OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upírské nebezpečí. 6.kapitola

21.01.2013 (17:00) • Bee23 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 624×

6.kapitola-Proč Mystic Falls tak přitahují upíři?

Pohled Damona

Na pár dní jsem musel vypadnout z domu. Potřeboval jsem být chvíli sám a něco pořádného zakousnout. Když jsem se vrátil domů, čekalo mě ale nemilé překvapení. Na zemi v chodbě bylo pár kapek krve a jen co jsem se podíval do obýváku, spatřil jsem Stefana, jak starostlivě běhá kolem Eleny. „No nazdar,“ napadlo mě, „co se zase stalo?“

Elena si přidržovala led u hlavy a vypadala zmateně. Stefan mě zaregistroval až po chvíli. Stačil mi jeden pohled a věděl jsem, kdo za tímto dílem stojí. Stefan se sehnul k Eleně, něco jí pošeptal a pak se vydal ke mně. Odtáhl mě do kuchyně a spustil, naléhavě, ale dost potichu.

„Violet ji pokousala! Chápeš to?!“

Podivil jsem se: „Copak ona je vlkodlak?“

Stefanovy oči mě fackovaly. „Víš moc dobře, jak to myslim! Violet Elenu normálně napadla a ještě ke všemu zdrhla!“ Stefan už skoro křičel a bylo vidět, že se mu třpytí oči slzami.

„Mohla ji zab…“ Konec raději ani nedopověděl.

Nechápal jsem, co po mně chce. Abych Eleně pofoukal bolístku? Abych jí upravil paměť? Nebo abych našel Violet a probodl jí srdce kolíkem? Radši jsem ze sebe vydal neutrální odpověd´.

„A? Co jako? Víš moc dobře, že jsem tě už před dobrými čtyřmi dny varoval, že to domácí vězení je pro Violet moc dlouhé, a že začíná divočit. Teď je někde venku a věř mi, že budou další mrtví.“

Stefan se na mě díval s takovým pohledem štěněte, až mi z toho bylo na nic. Tohle že je chlap? Radši jsem odešel nahoru do své ložnice.

Pohled Violet

Právě jsem ukradla z nemocnice úžasných osm litrů A negativní. Zasytila jsem se a měla jsem úžasnou náladu. Zašla jsem do Grillu, kde jsem potkala nějaké holky. Dala jsem se s nimi do řeči.

„Ahoj, dámy, koho drbete?“ zeptala jsem se vysoké blondýny a její menší černé kamarádky.

„My nikoho nedrbeme, pouze tu čekáme na kamarádku,“ odpověděla mi bloncka.

„Jo, Elena nikdy nechodí pozdě,“ přidala se černoška.

„Ježiš, že nemluví o TÉ Eleně?“ vrtalo mi hlavou. Začínám být na tu holku alergická.

Černovláska se podívala na hodinky a najednou vypískla: „Jejda, už je tolik. Mám být u babičky. Musím letět, tak ahoj, Caroline.“

A než na to stačila blondýna zareagovat, černovláska zmizela. Já využila příležitosti. Sedla jsem si naproti blondýně, jak že se to jmenovala, Clarissa? A z hluboka jsem se jí podívala do očí.

„Tak mi něco povídej, jsem tvá kamarádka, můžeš mi věřit.“

Blondýna na mě hodila zářivý úsměv a začala mluvit. Pro mě to bylo dlouhé odpoledne, ovšem plné důležitých a užitečných informací.

Pohled Stefana

Právě jsem přišel domů. Byl jsem doprovodit Elenu domů. Chtěl jsem si být jist, že si na ni Violet někde nepočká. Díky bohu, na nic si nepamatuje.

Náhle slyším zvonek. „Ale, slečna si snad zapomněla klíče nebo co?“

Došel jsem ke dveřím a otevřel je. Stál tam ovšem jen pošťák a předal mi pozvánku. Došel jsem zpět do obýváku, kde už se objevil i Damon.

„Co je to?“ zeptal se se zájmem.

„Pozvánka na večírek k Lockwoodovým. Koná se to zítra večer. Jsme srdečně zváni a dokonce…“ Zůstal jsem koukat na poslední řádek.

„Co?“ vrčel zas Damon.

Podíval jsem se na Damona. „Máme s sebou přivést tu mladou slečnu, která u nás teď bydlí. Jak o ní ví?“

Damon se usmál. „Mám pocit, že Violet není typ holky, co je neviditelná. Ta je často viditelná až moc.“

Dělalo mi to starost. Proč by někdo zval Violet? Mrchu jednu zákeřnou. Prolhanou. Krvežíznící!

Náhle mě z přemýšlení vytrhlo prásknutí domovních dveří.

„Oj, naše mladá slečna je tu.“

„Čau,“ řekla stroze směrem do obýváku, ale sama zmizela v kuchyni. Pak se vrátila, to už držela skleničku s vychlazenou krví. Zaregistrovala pozvánku, kterou jsem pořád držel v ruce.

„Co je to?“ zeptala se stejně pitomě jako Damon.

„Pozvánka na večírek. Jsi zvaná i ty.“

Violet vyprskla krev, kterou právě upila ze sklenky. „Cože? Ono se tu furt trapčí s těma stupidníma večírkama? Co jsem komu udělala?“   

„To je blbá otázka,“ napadlo mě.

„Proč? Ale stejně je to fuk, nikam nejdu.“

Náhle se v mé hlavě zrodil geniální plán. Tohle bude pro Violet trest. Sice jsem ji tam nechtěl, ale když ona tam nechce samozřejmě znamená, že tam musí.

Naprosto bez emocí jsem pronesl: „Ale ano, Violet, půjdeš tam. Jsi zvaná, to je slušnost, a navíc se konečně můžeš seznámit blíž s obyvateli Mystic Falls.“

Violet si odfrkla. „A nebo máš na mysli jen tu lepší část Mystic Falls? Typuju, že ti, kdo poslali tu pozvánku, jsou zakládající rodina, že?“

Já nechtěl ustoupit. Navíc jsem se těšil, jak bude Violet prskat.

„Půjdeš tam a bez řečí. Doprovodíš nás tam.“

A tím jsem ukončil debatu, protože jsem se odebral do svého pokoje.

Následující večer se všichni tři sourozenci sebrali a zamířili k Lockwoodům. Každý měl úplně jiné pocity. Damon se těšil, že se bude moct napít z nějakých pěkných a mladých holek. Stefan se těšil, že bude moct strávit příjemný večer s Elenou a zároveň po očku hlídat sestru. A Violet se těšila, až ta maškaráda skončí.

Každopádně oba dva chlapci se proměnili v pěkné gentlemany, ve smokingu jim to slušelo. Violet si oblékla tyrkysové šaty, které doladila perlami. Krásně namalované oči a nakulmované vlasy jí neuvěřitelně slušely, a přitom stále vypadala jako šestnácka.

Pak se vyrazilo k Lockwoodovým.

Pohled Damona

Ještě těsně před dveřmi k Lockwoodům dal Stefan Violet snad tisícé kázání o tom, jak se bude chovat k Eleně i hostům a hostitelům. Poznal jsem na Violet, že už to vzdala, takže Stefanovi jen kývala.

Došli jsme ke dveřím a já zazvonil. Okamžitě otevřela Carol Lockwoodová se zářivým úsměvem a v červených šatech.

„Ó Salvatorovi, vítám vás, pojďte dál. A čekám, že mi konečně představíte tuhle slečnu,“ ukázala na Violet, která se opravdu přemohla a vyčarovala na rtech úsměv. Chopil jsem se toho, protože Stefan už hledal Elenu.

„Toto je Violet, má mladší sestra.“

Carol se dál usmívala a podávala Violet ruku. Ta ji přijala snad s ještě větším úsměvem.

„Jsem Carol Lockwoodová.“

„Těší mě, paní Lockwoodová. Jsem Violet.“

Vzal jsem Violet za ruku a odvedl ji do domu, aby Carol mohla dál vítat hosty.

Viděl jsem ten pohled, co Violet nahodila, když viděla jejich dům.

Pošeptal jsem ji: „Chápej, že to je dům starosty.“

„A všem musí ukazovat, jak se má dobře, co?“ procedila Violet mezi zuby.

Než jsem jí stačil odpovědět, mířil k nám Charles Lockwood i se synem.

„Rád vás vidím, Damone,“ řekl a podával mi ruku.

„Pane,“ a podal jsem mu ji také.

„A kdopak je tato úchvatně překrásná mladá dáma?“ zeptal se při pohledu na Violet. Je fakt, že jí to v tyrkysových šatech po kolena a bez ramínek moc slušelo.

„Tohle je má mladší sestra, Violet,“ pronesl jsem poměrně hrdě.

Starosta se nenechal zahanbit. „Toto je můj syn Tyler,“ řekl a cpal Tylera dopředu.

Nelíbilo se mi, jak na Violet kouká, ale když jsem spatřil, jak se tváří Violet, byl jsem v klidu. Její oči nazvačovaly, že by ho nejradši zakousla. A to na místě.

„Ahoj,“ pronesl Tyler prkenně.

„Ahoj,“ řekl Violet naopak na úrovni, čímž starostovo veškeré snažení shodila.

„Tak my to tu půjdeme ještě okouknout,“ utnula konverzaci Violet a táhla mě pryč.

„To je vůl,“ pronesla, když jsme byli z doslechu.

„Kdo? Starosta nebo jeho synáček?“

„Oba.“

Musel jsem se v duchu pousmát nad tím, jak mi je vlastně Violet podobná. Každopádně jsem si všiml hezké dívky, která stála na zahradě. Takže jsem se chtěl okamžitě zbavit sestry, abych se mohl jít pobavit. Violet mě ovšem předběhla. Otočil jsem se a zjistil, že tam již není.

„A co?“ pomyslel jsem si. „Nejsem její chůva.“ A odešel jsem na zahradu a navázal konverzaci s tou pěknou dívkou.

Pohled Violet:

Jakmile jsem se zbavila Damona, narazila jsem na Stefana společně s Elenkou. 

„Do háje, měla jsem jí vypít víc krve, aby se tu nepromenádovala," napadlo mě při pohledu na ni. V černých šatek vypadala jak reklama na hlad (ode mě to tedy sedí, když nemám ani pořádné boky, ale přes volánky na šatek to vidět není) a ve tváři měla trochu unavený úsměv.

Já se zákeřně usmála. „Je unavená z mého transu. Chudinka," pomyslela jsem si.

Ale náhle si mě všimnul Stefan a šel samozřejmě ke mně, protože se mu nelíbilo, že jsem tu bez doprovodu. Elena šla jak ocásek za ním.

„Kde máš Damona?“ zeptal se tlumeným hlasem.

„Dovol, abych ti připomněla, že jsem dost stará i silná na to, abych se ubránila sama,“ poznamenala jsem, i když jsem věděla, že právě tohle nedělá Stefanovi starosti.

Elena na mě koukala jako na andílka, protože si očividně nepamatovala, že jsem chutnala její krev.

„Ahoj, jsem Elena, Stefanova přítelkyně,“ řekla mi a podávala mi ruku.

Já se na ni podívala a ruku ji v žádném případě nepodala. Akorát mi leze na nervy.

Elena pochopila, že se k ní mile chovat nebudu, ruku zase stáhla a ustoupila trochu za Stefana. Ten mi ještě řekl: „Žádné blbosti. A chovej se slušně.“

Pak vzal Elenu za ruku a nějak se vypařili. Já otočila oči v sloup. „Jako s malým dítětem se mnou budou jednat. Že já sem lezla,“ v duchu jsem si nadávala a zdejchla jsem se na toalety. Koukala jsem do zrcadla na svůj odraz. Ale moc jsem se tam nepoznávala. V zrcadle jsem viděla mladou dívku s velmi krásnou čistou tmavší pletí, protože jsem svou bledost maskovala make-upem. Zlaté vlasy jsme měla nakulmované a sčesané, ale účes pomalu povoloval, v uších dvě malé perly a tmavě namalované oči. Ale… přece jenom mi na sobě něco chybělo. Taková ta jiskra, kterou jsem mívala dřív. Náhle můj pohled spočinul na mém krku. Kdysi tam býval řetízek. Teď jsem měla na krku perly, ale k těm jsem neměla žádný vztah, prostě jsem je ukradla nějaký holce, ze který jsem se napila. Ale ten řetízek, bylo na něm „N“ a moc pro mě znamel.

„Do prdele…“ zašeptala jsem, protože se mi do očí vlily slzy. Zhluboka jsem dýchala a opírala se o umyvadlo. Bylo mi mdlo. A pak jsem se podívala zpět do zrcadla a uviděla něco, z čeho se mi udělalo fakt špatně. Slzy v mých očích neuvěřitelně rychle vyschly a vystřídala je zlost.

„Ty..“ zašeptala jsem.

„Ano, já,“ řekla Katherine a vystoupila zpoza závěsu blíž ke mně.

Já se otočila čelem k ní. Nenávist mi proudila celým tělem.

„Co tady chceš?“ procedila jsem mezi zuby.

Katherine se, jako vždy, usmála tím svým přitroublým úsměvem. Jestli si ta nána myslela, že je roztomilý nebo snad sexy, tak fakt nebyl.

„Chci si s tebou o něčem promluvit.“

„Ha! Ale já s tebou ne!“

Měla jsem se k odchodu, ale ona mě samozřejmě zastavila. Ruce mi položila kolem ramen a podívala se mi do očí.

„Ale Violet, drahoušku, myslím, že by tě to docela zajímalo,“ řekla medovým hláskem.

A já měla nervy nadranc. Začala jsem mluvit dost nahlas a důrazně, aby tomu jejímu slepičímu mozku došlo, že já od ní absolutně žádný informace či pomluvy nechci.

„Tak hele, brouku, absolutně mě ty tvý kecy nezajímají. Byla jsi lhářka už tenkrát a nechápu, proč by ses měla měnit!“

Katherine se ovšem tak lehce nevzdala. Ba naopak, zatlačila na pilu.

„Violet, tohle jsou ovšem informace z té tvé úžasné minulosti, kvůli které jsi před pár minutama brečela jak malé děcko.“

A zlost ve mně vybouchla.

Popadla jsem ji za ruce, které mě stále přátelsky objímaly kolem ramen, a hodila jsem s ní o zeď. Katherine začala téct krev z pravého předloktí. A ve mně vzbudila chuť na krev.

Vytasila jsem špičáky a mé oči změnily barvu na břečťálově zelenou. Zrychlila jsem a skočila po ní. Katherine ovšem na poslední chvíli uhnula a já se rozplácla na zeď. A ta mrcha využila příležitosti, skočila mi na záda, přimáčkla mě ještě víc na zeď a zašeptala mi do ucha:

„Tak poslouchej, já ti chtěla pomoc. Ale teď…“ Popadla moji hlavu, přičemž urvala ten perlový náhrdelník, a mě napadlo, že stačí jeden pohyb a bude po mně. Náhle jsem dostala strach, protože jsem ještě umřít nechtěla. A už vůbec jsem nechtěla, aby mě zabila tahle kráva, co mi akorát zruinovala život.

Když náhle do koupelny vlítnul Tyler. „Eleno, co to vyvádíš…?“ ptal se naprosto šokovaně.

Katherine zatáhla špičáky a já pak už jen cítila, jak pustila mou hlavu a zmizela.

Já se konečně odlepila od zdi a sesula se k zemi. Cítila jsem se naprosto zničeně. 

„Musim odtud vypadnout, a to hned,“ prolétlo mi hlavou. Dost nešikovně jsem se zvedla a mířila jsem směrem k Tylerovi. Ten na mě upřeně zíral.

„Jsi v pořádku?“ vypadlo z něj, když jsem k němu došla.

Já se mu podívala do těch jeho tmavých černých očí a jen pronesla: „Nic jsi neviděl. Přišel jsi do koupelny a ten nepořádek tu už byl. Rozumíš?“

„Ano,“ řekl Tyler a já se vypařila z rezidence Lockwoodů ještě předtím, než dorazili všichni hosté.

Autor: Bee23, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upírské nebezpečí. 6.kapitola: