OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upíří deníky - Prokletí - 13. kapitola

21.01.2013 (07:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1539×

                                                                     13. kapitola – Ty jsi otec

Pohled Damona:

„Za tu dobu, co jsem byl pryč, jsem si něco zařídil. Myslím, že by tě to mohlo zajímat,“ prohodil Klaus.

„Tak mě nenapínej,“ řekl jsem rádoby dychtivě.

„Mohl bych si promluvit s Elenou a Teresou?“ zeptal se s úšklebkem.

„No, to bude možná trochu problém… Jak bys reagoval na to, že je z Teresy upír?“ zaimprovizovala jsem. Klausův obličej se změnil v potěšení.

„Bylo by to skvělé! Když totiž jedna dvojnice bude upír a ta druhá člověk, smíchá se jejich krev. Poté budou silnější a mocnější hybridi!“ křikl radostně. Do prdele! A co teď, to mám zase říct, že není upír?

„Víš, jak jsem říkal, že je upír, jak bys reagoval na to, že jsem lhal?“ Klaus se rozesmál.

„Jak bych reagoval? Asi bych přeměnil jednu z nich…“ osvětlil situaci s naprostým poklidem.

Pohled Teresy:

Slyšela jsem každé slovo. Upřímně jsem měla co dělat, abych tam nešla za ním. Nakonec jsem se odhodlala a začala jsem se zvedat. Jenna mě rychle drapla za ruku a hodila na mě pohled anděla pomsty. Vytrhla jsem se a pokračovala jsem v pohybu. Slyšela jsem jenom hluboký nádech.

„Ale…“ řekl Klaus radostně, ledva mě uviděl. Damon se na mě zamračil, dokonale jsem ho ignorovala.

„Moje oblíbená dvojnice,“ pokračoval.

„Ani nevíš, která jsem,“ odhadla jsem. Klaus se zasmál.

„Už vím, která jsi, jsi ta, co kolem sebe rozdává vtipné a drzé poznámky jako Tatia. Čili ty budeš Teresa, nemýlím se?“ odhadoval.

„Jistě,“ odpověděla jsem jedovatě.

„Takže, slyšel jsem, že z tebe bude upír,“ šeptl radostně.

„Ano, Klausi, to bude. Ale rozhodně ti nebudu sloužit,“ odsekla jsem.

Klaus se upřímně usmál. „Jistě, řeknu ti to tak. Já můžu ovlivňovat i upíry, ale v tvém případě to nebude třeba, víš proč? Asi by ti vadilo, kdyby zemřel Damon, Stefan… Nebo Jenna, že?“ Když řekl Jennino jméno, tak jsem sebou škubla. Damonovou smrtí i Stefanovou mi vyhrožoval v jednom kuse, ale Jenninou? To už zašel moc daleko.

V té zlobě jsem s dveřmi, které byly kousek ode mě, práskla. Jak se říká, práskla jsem mu dveřmi přímo před nosem. V mojí tváři šla poznat jedna emoce a tou byl vztek. Hrozný, neovladatelný vztek.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě černovlasý upír se strachem.

„Ne, to tedy absolutně nejsem!“ zuřila jsem. „Klaus už zašel příliš daleko! Nebude mi ovládat život! To v žádném případě!“ křičela jsem.

To už v předsíni stála i Jenna. S lítostí na mě koukala.

„Kdy se to stane?“ špitla. Chvíli jsem na ni koukala nechápavě, ale poté jsem pochopila.

„Až porodíš,“ řekla jsem a poté jsem svěsila hlavu. Jenna chvíli stála bez slov. Vydechla a odešla zpátky do obýváku.

„Musím jít za ní.“ Damon souhlasně přikývl.

Sedla jsem si vedle Jenny na sedačku, měla tvář v dlaních. Neplakala, to ne. Jen byla zmatená.

„Jenno,“ promluvila jsem. Otočila se na mě, v očích se jí zračil strach.

„Slíbila jsem, že se o vás postarám, víš? A místo toho… Selhala jsem, Tereso. Selhala…“

„Jenno, ty jsi neselhala. Nikdy, rozumíš? Jen, jen se všechno změnilo, prostě to tak je. Navíc mě neztratíš, nikdy. Budu stále s tebou, budu stejná,“ pousmála jsem se.

„Já vím, jenom… To s Klausem mě trochu děsí!“ řekla rozklepaně.

„Nemusí, nic se ti nestane, slibu…“

„Tereso, tady nejde o mě. Jde o tebe, Elenu, Jeremyho. Já mám být ta, co vás má chránit! Ne vy mě!“ křikla.

Rychle jsem ji objala. Cítila jsem, že se uklidnila.

Najednou mi zazvonil mobil, na display jsem uviděla Caroline.

„Ne,“ vydechla jsem a zvedla jsem telefon.

„Ano?“ řekla jsem už trochu provinile.

„Můžeš mi říct, kde jste?“ řvala.

„No, jsme v Damonově pokoji?“ šeptla jsem.

„Jdu tam, jestli tam ty ani on nebudete, tak tě zabiju! Slyšíš?“ křikla.

Zaklapla jsem telefon.

„Jenno, musím jít. Vysvětlím to potom. Pá! Damone, dělej, udělej pár těch svých super skoků a dostaň nás do penzionu. Caroline jde do tvého pokoje a zabije nás, pokud tam nebudeme!“ drmolila jsem.

Nemusela jsem čekat dlouho a byla jsem v Damonově sevření. Zavřela jsem oči a čekala jsem, až budeme v jeho pokoji. Najednou jsem ucítila pevnou půdu pod nohama.

„No, to vám to trvalo!“ zaškaredila se Caroline.

„Promiň, měli jsme nějaké vyřizování,“ omluvila jsem se.

„Máte štěstí. Elena ani Stefan to neví, jsou dole. Nakecala jsem jim, že jste tady. Takže, Tereso, ty si trochu prohrábni vlasy,“ zavelela.

„Caroline, nebudu…“ Nedořekla jsem to, protože Damon to udělal za mě. Prostě mě rozcuchal. Zamračila jsem se na něj.

„Díky,“ řekla jsem ironicky.

„Není zač,“ usmál se. To už jsme spolu scházeli do obýváku. Pár lidí si nás měřilo s úsměvem.

„Víš, co mi nejde na mozek, proč bych se neučesala,“ zašeptala jsem Damonovi do ucha. Měl co dělat, aby nevyprskl smíchy.

„Tereso, Tereso,“ volala mě Elena. „Volala Jenna, prý k nám dorazil John, je to důležité. Brečela!“ vysvětlovala mi rychle.

„Cože?“ zamračila jsem se.

„Musíme rychle jít,“ pokračovala.

„Fajn, Damone, myslím, že nemusíš chodit s námi. Jedná se o Johna, myslím, že to bude prkotina.“

Doma jsme byly za pár minut, já jsem nic nepila, takže jsem to odřídila.

Jenna seděla u kuchyňského stolu. John pochodoval z jedné místnosti do druhé. Když nás uviděl, tak se usmál.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se naštvaně hned, co jsme přišly.  

„Myslím, že byste se měly posadit,“ pobídl nás John. Tak jsme se tedy posadily. Jennina tvář byla zkřivená hrůzou.

„John by vám chtěl něco hezkého říct,“ řekla jízlivě Jenna. John se mezitím posadil.

„Slyšel jsem, že jste potkaly vlastní matku,“ usmál se.

„A?“ vydechla Elena.

„Prozradila vám, kdo je otec?“ zajímal se.

„Nechtěla to říct,“ odpověděla jsem rychle.

„To je jí podobné,“ řekl si sám pro sebe John.

„Zřejmě to víš, tak se pochlub,“ vybídla ho Elena. John se zeširoka usmál.

„Věc se má tak, já jsem otec…“

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří deníky - Prokletí - 13. kapitola: