Upíří deníky - Prokletí - 16. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak, už je to tady.
Bude z Terry upír, nebo ne?
Prosím o komentáře, děkuji. :)
TB...:)

24.01.2013 (07:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 2080×

16. kapitola - New

Když dopoledne přišel Jeremy, Caroline… Vlastě skoro všichni naši známí a doktor nás vyhazoval, usoudili jsme, že už tam pro nás není místo. Slíbila jsem Jenně, že jí zavolám, že jí budeme volat.

Daniel byl úchvatný. Měl světle hnědé vlasy se zelenýma očima. Vypadal tak sladce. Prostě mám úžasného bratrance!

Dojeli jsme do penzionu, kde nás pro naše očekávání čekal Klaus.

„Slyšel jsem, že se narodilo malé,“ řekl, ledva jsme vylezli z auta.

„A?“ vydechl Stefan.

„Něco jste mi slíbili!“ vyštěkl Původní.

„My jsme ti nic neslíbili!“ křikla rozzuřená Elena.

Damon mě chytil kolem pasu. Klaus se pousmál, když viděl Damonovo počínání.

„Pokud si nevyberete, kterou chcete proměnit, tak si vyberu já!“ ujasnil situaci.

„Dnes večer,“ vydechla jsem. Cítila jsem pevnější stisk. „Dnes večer se nechám proměnit,“ má slova se chvěla.

„Fantastické,“ pousmál se Klaus. Damon se vedle mě zavrtěl. „Zítra si promluvíme,“ řekl Klaus po krátké pauze a odešel.

„To myslíš vážně?“ vyštěkla Elena.

„Ano, bylo to tak naplánované, takže…“

„Pokud to nechceš, tak můžeme utéct,“ připomněl mi Damon.

„Damone,“ přecedila jsem skrz zaťaté zuby a vyprostila se z jeho sevření. „Dnes večer,“ řekla jsem už po několikáté.

Elena se nadechla k nějaké chytré odpovědi, ale z úst jí vyšel jen nepatrný povzdech. S omluvou v očích jsem na ni pohlédla.

Došli jsme do penzionu. Ač jsem to nečekala, tak i Elena, která si vedla statečně, žádné rozmlouvání, zakazování… Prostě akceptovala mé rozhodnutí. A za to jsem jí byla vděčná.

„A jak tě mám asi zabít?“ zeptal se najednou Damon. Chvíli jsme všichni přemýšleli.

„Co nějaké prášky?“ zeptala se Elena.

„Tady ta cesta hodněkrát nevyšla. Má krev by ji mohla uzdravit, nebylo by to k ničemu,“ namítl Damon.

„Zlomíš mi vaz,“ navrhla jsem potichu. „Jiná cesta není,“ usoudila jsem.

Damon na mne zmučeně koukal, nakonec usoudil, že je to ta nejlepší cesta. Díky bohu, čekala jsem hodiny a hodiny námitek, přemlouvání. Všichni si konečně uvědomili, že se mnou není lehké se přít. Tak, jak já jsem to zjistila u Damona.

Upír mi dal napít své krve, naposledy jsem člověk. Když usoudil, že by to mohlo stačit, tak se na mne podíval. Zhluboka se nadechl.

„Promiň,“ šeptl.

Zahleděla jsem se mu do očí, nevěděla jsem, co mám čekat. Jestli bolest nebo jen mírný tlak, který mi způsobí svou silou. Nevěděla jsem, co mám čekat, až zemřu.

Damon se rozmáchl, ucítila jsem mírné škubnutí.

Probudila jsem se na rozkvetlé louce. Nikdo tu nebyl. Rozhlédla jsem se po celé louce, spatřila jsem les, ze kterého šla temnota. Nedalo mi to, musela jsem tam jít. Co mi nohy stačily, jsem se rozeběhla.

Nadechla jsem se, ve vzduchu visela vůně stromů, květů. Chtěla jsem tady zůstat. Bylo to úžasné místo.

„Zlatíčko?“ zavolal někdo. Prudce jsem se otočila. Stála za mnou má máma. Tedy má nevlastní, ale i tak vlastní máma.

„Mami,“ vydechla jsem. Cítila jsem, jak se mé slzy derou na povrch. Rozeběhla jsem se za ní a vpadla jí do náručí.

„Mami,“ opakovala jsem, „mami…“

„Co jsi to udělala?“ zeptala se něžně. Chvíli jsem na ni koukala nechápavě. „Proč ses chtěla stát upírem?“ zlobila se.

„Kvůli němu, mami. Miluju ho,“ řekla jsem poklidně.

„To není důvod k tomu, aby ses měnila,“ pokárala mě.

„Je to dost pádný důvod,“ odsekla jsem.

„Půjdeme se projít,“ navrhla. Ruku v ruce jsme kráčely v lese. Sledovala jsem dění kolem.

„Máš na výběr,“ řekla po krátké pauze.

„Jaký výběr?“ zamračila jsem se.

„Buď zemřeš, nebo tě vrátíme zpátky jako upíra. Vyber si… Nikomu jsme tady to neumožnili. Máš na výběr. Vyber si správně,“ prosila.

„Správně pro mne nebo pro tebe?“ zahleděla jsem se jí do očí.

„Na mně nezáleží… Vyber si, co je správné,“ zamrkala. Zhluboka jsem vydechla.

„Promiň,“ šeptla jsem. Máma pohodila svými vlasy.

„Mně se neomlouvej… Omluv se sama sobě, děláš chybu…“

„Nedělám! Vím, co chci,“ odsekla jsem.

„Stále tvrdohlavá,“ připustila a líbla mne na tvář. Pořádně mě objala. Ucítila jsem tlak na hrudí, jako bych se nadechla vody. Vdechla ji do sebe.

Prudce jsem otevřela oči.

Ležela jsem na posteli. Když mě Damon zahlédl, tak se usmál a přešel ke mně.

„Damone, co se stalo?“ zeptala jsem se. Nedokázala jsem si vybavit, co se mi vlastně stalo. Damon se zamračil.

„Nepamatuješ si nic?“ podivil se. Zahleděla jsem se do peřiny, pod kterou jsem ležela. Uvažovala jsem, chtěla jsem si vzpomenout. Najednou se mi všechno vrátilo. Promnula jsem si krk.

„Už ano, jen jsem…“

„Zmatená, chápu,“ kývl hlavou.

„Je tu Elena a Stefan?“ zajímala jsem se.

„Byla jsi mrtvá celý den, ještě jsem to zažil. Měl jsem strach, že jsem tě ztratil,“ šeptl. Vzpomněla jsem si na mámu a na její slova.

„Málem ano,“ prohodila jsem. Damon na mne chvíli vykuleně koukal.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se nechápavě.

„Mluvila jsem s mámou. Chtěla, abych zemřela. Abych se nestala upírem,“ vysvětlovala jsem.

„Aha, tak o tom jsem ještě neslyšel…“ Zavřela jsem oči, bylo mi zvláštně. Něco jsem potřebovala. Něco důležitého.

„Je ti zle,“ připustil.

„Ano, je. Hrozně se mi točí hlava…“

„Potřebuješ krev,“ vysvětlil.

„A proto jsem tady já!“ řekl ve dveřích Klaus s nějakou lidskou obětí. Z hrdla jí kapala krev. Pohlédla jsem se na lidskou oběť důkladněji. Byl to Jeremy! On zabil Jeremyho!

„Co jsi to udělal?“ vyštěkla jsem.

„Krmení,“ odpověděl sladce.

„On je můj bratr! Z něj se nenapiju!“