OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Vampire pet 11. kapitola

03.07.2016 (14:00) • Inugirl • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1137×

Kapitola 11

Pohár života

Verona přešlapovala sem a tam ve svém pokoji. Radu tam již dávno nebyl, jinak by jistě uhádl, co jí tak leží v žaludku.

Poslední měsíce se upírka dosti nudila, když pomineme občasné návštěvy přátel nebo útoky vlkodlaků, což bylo v těchto končinách docela běžnou záležitostí, tak tu nebylo co dělat.

To, co se však stalo minulého dne, jí hnulo doslova žlučí.

Ta zatracená malá holka!

Vadila jí. Už z pouhého pohledu na tu růžovou věc měla chutě zabíjet.

To pomyšlení, že je tady nějaká hloupá cizí husa, přestávala mít chuť na krev. Prostě nesnesla konkurenci, byť to byl smrtelník a nesmrtelným se po žádné stránce nemohl rovnat.

Ještě aby začala zajímat i jejího manžela, to už by byl vrchol, vyškrábala by jí oči. Vzmáhal se v ní vztek. Navíc nevěřila ani té smyšlené historce, co se jí ti dva snažili napovídat. To tak.

Její drahý syn by na nic tak frivolního nepřistoupil, na to ho znala dost dobře. Vybrušovala jeho schopnosti do dokonalého diamantu, vychovávala Alrica jako vzor schopného vůdce, a teď by udělal tak primitivní chybu?

Nemožné.

Verona dohlížela na jeho výchovu dosti rázně a tohle se mu nepodobalo. Jídlo bylo jídlo a v žádném případě se s ním nedalo přátelit. Nejsou snad upíři v potravním řetězci úplně nahoře jako žraloci nebo lvi?

Nakonec Veronu napadla jiná věc.

Před zhruba dvěma stoletími začala mezi upíry móda tak zvaných krevních posluhovačů, jednalo se především o lidské důvěrníky, kteří bok po boku následovali svého pána a poskytovali mu krev kdykoliv a kdekoliv s jejich neocenitelnými službami ve dne, kdy se nemrtví ukládali k spánku, ale i v noci.

Mělo to své výhody i nevýhody. Jednak lidé brzy umírali a navíc častokrát se svých pánů báli a spáchali dobrovolnou sebevraždu, hlupáci.

To však už dávno padlo. Dnešní monstrózní svět o existenci temných bytostí věděl, tedy jen málokdo tomu sice věřil, ale knihy s vyumělkovanými postavami sajícími krev se prodávaly v každém knihkupectví, takže museli být ještě opatrnější. Na druhou stranu vampýři začali zabíjet z hladu, kdekoliv je napadlo, a někdy i pro zábavu, čehož byla Verona zastáncem. Museli být však hodně opatrní. Tehdy byli smrtelníci velice pověrčiví a církev měla staré pevné kořeny.

Pokud někoho prohlásili za čarodějnici, za pár hodin už z hranice stoupal kouř a nikdo se neptal, zda je to pravda.

I tak se lstiví lidé zbavovali svých nepříjemných sousedů, kteří jim byli trnem v patě.

Avšak díky dnešní volné pokrokové době nesvázané konvencemi se dalo lovit téměř kdekoliv, proto nebylo krevních posluhovačů již třeba.

Mohl se Alric přiklánět k tomuto zapomenutému podivínství?

Verona chodila v kruhu, málem do koberce vyšlapala díru, vrčela jako kobra plná jedu toužící ho do někoho zapustit.

Za všechno mohl Chestr, už jen to jméno jí hořklo na patře zklamáním.

Vždy si stavěl vzdušné zámky a dělal si, co chtěl. Vytáčel ji tím do nejvyšších obrátek. Nesnášela ho před i po smrti své sestry Marishky.

Byl jedinou černou tečkou v jejím dokonalém plánu.

Moc náladový, moc hrubý, neotesaný, drzý a impulsivní. Hrůza, nedalo se s ním nijak pořídit, a výchova? Radu s ním nic nesvedl a nechal mu volnou ruku, a jak to dopadlo?

Ať se snažila, jak chtěla, vždy mu všechno procházelo, i ty nejhorší provinění hraničící s kodexy Karamili. Její manžel stál pokaždé pevně na jeho straně a ona se domnívala, že na ní stojí i sám Satan.

„Zatracený kluk!“ zavřískala Verona celý pokoj, až se rozechvěly i tabulky skla v okně, kde se odrážel dokonalý ženin bledý obličej zkřivený zlostí.

Co jen teď bude dělat?

Té holky se musí zbavit už jen pro svůj dobrý pocit. Jenže jak? Radu ji taktně varoval, ať se neopovažuje na ni vztáhnout ruku, prý to není její věc.

„Phe.“

Něco jistě vymyslí, ale nejdříve jí pobyt na Branu doslova osladí.

Neměla nic jiného na práci, než dlouho očekávaná návštěva přiletí, zbývá ještě několik dní. Třeba to nebude tak špatné trýznit tu malou růžovou myš.

Nakonec to přeci jen může být i legrace. Když si trochu pohraje, nikdo ji soudit nebude.

Rozhodla se začít slovně, třeba takový malý nevinný rozhovor, přemítala, bubnujíc nehty o stůl.

Ano! A proč to odkládat? Zanedlouho bude sice ráno, ale to je jedno.

Vyšla z pokoje a zamířila po chodbě do západního křídla, se zlým úsměvem na tváři někoho, kdo sprovodil ze světa víc než jen pár desítek lidí…

Daisy probudil především nesnesitelný hluk přede dveřmi.

Nejdříve se zmateně rozhlížela kolem, než si uvědomila, že sklapla nastražená past pro nevítané návštěvníky.

„U všech ďáblových pařátů! TO JE SMRAD!“

Hlas patřil dozajisté ženě a byl nepříjemně jízlivý, až pisklavý jako nějakého křečka, nebylo pochyb, kdo to byl, a Daisy si tuhle krvelačnou bestii ječící na druhé straně opravdu vychutnávala.

„FUJ! Co to je?“

Nový záchvat hysterie nabral na intenzitě. Živě si dovedla představit, jak se chytá za ten svůj vysoko zdvižený nos a prská na všechny strany.

„ÁÁÁ, česnek, to je hrůza! FUJ! To se nedá vydržet!“ vřeštěla upírka jako pominutá a zapomínaje na své jemné vystupování se podle splašených kroků hnala zběsile pryč jako jezinka pronásledovaná buldozerem.

Daisy se musela z plna hrdla smát.

Dobře tu ženskou vypekla, jen co je pravda.

Nedokázala se přiblížit ani ke klice. Štiplavé aroma velkého česneku zavěšeného zvenčí na hřebíku u dveří, kde prve visel obrázek neznámé krajinky, dělal skutečně divy.

Alespoň něco se z té televize přiučila a byla vážně ráda, že to fungovalo, jen aby to tak vydrželo. S nočními návštěvami je konec, usmála se vítězoslavně.

„Já ti dám chodit na návštěvu, ty mrcho,“ prohodila ke dveřím.

Teď by to ještě chtělo sehnat stříbrný kříž a pod polštář strčit dřevěný kůl.

Dobrou náladu si dívka uchovala i přes celé dopoledne, kdy jí Iona donesla snídani až do pokoje, spolu se svými šaty, které jí ráda půjčila, jelikož Daisy žádné jiné neměla.

Matně si vzpomínala na svou roztrhanou sukni a tričko.

Vyprávěla usměvavé blondýnce o velkém New Yorku i Americe a služka nadšeně poslouchala s nadšením každé slovo, ač z ní sama moc odpovědí nedostala. Pak se omluvila, že musí zpátky do kuchyně.

Daisy osaměla.

Vydržela to zhruba hodinu, ale tak dlouho neměla volnost pohybu, že jí procházky moc chyběly, a tady přeci bylo tolik ke zkoumání, když majitelé hradu tvrdě spali ve svých rakvích.

Vystrčila opatrně hlavu ze dveří a mrkla na obě strany. Nic.

Haha, radovala se. Zavřela za sebou dveře pokoje a jako myška cupitala ke schodům. Nové šaty byly těsné, možná až moc. Iona byla štíhlá drobná dívenka, zato ona se svým kulatým zadkem a ňadry se do nich jen tak tak vecpala, takže obepínaly její tělo opravdu těsně jako nějaký korzet hrozící každou chvíli rozerváním. Jen aby nepovolily švy, modlila se v duchu.

Nyní trochu litovala své neuvážené barvy vlasů, kdyby ji tu někdo potkal, považoval by ji za leckterou služebnou, jenže ta růžová svítila na dálku, a tak nebylo pochyb, že sem očividně nepatří.

S tím se však nedalo nic dělat.

Chvíli bloudila chodbami prosvícenými zavěšenými lucernami dodávající celému místu na tajemnosti, až se dostala na balkón, který viděla z nádvoří minulého dne. Odtud byl nádherný výhled do širokého okolí a hlavně na nádvoří dlážděné kočičími hlavami.

Daisy opřela ruce o bíle natřené panely zakončené dřevěnými trámy, tato konstrukce v podobě terasy zřejmě patřila na hradě k těm nejstarším. Odtud se jistojistě díval Drákula na přípravy svých vojáků, kteří za něho hodlali bojovat, než vytáhli do bitvy.

Lehce se vyklonila a spatřila košatou korunu stromu přímo pod sebou a naproti byl také jeden, tito dva však měly zlaté listy, zatímco stromy mimo hrad se honosily jen prázdnými větvemi. Alespoň něco živého tu je, pomyslela si úlevně.

Z vrchu si Daisy povšimla několika vchodů a průchodů připomínající složité bludiště. Co však stálo za zmínku, byla kamenná studna v zadní části nádvoří.

Nejspíše hodně hluboká studna, pomyslela si. Hrad stál přeci na skále.

Za tu dobu, co tam Daisy stála, k ní přišly tři ženy a nabraly z vědra novou vodu.

Patřičně je v duchu politovala, či spíše jejich ohnutá záda.

Tady asi ještě nevynalezli vodovod. No, holt někdo má rád pravěk, jak si včera povšimla své středověké vany v podobě obří kádě.

Najednou za sebou Daisy něco zaslechla a prudce se otočila. Nikdo tam nebyl, nejspíše zavrzalo dřevo, usoudila logicky. Na vše tu dýchala minulost a ona teď byla její součástí.

Raději tedy sešla po schodech po straně přímo na prostranství dole. Ihned zamířila k zavřené bráně, kudy včera přišli.

„Hmm, zamčeno.“ Co jiného se dalo čekat.

Začala tedy prozkoumávat okolí jako myš hledající malou dírku, kudy by se mohla dostat ven. Nakoukla do mnoha výklenků, které by se za tmy jistě daly využít k mnoha jiným účelům. Zapřemýšlela, zda to za ty léta někdo zkusil.

Daisy měla z hradu zvláštně stísněný pocit. Ano, byl obrovský, možná až moc, jenže jaksi tichý a nehybný jako hladina jezera, možná měla moc velkou představivost a čekala obrovské pavučiny rozprostírající se chodbami jako bílé prapory, spolu s velkými pavouky čekající na svou další oběť, kterou by jimi obalili, a také prach, tuny prachu.

Jenže všechny představy byly ty tam. Sice tu vládlo mrtvolné prázdno, ale to bylo jen zdání, večer se to jistě změní, namlouvala si a nebyla z toho moc nadšená.

Daisy si povzdechla, ztěžka dýchala jako zajíc, který nemůže utéct z nastražené pasti, navíc ty upnuté šaty jí nepohodlně bránily v pohybu. Nejraději by si je strhla a oblékla si nějaký prostornější hadr.

Na chvíli si potřebovala vydechnout a urovnat myšlenky, Daisy vnímala tu frustraci kolem, vítr kvílící mezi kameny a zdivem, a nebo hůř, dusivé ticho. Sedla si tedy na kamennou zídku a sledovala mraky plující na nebi, nejspíš bude každou chvíli pršet, posmutněla. Obláčky se z načechraných bílých mlhovin zbarvovaly do šedých chuchvalců a mračily se na zemi pod sebou. To tady zřejmě uvidí dost často, uvědomila si, a náladu jí to zrovna moc nepozvedlo. I na tohle si bude muset zvyknout.

Daisy nikdo nerušil, občas se někdo objevil, zavadil o ni pohledem nebo zaslechla, jak spolu špitají dvě ženy v zástěrách, ale aby ji někdo oslovil nebo něco nařídil? 

Líně si tedy zapletla vlasy do copu a svázala ho starou tkaničkou, kterou náhodou našla v kapsičce Ioniných šatů.

Najednou dopadly z oblohy první drzé kapky, pak hned další, a než dívka pohledem vyhledala tajemně zavřené dveře v pozadí, porostlé břečťanem, byla téměř celá mokrá.

„Zatracený déšť,“ hubovala počasí a rukávem si alespoň přejela po výstřihu a mokrých tvářích, aby je osušila.

Látka nepříjemně ztěžkla a ona jen doufala, že se nenafoukne jako marshmallow.

To už však vší silou strčila do těžkých okovaných dveří. Nepříjemně zavrzaly.

Najde tu něco zajímavého?

Připadala si trochu jako Indiana Jones objevující chrám zkázy.

Několikrát zakašlala a najednou stála v něčem, čemu se nejspíše podle starých lavic a klenutého stropu křížové klenby dalo říkat hradní kaple.

Překvapeně zamrkala, tady bylo to, co hledala!

Prach se tu kupil na neobsazená místa v malých hromádkách a špinavými gotickými skly oken za oltářem nebylo už ani vidět.

Vyobrazený archanděl byl stejně tmavý jako ďábel naproti němu, jako by se shodli, že svět už je stejně ztracený a nemravný, nemá tedy cenu se snažit o nápravu.

S téměř posvátným strachem, že do Daisy udeří blesk, šla tiše uličkou mezi prázdnými lavicemi.

Kostely byly odjakživa opečovávaná místa, ale chápala, že tady neměl svatostánek co pohledávat, postavil ho tu snad nějaký šprýmař?

Nikdo sem podle všeho nechodil, dokazovaly to jen její stopy, co nechávala tiše za sebou, a také loužičky vody jako by šla na rande s vodníkem.

Protáhlá místnost s bílými stěnami postrádala jakékoliv náboženské malby. Měla tvar obdélníku, kde se na konci sbíhala do špičky hned za oltářem.

Daisy si vždy přála svatbu v kostele, ale k tomu asi nikdy nedojde. Vzpomněla si na své nesplněné sny o spokojeném životě mizejícím v nenávratnu a posmutněla.

Nikdy nepůjde ve svatebních šatech uličkou plnou usměvavých lidí se svým manželem a nebudou jim přát štěstí. Místo toho skončí v Rumunsku, zapadlé díře, kde nesvítí ani slunce, zato ožívají všechny nestvůry z podsvětí.

Pomalu došla až k prvním dřevěným lavicím a opravdu se musela držet, aby nepozvedla pěst a nezačala hrozit samotnému archandělovi, kam ji to zase poslal.

Daisy nebyla pověrčivá, jenže neměla sílu to udělat, aby od ní náhodou Bůh neodvrátil svou tvář úplně, je stále živá a za to může děkovat jen jemu a sobě samé. No, možná více sobě než jemu.

Snad by měla hned odejít, byla na vážkách, necítila se tu dobře, nepatřila sem. Dešťová voda dívce odkapávala z šatů a zanechávala za ní malé loužičky, jako by snad ronila slzy za svůj zpackaný život a šla prosit o odpuštění.

Z melancholické nálady ji probralo cosi položeného na kamenném oltáři vpředu.

Pohár.

Zlatá majestátní nádoba hodna krále, nejméně třicet centimetrů vysoká, posetá rubíny, ta jediná vyhlížela zcela čistě a každého musela hned uhodit do očí, jakmile vešel dovnitř.

Je to skutečně ten, o kterém Chestr mluvil?

Nyní Daisy pohltila zvědavost. Udělala několik váhavých kroků vpřed. Připadala si sice jako zloděj a svatokrádežník, ale toužila se ho dotknout a zblízka si ho prohlédnout.

Jako malé dítě toužící po sladkosti natáhla prsty a uchopila jej za hrdlo.

Možná doufala v nějaké znamení, nějaký záchvěv vzduchu nebo energie, ale nic takového se nestalo. Bohužel žádné osvícení.

Byl obyčejný.

Kalich byl opravdu nádherný a těžký, je to opravdu zlato? Co je to za kov?

Přidržela si ho před očima a opravdu se v něm viděla, mistr klenotník po celém jeho obvodu vyryl drobné listy vinné révy dodávající mu božskému vzezření.

Vskutku úchvatná jemná práce, ocenila starožitný klenot.

„Co je to?“ promluvila sama k sobě, něco v něm bylo, proto byl možná tak těžký.

Objevování pokračovalo.

Nakoukla přes okraj, pohár vyplňovala z poloviny celého obsahu nějaká tekutina.

Ve špatném světle nemohla přesně poznat, o co se jedná. Byla černá nebo červená?

Je to voda? Víno, nebo dokonce krev?

Namočila do lektvaru ukazováček a zvědavě ho pozvedla k obličeji.

„Být tebou, tak bych to nedělal…“ ozval se kaplí tichý hlas, ale stěny vytvořily zvláštní zvonivý efekt a znásobily jej, takže měla pocit, jako by stál přímo za ní.

Daisy vyděšeně nadskočila, div na sebe celý obsah kalichu nevylila.

Asi v polovině uličky stál Alric a tvářil se, jako by ji právě přistihl při nějakém nekalém činu, nebo dokonce krádeži.

Zastyděla se.

Co tu vlastně dělal? Sledoval mě? ptala se sama sebe. Jak to, že už ho dávno andělský plamenný meč nesežehl na prach? To jí potvrdilo, že tento svatostánek, všemohoucí víra k její smůle nadobro opustila.

Dobře, možná je čas přejít k té druhé straně. Satane, zachraň mě!

„A proč ne, je v tom snad jed?“ nadhodila dívka odvážně s lehkým výsměšným tónem. Měla dokonce chuť si z něho trochu utahovat a dělat, že se z něho hodlá napít. 

„Dost možná,“ zněla strohá odpověď, „chceš to snad vyzkoušet Daisy?“

Dívka sebou znovu lehce cukla. O co se snaží? Vyděsit mě? Donutit mě to vypít? Nemá mě sice rád, ale díval by se, jak umírám? Jo, díval.

Daisy křečovitě sevřela zlatý pohár v prstech, jako by se obávala, že by ho po něm mohla hodit.

„Chestr mi vyprávěl, že býval na nádvoří a kdokoliv se z něho mohl napít, proč by v něm tedy měl být jed?“ zamračila se a vzdorně odolávala jeho panovačně přivřeným očím, které se v okolním přítmí měnily na vyhaslé černé uhlíky.

„Má matka smýšlí o věcech trochu jinak. Chtěla dát možnost každému zbavit se svého břímě,“ pokrčil slabě rameny a pomalu se ke svému mazlíčkovi rozešel.

Daisy nad tou krutou zákeřností vykulila oči.

„T… To je ohavné,“ vydechla s tím největším opovržením a zadívala se na tmavou tekutinu ve starobylé číši.

„Myslíš? Pro mnohé ženy to byla poslední naděje. Za ta staletí se tu stalo mnoho děsivých událostí a každá žena či dívka si mohla vybrat život v hanbě, nebo si zvolit smrt. Je to jen věc názoru,“ obhájil ten necita jednání své matky a vzal zmatené Daisy pohár z rukou, poté jej znovu postavil do středu oltáře, jako by se nic nestalo.

„Tenhle pohár kdysi zachraňoval lidi před žízní a teď přináší smrt? Jak velkorysé, vskutku,“ kysele udělala krok vzad. Z jistých důvodů si chtěla od mladého upíra udržet patřičný odstup. Alricova přítomnost ji znervózňovala na nejvyšší míru.

„Toto však není ten pravý pohár, o kterém historie vypráví,“ znovu ji překvapil svým výrokem a celou dobu se ten rubínový klidný pohled zabodával do toho naleštěného kusu zlata, nikoliv do ní.

„Ale Chestr…“

„Kdyby Chestr alespoň chvíli seděl na zadku v knihovně a přečetl si nějakou knihu, dozvěděl by se celý příběh a ne jen nějakou legendu, která se šeptala mezi sloužícími,“ upír se k ní prudce otočil a věnoval Daisy jeden ze svých rozladěných výrazů vyznačující se malou vráskou mezi obočími.

Růžovlásce trochu vadilo, jak ji hrubě přerušil, nicméně to on tu byl ta silnější osobnost, ač to na první pohled tak nevypadalo.

„Jaký příběh?“ na oplátku se také zamračila, bojujíc s tou rudou jiskrou v jeho pohledu.

Alric pokynul rukou k první lavici, jako by chtěl provést výklad na tomto opuštěném místě.

Váhala jen vteřinku, než se posadila, riskovat jeho rozčilení rozhodně nechtěla, navíc když tu nebyl Chestr, těžko by ji někdo zachránil, protože sama neměla žádnou šanci. Podrobila se, protentokrát.

Chlapec, jehož vlasy měly nyní barvu té nejtmavší havraní černi, na pár vteřin zavřel oči, jako by si urovnával slova pro celé vyprávění, které hodlá přednést svému publiku, pak je otevřel, ale nedíval se na Daisy, upíral pohled kamsi do dáli, do minulosti.

„Všechno začalo jedním slovem. Slyšela jsi někdy, co znamená slovo Sangréal?“ otázal se již klidným vyrovnaným hlasem badatele, který zkouší svou žačku.

„Ano, jistě,“ snažila se ukázat, že není tak hloupá, za jakou ji považuje, „znamená to královská krev.“

Chlapec přikývl, nebylo v tom však žádné uznání, považoval to za samozřejmost.

„Co to s tím má společného?“ odsekla a vysloužila si od svého společníka nefalšované zamračení. Tady přešlápla, Alric nejspíše k jejímu přerušování nebude zas tak shovívavý jako jeho bratr, proto ihned zavřela ústa a dělala jako by nic.

Upír se klidně opřel zády o oltář a své paže si založil na hrudi v umocňujícím gestu své nadřazenosti.

„Všechno,“ vydechl.

Nechal doznít ozvěnu svého hlasu a pak pokračoval: „Vše začalo kdysi dávno poslední večeří Ježíše Krista. Představitelem katolické církve, jak by ti řekl kterýkoliv kněz. Při této události pil Ježíš ze zlatého kalichu, který mu darovali jeho nejvěrnější. Nikdo neví, zda se toto zakládá na pravdě, či je to jen pouhý výmysl. I hlupák může opsat a upravit bibli pro svoji víru.“ Nechal chvíli dívku v tichosti, ať všechny informace postupně vstřebá.

„Ale ani Ježíš netušil, že následující den bude chycen a krutě ukřižován. Na kříži trpěl několik dní i nocí s dlaněmi a chodidly přibitými ke kříži spolu s šípy ve svém těle. Co více podlého mohl Pilát Ponský vymyslet, než-li zachytit do kalichu svatou krev trpitele. Vzal tedy Ježíšův kalich a naplnil ho jeho rudou krví. Legendy říkají, že z této krve jsme vznikli my, zplozenci pekla a vládci noci, jako trest židům za jejich zradu. Těžko uvěřit, ale zrnko pravdy je v každém příběhu, protože my skutečně existujeme.“

Alric se odmlčel a pohlédl na stále naslouchající Daisy vzhlížející nejistě k němu.

Nepromluvila a ani neuhnula pohledem.

Možná to ho pobídlo pokračovat ve svém bezchybném přednesu bez sebemenších emocí, až měla pocit, že je také z kamene stejně jako oltář za jeho zády.

Celé to znělo jako přitažené za vlasy, jenže jak vysvětlit přítomnost upírů a jiných bestií na tomto světě? Tohle vyprávění mělo alespoň nějaký základ a ona neměla důvod tomu nevěřit a hloupě zpochybňovat. Pořád lepší tohle než věřit, že jsou vyrobeni ze zkumavky na zakázku nějaké mocné organizace.

„Zlatému poháru s Ježíšovou krví se začalo říkat Svatý grál. Mnozí toužebně věřili, že ať do něho nalijí víno nebo vodu vyléčí to jejich nemoci a udělá z nich nesmrtelnou bytost. Nikdo to však nemohl vyzkoušet, protože Svatý grál byl svěřen do opatrovnictví řádu templářů.“

Daisy zapátrala v paměti, záhy našla nejméně tucet filmů s tímto tématem, které stačila vidět, byly sice poutavé, ale ona na válečné příběhy zrovna moc nebyla, tak televizi nevěnovala tolik pozornosti, jakou by si zasloužila.

Nějací muži mydlící se palcáty jí byli ukradení.

„Tento řád odvážných chrabrých mužů se znakem rudého kříže na bílém poli přísahalo ochranu této vzácné relikvii a předávali si kalich z otce na syna, než řád zrušil Filip IV. z malicherných důvodů, avšak rytíři podléhali především papeži. Z jistých důvodů rytíř Rohan však rozhodl jako poslední věrný svému závazku dostát a přísahal ukrýt grál kdesi ve východní Evropě daleko od Francie i Říma. Cestoval tedy přes Německo, tehdejší Uhersko, až do Bulharska, kde by tento artefakt nikdo nehledal. Bohužel, shodou okolností se připletl do bitvy na hranicích mého předka o udržení území,“ odříkával Alric zpaměti, jako by měl před sebou rozevřenou knihu o historii.

„Templář padl mrtev k zemi, Svatý grál tím pádem připadl Vladovi podrobující si svou pevnou rukou celé Rumunsko. Jedna zdejší kniha tvrdí, že služebníkem noci se stal právě touto cestou, kdy se neochvějně domníval, že pokud se napije z poháru, bude žít navěky, což se mu sice splnilo, ale musel také něco obětovat a stal se proto upírem pijícím lidskou krev. Jiná pověst vypráví, jak můj děd chytil ve Valašských horách krvelačnou stvůru a nechal se výměnou za její život pokousat, protože toužil po moci tak zoufale, že se rozhodl i k tomuto nebezpečnému činu.“

Daisy se domnívala, že tím celý příběh skončil, to se však mýlila.

„Oboje verze se mi zdají nereálné,“ oponovala, vlastní hlas přitom nepoznávala, cožpak nevěřila všemu, co se kolem dělo?

„Zdám se ti snad jako sen?“ Dívku pohltily ty rudé krvavé tůně a hrozily, že ji co chvíli stáhnou pod hladinu a utopí.

Sen? Spíše jako noční můra.

Sama nevěděla, co k němu vlastně cítí. Namlouvala si k Alricovi nějakou bohapustou náklonnost, ale postupně začala vidět přes tu růžovou mlhu, do které někdo svým zásahem udělal nehezké díry, a v ten moment začala vidět jasněji.

Byl to nebezpečný nepřítel, kterého není radno podceňovat, přestože se o ni dělil s Chestrem, hned by ji sám odepsal jako nepotřebný kus oblečení, bídák.

Choval se povýšeně a odměřeně, nesnášela takové chování a přála si teď být všude jinde, jen ne tady a s ním.

Daisy pohltila nečekaná lítost, musela si zrovna vybrat někoho tak bezohledně namyšleného? Proč vždycky šlápne vedle! Její srdce krvácelo.

Posbírala všechnu sílu a odvrátila hlavu a jen pomalu jí zakroutila.

Připadala si najednou zlomená jako padlý anděl, a o to více osamělá přesto, že tu ten kus ledu byl s ní.

„Pohár, o kterém jsme se tu bavili, není však tento.“ Obrátil se Alric k oltáři a konečky prstů něžně pohladil okraje zlatého kalichu, jako by laskal ženské tělo.

„Jak to?“

„Je to jen zručně vytvořená kopie. Ten pravý Svatý grál je pohřben v hrobce Vladislava Dráculi,“ dokončil chlapec své vyprávění a jeho ozvěna zněla dívce v uších ještě dlouhou dobu poté.

„Takže… Svatý grál může někoho proměnit v…“

„Tvrdí se to, pravda je však někde uprostřed. Nikde nejsou přesné záznamy o takovém bláhovém experimentu,“ poučoval chlapec a na jeho dokonalé tváři se nepohnul ani stín pochyb, jen Daisy neustále přitahoval pohyb jeho dlouhých hustých řas dodávající celému jeho vzezření neodolatelný půvab prince temnot. 

Ze všech sil se donutila na něho nedívat a neustále se za to pranýřovala.

Když stále mlčela a prostor mezi nimi naplnilo tíživé ticho, nejraději by hned utekla, místo toho se přiblížil on jako leopard ke své vyděšené oběti.

„Lákalo by tě to zkusit? Lidé mají takové touhy, poznat nepoznané, objevit, co ještě nikdo zatím nezkusil,“ vyslovoval jednotlivá slova se stále větším důrazem jako by ji nutil uvěřit tomu, že to sama chce.

„Rozhodně NE, nestojím o to být jako ty,“ odsekla Daisy dopálena tím jeho lákavým hláskem, rezonujícím v každé buňce jejího promočeného těla.

„Chceš být raději bezvýznamným jedincem? Raději zůstat naší děvkou?“ Alric svá slova tiše zašeptal a provokoval ji, ale Daisy měla pocit, že na ni přímo křičí a vysmívá se jí.

To nesnesla.

Nešlo to unést, měla chuť mu vykřiknout do tváře, jak je odporný, ale něco ji zadrželo, snad to, jak se k ní blízko naklonil, až musela zaklonit hlavu a opřít ji o opěradlo staré lavice.

Kaplí se ozvalo tiché: „Cvak.“

Neviděla, co to bylo, ale nemohla už pohnout hlavou, z druhé strany cosi skříplo její cop a ona byla najednou uvězněna mezi tím kajícným kusem dřeva a nevyzpytatelnou bestií, o které nevěděla, co vlastně chce.

Pokud šlo Alricovi o její život, mohl ji bez obav nechat vypít jed ukrytý v kalichu a nemusel se tu namáhat děsit ji k smrti. Opravdu matoucí.

Nyní, chtě nechtě, musela čelit jeho upřenému pohledu několik desítek centimetrů nad sebou.

„Nejdřív se mě chceš zbavit a teď mi nabízíš nesmrtelnost? Opravdu děkuji, ale nemám zájem ani o jedno,“ prskla kráska jako divoká kočka a rychle přemýšlela, jak se z téhle nepříjemné situace dostat v celku, na nic kloudného však nepřišla, jedině začít prosit o smilování, toho se však nedočká!

„Snažím se pochopit, proč vlastně ještě žiješ,“ zazněla překvapující otázka, „mnoho těch, které jsme drželi v zajetí, raději zvolilo smrt, než aby neustále snášeli téměř neúnosné vyčerpání a ponížení, ty však stále žiješ a máš dost odvahy vzdorovat. Přiznávám, že mě to fascinuje, Daisy,“ pronesl Alric bez emocí a ke všemu nevybíravě vklínil své koleno mezi její nohy, takže musela v sedu dále setrvat tak jako tak, druhou nohou stále spočíval pevně na zemi.  

Ta ponižující pozice uprostřed kaple nebyla nic záviděníhodného, za všech okolností si zakazovala vypadat jako mučedník před ďáblem.

„Nejsem prostě jako ostatní,“ procedila skrze stisknuté zuby, „nerada se vzdávám.“ Přitom nechtěně odhalovala své hrdlo nepříteli, aniž s tím mohla něco udělat. Svaly na krku měla Daisy napjaté, dokonce i nervy hrozily přetrhnutím. Ve skutečnosti měla strach, hrozný strach. Nedala to však najevo. Nesměla. I přesto, co k tomu chodícímu ledovci cítila, ho začínala pomalu nenávidět a domnívala se, že on to tak chce a podporuje ji v tom. Co se však Alricovi skutečně honilo hlavou, neměla ani tušení. 

„Pak tě musím zklamat. Odtud neutečeš, odtud nevede jiná cesta než přes nás a Chestr nevypadá, že by se tě v brzké době rád zbavil,“ přemítal nahlas a ona přemýšlela, kam to celé sakra směřuje.

„Otroctví je lepší vyhlídka než hnít v hrobě,“ odsekla a zřetelně cítila upírovo koleno přitisknuté k jejímu klínu tak těsně, jak jen to bylo přes látku jejích šatů možné.

Začala pomalu rudnout.

To nebylo moc dobré, takhle bude Alric vědět, jak na něho reaguje a ona nechtěla odkrýt své nitro, aby toho mohl využít a dál ji mučit.

Možná právě před tím ji chtěl Chestr nesobecky uchránit a odlákat ji od svého chladnokrevného bratra.

Chtěl mě opravdu ušetřit takových bláhových citů? Snažila se v sobě najít odpověď.

„Co ty víš o otroctví? Byly na tebe někdy kladeny požadavky, jaké nemůžeš splnit? Trestali tě za neúspěch všemožnými způsoby, až se ti chtělo křičet a raději zemřít? Ne, ty o zotročení nevíš vůbec nic,“ hlas jejího temného prince byl obdivuhodně vyrovnaný, jediné znepokojení smíchané se záští vycházelo z jeho pronikavého pohledu, když se do ní vpíjel.

Opravdu mi teď nechal nevědomky nahlédnout do sebe samého? Kladli na něho rodiče přehnané požadavky a on se stal chodícím bezcitným ledovcem? Takový je osud upíra? přemýšlela v duchu.

Dávalo to vůbec smysl? Záviděl snad v ukrytém kousku své duše Chestrovi jeho vzdorovitost a houževnatost, se kterou dokázal uchránit svou svobodu a zpřetrhat všechny pavučiny zákonů, které by ho spoutaly?

Alricu…

„Ty zase nevíš, jaké to je být někým, kdo nikam nepatří. Víš, co to znamená vyrůstat v cizí rodině, která na tebe kašle a nevšímá si tě? Jaké to je probouzet se každý den s pocitem nicotnosti a vzteku nad svým osudem a dívat se do tváří těch, kterým nestojíš ani za pohled?“ Impulsivně to ze sebe vychrlila, prostě to nešlo zadržet, musela tomu ničemovi ukázat, že tu není jediný, kdo si má na co stěžovat.

V upírově tváři se něco změnilo, nebylo to tím, jak pevně stiskl rty do úzké linky, ani to, jak se mu na okamžik rozšířily černé zorničky, Daisy zahlédla byť to nejmenší pochopení ihned zase schované za maskou lhostejnosti.

„Teď se ti to nejspíše vynahradí, drahá Daisy,“ přivřel zkoumavě oči a hleděl na ni zpoza těch úchvatných řas, „bratr si tě užije a bude ti věnovat maximum své pozornosti.“ Nyní čekala, jak se jí vysměje, ale to se nestalo. Žádný škodolibý smích.

„Řekni mi popravdě, dělá ti to dobře?“ vydechl těžce a krásku na tváři polechtal studený vánek.

Překvapeně zírala vzhůru.

„Proč se třeseš? To už se nemůžeš dočkat, až se tě bude dotýkat?“ začal si ten parchant chycenou otrokyni dobírat, jako by zkoušel jinou strategii, kdy už sám na sebe nebude moci pranic prozradit. Chtěl si svá tajemství střežit za ostnatým drátem.

„Co… já… ty bídáku…“ zavrčela rozzlobeně, vážně ji dokázal tak rychle vyvést z míry? Co to proboha zase zkoušel? Teď už vážně ničemu nerozuměla.

„Mám snad pravdu?“ Pozorovala, jak se mu pohybují rty a nijak nezaregistrovala chlapcovy ledové prsty, až když se Daisy omotaly jako bílí hadi kolem napnutého hrdla.

Zalapala po dechu, možná už jí měl dost a rozhodl se to ukončit, bědovala nad svou prořízlou pusou.

„Odpověz!“ přikazoval a lehce stiskl.

„Ne!“ mračila se a i její prsty v sebeobraně vylétly vzhůru a chytily jeho hábit u krku.

Samotná nemohla uvěřit, jak ji ta lež snadno proklouzla ústy ven.

„Nemyslím si.“ Alricovy prsty opustily Daisyno labutí hrdlo a jejich konečky sklouzly po mokré pokožce až mezi dmoucí ňadra. Zachvěla se. Zapůsobilo to na ni, jako když vám do výstřihu omylem spadne kostka ledu.

Jistě si ten zvrhlík uvědomoval všechno to promočené oblečení lepící se jí nepříjemně těsně k tělu, jenže mu nevěnoval jediný pohled, šaty ho nezajímaly, místo toho sledoval její oči plné nedůvěry a strachu.

„Nesnáším vás oba,“ hájila se.

„Lež,“ podotkl, jako by té chudince viděl do hlavy, nešlo před ním nic utajit.

K čertu s ním!

„Líbí se ti to.“ Vklouzl ukazováčkem do té malé mezírky za okraj šatů, aby se dotkl horka mezi jejími kyprými ňadry.

Daisy nemohla zakroutit hlavou, už se bála na cokoliv odpovědět, jen tedy dávala na odiv své rozpálené tváře a vnímala, co ten zvrhlík provádí, aniž by to viděla.

Pod tím upřeným pohledem se div nerozpustila jako kostka cukru v kávě.

Prosím, andělé, spalte toho ďábla na popel, prosila hořce všechny polorozpadlé sochy rozmístěné kolem dokola, ale ty bohužel jen dál hleděly na znesvěcení chrámu božího zplozencem temnot v němém úžasu.

„Miluješ ty chladné doteky na své kůži?“

Zarputile mlčela.

„Našla sis zálibu v obcování s námi? No tak, řekni, Daisy, jaké to je poddat se upírovi.“

Kaplí se nesl nepříjemný výslech, jako by stála před inkvizicí a ona pomalu panikařila. Tohle přeci nemůže trvat věčně!

Co mám odpovědět? Třásla se studem i hanbou.

„Kdo z nás dvou tě dokázal uspokojit? Cítíš k Chestrovi něco víc, co ti nemůže dát?“

Přicházela jedna vtíravá otázka za otázkou a uvězněná cizinka měla najednou pocit, že ta poslední otázka je ta jediná, na kterou chce znát skutečně odpověď.

Proč mu na tom tak záleží?

I tentokrát se však rozhodla neodpovědět.

Pokud doufala, že tím to končí a přestane ho to bavit, tak se hluboce mýlila. Stisk chlapcova kolene mezi jejíma nohama zesílil a jak se nad ni naklonil, přitiskl ji tak zády pevně k lavici, jak nejvíce to šlo v němé žádosti o podrobení. Nic jiného nechtěl.

„Nemusíš odpovídat, cítím to.“ Přejížděl ukazováčkem sem a tam v cestičce mezi prsy a Daisy se bála více nadechnout, jen aby ty šaty nepraskly.

Proklínala ho za to, jak si s ní hrál.

Vážně nezáviděníhodná situace.

„Víš, proč si upíři rádi podrobují lidské ženy, Daisy?“ oslovoval ji jménem, ale nijak přívětivě to neznělo, spíše naopak. Náhle se bez varování sklonil a něžně olízl zbloudilou kapku vody nad dmoucím se prsem slibující netušené slasti. Nic proti tomu dělat nemohla, jen vnímat dotěrný dotek vlhkého jazyka, jak sledoval vlhkou cestičku, až tam, kde končila, a to těsně nad látkou přeplněného výstřihu.

Vzrušené chvění v Daisyně klíně žadonilo o zopakování této nekalé praktiky, hraničící se sexuálním obtěžováním. Co jen bude dělat, pokud to její zákeřné tělo bude takhle nadále odpovídat? Proklela se.

Konečně si přestala dělat naději, že ho nějak zaujme a teď znovu hrozilo, že mu opět podlehne.

„Nevím…“ snažila se svou touhu udržet na uzdě, uhýbat pohledem kamkoliv jinam a představovat si, že je třeba ve vaně.

„Protože milují jejich bezmoc, vychutnávají si jejich strach a touhy, temné touhy,“ šeptal Alric do její obnažené kůže a lehce kousl. Ostré špičáky pronikly jemnou kůží jako dvě rozpálené jehly, a to v Daisy spolu s bolestí vyvolalo závrať paniky a chtíče téměř děsivých rozměrů.

Kráska nečekanou hrubostí svého společníka zasténala, nic platné. Upír se pásl na jejím zranění, bezostyšně ho líně olízl jazykem, jako by ho samotná bolest nutila pokračovat.

„Lidé jsou pro nás povyražení, hledají u nás nesplněné sny, moc, láká je naše tajemství, krutost, naše společenství, ale jediné, co mohou dostat, je bolest…“ Temný démon svými polibky mučivě pomalu zasypával dívčino hrdlo nyní směrem vzhůru, stejně jako stoupala její tělesná teplota. Postupně cítila jeho černé hedvábné vlasy lechtající ji na bradě a nakonec i tváři. Zavřela oči a představila si, jaké by to bylo zabořit do nich své prsty, které se teď křečovitě zarývaly do jeho oblečení a proti veškerému rozumu ho přitahovaly blíž.

Daisy přemýšlela, jaké by to bylo proplétat se těmi obsidiánovými prameny a zkoušet jejich jemnost. Pomalu začínala podléhat jeho děsivému kouzlu nepřítele.

„Já se nikdy nevzdám, ani tobě, ani nikomu jinému, jsem svobodná a ty mi nemáš... co rozkazovat,“ zachvěl se krásce hlas, ocitající se kdesi na hranici zatracení a vzdoru.

„Proč mě nenecháš být!“ zaštkala Daisy a potlačovala jak nesnesitelnou probouzející touhu, tak slzy, deroucí se s ničivou silou do těch krásných zranitelných pomněnkových očí.

Chrámem páně se ozval nový hlasitý vzdech. Jen tak tak si okolní kamenné sochy ponechaly svůj vidoucí výraz, místo aby se začaly na hříšnici mračit, jelikož Alric právě využil své převahy a pravou rukou stiskl v prstech její kulaté ňadro. Shodou okolností látka lehce zapraskala, znělo to jako úder hromu a ona doufala, že ji právě trefil jako boží trest. Bohužel, nemohla sklonit hlavu a podívat se, zda skutečně půjčené šaty nevydržely tvrdší zacházení.

„Proč?“ zopakoval Alric pomalu, jako by svá slova šeptal do její kůže, což způsobovalo velké napětí, kdy se Daisy bála vůbec dýchat. Upírovy prsty se zarývaly do té ženské nádhery, jako by si snad chtěl připomenout, jaké to je mít srdce, jež tluče v té nanicovaté lidské hrudi těsně pod jeho dlaní. 

„To tě nemusí zajímat, ubožačko, jsou věci, kterým nemůžeš rozumět a nikdy ani nebudeš…“ Napínal celou nekonečně dlouhou chvíli, kdy slyšel jen rychlé oddechování své rozrušené společnice přikované jeho tělem k zaprášené lavici. 

Daisy ta slova skutečně zabolela, stejně jako předtím ji nechal doufat a věřit, ale pokaždé její víru odsoudil a rozdupal pod podrážkami svých bot.

„Proč neřekneš rovnou, že tě přitahuju, Alricu,“ vsadila všechno na tuto prostou větu a vzala z ní všechny emoce na způsob toho, jak s ní mluvil on.

Vyslovila to v poslední chvíli, kdy otevíral ústa, aby se do ní zakousl.

Bolest však nepřicházela, nyní velmi litovala svého uvěznění, nemohla se tak podívat, co se stalo.

Upír pomalu znovu sevřel rty, jako by zapomněl na to, co chtěl právě udělat a odolal okusit tu horkou lahodnou krev z bojovné ženy pod sebou.

Daisy slavila vítězství.

Přestal, protože je to pravda? Nebo ho vyhlídka na to tak odradila a zhnusila?

Dívku ovanul ledový vítr, ucítila ho na rozpálených tvářích v podobě příjemnému pohlazení, náhle zavířil prach a šelma s rudýma očima se rozplynula.

V jeden okamžik se nad ní skláněl a dýchal své oběti na krk a pak jako by se popálil o velký stříbrný kříž visící na stěně za oltářem, byl bez vysvětlení pryč.     

Oddechla si, ze srdce jí spadl velký kámen o velikosti celého vesmíru.

„Celý lidský život není nic jiného než cesta ke smrti,“ ozval se kdesi ze tmy, až sebou pod tíhou oněch slov zmatená růžovláska cukla, neodvážila se ani pohnout.

„Vážíš si svého života, Daisy? Nebo ho pro svou vytouženou svobodu ukončíš?“ vybízel ji ten ďábel chladně.

Těžké kované dveře hradní kaple lehce zavrzaly a tentokrát měla dívka jistotu, že byl Alric skutečně pryč.

Sáhla dozadu oběma roztřesenýma rukama a sklopila přihrádku na odkládání modlitební knížky a tím uvolnila svůj cop. Promnula si ztuhlý krk, kde už mohly vězet dvě nevzhledné dírky a její tělo tu mohlo začít hnít.

Pohled růžové holubici padl přímo na zlatý pohár položený na oltáři a ona nepochybovala, že ten krutý démon mluvil zrovna o něm, či spíše o tom, co se v něm skrývalo.

Bublaly v ní různé zmatené emoce, jedny radily natáhnout ruku a druhé utéct a snažit se získat svou svobodu jinak než vykoupením na onen svět.

Náhle měla pocit, jako by socha po její levici šeptala: Jeho cit je slepý a slepá láska po temnotě prahne.

Málem se začala bláznivě smát, proč jí zrovna teď napadl Shakespearův verš? Jeho hry si s oblibou předčítala v knihkupectví.

Hodil se sem vůbec?

Pravda však byla, že Alricovi nestála ani za pohled, zatímco ona po něm toužila.

Je tak zbabělá? Dokázala by se napít a udělat mu tak radost? Může to udělat? Už žádné myšlenky, žádná bolest, žádné hloupé sny o štěstí.

Mračila se a vstala, natáhla roztřesenou ruku k netknutému kalichu představující konečnou útěchu, už navždy…

Tohle byla kapitolka věnovaná Alricovi a Daisy. 

Dnes jsme se dozvěděli, že oba mají něco společného, a to vysoké nároky svých rodičů. Ale co jiného by je mohlo spojovat? Že by přitažlivost?

Uvidíme, zda na to Daisy doplatí, důvěřovat někomu takovému a ještě do něho být zakoukaná. 

Ale co by tedy vysvětlovalo to, že Alric byl snad jako jediný vzhůru a sledoval Daisy až do kaple? Že by o ni měl strach?

Autor: Inugirl (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire pet 11. kapitola: