OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » V objetí zrůdy 37

08.11.2011 (11:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 10× • zobrazeno 4052×

37. kapitola

Zsadist zamrkal. V noze mu tepalo, ale zároveň cítil na stehně i příjemné teplo. Teplo dalšího těla. Konečně zaostřil a zvedl hlavu.

Chtěl, aby Bellina tvář byla to první i zároveň poslední, co každý večer i ráno uvidí, ale rozhodně ne ležící na zemi. Chtěl ji zvednout na postel, ale zarazil se dříve, než se stačil vůbec pohnout. Ruku měl vlhkou a vypodloženou polštářem. S nepříjemným tušením sklopil pohled dolů. Mezi Bellou a ním ležel polštář a na něm si spokojeně hověl jejich syn. Hlavičku měl otočenou na straně a sliny mu tekly až na Zsadistovu ruku.

„Bello.“ Zašeptal to, že se sotva slyšel on sám. „Bello.“

Spíše než oslovení ji probudil jeho tón. Škubla sebou a rozevřela oči. Zsadist ležel čelem k ní a ve tváři měl vytřeštěný výraz. Byl ztuhlý, jako by se bál i pohnout.

„Dobré ráno,“ zapředla nakřáplým hlasem. Natáhla paže nad sebe a protáhla se. Cítila každičký sval. V břiše jí bolestně zacukalo a o partiích níže raději ani nemluvit.

„Bello!“ sykl Zsadist už téměř panicky.

Musela se hodně snažit, aby se nezačala usmívat. Zsadist se bál. Ten velký obr, který by se postavil komukoliv a kdykoliv a ideálně pokud by byli v převaze, ten tu hysterčil kvůli jejich malému drobečkovi.

Téměř už zapomněla, jak se kdysi bál sáhnout na ni. A stejně jako tenkrát, mu to nehodlala tolerovat.

„To je v pořádku,“ uklidnila ho a opatrně se posadila. Pomalu zajela rukou pod drobné tělíčko zabalené v dečkách a podepřela ho. Zsadist cítil jak mu přejela po ztuhlé paži. Jakmile ho zvedla, malý se probudil. Velká černá očka se rozevřela dokořán a vykuleně zíral na to okolo.

Měl doslova fascinovaný pohled. Stejně jako Zsadist.

Odsunul se okamžitě stranou a opřel zády o postel. Z bezpečné vzdálenosti zíral na ten zázrak před sebou. Bellu s jeho synem. S dítětem, které bylo v sobě mělo i kus z něj samotného a přesto to bylo naprosto dokonalé stvoření.

„Pomůžeš mi?“vyrušila ho.

„Samozřejmě,“ vyhrkl okamžitě.

„Anno.“ Bella vykřikla ke dveřím. V řevu byla za minulou noc odborník. Pořád ještě trochu chraptěla.

Dveře se za chvíli opravdu otevřely a Anna strčila hlavu dovnitř. Přelétla pohledem celé osazenstvo.

„Mohl bys?“ Zsadist se díval na Annu, tak mu v první chvíli ani nedošlo, že Bella mluví na něj. Přesunul se okamžitě k ní.

„Co-“ Dále to nedořekl. Bella k němu natáhla paže s dítětem. Instinktivně zvedl ruce ve strachu, aby nespadlo. Než se dokázal vzpamatovat, položila mu na předloktí jejich syna a druhou ruku mu nasměrovala, aby ho držel správně.

„Musí mít podepřenou hlavičku,“ zamumlala a aniž by vzhlédla, pohladila drobnou tvářičku. „Anno,“ natáhla ruku k ní a Anna hned přiskočila, aby jí pomohla vstát. Pohledem vystrašeně hleděla k Zsadistovi. Sledovala ho s tím drobečkem v jeho obrovských prackách. Doslova se v nich ztrácel.

Bella se s heknutím postavila na nohy a opřela se o Annu. Zsadist udělal opatrně krok k nim, aby jí dítě zase předal. Očima jej stále sledoval a pohyboval se tak opatrně, jako by mu snad mohl větší pohyb uškodit.

„Potřebuju sprchu, Anno, pomůžeš mi?“

Zsadist okamžitě vzhlédl a v očích se mu zračila neředěná panika.

„Ne, Bello!“

„To zvládneš,“ zamumlala a vykročila ke dveřím. Anně se také moc nechtělo, ten pohled stál opravdu za to.

„Nemůžeš mě tu s ním nechat.“

Prošly dveřmi. Bella opatrně našlapovala, aby co nejméně zatínala svaly. Teprve až na chodbě si dovolila se začít pobaveně usmívat. Což umocnil další zoufalý výkřik jejího jména.

„Paní, jste... jste si jistá?“ zkusila opatrně Anna.

Okamžitě přikývla.

Její syn byl právě na tom nejbezpečnějším místě, jaké znala.

Zsadist se nedokázal skoro hnout. Očima byl připoutaný na tom drobounkém stvoření. Stačilo, aby se jeden z nich špatně pohnul a jeho syn mohl třeba spadnout, ublížit si. Svatá Stvořitelko, vždyť o miminech nic nevěděl. A on byl tak malinký. Bylo to vůbec normální?

Bella přece rodila dříve než měla. Co když malý není v pořádku? Mohl by přestat dýchat. Mít uvnitř něco špatně.

I přes to všechno, mu ten malý ale vyrážel dech. Ty mrňavé ručičky a to jak se s nimi zkoušel marně trefit do pusy. Ztuhlého Zsadista si ani nevšiml, ale fascinoval ho ten pohyb jeho vlastních rukou. To jak se mu nekoordinovaně míhaly před nosem.

Konečně se s jednou trefil a spokojeně ji začal žmoulat. Dlouho ho to ale nebavilo. Během chvíle s ní znovu začal šermovat nad sebou a stékal mu po ní pramínek slin.

Zsadist netušil, jak dlouho ho takhle pozoroval, ale vyrušil ho nějaký šramot. Bella stála ve dveřích oblečená jenom v županu a sledovala je.

„Konečně,“ hekl vyčerpaně Zsadist.

„Zvykej si,“ odbyla ho Bella. A pomalu se vydala přes pokoj k nim. Našlapovala opatrně, protože si zas tak moc ještě nevěřila. Byla sice upírka, ale i tak se její tělo po porodu regenerovalo velmi pomalu.

Přešla k posteli a opřela se o ni nejprve rukou a pak teprve dosedla. Vztáhla paže k jejich synovi.

Zsadist plynule dřepl a celou dobu to malé sledoval, aby s ním ani necukl. Než jí ho ale podal, na okamžik se zarazil a váhavě se na ni podíval.

„Bello, je opravdu v pořádku? Není moc malý?“ Dával důraz na každé slovo, jako by si vynucoval pravdu, ať je jakákoliv.

„Malý?!“ vyjekla Bella. Prý malý! Jediné co ho omlouvalo byl fakt, že nebyl u porodu. Jinak by takovou pitomost nikdy nevypustil z pusy.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek V objetí zrůdy 37: