si nás s Elenou zamyšleně prohlížel. Po chvíli mlčení se znovu odhodlal k otázce.

„Tak smrt, nebo…“

„Ani jedno! Rozumíš? My ti nepatříme!“ štěkla Elena. Klaus se začal neovladatelně smát.

„Ale to si piš, že mi patříte! Všichni mi patří, celý svět!“ řekl stále s tím samolibým úsměvem, aniž by zvedl hlas.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Kdy odjíždíme?“ zeptala jsem se šeptem. Klaus se na mě zářivě usmál.

„Zítra ráno!“

„Nikam nejedete! Rozumíš? Nikam nejedeš,“ křikl po mně Damon.

„Tak raději zemřeš? A i kdybys zemřel, myslíš, že bychom s ním nejely?“ zakroutila jsem hlavou. „Damone, vím, že mě chceš chránit, ale asi je to k ničemu. Není to možné, prosím, slib mi jednu věc…“ Pohlédla jsem na Klause. „Můžeme někam bokem?“ zeptala jsem se rychle. Klaus ukázal na obývák. Společně jsme se zvedli a odešli za roh do obýváku.

Strčila jsem Damonovi do ruky lístek, který jsem celou tu dobu pracně psala tak, aby si toho nikdo nevšiml.

„Promiň, ale musím to udělat, nechci, abys zemřel. Slib mi jednu věc, nehledej mě,“ při tom jsem upírala zrak na papírek, co už Damon držel v ruce.

Pohled Damona:

Pohlédl jsem na papírek, co mi dala Teresa, a začal jsem si ho číst:

Zabij mě! Mám v sobě tvou krev, když to uděláš, tak mu bude Elena na nic. Tím pádem nebude v nebezpečí. A Klaus nebude moct vytvářet Hybridy!

To snad nemyslí vážně! Pohlédl jsem na ni pohledem: Ani za zlaté prase.

„To nemyslíš vážně?“ šeptl jsem. Teresa se na mě dívala s prosbou v očích. Ne teď, teď ji nechci proměnit. Myslel jsem, že až později.

„Klausi! Klausi!“ řvala přes celý dům Rebekah. Já i Teresa jsme běželi za nimi.

„Michael!“ křikla. Na Klausově tváři se zračilo velké zoufalství a strach.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se rychle.

„Je ve městě, Elijah ho viděl, už utekl,“ křičela dál Rebekah. Mrkl jsem a on i Rebekah byli pryč.

„Co to bylo?“ zeptal se Stefan zděšeně.

„To nevím, ale tomu chlapovi pošlu děkovný dopis,“ pronesl jsem.

Podíval jsem se na Teresu, vypadala, jako by měla strach. Ze mě, co řeknu, co udělám. Všechny obavy se jí leskly v jejich čokoládových očích. Sice jsem se neviděl, ale věděl jsem přesně, jak vypadám.

„Jdeme domů,“ šeptl jsem přísně. Teresa mě chytla za ruku a následovala mě. Elena a Stefan byli v pevném objetí.

„Co jsi mi slíbila? Slíbila jsi mi, že nebudeš dělat žádné blbosti!“ obořil jsem se na ni doma. Před Stefanem a Elenou jsem to řešit nechtěl. Teď byli určitě u Gilbertů doma.

„Přišlo mi to jako dobrý nápad, vzhledem k okolnostem,“ zamračila se.

„Dobrý nápad? Nechat se zabít, vždyť ani nevíš, jestli máš v sobě mé krve dost. Mohl jsem tě zabít už nadobro…“

„Myslela jsem si, že se mnou chceš být na vždy,“ koukala na mě psím pohledem.

„Ano, to chci, ale nechci, aby ses měnila jen kvůli tomu, že nějaký parchant chce…“

„Damone, už jsem stejně byla rozhodnutá, kdy mě proměníš. Myslela jsem, že to o těch pár měsíců nebude vadit. Chci, abys mě proměnil, až se Jenně narodí dítě.“ Zůstal jsem stát bez dechu. Co to řekla?

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří deníky - Prokletí - 10. kapitola: