Upíří deníky - Prokletí - 15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tato kapitola se jmenuje Už.
Co se pod tímto slovem skrývá?
Prosím a zároveň děkuji za komentáře!
TerryBells...

23.01.2013 (08:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1973×

15. kapitola - Už

Rozlepila jsem ospalé oči, to už jsem viděla Damonovu usměvavou tvář.

„Dobré ráno,“ řekl svým typickým jižanským přízvukem s malou špetkou ironie.

„Co se stalo?“ Byla má první otázka.

„No, řekněme, že jsi byla vyčerpaná. Klaus vzal tobě i Eleně velké množství krve,“ zvážněl.

„Kde je Elena?“ vyhrkla jsem.

„Je doma,“ odpověděl, „je s ní samozřejmě Stefan,“ dodal. Na jeho slova jsem kývla a přivřela jsem oči.

„Jsem tak unavená,“ prohodila jsem. Damon se pokřiveně usmál. „Kolik je vůbec hodin?“ zajímala jsem se.

„Budou tři ráno,“ odpověděl pohotově. Vydechla jsem. Vyhrabala jsem se z postele a zamířila jsem si to do koupelny. Rozčesala jsem si vlasy, umyla tvář a zuby. Cítila jsem se lépe. Řekněme, že jsem vypadala jako člověk.

„Měla by ses stavit za Jennou, je teď trochu nervní, asi to bude tím, že má za měsíc termín,“ prohodil. Ano, panebože! Jak jsem počítala, tak jsem počítala. Zbýval pouhý měsíc. Měsíc, než se Jenně narodí miminko… A než se znovu narodím já. Poprvé jsem začala mít strach. Cítila jsem se zvláštně. Zbýval mi poslední lidský měsíc.

„Jsi v pohodě?“ optal se Damon.

„A – asi ano,“ řekla jsem nejistě. Damon ke mně přišel blíž, vzal si mou tvář do dlaní.

„Tereso, jestli nechceš, tak…“

„Damone!“ okřikla jsem ho. „To víš, že chci! Nikdy jsem nebyla o ničem tak moc přesvědčená,“ dokončila jsem svůj ne moc originální monolog. Přitiskl své rty na mé.

Odtrhnul se. „Ale pokud nechceš, tak…“ Znovu jsem ho umlčela polibky.

„Pokud mě budeš tak umlčovat pokaždé, tak to řeknu ještě sto krát,“ usmál se. Rozrazily se dveře, i když byl k nim Damon zády, věděl, že je to Stefan.

„Měl by ses naučit klepat, Stefane… Co kdybychom dělali něco jiného,“ řekl Damon vážně.

„Tereso, volá tě Elena. Už se vzbudila a požádala mě, jestli bych pro tebe nezašel,“ vysvětlil trochu omluvně.

„Jo, jenom se obleču a zajdu tam,“ pousmála jsem se. Stefan opustil pokoj.

„To nemůžeš,“ posmutněl Damon.

„Sleduj,“ začala jsem se oblíkat. Rychle jsem si oblékla tílko a kraťasy. Učesala jsem si culík a nasadila tenisky.

„Jak chceš,“ prohlásil a sedl si na postel. Dělal, že mě nesleduje.

„Pak přijdu,“ připustila jsem. Damon dál předstíral, že mě nesleduje, ale usmál se.

Půjčila jsem si Damonovo auto a jela jsem domů. Celá čtvrť byla ponořená do tmy, nevím, jak je to možné, ale nesvítily ani pouliční lampy. Jedině z Elenina pokoje vyzařovalo světlo. Pousmála jsem se a zamířila jsem přímo tam.

„Ahoj,“ promluvila jsem. Elena se otočila od stolu a usmála se.

„Jenna za chvíli porodí,“ prohodila. Já, která byla opřená o futra dveří, jsem sklopila svůj zrak dolů.

„Ano,“ špitla jsem. „Ale pořád tady budu pro tebe,“ dodala jsem hlasitěji.

„Já vím, že ano,“ přitakala. „Už vybrali jméno,“ změnila jsem téma. Odtrhla jsem zrak z podlahy a zahleděla jsem se Eleně do očí.

„Daniel,“ řekla prostě.

„Moc pěkné jméno. Kdo ho vybral?“

„Alaric,“ odpověděla pohotově.

Uslyšela jsem křik. „Co to bylo?“ zbystřila jsem. Elena se postavila a společně jsme šly na chodbu.

„Je to v pohodě,“ říkal Ric.

Jenna… Problesklo mi hlavou.

„Jenna rodí,“ křičel, jak na lesy Alaric. To už i Jeremy vylezl z pokoje rozespalí.

Rychle jsme vběhli do jejich pokoje. Jenna rozhodně neskrývala bolest. Vytáhla jsem její tašku, kterou měla připravenou do nemocnice. Ric ji pomáhal vstát a společnými silami jsme ji dostali do auta.

„To bude dobrý,“ podporovala jsem ji.

„Jo, bude,“ přidala se Elena.

„Zlato, za chvíli tam budeme. Už vidím nemocnici!“ podotkl Ric.

„Lžeš! Nemocnice je ještě kilometr! Nic nevidíš,“ okřikla ho Jenna.

„Jen jsem se snažil tě uklidnit,“ svěsil ramena Ric.

Jelikož se nám už Jeremy nevlezl do auta, tak strážil náš dům, nebo spíš strážil svou postel.

Moje myšlenky všechny směřovaly k Jenně, ani jednou jsem nepomyslela na to, že ze mě bude upír. Nějak jsem to vytěsnila z hlavy. Teď pro mne byla důležitá Jenna.

Když jsme dojeli na místo, tak se už o Jennu postarali doktoři. Pro jistotu se zeptali, jestli Ric nechce jít na sál, ten to ale zdvořilostně odmítl.

„Zbabělče,“ křikla ještě Jenna. Jen co se za Jennou zavřely dveře, jsem dala echo Damonovi, který z toho byl trochu na větvi. Samozřejmě jsem neunikla jeho standartní otázce:

„Seš si jistá, že to chceš?“ zeptal se pochybovačně.

„Přijde mi, že mě snad přemlouváš, abych tím nebyla, a ty jsi měl ode mě pokoj,“ řekla jsem s úšklebkem.

„Čekal jsem na tebe sto padesát let,“ odpověděl rychle.

„Ne, to jsi čekal na Katherine,“ setřela jsem ho.

„Ale v hloubi duše na tebe,“ smál se do telefonu. „Víš co? Já za vámi přijedu!“ rozhodl se.

Típla jsem telefon a posadila jsem se za Ricem Elenou.

„Jak dlouho už tam je?“ zeptala jsem se.

„Už by mohla končit,“ připustil Ric.

„Damon přijede,“ prozradila jsem. Elena se na mne rychle podívala a zamrkala. V ten moment se otevřely dveře. Vyšel z nich blonďák s velkýma očima. Uhodla jsem, že je to doktor.

Došel k naší skupince. „Je to chlapeček,“ usmál se.

„Můžeme ho vidět?“ zeptala se zájmem Elena. Doktor se usmál.

„Jistě, vaše žena mi řekla, že jméno je Daniel. Sedí to?“ optal se pro jistotu doktor.

„Daniel Sommers – Saltzman,“ přitakal.

V tom jsem vedle sebe uviděla Damona. Rozdával úsměvy.

„Stefan už jde,“ prozradil Eleně. Elena se samolibě usmála.

„Můžeme jít? Ale dovnitř můžou pouze tři, takže…“

„To je dobrý, běžte, já tady počkám,“ řekl rychle Damon a posadil se na židli. Společně s doktorem jsme procházeli nemocniční chodbou do Jennina pokoje. Být sama, tak zabloudím. Doktor vzal za kliku a otevřel.

Všichni jsme prošli dveřmi do malého pokoje, tam ležela Jenna s malým človíčkem v rukou. Alaric se k ní přihnal a políbil jí. Podíval se na miminko a opatrně si ho vzal. To už jsem se já i Elena dala do pohybu.

Bohužel si nikdo nevšímal Jenny. Všichni jsme se zajímali jen Daniela. Cukrovali jsme na něj a dělali různé ksichtíky.

Slibovaný bonus k Upířím deníkům najdete tady!