OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upíří deníky - Začátek - 22. kapitola

09.12.2012 (08:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1536×

                                                                               22. kapitola – Úvaha

Pohled Damona:

„Zrovna ty mi budeš říkat, s kým se mám a nemám stýkat,“ řekl jsem s klidem.

„Ano, protože jsi blázen,“ řekl Stefan a zaťukal si na hlavu.

„To nemyslíš vážně, že? Čím víc mě budeš provokovat, tím víc po ní půjdu, a ty to víš,“ řekl jsem s úsměvem.

„Jestli na ni sáhneš…“

„O co ti jde? Nikdy ses nezajímal, s kým trávím svůj volný čas. Myslíš si snad, že bych ji mohl mít jako náhradu za Katherine? Postupem času ji proměnit a přizpůsobit si ji?“ zeptal jsem se vážně.

„Ano, kápnul jsi na to. To si doopravdy myslím, byl jsi sto padesát let zamilovaný do jedné ženy, ten cit nemůžeš jen tak zničit. A když je tady někdo tak moc podobný jako ona, tak se o toho člověka vážně bojím. Damone, ona není Katherine,“ řekl rychle.

„Nepředstírej, že jsi nikdy Katherine nemiloval a Elenu nemáš jako náhradu…“

„Já Katherine nikdy nemiloval, ona si mou lásku vynutila, jako ty teď tu Teresinu, ani nevím, jestli není pod tvým nátlakem,“ řekl naštvaně.

„Stefane, Katherine si tvou lásku nevynutila, miloval jsi ji, jako já. Jenom si to nechceš přiznat,“ řekl jsem rozzuřeně.

„Jsi blázen,“ prohodil.

„Zameť si před vlastním prahem,“ řekl jsem jasně a šel jsem do sklepa pro nějakou krev na uklidnění. Ten Stefan mě tak moc naštval, teď vím, že mě nenechá. Nenechá mě a Teresu na pokoji, jak chce…

Pohled Teresy:

Ležela jsem nehybně na posteli. Damon mě celou dobu sledoval, cítila jsem jeho pohled na sobě.

Nemohla jsem v jeho přítomnosti usnout a to jsem byla tak moc unavená. Hlavně, když si začal hrát s mými vlasy. To byla úplná konečná…

Najednou mě něco napadlo. Co když se mě snaží sbalit jako každou jinou? Chce si se mnou jenom užít a potom mě odkopnout. A jelikož jsem mu dala značně najevo, že nejsem jako každá a neskočím s ním hned do postele… Co když pro něj budu jenom určitá trofej? Trofej, kterou chce získat?

Možná, že má Elena pravdu, ale co když nemá? Tak jsem ještě nikdy zmatená nebyla.

V mých myšlenkových pochodech jsem usnula. Pomalu ani nevím, jak jsem usnula…

Ráno už mě budil budík, čekala jsem, že vedle sebe uvidím Damona, který prohodí nějakou „vtipnou“ hlášku na můj účet, ale nic!

Začala jsem se chystat do školy, když jsem se uviděla v zrcadle, tak jsem se nedivila, že Damon odešel. Byl to děs!

No, něco jsem s tím udělala a upalovala jsem dolů.

„Ahoj, Jenno,“ řekla jsem.

„Ahoj, ani nevím, kdy jsem tě naposledy viděla, vážně,“ řekla a prohlédla si mě od paty až k hlavě.

„Elena už šla?“ zeptala jsem se rychle.

„Ne, ale asi za chvíli přijde dolů,“ řekla a podala mi kafe.

„A Jeremy?“ zeptala jsem se nadzvednutým obočím.

„No, Jeremy, jak bych ti to řekla. To, že se ztratila Vicky, bere hodně špatně,“ řekla jasně.

„Ztratila? O – o čem to mluvíš?“ zeptala jsem rychle.

„Seděla sis na uších poslední týden?“ zeptala se nevěřícně.

„Asi ano,“ přiznala jsem sklesle.

„Vicky Donovenová je pohřešovaná, nemohou ji nikde najít…“

Najednou se mi něco vybavilo…

„Já už po tobě nic uklízet nebudu, ta holka v lese byla už moc! Elena mě potom dobrou půlhodinu vyslýchala, kde jsem byl!“ řval Stefan.

„A co jsi jí řekl?“ zeptal se Damon klidně a nenuceně.

„Co bys řekl? Uklízel jsem po svém bratrovi holku, kterou zabil.“

„Damon,“ vydechla jsem.

„Tak teď by mě zajímaly tvé myšlenkové pochody,“ řekla Jenna jasně.

„Vyřiď Eleně, že přijdu až na třetí hodinu, že si musím něco nutně zařídit,“ řekla jsem a rychle jsem vypálila z domu.

„Tereso, kam jdeš? Stůj,“ zařvala Jenna. Nedá se nic dělat, musela jsem se zastavit.

„Jenno, slibuju, že ti potom všechno vysvětlím, jenom se mě teď na nic neptej,“ řekla jsem jasně.

„Tak fajn, ale potom mi zavolej,“ řekla a já mohla v klidu odjet.

Všechna zlost ve mně přímo hořela, až já ho uvidím, tak… Ani mu nemůžu nic udělat.

Vystoupila jsem z auta a bez zaklepání jsem vrazila dovnitř.

Stefan už zřejmě nebyl doma, zato Damon si seděl na sedačce.

„Nazdar, krásko,“ řekl mile. Když ale uviděl můj výraz, tak mu úsměv opadl.

„Co jsi udělal s Vicky?!“ křikla jsem.

„S kým?“ podivil se.

„Vicky, to je asi ta holka, kterou jsi zabil,“ řekla jsem ostře.

„Ta v lese?“ Přimhouřil oči.

„Ano, přesně ta!“ vyštěkla jsem.

„To byla tvoje kamarádka?“ zeptal se nešťastně.

„Tady nejde o to, jestli byla nebo nebyla! Ty jsi ji prostě zabil! Jak jsi mohl, já jsem ti věřila…“ Rozbrečela jsem se. Damon ke mně přišel a chtěl mě obejmout.

„Běž ode mne dál,“ řekla jsem jasně. Damon se v ten moment zastavil.

„Už tě nechci vidět, rozumíš?“ řekla jsem ostře.

Na Damonovi jsem snad viděla lítost? Ne, to musela být jen halucinace.

„Já, dej mi šanci,“ zakoktal se.

„Ty jsi jí tu šanci dal?“ zeptala jsem se už bez slz.

„Udělal jsem to kvůli tobě,“ řekl najednou.

„Mně? Já jsem tě prosila, abys zabil Vicky?“ vyštěkla jsem.

„Když jsem se napil tvé krve, tak jsem nemohl přestat, mohl jsem tě zabít…“

„Měl jsi mě raději zabít, místo mě umřel někdo jiný a to není fér,“ řekla jsem jasně.

„Odpustíš mi někdy?“ zeptal se vážně.

„Damone, já nevím. Musím si to rozmyslet… Já vlastně, Damone, tady to nejde odpustit. Nemyslíš, že je trochu pozdě? Co mám říct Jenně, Jeremymu, který byl do té holky zamilovaný?“ řekla jsem bez jakékoliv naděje v hlase.

„Chvíli jsem si myslel, že mě chápeš,“ řekl jasně.

„Chápu? Jak tady to můžu chápat?“ Znovu se mi na tváři objevily slzy.

Nechápala jsem, co dělám, proč tu vůbec jsem? Jak jsem mu mohla věřit…

Doufám, že se vám kapitola líbila, budu ráda za nějaký ten komentář! :)) Terry...

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří deníky - Začátek - 22. kapitola: