OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upírské nebezpečí - 9. kapitola

06.02.2013 (20:00) • Bee23 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 579×

Pohled Damona

Hned, co jsem uslyšel Stefana, jsem pustil Violet a začal jsem pomalu panikařit.

Do hajzlu, vždyť ještě nemáme ani nic připravený!

„Co budeme dělat?“ obrátil jsem se šeptem na Violet.

Její oči mi prozradily, že se nedá dělat vůbec nic. Tohle byla jedna z jejích vlastností, které jsem obdivoval. Nikdy necouvla. Když něco slíbila, šla do toho po hlavě. Tím pádem jsem věděl, že neucouvne ani teď, a že půjde se mnou za Stefanem.

Jen jsem si nebyl jistý, na které bude straně. Když se dozvěděla o smrti Lexi, bylo to něco jiného, chápala nás oba. Jenže teď?

Ale když jsem se pořádně zamysel, přišlo mi, že opět chápe nás oba. Mě - jak jsem v sebeobraně zabil upíra, který mě chtěl zabít, i Stefana - chudáka, kterému starší bratr zabil během patnácti měsíců druhého nejlepšího přítele, jakého kdy měl.

Violet mě vzala za ruku a sešli jsme ze schodů a mířili do obýváku, kde se nacházel Stefan. Ještě než Violet vešla do dveří do obývacího pokoje, pustil jsem se její ruky. Nechtěl jsem, aby mě Stefan viděl v tomto stavu.

Nasadil jsem kamenný výraz a vešel do obýváku. Stefan zrovna vypil tři litry krve z nemocnice.

Skvělý, ještě se posilnil. To aby mě pak hned mohl zabít.

„Ahoj, Stefane,“ začala Violet mile. Až moc mile.

Já se nedonutil k ničemu. Posadil jsem se do křesla, zatímco Violet zůstala stát.

Bože, co bys dělal, kdybys ji neměl?

Stefanovi došlo, že mu chce Violet něco říct. Posadil se tedy na židli.

Naštěstí se nacházela co nejdál ode mě, takže až se naštve, budu mít pár vteřin na to, abych se vypařil. Pokud to ovšem stihnu.

Violet začala: „Stefane, dneska se stala taková,“ odmlčela se, hledala správná slova, „vážná věc.“

Stefan na ni koukal nevraživě a hned vyhrkl: „Neudělala si snad zase něco Eleně, že ne?“

„Ne,“ řekla Violet neuvěřitelně klidně.

Tušil jsem, že by normálně reagovala úplně jinak. Jenže teď by asi byla možná lepší smrt Eleny, protože ta by se netýkala mě.

„Ty vole, chlape, ty jsi ale hajzl,“ mluvil hlas v mé hlavě. „Radši bys byl, aby tvá sestra zabila Elenu, a ty bys byl z obliga, co? Koukej bejt chlap, zvedni se a pověz to Stefanovi do očí sám! Přeci to nenecháš na mladší sestře, nebo snad jsi taková bačkora?“

Uvědomil jsem si, že si tohle musím vyžrat sám.

Zvedl jsem se a začal jsem mluvit, aniž bych Violet cokoli naznačil.

„Stefane,“ oslovil jsem ho, Violet zmlkla a Stefanova pozornost se stočila na mě.

„Já a jen já jsem dneska udělal tu věc, za kterou mě budeš asi do smrti nenávidět.“

Když jsem to dořekl, napadlo mě, že je to vlastně vtipné. Já jsem tu ten, kdo ho měl nesnášet do konce jeho života, a teď se naše role asi určitě obrátí.

Podíval jsem se Stefanovi do očí a tvrdě jsem mu oznámil: „Zabil jsem Adama.“

Pohled Stefana

Moji mysl zahalil černý mrak. Absolutně jsem nedokázal racionálně uvažovat. Prostě to nešlo. Zase jsem se cítil oproti Damonovi hrozně maličký a viděl Damona jako ďábla, co se na mě dívá z výšky a hnusně se mi směje přímo do obličeje. Já se zmohl v té chvíli pouze na jednu věc - útok.

Skočil jsem po něm a přitisk ho na zeď, ze které spadly obrazy a nějaké staré fotky. Silně jsem ho uchopil za ramena a mlátil s ním o zeď, přičemž se za chvíli objevila ve zdi díra. Tím jsem ovšem nehodlal skončit. Sebral jsem ho ze země, kde bezvládně seděl, a hodil s ním přes celou místnost, proletěl chodbou a dopadl na linku v kuchyni. Upíří rychlostí jsem se k němu dostal, uchopil jeho hlavu a mlátil s ní o linku, co to šlo.

V afektu jsem sice slyšel Violetin hlas, jak mě prosila, abych toho nechal, ale ten hlas byl moc vzadu. Moc daleko, a já ho stejně odmítl poslechnout.

Když už Damonův obličej byl celý od krve, opět jsem s ním hodil zpátky do obýváku. Violet se mě snažila zadržet v kuchyni, ale já ji odmrštil, ani jsem nechápal, kde jsem v sobě sebral takovou sílu. Došel jsem do obýváku, popadl židli, na které jsem předtím seděl, urval jí dřevěnou nohu a šel k Damonovi. Vzal jsem ho pod krkem a vši silou mu vrazil drevěnou nohu do břicha. Noha prosvištěla skrz něho a zasekla se do zdi. Damon tedy visel přibitý na zdi.

Sundal jsem mu prsten, který ho chránil proti slunci, a šel k oknu.

Opět se objevila Violet, která stále byla jen ve fialovém županu. Postavila se před Damona a zařvala na mě: „Tohle nemůžeš! Je to tvůj bratr!“

Já si odfrkl. „Můj bratr by nezabil dva nejdůležitější lidi v mém životě!“

Hodlal jsem odhrnout závěs a Damona spálit. Ale Violet stála před ním a kryla ho. Můj pohled spočinul na jejích rukou. Neměla na rukou žádný prsten, takže pokud odtrhnu závěs, začne hořet i ona. Podíval jsem se jí do očí. Prosily mě, abych to nedělal, ale zároveň byly odhodlané neustoupit. Pokud odhrnu závěs, slabé zimní slunce spálí nejrdřív ji, ale potom i jeho.

Ovšem já cítil zlost. Za Adama. Za Lexi.

Trhl jsem závěsem a pustil do obýváku svit slabého slunce. Překvapením ovšem bylo, že Violet nevzplála. Prostě tam jen tak stála, zabalená pouze do županu, a slunce na ni svítilo.

Vztek vystřídal nával lítosti. Mohl jsi ji zabít. Podíval jsem se na Violet, která měla v očích slzy.

„Ach, Stefane…“

To bylo poslední, co jsem slyšel. Pak jsem upustil Damonův prsten proti slunci na zem a upíří rychlostí opustil dům.

Pohled Violet

Ještě několik vteřin po tom, co Stefan opustil dům, jsem jen bezmocně stála se slzami v očích.

Jak to mohl udělat? Chtěl zabít vlastního bratra! Bylo mi z toho nanic, kam až naše rodinné vztahy zašly.

Rychle jsem se přesunula k závěsu a zatáhla ho. Zvedla jsem prsten a pak jsem se přemístila k Damonovi a vytrhla dřevěnou nohu z jeho těla. Damonovo tělo se sesulo k zemi jako mrtvé. Já si ho hodila na rameno a upíří rychlostí jsem došla do jeho pokoje. Opatrně jsem ho položila na postel, nasadila mu zpátky prsten a došla pro vodu. Otřela jsem mu již zaschlou krev, která mu zůstala na obličeji. Když jsem skončila, okamžitě jsem přinesla dva litry krve, které zbyly ve sklepě. Damona to trochu vzkřísilo, ale potřeboval další. Pro tu jsem ale musela do nemocnice.

„Damone, skočím ti pro další krev. Ty tu zůstaneš, jasný? Myslím, že se Stefan nevrátí, aby tě dorazil.“

„Škoda, choval se docela jako chlap.“

„Pst!“ okřikla jsem ho. „Zůstaň tu, já se ho hodiny vrátím, ano?“

„Fajn. Vezmi mi prosím nulu pozitivní, tu mám rád.“

Pán si ještě bude vybírat! pomyslela jsem si s velkou ironií.

Už jsem byla u dveří, když se Damon ozval: „Violet, moc díky. Já tě nemít, tak…“

„Pšt. Koukej odpočívat. Budu se snažit vrátit se co nejdřív.“ A zavřela jsem dveře do jeho pokoje.

Já ovšem věděla, že při cestě do nemocnice se budu muset ještě někde zastavit. Někde, kam bych sama dobrovolně v životě nevlezla. Ale nové okolnosti a hlavně život mých bratrů bohužel záležel na jednom člověku. Na Eleně.

Ještě štěstí, že jsem Damonovi řekla, že budu rychle zpátky, protože bych se neodhodlala tak rychle zaklepat na domovní dveře Gilbertů.

Po chvilce čekání mi otevřela malá dívka, asi tak desetiletá, která vypadala jako Elena v mladší verzi. Jen měla jiné, šedé, oči.

„Ahoj, jsem Violet a moc bych potřebovala mluvit s Elenou,“ řekla jsem mile a usmála se na holčičku. Než stačila odpovědět, ozvalo se za ní: „Andie, kdo to je?“ A ve dveřích se objevil kluk, který stoprocentně fetoval. Mému čichu to nemohlo ujít, ale statečně jsem se na něj usmála. Holčička k němu promluvila: „Tahle slečna chce mluvit s Elenou, Jeremy. Zavolám ji,“ a ztratila se v domě. Jeremy, jak se tedy ten kluk jmenoval, na mě zíral výrazem, který jsem viděla už milionkrát - líbím se mu.

Jo, hochu, dneska máš smůlu.

Náhle se ve dveřích objevila Elena.

„Jeremy, nech nás prosím,“ obořila se na kluka, který neskrýval zklamání, že už musí. Hodil na mě ještě jeden úsměv a odešel.

Elenin výraz byl jasný: Co chceš, ty mrcho?!

Já na to šla mile, přece jen, něco jsem potřebovala.

„Ahoj, můžu dál?“ vytasila jsem ze sebe a hned mi došlo, že to nebyla dobrá otázka. Tahle holka si mě do domu v životě nepustí.

Když jsem viděla její pohled, změnila jsem otázku.

„Fajn, tak pojď, prosím, ven. Musím si s tebou vážně promluvit.“

Pořád se tvářila, že to je špatný sen. Já nechtěla panikařit, ale schválně mi to uklouzlo v následující větě, abych tomu přidala váhu.

„Jde o Stefana.“

Na to Elena zareagovala tak, jak jsem chtěla. Popadla bundu, zakřičela něco na nějakou Jennu a vyrazily jsme po ulici.

„Tak co se děje?“ zeptala se, když jsme byly tak dvě set mětrů od jejího domu.

„Poslyš,“ začala jsem, „jde o to, že se Stefan a Damon dneska porvali, a věř mi, že bych tu nebyla, kdyby to nebylo nutný.“

„Proč se porvali?“ zeptala se na celkem logickou otázku.

Já se nadechla, abych to ze sebe vychrlila co nejrychleji a nedala jí čas na zbytečné otázky.

„Damon v sebeobraně zabil Adama, Stefanova nejlepšího přítele, on byl jako druhá Lexi, a Stefan to prostě nevstřebal. Teď je někde venku a myslím, že až se to v něm uklidní, půjde za tebou.“

Dala jsem Eleně čas na to, aby to vše pochopila.

„A co mám teda udělat já?“

Díky bohu, chápe rychle.

„Až za tebou Stefan přijde, je nutné, abys mu psychicky pomohla. Eleno,“ zahleděla jsem se jí do očí, „Damon nezabil Adama úmyslně, a ty jsi jediný člověk, co člověk, tvor na této planetě, od koho to přijme.“

„Takže ty po mně chceš, abych mu přiznala, žes za mnou byla, a že obhajuju Damonovo chování?“

„Tak trochu ano. Prostě mu jen povíš, že Adam byl zmanipulovaný a že ho na Damona poslali.“

„Kdo?“ vyhrkla Elena.

Tohle už bylo téma, do kterého jí nic nebylo. Takže přišel na řadu můj krásný pohled, díky kterému jsem zvládla tolik šílených věcí.

Podívala jsem se jí zhluboka do očí a přestala jsem mrkat: „Do toho ti už nic není. Prostě mu povíš jen to, že byl Adam ovládnutý a chtěl Damona zabít. Bylo to kdo z koho. Rozumíš?“

„Ano.“

„Fajn, teď se vrať domů a se mnou jsi nikdy nemluvila.“

Elena se otočila na podpadku a šla zpátky domů.

Já si to zamířila do nemocnice a pak domů za Damonem.

Co ale Violet nevěděla, bylo, že celou tuhle scénu sledoval Stefan, který se schovával v korunách stromu.

A ani jeden ze sourozenců už vůbec netušil, že vše také viděl Frederik Crudelis, upír, který poslal Adama na Damona.

Autor: Bee23, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upírské nebezpečí - 9. kapitola: