OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upíří deníky - Prokletí 3. kapitola

11.01.2013 (08:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1642×

                                                                                      3. kapitola – To nejsi ty!

„Můžu si s tebou promluvit?“ zeptala se mě Caroline, když jsem byla sama v Damonově pokoji.

„Jo, jasně,“ řekla jsem rychle a šoupla jsem se na posteli, na které jsem do teď seděla.

„Musím si s tebou promluvit. S Elenou si o tom povídat nemůžu, bylo by to divné a s Bonnie jsem to už rozebrala,“ odmlčela se.

„Matt a já jsme se rozešli,“ řekla smutně.

„Caroline,“ vydechla jsem a objala ji. „Co se stalo?“ ptala jsem se rychle.

„Zjistil, kdo jsem,“ řekla prostě.

„Aha, to je mi líto. A jak to, že to nevzal?“ podivila jsem se.

„Myslí si, že mám nějakou spojitost s tím, že je Vicky mrtvá.“ Zavrtěla hlavou. Hlavou mi začaly šrotovat myšlenky. Ztuhla jsem, věděla jsem, kdo v tom má prsty! Byl to Damon!!! Caroline si všimla, že o tom něco vím. Křivě falešně jsem se usmála. Caroline si mě měřila a následně se taky usmála, ale po chvíli jí to nedalo.

„Co se děje?“ zeptala se strnule.

„Nic, co by se mělo dít?“ No, takže jsem v háji. Tento tón jí neobalamutí. Stále ten stejný úsměv, co měl odpuzovat všechny kolem. Carolinin výraz se změnil, zvážněla a následně se zamračila.

„Tereso, kdo zabil Vicky!“ vřískla.

„Já nevím,“ křikla jsem vykolejeně.

„Neumíš lhát, Tereso… Víš, vlastě to říkat nemusíš, jen jsem to chtěla slyšet. Je mi jasné, kdo to byl. Ty asi těžko a Stefan taky ne…“ Chtěla odejít, ale já ji nenechala.

„Ano, Damon udělal pořádnou blbost, ale nebýt ho, tak tady teď nejsi,“ řekla jsem vážně.

„Děláš si legraci? Díky něho jsem teď upír…“ Tentokrát odešla, nechala jsem ji, ať se uklidní. Zhluboka jsem se nadechla. Věděla jsem, že to Caroline nenechá jen tak. Půjde asi za Damonem a bude se mu snažit nakopat. A musím se přiznat, že z toho mám obavy, nechci, aby se něco stalo Caroline. Rychle jsem se zvedla a upalovala jsem do kuchyně. Už jsem sen slyšela hrozný křik, Caroline byla vždycky teatrální. A teď, když je upír se to ještě zvýšilo.

„Ty jsi totální idiot! Jednou, jednou jsem ti věřila! A teď zjistím, že jsi udělal tohle?“

„Co jsem udělal?“ zeptal se Damon nechápavě. To už jsem stála vedle Damona a provinile jsem se na něj koukala. Damon si mne změřil pohledem.

„Damon udělal chybu, ale…“

„Chybu? Tereso, vzbuď se! To nejsi ty, změnila ses,“ řekla rozhořčeně.

„Co se stalo?“ Přišla k nám i Elena s Bonnie.

„Víte, kdo zabil Vicky?“ zeptala se Caroline sladce. Elena těkala pohledem ze mě na Damona. Bonniin výraz byl nepříčetný.

„To si snad děláš legraci! Ty jsi o tom věděla?“ zeptala se mě dotčeně Elena. Sklopila jsem svůj zrak dolů. „A Stefan?“ pokračovala. Znovu nastalo to trapné ticho. Elena si vzala kabelku, která byla na sedačce a s bouchnutím dveří odešla. Bonnie i Caroline ji svižně následovaly. Očima jsem hledala Jeremyho, který byl před chvílí s námi, ale i on pryč. Skousla jsem si ret. A chtěla jsem vymyslet, jak si je udobřím. Bylo mi jasné, že mě všichni nenávidí, možná ještě víc, než Damona, který to způsobil. Damon stál za mnou. Nepromluvil, nebyl si jistý, jestli bych mu třeba nevlepila, nebo něco podobného. Zavřela jsem oči, a odešla jsem z místnosti. Z mé kabelky, co byla u Damona v pokoji, jsem vytáhla mobil. Jako první jsem vytočila Jeremyho číslo. Mobil chvíli vytáčel, ale nakonec to dopadlo takto:

„Ahoj, tady Jeremy! Prosím zanechte vzkaz.“ Típla jsem mobil a vytočila jsem Elenino číslo. To mě pro jistotu ani nepustilo do hlasové schránky. Další byla Caroline.

„Co?“ vyjela na mne.

„Caroline,“ vydechla jsem nevěřícně. „Caroline, prosím, odpusť mi. Já jsem ti to nemohla říct,“ řekla jsem vážně. Caroline neodpovídala. Slyšela jsem prudký nádech.

„Tereso, pochop, že teď se musím uklidnit. Chápu, že je ti to líto, a netvrdím, že ti neodpustím, ale teď potřebuji prostor,“ řekla s jistotou a zavěsila.

„Super,“ křikla jsem a hodila jsem mobil o stěnu. Dalších pět minut jsem ho spravovala, ale bylo po něm. Slyšela jsem lehké zaklepání.

„Dále,“ řekla jsem suše. Ve dveřích stál Damon, opíral se o futra a působil smutně. Vydechla jsem a dál se zabývala mobilem. „Jsi naštvaná,“ odhadl.

„Dobrá dedukce.“ Zakoulela jsem očima.

„Tereso, kdybych…“

„Damone, neřeš to, stalo se. Museli jsme počítat s tím, že se to jednou provalí.“ Semkly se mé rty do úzké linky.

„Ale jen díky mně, kdybych pro tebe něco mohl udělat, tak…“

„Ano, můžu u tebe chvíli bydlet?“ Zadívala jsem se mu do očí. Damon byl překvapený. Přišel blíž ke mně.

„To je samozřejmost, proč se vůbec ptáš?“

„Je to slušnost,“ odpověděla jsem mile, ale v jádru mě byl ještě jeden človíček, který řval. Dej mu facku, toho človíčka jsem geniálně ignorovala.

„A co Jenna?“ zeptal se rychle.

„Zajdu za ní, a sbalím si pár věcí,“ řekla jsem s jistotou.

„Mám jít s tebou?“ zeptal se rychle.

„Damone, Elena bez tak stojí u domovních dveří s kolíkem v ruce. Půjdu sama.“ Usmála jsem se.

„Ale venku je Klaus a…“

„Nezabije mě, jelikož jsem dvojnice.“ Uchechtla se.

„A stavím se do obchodu.“ Ukázala jsem na rozbitý mobil. Damon se zašklebil.

„Chápu, takže, až příště budeš naštvaná, všechny rozbitné věci dávám z tvého dosahu… A věci, kterými mě můžeš praštit,“ dodal.

 „Vtipné…“ přecedila jsem skrz zaťaté zuby.

„Půjčíš mi auto?“ Udělala jsem na něj štěněčí oči.

„No…“

„Damone!“ křikla jsem. „Já ti s ním nic neudělám, slibuju.“ Andělsky jsem se usmála.

„Fajn, klíče jsou na věšáku, ale varuju tě!“ Zadíval se na mě vážně.

„Děkuji!“ Usmála jsem se a líbla jsem ho na tvář. Damon si mne stále pochybovačně měřil. Jen jsem na něj mrkla a odešla.

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří deníky - Prokletí 3. kapitola: